Jump to content
Sign in to follow this  
dadasan789

Italské námořnictvo

4 comments in this topic

Recommended Posts

Beta Tester
109 posts
7,079 battles

Italské  námořnictvo - historie a bojové nasazení jednotlivých lodí

Share this post


Link to post
Share on other sites
Beta Tester
109 posts
7,079 battles

BB Roma 

 

Roma byla italská bitevní loď, postavená pro italskou Regiu Marinu v průběhu druhé světové války. Loď patřila do druhé dvojice (Roma, Impero) bitevních lodí třídy Vittorio Veneto. Její sesterská loď Impero však nebyla nikdy dokončena.

Washingtonská námořní smlouva stanovila omezení pro výstavbu námořnictev všech zemí, které se zapojily do první světové války. Vzhledem k zániku Rakouska-Uherska přišla Itálie o svého námořního rivala a disponovala tak na evropské poměry značným námořnictvem. Italskou námořní nadvládu ohrožoval jiný nepřítel a věčný nepřítel – Francie. Washingtonská námořní smlouva se snažila snížit konkurenční boj mezi oběma zeměmi nastavením stejných omezení z hlediska výzbroje a výtlaku. Francouzská vláda nebyla s těmito limitacemi spokojena, a tak spustila v roce 1932 na vodu bitevní loď Dunkerque a později také Strasbourg. Washingtonská smlouva z tohoto a řady dalších důvodů selhala. Smlouva byla brzy zrušena a Itálie tak mohla v roce 1940 dokončit své první dvě bitevní lodě třídy Littorio.

Bitevní loď Roma dokončila v Terstu roku 1942 italská loděnice „Cantieri Riuniti dell’Adriatico“. Plavidlo bylo výsledkem mnohaletého studia inženýra Umberta Pugliese. Roma měla inovativní podvodní ochranný systém, 350mm silné pancéřování a výkonnou výzbroj. V konečném důsledku se tak jednalo o nejmodernější a nejvýkonnější bitevní loď své doby.

Loď nesla tři hlavní dělové věže, dvě na přídi a jednu na zádi. Každá věž byla vyzbrojena třemi 15palcovými děly schopnými dostřelit až do vzdálenosti 40 kilometrů.

Podvodní ochranný systém byl tvořen sedmi oblastmi ohraničenými vodotěsnými přepážkami a absorpčními válci obklopenými palivem a mořskou vodou. V případě výbuchu torpéda by došlo díky přepážce ke zničení válce a k rozptýlení energie. Pro případ zaplavení byla loď vybavena sítí kanálů, které měly vodu rozložit tak, aby se plavidlo udrželo v horizontální poloze. Tuto funkci mohla ovládat posádka lodi na palubě

Roma byla vynikající lodí nejen z hlediska mechanických vlastností, ale byla navíc také krásná. Konstrukce byla jako v případě plavidla Duca d’Aosta a dalších italských lodí štíhlá, harmonická a zároveň opravdu impozantní. Výtlak lodi dlouhé 241 metrů dosahoval 46 215 tun. Pečlivě naplánován byl i interiér. Na palubě bychom našli odpočinkové oblasti, například knihovnu, bar, kulečníkovou místnost nebo zmrzlinový salónek. Ve strojovnách byla k dispozici nejnovější technologie (Roma nesla radar typu EC 3/ter, který o několik let dříve nasadili do služby Britové).

 

Zánik lodě

Admirál Carlo Bergamini dostal informaci o příměří mezi Itálií a spojeneckými silami asi hodinu a půl před zprávou ze strany Supermariny, operačního střediska italského námořnictva. Namísto odražení spojenecké invaze do Itálie (operace Avalanche) byla italská flotila vyslána na Sardinii a posléze na Maltu, aby se vzdala Spojencům.

Po italské kapitulaci v roce 1943 pluly italské moderní bitevní lodě Vittorio Veneto, Italia (ex Littorio) a Roma (vlajková), doprovázené zbytky italských velkých válečných lodí, na Maltu k internaci. Cestou je pomocí kluzákových pum Fritz X napadly německé bombardéry Do 217 K-2 z III./KG 100 a docílily tří zásahů. Jednou pumou zasažená Italia byla těžce poškozena. Romu zasáhly dvě pumy; první pronikla trupem lodi v jejím středu a explodovala pode dnem, zatímco druhá zasáhla přední sklady munice (dopadla v prostoru mezi můstkem a druhou dělovou věží), které přivedla k výbuchu. Loď se po výbuchu rozlomila a potopila.

Poškození způsobené náletem německých bombardérů Dornier Do 217 bylo katastrofické. Loď zasáhlo několik naváděných pum, přičemž zničující byla zejména bomba, která prorazila sedm palub plavidla a vybuchla pod kýlem. Roma se začala potápět v 16:12 po zaplavení zádě a následném náklonu na pravobok. Loď se brzy převrátila a následně rozlomila.

Protože Roma na německé bombardéry vůbec nevystřelila, podle řady lidí se admirál Carlo Bergamini rozhodl loď raději nechat potopit, než aby kapituloval do rukou Spojenců. To jsou ale jen domněnky.

 

Fritz X byl běžný název pro Německou řízenou pumu; mezi další názvy patří Ruhrstahl SD 1400 X, Kramer X-1, PC 1400X nebo FX 1400. Byla vyvíjena od roku 1939 týmem pod vedením německého specialisty Ing. Maxe Kramera v Berlíně v ústavu DVL, a úspěšně použita během druhé světové války.

Základem konstrukce byla protipancéřová letecká puma o hmotnosti 1400 kg, která měla přibližně ve středu trupu umístěny čtyři stabilizační plochy, uspořádané do asymetrického kříže. Křížové ocasní plochy nesly řídící spoilery, ovládané elektromagneticky.

roma1.jpg

roma2.jpg

roma3.jpg

italie.png

220px-Fritz_X_side.jpg

  • Cool 1

Share this post


Link to post
Share on other sites
Beta Tester
109 posts
7,079 battles

Giulio Caesare

 

 

Třída bitevních lodí Giulio Caesare byla navržena před První světovou válkou a jednalo se o lodě se standardním výtlakem 25 086 tun se silnou výzbrojí. Konstrukčně tato třída částečně vycházela z předcházejícího typu Dante Alighieri, ale uspořádání dělových věží hlavní baterie bylo poněkud jiné. Třída sestávala ze tří jednotek - Giulio Caesare, Conte di Cavour a Leonardo da Vinci, ale poslední z nich se akcí Druhé světové války nedočkala, neboť v roce 1916 došlo na její palubě k výbuchu munice právě když kotvila na základně v Tarentu. I přes několikaleté pokusy o její vyzdvižení a opravu byla nakonec v roce 1923 sešrotována. Naopak první dvě lodě prošly v meziválečném období natolik rozsáhlými modernizacemi, že mohly směle konkurovat moderním bitevním lodím, ačkoli byly poněkud menší.

Bitevní loď Giulio Caesare byla postavena v loděnicích Cantieri Odero, Sestri Ponente v Janově. Zde byl 24. června roku 1910 položen kýl. Stavba probíhala rychle a 15. října 1911 byl trup spuštěn na vodu, nicméně poté se práce zpomalily a loď byla dokončena a uvedena do služby až 14. května 1914.


 

Koncepce z roku 1915
Podle původního návrhu tvořilo hlavní baterii 13 děl ráže 305 mm (12"/46 cal) Model 1909 umístěných v pěti věžích - na přídi a na zádi byla vždy jedna trojdělová a jedna dvojdělová věž a uprostřed lodi byla třetí trojdělová věž. Sekundární výzbroj pak tvořilo 18 kasematově uložených děl ráže 120 mm (4,7"/50). Na střechách věží hlavní baterie bylo umístěno 13 děl ráže 76 mm (3"/50) a v roce 1920 bylo přidáno 6 protileteckých děl ráže 76 mm (3"/40)

Lodě byly poměrně rychlé, ale špatně pancéřované. Hnací systémy Giulio Caesare tvořilo 24 kotlů Babcock&Wilcox (12 uhlových a 12 naftových) a čtyři parní turbíny. Maximální rychlost se tehdy pohybovala mezi 21-22 uzly a loď vezla zásobu paliva 606 - 1 488 tun uhlí a 300 - 600 tun nafty.

Původní standardní výtlak z roku 1915 činil 21 751 tun a maximální pak 25 086 tun. Loď byla dlouhá 176 metrů a ponor byl tehdy 8,7 - 9,4 metrů


 

Přestavba v roce 1937
Giulio Caesare prošla v letech 1933-37 rozsáhlou přestavbou, která zasáhla do všech systémů a parametrů lodě a vytvořila z ní moderní plavidlo. Trup byl prodloužen o více než 10 metrů, strmá příď byla přestavěna na příď kliprového typu a přidáním pancéřové ochrany vzrostl výtlak o 2 000 tun resp. 4 000 tun u maximálního výtlaku. Prostřední dělová věž byla odstraněna, kotelny byly sloučeny a byly instalováno 8 nových výkonných kotlů Yarrow 3 drum type. Turbíny byly vyměněny za dvě nové turbíny Belluzzo a loď poháněly pouze dva lodní šrouby. Plavební rychlost se zvýšila až na maximálních 28 uzlů, což z ní činilo jednu z nejrychlejších bitevních lodí na světě. Palivové nádrže pojaly 2 250 tun nafty a akční rádius se zvýšil na 4 800 námořních mil při rychlosti 10 uzlů nebo 3 100 námořních mil při rychlosti 20 uzlů.

Hlavní dělová baterie byla přezbrojena výkonnějšími děly ráže 320 mm (12,6"/43,8 cal) Model 1934 OTO v počtu deseti kusů. Tato děla měla dosah 28 600 metrů při úhlu náměru 27° (max. u třídy Giulio Caesare). Pálila projektily o hmotnosti 525 kg (protipancéř) nebo 458 kg (bombardovací) rychlostí přibližně dvě rány za minutu. Odskok děla činil 1,05 m. Na lodi byla zásoba 100 projektilů na hlaveň a projektily byly nabíjeny při elevaci +12°. Náměr hlavní se pohyboval v rozsahu -5° až +27°, úhel odměru věže činil přibližně +/- 120° a rychlost její rotace byla 5° za sekundu.
Kasematová děla byla odstraněna a úlohu sekundární baterie zaujalo dvanáct děl ráže 120 mm (4,7"/50 cal) model 1933 uložených v šesti dvojhlavňových věžích na bocích lodě. 
Protiletecká baterie sestávala z osmi děl ráže 100 mm /47 cal Model 1924 umístěných ve čtyřech dvojvěžích. Jejich kadence se pohybovala mezi 8 - 10 ranami za minutu. Dále pak zde bylo osm dvojhlavňových kompletů ráže 37mm/54 cal. a šest dvojhlavňových kompletů Breda ráže 20mm/65 cal.

Boční pancéřový pás tloušťky 79 mm se táhnul po celé délce lodi, uprostřed měl pak tloušťku 129,5 mm - 249 mm (viz. nákres). Hlavní pancéřová paluba měla tloušťku 101,6 mm, protistřepinová paluba tloušťku 12,7 mm. Dělové věže hlavní baterie měly čela silná 279,4mm, boky 238,7mm a stropy 84 mm silné. Pancéřování barbet mělo tloušťku v rozsahu 130 - 305 mm, velitelská věž měla pancéř tloušťky 259 - 100 mm.


Schéma pancéřování třídy Giulio Caesare po přestavbě

Bitevní loď Giulio Caesare nebyla v průběhu První světové války aktivní. V roce 1926 podstoupila částečnou modernizaci a od roku 1928 sloužila jako školní loď. Generální přestavba a modernizace započala 25. října 1933 v loděnicích Cantieri del Tirreno v Janově a 1. října 1937 byla loď opět uvedena do služby.

V roce 1940 vstoupila Itálie do války. K první srážce s britskou středomořskou flotilou došlo, když na sebe narazily dva nepřátelské civilní konvoje. Italský zásobovací konvoj ze severní Afriky se 9. července střetl u mysu Stilo (jižní Calabrie) s britským konvojem evakuujícím uprchlíky z Malty. Jejich krytí tvořené válečnými loděmi se do sebe pustilo a hned první salvy britských lodí zasáhly bitevní loď Giulio Caesare. Italskému svazu se nakonec podařilo uprchnout jen díky dýmové cloně vytvořené torpédoborci. Giulio Caesare utržila zásahy těžkým dělostřelectvem britské bitevní lodě HMS Warspite na vzdálenost 24 000 m(!), což je dosud nepřekonaný světový rekord zásahu lodními děly na pohyblivý cíl. Opravy trvaly do 31. srpna 1940. K další srážce s britským svazem Force "H" došlo 27. listopadu 1940 u Cabo Teulada.
Na počátku roku 1941 kotvila Caesare v neapolském přístavu. 8. ledna byl přístav napaden britskými letouny a Giulio Caesare byla lehce poškozena, když 3 letecké pumy explodovaly v blízkosti jejího trupu. Ve dnech 8.-10. února se opět střetla s britskou Force "H" a opět neúspěšně. Dalším úkolem byl doprovod konvojů ze severní Afriky, při kterém se střetla 17. prosince 1941 s britskými křižníky a torpédoborci, ovšem ani na jedné straně nedošlo k úspěšnému zásahu. 
V lednu 1942 ještě doprovodila tři konvoje se severní Afriky a poté kotvila až do konce roku 1942 v Tarentu. 
Následně v roce 1943 sloužila jako školní a ubytovací loď v přístavu Pula (dnes patří Chorvatsku). Po kapitulaci Itálie byla Caesare 12. září 1943 přesunuta na Maltu, kde zůstala zakotvená až do 28. června 1944, kdy byla opět přesunuta do Tarenta.

Podle podmínek mírové smlouvy z 10. února 1947 byla Giulio Caesare jako část válečných reparací přiřčena Sovětskému Svazu (dnešní Rusko) a 3. února 1949 byla po označením "Z11" přesunuta do Sevastopolu a následně přičleněna k Černomořské flotile pod jménem Novorossijsk.

V roce 1955 byla Giulio Caesare potopena pravděpodobně výbuchem miny u sevastopolské rejdy.

giuliocesare.jpg

giuliocesare1.jpg

italie.png

  • Cool 4

Share this post


Link to post
Share on other sites
Beta Tester
109 posts
7,079 battles

Trento

 

Křižníky třídy Trento byly prvními italskými tzv. "Washingtonskými křižníky", tedy křižníky postavenými dle dispozic Washingtonské dohody. Podobně jako lodní konstruktéři jiných námořních mocností shledali i Italové obtížným skloubit limity Washingtonské smlouvy s požadavky námořnictva na silně vyzbrojené, dobře pancéřované a rychlé jednotky. Italové vsadili na rychlost a jelikož admiralita nemohla akceptovat výzbroj menší ráže, než bylo maximálně povolených 203 mm, šetřilo se na pancéřování. To ovšem neznamená, že by byla třída Trento vysloveně špatně chráněna - ve srovnání s tehdejšími britskými a francouzskými konstrukcemi (což byli hlavní protivníci italské Maríny) bylo pancéřování minimálně srovnatelné, ale pozdější třídy jej překonávaly. Také celková odolnost a tuhost trupu byly kritizovány. Přesto se standardní výtlak přehoupl o více než 500 tun přes limit. 
Program na výstavbu dvou jednotek třídy Trento byl schválen pro fiskální rok 1923/24, loděnicím byly přiděleny zakázky 11. a 18. dubna 1924.

 

Těžký křižník Trento byl postaven společností OTO v Livornu. Kýl byl položen 8. února 1925, trup spuštěn na vodu 4. října 1927 a loď uvedena do služby 3. dubna 1929. Jména Trento a Trieste byla použita na počest dvou měst, která byla Itálii navrácena po porážce Rakousko-Uherska v První světové válce. Tato tradice byla uplatněna u všech následujících těžkých křižníků.

 

Hlavní výzbroj tvořilo osm kanónů ráže 203 mm /50 cal. Ansaldo model 1924. Děla byla uložena po dvojicích ve čtyřech dělových věžích, dvě na přídi a dvě na zádi plavidla. Ačkoli byly hlavně umístěny snad až příliš blízko u sebe, vykazovala baterie značný rozptyl. Děla používala projektily o hmotnosti 125 kg, v období války pak lehčí typy - 118 kg AP a 111 kg HE. Maximální dostřel se pohyboval v rozmezí 28 - 32 km podle typu munice, životnost hlavní byla přibližně 162 ran. Agregáty pro elevaci hlavní, odměr věží, nabíječe a výtahy na munici byly elektrické. 
Sekundární výzbroj sestávala ze šestnácti kanónů ráže 100 mm /47 cal. OTO model 1924. Jednalo se vlastně o modifikaci českého kanónu Škoda K10 (100mm/50, model 1910). Tyto zbraně byly uloženy ve dvouhlavňových kompletech, čtyři na horní palubě a čtyři na nástavbách. Děla používala projektily o hmotnosti 26 kg a kadence byla asi 8-10 ran za minutu. 
Protiletecká baterie sestávala pouze ze čtyř postarších britských dvouliberních pom-pomů Vickers (40mm/39). Později bylo doplněno čtyřiadvacet kanónů ráže 20 mm a čtyři těžké kulomety ráže 12,7 mm.
Torpédovou výzbroj tvořilo osm pevných torpédometů ráže 533 mm. Jejich hlavně byly uloženy po dvojicích v bocích plavidla - dvě mezi komíny a dvě pod zadním stanovištěm řízení palby.

 

Loď mohla nést až tři průzkumné hydroplány Piaggio P6, později Macchi M41, CRDA Cant 25 nebo Ro43. Hangár pro dva stroje byl umístěn na přídi a jeho vrata se nacházela pod hlavněmi dělové věže "A". Na přídi byl v ose plavidla umístěn katapult na stlačený vzduch typu Gagnotto. Umístění hangáru a katapultu mimo dosah jakéhokoli palubního jeřábu naznačuje, že manipulace s letouny musela být náročná a jejich vyzdvižení z hladiny a opětovné nalodění prakticky vyloučeno. To však koresponduje s odlišnou taktikou uplatňovanou na poměrně malém prostoru Středozemního moře, kdy mohl letoun vždy přistát na pevnině nebo u pobřeží, na rozdíl od obrovských vzdáleností světových oceánů.

Pancéřová ochrana byla provedena následovně: Boční pancéřový pás tloušťky 70 mm byl v místech muničních skladišť uzavřen příčnými přepážkami o síle 40 - 60 mm. Nahoře na něj dosedala pancéřová paluba tloušťky 50 mm, která začínala za příďovým hangárem a končila za zadním muniční skladem. Dále pokračovala v tloušťce 20 mm a na bocích se svažovala v tloušťce 30 mm, čímž byly chráněny lodní hřídele a mechanismus ovládání kormidla. Příď pancéřována nabyla. Čela dělových věží dosahovala tloušťky 100 mm, stejně jako velitelský můstek. Celkově představovalo pancéřování 888 tun výtlaku plavidla.

 

Hnací systémy byly chytře rozděleny do samostatných pohonných jednotek. Prvních osm kotlů ve dvou kotelnách, jejichž kouřovody ústily do prvního komína, hnalo páru na první dvojici turbín. Tyto otáčely vnějšími lodními šrouby. Za nimi byly zbylé čtyři kotle následovány druhým párem turbín pro vnitřní lodní šrouby. Při zkušebních plavbách v roce 1929 byla při výtlaku 11 203 tun dosažena rychlost 35,6 uzlu a udržena po 8 hodin.

 

Po svém uvedení do služby se v červnu 1929 vydala Trento do jižní Ameriky a v tamních vodách pobývala do 10. října 1929. V únoru 1932 se loď vydala ke břehům čínské provincie Tianjin (Tienshin), kde se připojila k batalionu San Marco jako demonstrace síly ve druhé Čínsko-Japonské válce. Do Itálie se Trento vrátila 30. června 1932 a v srpnu 1933 spolu s Trieste a právě zprovozněnou Bolzano vytvořily Druhou námořní divizi. V roce 1934 bylo italské námořnictvo (Regia Marina) reorganizováno a všechny tři lodě byly převedeny do Třetí námořní divize.
V průběhu Španělské občanské války prováděla Trento v rámci Třetí divize eskortní činnost v západním Středomoří.

 

Po vstupu Itálie do Druhé světové války se Trento podílela na významných námořních operacích, při kterých se italská Marína střetávala s mnohem těžším protivníkem - britskou Royal Navy. Zúčastnila se bitvy u Calabrie (neboli bitvy u Punta Stilo) 9. července 1940. Trento byla v listopadu 1940 u Tarentu zasažena bombou, která však naštěstí nevybuchla. Tentýž měsíc, 27. listopadu 1940, se střetla s britskými křižníky u mysu Spartivento (v Itálii je tento střet znám jako bitva u mysu Teulada). Konfrontace skončila nerozhodně, a lodě obou stran se musely stáhnout z bojiště, ale italská flotila pokračovala v podobných špatně připravených akcích, což pro ni vyvrcholilo poměrně tragickým střetnutím u mysu Matapan v Jónském moři, což byla vlastně britská past. 
V bitvě u Matapanu (27.-29. března 1941) byly potopeny tři italské těžké křižníky, Trento však vyvázla bez vážnějších poškození a v průběhu roku pak doprovázela konvoje do severní Afriky. 
Na jaře roku 1942 byla poškozena v bouři v zálivu Malé a Velké Sirty.

 

Dne 15. června 1942 se Trento, spolu s dalšími plavidly italské flotily, vydala zadržet nebo zničit britský konvoj směřující na Maltu. Ráno v 5:15 byla loď torpédována letounem typu Bristol Beaufort(což byl velký torpédový bombardér startující z Malty), byly poškozeny strojovny a loď se stala nepohyblivou. Zatímco zbytek italského svazu pokračoval na jih, Trento zůstala osamocená a k nebi stoupal sloup dýmu z požáru strojoven. Po čtyřech hodinách kouř objevila britská ponorka HMS Umbra, která loď opět torpédovala. Tentokrát byl zasažen muniční sklad a Trento se po tomto útoku poměrně rychle potopila s téměř polovinou své posádky. Někteří námořníci také zahynuli, když italské pomocné lodě odpalovaly hlubinné miny, aby zničily britskou ponorku. Trento dodnes leží na dně Jónského moře, v místech, kde je Středozemní moře nejhlubší.

 

 

 

Technicko-Taktická Data:

Celková délka 196,96 m
Délka při čáře ponoru 190 m
Šířka 20,6 m
Ponor 6,8 m
Výtlak standardní 10 679 t
Výtlak maximální 13 764 t
Výzbroj 8 x 203 mm/50 (4x2)
16 x 100 mm/47 (8x2)
4 x 40 mm/39 (4x1)
24 x 20 mm (6x4)
4 x 12,7 mm MG (2x2)
8 x 533 mm torpédomety (2x4)
Pancéřování bok 70 mm, paluba 50 mm,
 věže & můstek 100 mm
Max. rychlost 35 uzlů
Pohon 12 kotlů Yarrow
4 převodované turbíny Parsons SR
Lodní šrouby 4
Výkon 150 000 ks
Zásoba paliva 2 120 t
Akční rádius 4 160 nám. mil při 16 uzlech
Letouny 3
Katapulty 1
Posádka 723
Zařazena do služby 3. dubna 1929
Vyřazena ze služby / potopena 15. června 1942

trento2.jpg

italie.png

trento1.jpg

Share this post


Link to post
Share on other sites
Sign in to follow this  

  • Recently Browsing   0 members

    No registered users viewing this page.

×