Jump to content
Sign in to follow this  
dadasan789

IJN - Imperial Japanese NAVY

9 comments in this topic

Recommended Posts

Beta Tester
179 posts
8,715 battles

Imperiální japonské námořnictvo - historie a bojové nasazení jednotlivých lodí

Share this post


Link to post
Share on other sites
Beta Tester
179 posts
8,715 battles

IJN Nagato (japonsky: 長門) byla bitevní loď japonského císařského námořnictva, první ze dvou lodí třídy Nagato. Pojmenována byla podle starobylé provincie Nagato na ostrově Honšú.

Byla první bitevní lodí na světě vyzbrojenou 16palcovými (406mm) děly. Její pancéřování a rychlost z ní dělaly jednu z nejmocnějších bitevních lodí v době jejího vstupu do služby.

Během útoku na Pearl Harbor sloužila jako vlajková loď admirála Isoroku Jamamoto. Díky strategii japonského námořnictva chránit si své největší lodě pro rozhodující bitvu (která nikdy nepřišla), se během války boje zúčastnila pouze jednou a to v bitvě u Leyte.

 

Konstrukce

Její stavba začala v loděnici v Kure 28. srpna 1917, na vodu byla spuštěna 9. listopadu 1919 a dokončena 15. listopadu 1920.

V letech 1934 až 1936 prošla důkladnou modernizací, když byly vyměněny její kotle na uhlí za nové spalující naftu a bylo zesíleno pancéřování a modernizována hlavňová výzbroj.

Výzbroj:8 × 410 mm/45 typu 3. roku (4xII), 20 (později 18) × 140 mm/50 typu 3. roku, 8 × 127 mm/40 typu, 89 až 98 × 25 mm/60 typu 96.

 

Druhá světová válka

Na počátku druhé světové války tvořila Nagato, pod velením kapitána Hideo Jana, se svou sesterskou lodí Mucu První divizi bitevních lodí. Nagato byla vlajkovou lodí Spojeného loďstva, kterému velel admirál Isoroku Jamamoto. Dne 2. prosince 1941 Nagato vyslala signál „Niitakajama[1] nobore 1208“ (Vystupte na horu Niitaka 1208, 新高山ノボレ一二〇八)[2][3]. Tato zpráva potvrzovala 8. prosinec (japonského času) jako datum útoku na Pearl Harbor. Dne 12. února 1942 admirál Jamamoto přemístil svou vlajku na novou bitevní loď Jamato.

V červnu 1942 během bitvy u Midway byla Nagato součástí hlavního svazu admirála Isoroku Jamamota společně s bitevními loděmi Jamato a Mucu, letadlovou lodí Hóšó, křižníkem Sendai, devíti torpédoborci a čtyřmi pomocnými loděmi. Do bitvy se ale nijak nezapojila. Do Japonska se vrátila s přeživšími z letadlové lodě Kaga.

V roce 1943, pod velením kapitána Mikia Hajakawy, měla Nagato základnu v Truku na Karolínách. Po evakuaci Truku v únoru 1944 se přesunula do Lingga poblíž Singapuru.

V červnu 1944 se zúčastnila operace A-gó, útoku na americké síly na Marianách. Během bitvy ve Filipínském moři 19. června 1944 se stala cílem leteckého útoku, ale nebyla poškozena.

 

Bitva u Leyte

V říjnu 1944 se Nagato účastnila operace Šó-iči-gó, útoku na spojenecké vylodění na ostrově Leyte. 24. října 1944 během bitvy v Sibuyanském moři se Nagato stala cílem útoku několika vln amerických střemhlavých bombardérů. V 14:16 byla zasažena dvěma pumami svrženými letouny z letadlových lodí Franklin a Cabot. První puma zničila několik děl a poškodila přístup vzduchu do kotelny číslo 1, což vyřadilo z provozu jednu hřídel na 25 minut, než byl přístup vzduchu opraven. Druhá puma zasáhla jídelnu a přední radiovou místnost, zabila 52 mužů a 106 zranila. 25. října proplul Střední svaz průlivem San Bernardino a zamířil do Leytského zálivu. V následující bitvě u ostrova Samar se Nagato střetla s doprovodnými letadlovými loděmi a torpédoborci z Operační skupiny 77.4.3 („Taffy 3“). V 06:01 zahájila střelbu na St. Lo, bylo to poprvé, co vystřelila na nepřátelskou loď, ale minula. V 06:54 torpédoborec Heermann vypustil torpéda na bitevní loď Haruna; torpéda Harunu minula a zamířila na Jamato a Nagato plující na paralelních kurzech. Obě bitevní lodě byly nuceny přerušit boj a plout asi 16 km na sever, než torpédům došlo palivo. Po návratu do boje Nagato pokračovala v souboji s americkými loděmi, ve kterém spotřebovala celkem 45 406mm a 92 140mm nábojů.

V 09:10 admirál Takeo Kurita přikázal flotila přerušit boj a plout na sever. V 10:20 přikázal změnit kurz zpět na jižní, ale když flotila začala být napadána stále intenzivnějšími leteckými útoky, rozhodl se ve 12:36 znovu pro ústup. V 12:43 byla Nagato na přídi zasažena dvěma pumami, ale poškození nebylo vážné.

Během ústupu 26. října byla japonská flotila neustále napadána americkými letadly. Na Nagato zaútočily střemhlavé bombardéry z USS Hornet a docílily 4 zásahů, při nichž zemřelo 38 mužů a 105 bylo raněno. Během dne loď vypálila 99 16palcových (406mm) a 653 5,5palcových (140mm) nábojů.

25. listopadu 1944 Nagato připlula do Jokosuky k opravám. Nedostatek paliva a materiálu ale znamenal, že se nemohla vrátit do služby a v únoru 1945 byla přeřazena pouze k obraně pobřeží. V červnu 1945 byla její sekundární a protiletadlová výzbroj přesunuta na pobřeží. 18. července 1945 na ni v Jokosuce zaútočily stíhací a torpédové bombardéry z letadlových lodí Essex, Randolph, Bennington, Shangri-La a Belleau Wood a zasáhly ji třemi pumami. Jedna z nich zasáhla můstek a zabila jejího velitele kontradmirála Ocuka Miki.

 

Atol Bikini

 

Dne 30. srpna 1945, po japonské kapitulaci, byla Nagato jako poslední aktivní japonská bitevní loď obsazena a zabezpečena námořníky z americké lodi USS Horace A. Bass (LPR-124).

V březnu 1946 byla dopravena k atolu Bikini pro operaci Crossroads, sérii jaderných testů. Na této její poslední plavbě ji obsluhovala posádka 180 mužů z US Navy pod velením kapitána W. J. Whipple. Byla ale už v tak špatném stavu, že musela být odtažena na atol Eniwetok k nouzovým opravám.

Při prvním testu (ABLE, výbuch ve vzduchu) 1. července 1946 byla 1500 metrů od centra výbuchu a nebyla jím vážně poškozena. Při druhém testu (BAKER, podmořský výbuch) 25. července1946 už byla poškozena vážně a o pět dní později se převrátila a potopila.

 

Nagato1944.png

nagato3.jpg

nagato2.jpg

Nagato_1944.jpg

  • Cool 2

Share this post


Link to post
Share on other sites
Beta Tester
179 posts
8,715 battles

Jamato (japonsky: 大和) byla bitevní loď japonského císařského námořnictva, pojmenovaná po staré japonské provincii Jamato. Byla první lodí své třídy. Spolu se svou sesterskou lodí Musaši to byly největší a nejlépe vyzbrojené bitevní lodě, které kdy byly postaveny. Lodě nesly děla ráže 460 mm (18,1 palců), tedy největší děla, která kdy byla na loď použita.

 

Konstrukce

Třída Jamato byla stavěna po japonském odmítnutí Washingtonské deklarace na druhé londýnské konferenci v roce 1936. Washingtonská smlouva měla omezit námořní zbrojení. Původní Londýnská smlouva z roku 1930, kterou Japonsko ještě podepsalo, zakazovala stavbu bitevních lodí do roku 1937.

Projekční práce na třídě Jamato začaly v roce 1934. Projekt plavidel o výtlaku 68 000 tun byl po úpravách v roce 1937 přijat. Stavba lodi probíhala v loděnici v Kure, ve speciálně upraveném doku, aby bylo dodrženo přísné utajení. Na vodu byla Jamato spuštěna 8. srpna 1940 a do služby vstoupila 16. prosince 1941. Původně bylo plánováno postavit celkem pět lodí této třídy. Třetí lodí byla Šinano, která byla po bitvě u Midway dokončena jako letadlová loď. Nepojmenovaný trup čtvrté jednotky byl sešrotován v roce 1943, v době, kdy byl ze 30 % hotov. Pátý kus třídy Jamato, jehož stavba měla začít v roce 1942, nakonec nebyl nikdy objednán. Podobně jako v Německu s nástupci třídy Bismarck, se i v Japonsku uvažovalo o ještě grandióznější konstrukci s děly ráže 510 mm, jejichž příprava ale byla v roce 1942 zastavena.

Třída byla navrhována tak, aby měla převahu nad jakoukoliv americkou bitevní lodí té doby. Při volbě ráže 460 mm pro hlavní děla hrál určitou roli i fakt, že kdyby se Američané rozhodli postavit podobně vyzbrojené lodi, jejich očekávaná velikost by jim bez velkých kompromisů nedovolila proplutí Panamským průplavem. Navíc pro zmatení zahraničních rozvědek, byly kanóny Jamato pojmenovány jako 40,6cm a pravá ráže děl byla před veřejností utajována. Vše fungovalo tak dobře, že ještě v roce 1945 Američané věřili, že Jamato má kanóny ráže 406 mm a výtlak okolo 45 000 tun, tedy podobné parametry jako třída Iowa.

Před stavbou lodi musel být suchý dok v Kure prohlouben a nosnost jeho jeřábů zvýšena na 100 tun. Dok byl částečně zastřešen, aby byla loď lépe skryta. Většina pracovníků doku nevěděla o skutečných parametrech stavěné lodi a také když byla Jamato spuštěna na vodu, stalo se tak bez slavností.

 

Bojové nasazení

Jamato byla vlajkovou lodí admirála Isoroku Jamamota od 12. února 1942, kdy v této funkci nahradila bitevní loď Nagato. V červnu 1942 byla Jamato součástí hlavního svazu admirála Jamamota při útoku na Midway. Svaz složený z bitevních lodí Jamato, Nagato, Mucu, letadlové lodě Hóšó, lehkého křižníku Sendai, 9 torpédoborců a 4 podpůrných lodí se však nakonec do bitvy u Midway nezapojil. Jamatopoté zůstala vlajkovou lodí ještě 364 dní, než jí v této roli 11. února 1943 vystřídala její sesterská loď Musaši. Celou dobu mezi 29. srpnem 1942 až 8. květnem 1943 kotvila Jamato na atolu Truk. V květnu 1943 se vrátila do Kure, kde bylo posíleno protiletadlové dělostřelectvo a instalován radar typu 22. Kvůli instalaci dalších 25mm kanónů byly odstraněny dvě dělové věže s kanóny 155 mm. To si vynutil rostoucí význam letectva při bojích v Pacifiku.

25. prosince 1943 se Jamato vydala na cestu zpět k atolu Truk, ale cestou byla poškozena torpédem americké ponorky USS Skate. Oprava poškození trvala až do dubna 1944. Při těchto opravách byla ještě více posílena protiletecká obrana.

V červnu 1944 se Jamato zúčastnila bitvy ve Filipínském moři. V říjnu 1944 se zúčastnila bitvy v zálivu Leyte, během níž poprvé vystřelila ze svých hlavních děl proti nepříteli. Během leteckých útoků zde Jamato lehce poškodily dva zásahy pumami, zatímco její sesterská loď Musaši byla hlavním cílem a byla zde potopena.

Po návratu domů v listopadu 1944 byla opět posílena protiletadlová výzbroj a novým velitelem Jamato se stal Kósaku Ariga. 18. března 1945 provedl americký úderný svaz TF 58 letecké útoky na Kure. Jamato byla napadena ve Vnitřním moři a lehce poškozena.

 

Poslední plavba

 

1. dubna 1945 se s americkým vyloděním na Okinawě přiblížil i zánik Jamato. Z přístavu Tokujama vyplula Jamato 6. dubna, jako hlavní loď svazu admirála Seiiči Itóa, aby se na sebevražedné misi (operace Ten-gó) probila k Okinawě, napadla zde americké invazní svazy a po najetí na pláž fungovala do svého zničení jako nepotopitelná baterie. Zbytek svazu tvořil lehký křižník Jahagi a 8 torpédoborců. Svaz neměl žádné letecké krytí. Mnoho japonských důstojníků se stále domnívalo, že loď je nepotopitelná.

Krátce po vyplouvání z Vnitřního moře byl japonský svaz zpozorován ponorkami USS Threadfin a USS Hackleback. Druhý den po vyplutí, 7. dubna, bylo proti Jamato a jejímu doprovodu vysláno 386 letadel, která ji ve 12:30 napadla. Piloti torpédových bombardérů dostali instrukce, aby útočili na příď a záď, kde byla slabší pancéřová ochrana a jen z jedné strany, aby se loď převrátila. Jamato zasáhlo přibližně 8 pum a 12 torpéd Bliss-Leavitt Mark 13. Ve 14:23 se převrhla a její muniční sklady explodovaly. Hřib, který při explozi vznikl, byl viditelný dokonce i z nejjižnějšího japonského ostrova Kjúšú. Když se Jamato potopila, zbývalo jí k Okinawě stále ještě 200 km. Při potopení lodě zahynulo 2 475 členů posádky, zatímco 269 zachránily japonské torpédoborce.

 

Vrak

Vrak lodi dnes leží 300 metrů hluboko na mořském dně. Byl prozkoumán v letech 1985 a 1999. Průzkum ukázal, že loď se rozpadla na dva kusy, se zlomem v místě věže B. Příď na dně leží vzpřímeně, zatímco zadní část je kýlem vzhůru. Věže hlavního dělostřelectva leží opodál.

 

Souvislosti

Dělostřelectvo jiných lodí nehrálo při potopení Jamato žádnou roli. Potopení největší postavené bitevní lodi leteckými útoky potvrdilo důležitou změnu v námořní válce, k níž za druhé světové války došlo. Ve funkci „královny moří“ a nejdůležitější lodi každé floty byla bitevní loď nahrazena lodí letadlovou. To se projevilo už dříve při britském útoku na Taranto, potopení britského bitevního křižníku HMS Repulse a bitevní lodě HMS Prince of Wales japonským letectvem i při potopení dalšího bitevního obra — Musaši.

K dalším bitevním lodím a bitevním křižníkům, které v akci zničil výbuch jejich muničního skladiště, patří HMS Queen Mary, HMS Invincible a HMS Indefatigable (potopené v bitvě u Jutska), HMS Hood (potopen Bismarckem), USS Arizona (potopená při útoku na Pearl Harbor) a HMS Barham (vybuchl po zásahu torpédem).

jamato2.jpg

jamato3.jpg

 

jamato4.jpg

jamato5.jpg

jamato6.jpg

  • Cool 1

Share this post


Link to post
Share on other sites
Beta Tester
179 posts
8,715 battles

Třída Kageró (japonsky: 陽炎型 Kageró-gata) sestávala z 19 „torpédoborců první třídy“ (一等駆逐艦 Ittó kučikukan) japonského císařského námořnictva, postavených v letech 1939 až 1941 a bojujících ve druhé světové válce. Císařské námořnictvo je (spolu s následující třídou Júgumo) označovalo jako torpédoborce typu A (甲型駆逐艦 Kó-gata kučikukan). Se svojí hlavní výzbrojí šesti 127mm kanónů a osmi 610mm torpédometů se v době svého vzniku jednotky této třídy vyrovnaly torpédoborcům případných protivníků, či je dokonce předčily.

Všechny jednotky se aktivně účastnily bojů v Pacifiku od prvních dnů války. Doprovázely těžké jednotky floty, podporovaly vylodění, v rámci tokijského expresu dopravovaly zásoby a posily na ostrovy v Šalamounech, kryly a prováděly evakuace stahovaných jednotek. Toto nasazení si ale mezi nimi vybralo svoji daň: z 19 jednotek se konce války dočkal pouze Jukikaze. Ze zbývajících osmnácti bylo šest potopeno leteckým útokem, pět ponorkami, pět jednotek bylo potopeno v souboji s hladinovými silami nepřítele, jedna najetím na minua dvě kombinací min a leteckého útoku.

Jediná přeživší jednotka (Jukikaze) byla po válce v roce 1947 předána Čínské republice, kde sloužila pod jménem Tan-jang (DD-12) až do roku 1970.

 

Program 1937 a 1939

V terminologii japonského námořnictva byly torpédoborce třídy Kageró torpédoborci typu A, tedy velkými oceánskými jednotkami, určenými k doprovodu velkých jednotek japonského Spojeného loďstva. Požadavky na novou třídu torpédoborců byly: rychlost nejméně 36 uzlů, dosah 5000 námořních mil při 18 uzlech a výzbroj odpovídající torpédoborcům třídy Fubuki. To vše při velikosti ne větší, než u Fubuki. Stavba prvních 15 jednotek byla schválena na základě programu z roku 1937. Tyto jednotky obdržely trupová čísla 17 až 31.

Součástí programu z roku 1937 ale byly i tři fiktivní jednotky, které sice nikdy neměly být postaveny, ale jejichž fiktivní existence měla zakrýt alokaci zdrojů na utajovanou stavbu bitevních lodí třídy Jamato.

Následující program z roku 1939 pak počítal se stavbou posledních čtyř jednotek této třídy (Araši, Hagikaze, Maikaze a Akigumo), které obdržely trupová čísla 112 až 115. Trupové číslo 116 pak dostala první jednotka následující třídy Júgumo. To vedlo po válce k častému – a podle Nevitta chybnému – zařazení poslední jednotky Akigumo do třídy Júgumo (na základě podobnosti jména a zařazení Akigumo do 10. divize torpédoborců, která jinak byla vybavena torpédoborci třídy Júgumo). Proto se v literatuře lze setkat i s údajem, že třída Kageró měla pouze 18 jednotek.

 

Konstrukce

Třída Kageró vycházela z předchozí třídy Asašio. Tomu odpovídala i dvoukomínová silueta a rozmístění výzbroje.

 

Pohon

Pohon zajišťovaly dvě sestavy turbín Kanpon. Každá sestava se skládala z jedné vysokotlaké, jedné středotlaké a jedné nízkotlaké turbíny, které přes převodovku poháněly jednu hřídel. Každá sestava měla výkon 26 000 k (15 445,5 kW) při 380 otáčkách lodního šroubu za minutu.

Každá sestava měla navíc jednu vysokotlakou a jednu nízkotlakou turbínu pro plavbu cestovní rychlostí, které byly přes převodovku napojeny na středotlakou turbínu. Při plavbě cestovní rychlostí vstupovala pára do vysokotlaké cestovní turbíny a pokračovala přes nízkotlakou cestovní do nízkotlaké hlavní turbíny. Pro plavbu vysokou rychlostí byly obě cestovní turbíny odpojeny a pára šla přes vysokotlakou hlavní turbínu do středotlaké a nakonec nízkotlaké turbíny. Takovéto složení a zapojení sestavy se objevilo na japonských torpédoborcích vůbec poprvé a po třídě Kageró ji převzaly i jednotky tříd Júgumo a Akizuki.

Přehřátou páru pro turbíny generovaly tři vodotrubné kotle Ro-gó Kanpon šiki. Na většině jednotek se jednalo o přehřátou páru o teplotě 350 °C a tlaku 426 lb/in2 (2937,2 kPa).Výjimku tvořil Amacukaze, jehož kotle vyvíjely přehřátou páru o teplotě 400 °C a tlaku 40 kg/cm2 (3921,6 kPa).

 

Výzbroj

Hlavní dělostřeleckou výzbroj představovalo šest 127mm kanónů typu 3. roku ve dvouhlavňových dělových věžích typu C:jedné na přídi a dvěma na zádi. Děla hlavní baterie se dala použít nejenom pro palbu na hladinové a pozemní cíle, ale i k protivzdušné obraně.

Torpéda byla odpalována ze dvou otočných zakrytovaných čtyřhlavňových 610mm torpédometů typu 92 model 4, které byly otáčeny motorem na stlačený vzduch. Přední torpédomet byl umístěn ve vybrání na nástavbě mezi komíny a zadní se nacházel na palubě před zadní nástavbou. Nabíjecí zařízení (se čtyřmi náhradními torpédy) pro zadní torpédomet se nacházelo za torpédometem po levé straně zadní nástavby. Nabíjecí zařízení pro přední torpédomet se nacházelo po obou stranách předního komínu (dvě a dvě torpéda), čímž se Kageró na první pohled odlišovaly od předchozí třídy Asašio. Další odlišností bylo ukončení přední paluby hned za můstkem, takže přední stěžeň byl již umístěn na hlavní palubě.

Dva dvouhlavňové protiletadlové kanóny ráže 25 mm se nacházely po obou stranách zadního komínu. Na zádi se nacházel vrhač hlubinných náloží.

 

Pozdější modifikace

Pozdější úpravy se hlavně zaměřovaly na zlepšování radarového vybavení a protiletadlové a protiponorkové výzbroje u přeživších jednotek. Torpédoborec Hamakaze tak jako první japonský torpédoborec získal koncem roku 1942 centimetrový přehledový radar 22-gó proti vzdušným i hladinovým cílům, který byl následně instalován i na zbývající jednotky.Dalším instalovaným radarem v pozdější fázi války byl metrový přehledový radar 13-gó pro sledování vzdušných cílů.

Postupně byla posilována protiletadlová výzbroj instalací dalších 25mm kanónů v dvou-, tří- a jednohlavňovém uspořádání. Na přeživších jednotkách byla na přelomu let 1943 a 1944 demontována dělová věž číslo 2 na zádi (pozice X) a nahrazena za dva trojhlavňové 25mm komplety.Koncem války mohlo dojít rovněž k instalaci 13,2mm kulometů typu 93 v jednohlavňových lafetacích.

 

Jednotky třídy Kageró

 

Číslo Jméno Loděnice Položení kýlu Spuštění Přijetí do služby Osud
17 Kageró
(陽炎)
arzenál Maizuru 3. září 1937 27. září 1938 6. listopadu 1939 8. května 1943 najel na minu a potopen následujícími leteckými útoky jihozápadně od ostrova Kolombangara
18 Širanui
(不知火)
Uraga, Jokosuka 30. srpna 1937 28. června 1938 20. prosince 1939 27. října 1944 potopen letadly TF 77 severně od ostrova Panay
19 Kurošio
(黒潮)
Fudžinagata, Ósaka 31. srpna 1937 25. října 1938 27. ledna 1940 8. května 1943 najel na minu jihozápadně od ostrova Kolombangara
20 Ojašio
(親潮)
arzenál Maizuru 29. března 1938 29. listopadu 1938 20. srpna 1940 8. května 1943 najel na minu a potopen následujícími leteckými útoky jihozápadně od ostrova Kolombagara
21 Hajašio
(早潮)
Uraga, Jokosuka 30. června 1938 19. dubna 1939 31. srpna 1940 24. listopadu 1942 poškozen americkými bombardéry a doražen torpédoborcem Širacuju v Huonově zalivu
22 Nacušio
(夏潮)
Fudžinagata, Ósaka 9. prosince 1937 23. února 1939 31. srpna 1940 9. února 1942 potopen ponorkou USS S-37 u jihozápadního pobřeží ostrova Celebes
23 Hacukaze
(初風)
Kawasaki, Kóbe 3. prosince 1937 24. ledna 1939 15. února 1940 2. listopadu 1943 potopen americkými torpédoborci po kolizi s křižníkem Mjóko v bitvě v zátoce císařovny Augusty
24 Jukikaze
(雪風)
arzenál Sasebo 2. září 1938 24. března 1939 20. ledna 1940 6. července 1947 předán námořnictvu čínských nacionalistů, přejmenován na DD-12 Tchang Jen (丹陽) a sešrotován 1970
25 Amacukaze
(天津風)
arzenál Maizuru 14. února 1939 19. října 1939 26. října 1940 6. dubna 1945 najel na břeh po útoku amerických letadel u Sia-men
26 Tokicukaze
(時津風)
Uraga, Jokosuka 20. února 1939 10. listopadu 1939 15. prosince 1940 4. března 1943 potopen letadly během bitvy v Bismarckově moři
27 Urakaze
(浦風)
Fudžinagata, Ósaka 11. dubna 1939 19. dubna 1940 15. prosince 1940 21. listopadu 1944 potopen ponorkou USS Sealion severně od Formosi
28 Isokaze
(磯風)
arzenál Sasebo 25. listopadu 1938 19. června 1939 30. listopadu 1940 7. dubna 1945 poškozen letadly TF 58 při operaci Ten-gó  a doražen torpédoborcem Jukikaze
29 Hamakaze
(浜風)
Uraga, Jokosuka 20. listopadu 1939 25. listopadu 1940 30. června 1941 7. dubna 1945 potopen letadly TF 58 při operaci Ten-gó
30 Tanikaze
(谷風)
Fudžinagata, Ósaka 18. září 1939 1. listopadu 1940 25. dubna 1941 9. června 1944 potopen ponorkou USS Harder jihozápadně od ostrova Jolo
31 Nowaki
(野分)
arzenál Maizuru 8. listopadu 1939 17. září 1940 28. dubna 1941 26. října 1944 potopen americkými křižníky a torpédoborcem po bitvě u ostrova Samar
112 Araši
(嵐)
arzenál Maizuru 4. května 1939 22. dubna 1940 27. ledna 1941 7. srpna 1943 potopen americkými torpédoborci v bitvě v zálivu Vella
113 Hagikaze
(萩風)
Uraga, Jokosuka 23. května 1939 18. června 1940 31. března 1941 7. srpna 1943 potopen americkými torpédoborci v bitvě v zálivu Vella
114 Maikaze
(舞風)
Fudžinagata, Ósaka 22. dubna 1940 13. března 1941 15. července 1941 17. února 1944 potopen americkými křižníky během operace Hailstone
115 Akigumo
(秋雲)
Uraga, Jokosuka 2. července 1940 11. dubna 1941 27. září 1941 11. dubna 1944 potopen ponorkou USS Redfin severovýchodně od ostrova Basilan
32
33
34
        Tři fiktivní jednotky  

kagero1.jpg

kagero4.png

karero 3.jpg

kagero2.jpg

  • Cool 5

Share this post


Link to post
Share on other sites
Beta Tester
179 posts
8,715 battles

Myoko

 

 

Po podpisu Washingtonské smlouvy, v únoru 1922, zadala japonská admiralita tamnímu loďařskému průmyslu požadavek na výstavbu čtveřice těžkých křižníků podle dispozic zmíněné smlouvy. Nová třída Myoko konstrukčně vycházela z předchozích typů Aoba a Furutaka, ale lodě měly mít výtlak 10 000 tun, silnější výzbroj a lepší pancéřovou ochranu. První dvojice lodí byla objednána na podzim 1924 a druhá na jaře 1925. Tyto lodě spolu s následnou třídou Takao tvořily základ moderního japonského křižníkového loďstva a v době svého dokončení představovaly nejmohutnější těžké křižníky světa.

Těžký křižník Myoko byl postaven v loděnicích v Yokosuce, jeho kýl byl položen 25. října 1924, trup spuštěn na vodu 16 dubna 1927 a loď vstoupila do služby 31. července 1929


Myoko v roce 1930

 

Podle původních požadavků admirality měly být lodě vyzbrojeny osmi kanóny ráže 200 mm (7,9"/50 cal) Nendo Shiki 1Go ve čtyřech dvoudělových věžích typu D (tři na přídi a jedna na zádi). Byly to tytéž kanóny jako na křižnících Furutaka, jejich maximální náměr činil 40°, náměr a odměr baterie byl udělován elektro-hydraulickou soustavou. Po diskusích, do kterých se zapojila také tehdejší japonská politická elita, byla hlavní baterie posílena o další dvouhlavňovou věž na zádi a kanónová výzbroj měla úplně nahradit torpédomety. To se však nestalo a torpédomety byly později přece jen instalovány. V letech 1931-34 byly na všech lodích třídy nahrazeny staré kanóny za moderní zbraně ráže 203 mm (8"/50 cal) Nendo Shiki 2Go.

Protiletecké zbraně byly opět stejné jako na třídě Furutaka a baterie sestávala ze čtyř kanónů ráže 120 mm/45 cal. Později byla výzbroj zvětšena na šest děl v jednotlivých lafetách. Lehké protiletecké zbraně prakticky nebyly zastoupeny, pomineme-li dvojici kulometů ráže 7,7 mm. Mezi 20. listopadem 1934 a červnem 1935 prošly všechny čtyři lodě modernizací, při níž byly sejmuty protiletecké zbraně ráže 120 mm a byly nahrazeny čtyřmi dvouhlavňovými komplety s děly ráže 127 mm s pancéřovými štíty a byl instalován nový protiletecký systém řízení palby. V roce 1936 bylo instalováno osm kulometů ráže 13 mm ve dvou čtyřhlavňových kompletech. V letech 1939-41 byly tyto zbraně nahrazeny čtyřmi dvouhlavňovými kanóny ráže 25 mm a doplněny dva dvouhlavňové kulomety ráže 13 mm na můstek. V roce 1943 byly 13 mm kulomety nahrazeny dalšími čtyřmi dvouhlavňovými komplety ráže 25 mm. Na začátku roku 1944 bylo doplněno dalších osm jednotlivých kanónů ráže 25 mm a na podzim téhož roku byla opět mohutně posílena protiletecká výzbroj a to o čtyři trojhlavňové komplety ráže 25 mm a dalších osm jednotlivých kanónů stejné ráže.

Torpédovou výzbroj měly původně tvořit čtyři pevné dvojhlavňové torpédomety, ale později byla změněna na čtyři trojhlavňové torpédomety ráže 609 mm uložené fixně v boku plavidla nad strojovnami. Vezená munice pro tyto zbraně představovala 24 - 36 torpéd. V letech 1934-35 byly pevné torpédomety nahrazeny čtyřhlavňovými komplety ve výklopných lafetách na bocích plavidla se zásobou 16-ti torpéd. V roce 1941 byl instalován další pár čtyřhlavňových odpalovačů a do výzbroje přišla nová torpéda v počtu 24 kusů, avšak na podzim 1944 byly kvůli rozšiřování protiletecké baterie dva zadní komplety zase sejmuty.

Letecký park představovaly dva letouny Nakajima typ E2N1, které byly vypouštěny z katapultu na stlačený vzduch umístěného na pravoboku na zádi. V letech 1934-35 byl hangár s katapultem demontován a byly nainstalovány dva nové katapulty po bocích plavidla. Nově loď nesla až čtyři hydroplány typu E8N1 Nakajima "Dave". V roce 1941 byly katapulty opět nahrazeny za novější typ a letecký park zahrnoval jeden letoun E13A1 "Jake" a dva F1M2 "Pete". V průběhu války se počet a typy letounů měnily podle aktuálních potřeb

.
Myoko po modernizaci zbraňových systémů v roce 1944

Pancéřování tvořilo, podobně jako již na předcházejících třídách, integrální součást konstrukce trupu a tím při úspoře hmotnosti zvyšovalo jeho pevnost. Mělo loď ochránit před nepřímým zásahem 203 mm projektilu. Boční pancéřový pás tloušťky 102 mm se směrem dolů skláněl pod úhlem 12° a kryl jak muniční skladiště, tak prostory kotelen a strojoven, ačkoli v oblasti strojních prostorů byl poněkud nižší. Celková délka pásu činila 123,6 m a výška 3,5 metru uprostřed respektive 2 metry na koncích. Na přídi a zádi uzavíraly pancéřové jádro lodi příčné přepážky tloušťky 102 respektive 76 mm. Na spodní okraj bočního pancéřového pásu dosedaly protitorpédové výdutě tloušťky 31 mm z ocelového sendviče s vysokou odolností v tahu. Výdutě se táhly po bocích trupu v délce 93 metrů a byly přibližně 2,5 metru vysoké. Po modernizaci zbraňových systémů v roce 1935 byly kvůli stabilitě zvětšeny protitorpédové výdutě tím způsobem, že byly rozšířeny směrem vzhůru, takže dosahovaly téměř k hornímu okraji pancéřového pásu.
Horizontální ochrana zahrnovala především pancéřovou palubu tloušťky 32 - 35 mm (nad strojovnami) a kouřovody byly chráněny 70 - 88,5 mm silným pancéřováním. Horní paluby byly také pancéřované a to plechem o síle 12,7 - 25,4 mm, další "extra" pancéřování tloušťky 35 mm obdržely paluby nad muničními sklady. Paluba měla zvlněnou siluetu podobně jako na předcházejících typech. Barbety věží hlavní ráže měly od spodních palub pancéřování tloušťky 76 mm, zatímco dělové věže pouze 25,4 mm silné protistřepinové stěny. Celková hmotnost pancéřování byla spočítána na 2 052 tun což bylo přibližně 16,4 procent celkového výtlaku.

Hnací soustavu tvořilo dvanáct kotlů Kampon, které konstrukčně vycházely z pohonných jednotek na zrušených bitevních křižnících třídy Amagi. Pod kotli se topilo pouze naftou a neměly přehřívače páry. Kotle byly umístěny v devíti samostatných kotelnách, přičemž v prvních třech kotelnách byly kotle po dvou, ve zbývajících samostatně. Kotelny 1 - 3 procházely napříč trupem, zbývající kotelny rozdělovala v ose lodi pancéřová přepážka, která dále procházela mezi dvojicemi oddělených strojoven s turbínami. Přední strojovna otáčela vnějšími lodními šrouby, zadní vnitřními. Soustava dávala výkon 133 000 koňských sil (SHP) a dosah plavidla činil při ekonomické rychlosti 14 uzlů 10 000 námořních mil. Hmotnost pohonných systémů činila 2 260 tun. V roce 1930 byl z důvodu zadýmování velícího můstku zvýšen přední dvoj-komín o téměř dva metry. V roce 1941 byla na rozvodech provedena generální oprava a některé vybavení bylo modernizováno.

Při započetí stavby byl maximální výtlak plavidla projektován na 11 663 tun, ale po změnách v pancéřovém schématu a přidání další výzbroje vzrostl na 13 300 tun. 
V roce 1943 byl na všechna plavidla třídy Myoko instalován radar, který byl na podzim 1944 nahrazen modernějším typem. Myoko obdržela radar 21 Go v červenci 1943 a typ 22 Go v srpnu 1944.

Čtyři křižníky třídy Myoko vytvořily Čtvrtou křižníkovou divizi v rámci Druhé flotily japonského císařského námořnictva. Dne 1. prosince 1932 byly všechny lodě staženy do rezervy a jejich místo ve Čtvrté divizi zaujaly křižníky třídy Takao. V květnu 1933 byla Myoko spolu se svými sestrami převedena do Páté divize, ale v tomto roce se zúčastnila pouze manévrů v létě 1933. Na konci roku 1933 byla Myoko přesunuta na základnu v Kure, kde nastoupila rozsáhlou modernizaci. Práce začaly 15. listopadu 1934 a po jejich skončení se připojila opět k Páté divizi. V rámci tohoto uskupení se účastnila Čínsko-japonské války a operovala v čínských vodách. Rozpoutání Druhé světové války v Tichomoří zastihlo Myoko spolu s Pátou divizí u atolu Palau.

Od prosince 1941 do února 1942 podporovala vylodění japonských jednotek na Filipínách a okolních ostrovech pod správou Holandska. Při těchto akcích byla Myoko v průlivu Davao poškozena americkým letounem. Na konci února se křižníky Páté divize podílely na zničení britského těžkého křižníku Exeter, který potopily Haguro a Nachi, zatímco Myoko a Ashigara potopily jeho doprovodné torpédoborce Pope a Encounter. 
Po úspěšné anexi Holandských kolonií se lodě vrátily do Japonska kvůli přezbrojení, které trvalo do dubna 1942. V květnu se Myoko spolu se sesterskou lodí Haguro připojily ke svazu letadlových lodí a tvořily jejich krytí v bitvě v Korálovém moři. Na konci měsíce se obě lodě vrátily do Japonska a v polovině července se zapojily do akcí u Aleutského souostroví. Obě lodě se v srpnu 1942 přesunuly ke Guadalcanalu, kde se snažily podporovat opětovné převzetí kontroly nad tímto strategickým ostrovem. Ke konci roku se pak kvůli přezbrojení vrátily do Japonska. Na začátku roku 1943 se obě lodě přesunuly na základnu Truk odkud se mezi květnem a červnem zapojovaly do akcí u Aleut.
V srpnu 1943 se Myoko a Haguro vrátily do oblasti Šalamounova souostroví a v noční bitvě v zálivu Empress Augusta u Bougainville z 1. na 2. listopadu obě utržily drobná poškození nepřátelskou palbou. Po opravách se obě lodě přesunuly do jiho-západního Pacifiku a 12. července 1944 na základně v Singapuru vystřídaly sesterské lodě Ashigara a Nachi. Všechny čtyři lodě se v říjnu 1944 účastnily bitvy o Leyte a Myoko zde byla u ostrova Mindoro zasažena leteckým torpédem (24.10.). To způsobilo poměrně rozsáhlé škody, loď musela být stažena z akce a v Singapuru podstoupila částečné opravy. Při přesunu do Japonska byla loď zjištěna americkou ponorkou USS Bergall a 12. prosince 1944 torpédována, následkem čehož byl úplně zničen pohonný systém. Myoko byla odtažena zpět do Singapuru, kam dorazila 25. prosince. Ve zdejším přístavu zůstala zakotvena jako protiletecká baterie a v tomto stavu setrvala do kapitulace v září 1945. Nakonec byla potopena britskými silami dne 8. července 1946 v Malackém průlivu.

 

Technicko-Taktická Data:

  r. 1929 r. 1944
Celková délka 203,76 m
Délka při čáře ponoru 201,5 m
Šířka 17,34 m
Ponor 5,9 m
Výtlak standardní 10 000 t
Výtlak maximální 13 300 t
Výzbroj 10 x 200 mm (5x2) 10 x 203 mm (5x2)
6 x 120 mm (6x1) 8 x 127 mm (4x2)
8 x 13 mm (2x4) 44 x 25 mm AA (4x3, 8x2, 16x1)
12 x 609mm torpédomety (4x3) 16 x 609 mm torpédomety (4x4)
Pancéřování bok 102mm, paluba 32mm + 25mm, věže 25mm
Max. rychlost 35,5 uzlu
Pohon 12 kotlů Kampon
4 převodované turbíny
Výkon 130 000 ks
Zásoba paliva 2 470 t
Akční rádius 8 000 nm. při 14. uzlech
Letouny 2 3
Katapulty 1 2
Posádka 773 mužů
Zařazena do služby 31. července 1929
Vyřazena ze služby / potopena 8. července 1946

 

myoko41.jpg

Myoko43.png

myoko42.jpg

japonsko.jpg

  • Cool 4

Share this post


Link to post
Share on other sites
Beta Tester
179 posts
8,715 battles

Mogami

 

 

Londýnská konference (22.4.1930), která se snažila udržet zbrojní závody mezi jednotlivými námořními mocnostmi na uzdě, mimo jiné stanovila celkový výtlak pro Japonsko v kategorii těžkých křižníků na 100 450 tun. Tento limit byl vyčerpán po dostavbě předchozí třídy Takao a Japonci tedy teoreticky neměli začít stavět další těžké křižníky. Poměr sil v této kategorii 6:10 vzhledem k USA byl pro ambiciózní Japonské velení nepřijatelný. Těžké křižníky se však od lehkých lišily v zásadě pouze ráží děl hlavní baterie, tedy děly ráže osm palců. Proto se Japonci rozhodli postavit třídu plavidel velmi podobnou třídě Takao, která by však jako hlavní výzbroj nesla pouze šesti-palcová děla, tedy výzbroj lehkých křižníků, avšak jakmile ustanovení Londýnské konference vyprší, bude možno je snadno přezbrojit děly větší ráže.

 

První návrhy těchto lodí spadají do roku 1930. Japonci sice před světem deklarovali tonáž plavidla 8 500 tun standard, nicméně vzhledem k velikosti lodí o tom odborníci veskrze pochybovali. Později vyšlo najevo, že skutečná tonáž je téměř o jednu třetinu vyšší. Jednalo se v zásadě o modifikované lodě třídy Takao s podobnou pancéřovou ochranou, lišily se jedním spojeným komínem, jiným rozmístěním příďových dělových věží a samozřejmě výzbrojí. Bylo rozhodnuto postavit první dvojici do roku 1936 a další dvě lodě s odstupem dvou let. Protože se konstruktéři snažili dodržet stanovený výtlak 8 500 tun, křižníky trpěly malou stabilitou a nedostatečnou pevností trupu. Po nehodě, při které se převrátila torpédovka Tomodzuru, bylo rozhodnuto snížit nástavby, odstranit hangár a zpevnit konstrukci trupu, problémy se stabilitou však stále přetrvávaly. U dvou pozdějších jednotek byly tyto úpravy provedeny už při jejich stavbě.

 

Křižník Mogami byl postaven v loděnicích v Kure, kde byl 27. října 1931 položen jeho kýl. Trup byl spuštěn na vodu 14. března 1934 a námořnictvo převzalo loď 28. července 1935.


Mogami jako lehký křižník se 6.1" kanóny

 

Přestože měla loď dělovou výzbroj lehkých křižníků, tedy 6,1" děla, hlavní baterie byla impozantní - tvořilo ji patnáct kanónů ráže 155 mm / 60 cal. Nendo Shiki 3. Ačkoli tyto zbraně nebyly samozřejmě tak účinné jako 8" děla, boční salva vážila 830 kilogramů a při kadenci minimálně 5 ran/min/dělo to představovalo slušnou dělostřeleckou baráž. Děla byla umístěna v pěti trojvěžích s vysokým úhlem náměru. Mezi lednem 1939 až dubnem 1940 prošla Mogami rozsáhlou přestavbou, při které byly původní trojdělové věže nahrazeny dvouhlavňovými věžemi s kanóny ráže 203 mm / 50 cal. Trojdělové věže byly poté použity jako sekundární výzbroj bitevních lodí třídy Yamato. Nové dvouhlavňové věže měly stejnou hmotnost jako původní věže (tedy 175 tun každá), a tak neovlivnily jiné parametry plavidel.
Sekundární baterii tvořilo osm univerzálních kanónů ráže 127 mm / 40 cal. Tyto zbraně byly uloženy ve dvouhlavňových krytech na bocích plavidla. Výzbroj doplňovaly 4x3 torpédomety ráže 610 mm, které byly umístěny ve srovnání s předchozí třídou poněkud blíže k zádi plavidla. 


Protileteckou výzbroj tvořilo nejprve osm kanónů ráže 25 mm a čtyři kulomety ráže 13,2 mm. Počet 25 mm kanónů při modernizacích rostl, především po demontáži záďových dělových věží činil jejich počet 30 kusů (10x3), v únoru 1944 dosáhl jejich počet 38 kusů (10x3, 8x1). V červnu 1944 byly doplněny další kanóny ráže 25 mm a celkový počet byl tehdy 60 hlavní (14x3, 18x1).
V průběhu války byly doplňovány radarové systémy, jedenkrát 13Go a dvakrát 22Go


Mogami po vyzbrojení 8" kanóny

 

Pancéřování muničních skladišť mělo odolat 203 mm projektilům, strojovny a kotelny 155 mm projektilům. Jelikož pancéřová ochrana měla být stejně kvalitní jako na předcházející třídě a zároveň měl být dodržen malý výtlak, bylo ve velké míře při stavbě používáno elektrické svařování. Nedostatky v konstrukci se projevily až za provozu lodí a konstrukce musela být zesílena. Už při započetí stavby v roce 1931 naskočil plánovaný výtlak na 9 500 tun. Hlavní boční pancéřový pás byl v místě kotelen silný 100 mm a od poloviny svojí výšky se směrem dolů zužoval na 65 mm. Pás se směrem dolů přikláněl k ose plavidla pod úhlem 20° a sahal až pod úroveň protitorpédových výdutí. V místech muničních skladů měl pancéř tloušťku 140 mm - 30 mm. Nahoře na boční pás dosedala pancéřová paluba tloušťky 60 mm, která se směrem k bokům plavidla svažovala dolů. Nad muničními sklady byla 40 mm pancéřová paluba. Barbety dělových věží měly stěny tloušťky 75 mm - 100 mm. Při přezbrojení těžkými děly byly také lehce pancéřované dělové věže nahrazeny věžemi s 25 mm pancéřováním. Celková hmotnost pancéře byla odhadnuta na 2 061 tun (na druhé dvojici lodí poněkud více).

 

Hnací systémy byly mírně odlišné v porovnání s třídou Takao, byly výkonnější a v kotelnách bylo pouze deset kotlů vytápěných mazutem (osm velkých a dva malé). Dva malé kotle byly umístěny v přední kotelně, ostatní kotle měly každý svoji oddělenou kotelnu. V ose plavidla byla podélná přepážka oddělující páry kotelen a také strojovny s turbínami. Rozdíl byl také v tom, že přední turbíny otáčely vnitřními šrouby. Výkon soustavy byl ve srovnání s předešlou třídou o 25 000 koňských sil vyšší a plavidla mohla dosáhnout rychlosti až 37 uzlů.

 

 

Další zásadní přestavbou prošla Mogami od září 1942 do dubna 1943. Při těchto opravách bojem těžce poškozeného křižníku byly demontovány dvě zadní dělové věže a na jejich místě byla zbudována letecká paluba. Byla to reakce na ztrátu letadlových nosičů v bitvě o Midway, kdy japonské námořnictvo postrádalo dostatek jednotek pro přepravu letounů. Křižník byl poté vybaven stále jenom dvěma katapulty, ale na palubě mohl nést až 11 letounů. Jednalo se o letouny E16A1 "Paul" a všech jedenáct mohlo být ve vzduchu během 30 minut.


Mogami po přestavbě na nosič hydroplánů

 

Po svém uvedení do služby v roce 1935 vytvořila Mogami spolu se sesterskou lodí Mikuma základ Sedmé křižníkové divize, dočasně přičleněné ke Čtvrté flotile. Vzhledem k nehodě lodí Čtvrté flotily při hurikánu v září 1935, při kterém bylo několik lodí vážně poškozeno, byly oba křižníky postaveny mimo službu a absolvovaly přestavbu, při které byl zesílen trup. Lodě vstoupily opět do služby na konci roku 1937. Sedmá divize nebyla znovu ustavena až do ledna 1941. Poté byla Mogami v rámci tohoto uskupení převelena do indočínských (vietnamských) vod, kde podnikala akce proti jednotkám vichystické Francie. V těchto akcích pokračovala až do července 1941. 


Po vypuknutí války v Pacifiku se Mogami v rámci Sedmé divize podílela na obsazení Malajsie, Sumatry, Bornea, Jávy a Andamanských ostrovů. Při bojích u Batáwie ve dnech 28. února - 1. března 1942 potopila Mogami spolu s Mikumou americký křižník USS Houston (CA-30) a australský křižník HMAS Perth. V dubnu 1942 při hlídkování v Indickém oceánu svaz zadržel a potopil spojenecký konvoj o úhrnné tonáži 48 664 tun. Poté se křižníky vrátily do Japonska kvůli přezbrojení. 


Lodě byly opět operačně způsobilé v květnu 1942 a zapojily se do bitvy o Midway. Sedmá divize vyrazila z Guamu 29. května 1942 a měla se setkat s invazními silami, kterým měla zajistit krytí. Dne 5. června obdržela eskadra rozkaz bombardovat Midway, ale ten byl odvolán a lodě se obrátily na zpáteční cestu, na které se střetly s ponorkou USS Tambour. Tato jednotka mohla těžko manévrující lodě ohrozit, ale v nastalém zmatku se Mogami a Mikuma srazily. Suzuya a Kumano se z oblasti stáhly, zatímco jejich dvě sestry zůstaly napospas vlnám střemhlavých bombardérů z amerických letadlovek Yorktown, Hornet a Enterprise. Zatímco Mikuma byla po mnoha zásazích potopena, Mogami se podařilo s rozsáhlými poškozeními a těžkými ztrátami na životech doplout 14. června na základnu Truk. Po nejnutnějších opravách se vydala na základnu v Sasebo, kam dorazila 11. srpna. Zde proběhly celkové opravy a přestavba na hybridní letadlový nosič.


Opravy trvaly až do dubna 1943 a Mogami se po znovu-uvedení do služby zapojila do akcí v Šalamounově souostroví. Zde strávila léto a dne 5. listopadu 1943 byla spolu s dalšími plavidly poškozena při spojeneckém náletu na Rabaul. Následné opravy trvaly do poloviny února 1944. V létě se zúčastnila obrany Marián a následovala zoufalá ofenziva u Filipín, při které se Japonci snažili zmařit spojenecké vylodění na Leyte. Mogami byla v této operaci přičleněna ke svazu Jih admirála Nishimury a spolu s ním směřovala do průlivu Surigao. V časných ranních hodinách dne 25. října 1944 Mogami inkasovala přibližně 15 až 25 zásahů granáty ráže 203 mm a 152 mm ze spojeneckých křižníků Louisville, Portland a Denver. Vzniklé požáry iniciovaly pět torpéd, což ještě zvětšilo rozsah poškození. Nadto se při ústupu srazila s těžkým křižníkem Nachi. Požáry se však podařilo zvládnout a loď pokračovala v ústupu, poháněna jen jedním šroubem. Po rozednění zaútočily americké letouny z letadlovek skupiny TG77.4 a dosáhly dvou zásahů 227 kg pumami. Teprve potom po vysazení posledního stroje posádka loď opustila a torpédoborec Akebono ji dorazil torpédem.

 

 

Technicko-Taktická Data:

 

  r. 1935 r. 1940 r. 1943
Celková délka 201,5 m
Délka při čáře ponoru 197 m
Šířka 18 m
Ponor 5,5 m
Výtlak standardní 9 500 t 12 206 t
Výtlak maximální 11 169 t 14 142 t
Výzbroj 15 x 155 mm HA (5x3) 10 x 203 mm (5x2) 6 x 203 mm (3x2)
8 x 127 mm / 40 cal. DP (4x2)
8 x 25 mm AA (4x2) 30 x 25 mm (10x3)
12 x 609 mm TT (4x3)
Pancéřování boky 25mm-140mm, paluba 32mm-52mm, barbety 76mm-101mm, věže 25mm, velitelská věž 50-100mm
Max. rychlost 37 uzlů
Pohon 10 naftových kotlů
4 parní turbíny
Výkon 152 000 ks
Zásoba paliva 2 163 t
Akční rádius 8 150 nm. při 14. uzlech
Letouny 3 11
Katapulty 2
Posádka 850 mužů 896 mužů ?
Zařazena do služby 28. července 1935
Vyřazena ze služby / potopena 25. října 1944

 

 

mogami3.jpg

mogami1.jpg

japonsko.jpg

mogami4.jpg

mogami2.jpg

  • Cool 2

Share this post


Link to post
Share on other sites
Beta Tester
179 posts
8,715 battles

Akagi 

 

Akagi (japonsky: 赤城) byla první velkou letadlovou lodí japonského císařského námořnictva. Vznikla přestavbou z rozestavěného bitevního křižníku třídy Amagi na základě dohod Washingtonské námořní konference. Původně měla tři letové paluby, ale během přestavby od října 1935 do srpna 1938 byla přestavěna na klasickou letadlovou loď s jednou palubou a palubním ostrovem, který byl umístěn na levoboku.

Během druhé čínsko–japonské války se zúčastnila operací u čínských břehů. Na počátku druhé světové války v Tichomoří byla vlajkovou lodí Nagumovy Kidó Butai (機動部隊 ~ mobilní svaz) – prvního úderného svazu letadlových lodí v historii. Vedla útoky na Pearl Harbor, na Rabaul a Kavieng, na Port Darwin a zúčastnila se rovněž operací proti Jávě. V březnu a dubnu 1942 vedla výpad do Indického oceánu a v červnu měla podporovat invazi na atol Midway. Během bitvy u Midway byla dopoledne 4. června těžce poškozena americkými palubními bombardéry a následujícího dne ráno potopena vlastními torpédoborci.

 

Akagi byla navržena jako druhý bitevní křižník třídy Amagi, která měla být protiváhou americkým bitevním křižníkům třídy Lexington. Podepsáním Washingtonské námořní konference v roce 1922 se ale Japonsko (stejně jako ostatní signatáři) zavázalo omezit námořní zbrojení, což znamenalo zrušit a sešrotovat nadlimitní jednotky. Bylo ale povoleno přestavět trupy dvou bitevních lodí nebo bitevních křižníků na letadlové lodě o maximálním výtlaku 33 000 tun. Palubní letectvo bylo teprve v plenkách a letadlovým lodím se tehdy ještě nepřisuzovala taková důležitost. Až do druhé světové války měly páteř velkých loďstev tvořit lodě bitevní. Pro konverzi na letadlové lodě byly tedy vybrány první dvě rozestavěné jednotky třídy Amagi: Amagi a Akagi. Zbývající dvě jednotky Atago a Takao byly zrušeny a sešrotovány v souladu se smlouvou v roce 1924.

Přestavba Amagi byla zrušena, když byl její rozestavěný trup 1. září 1923 poškozen při zemětřesení natolik, že jeho oprava by byla neekonomická. Jako náhradu za sešrotování Amagi bylo rozhodnuto přestavět na letadlovou loď rozestavěný trup bitevní lodi Kaga.

Akagi byla spuštěna na vodu 22. dubna 1925 v Kure a dokončena 27. března 1927 v jokosuckém námořním arzenálu (Jokosuka Kaigun Košo). Zkoušky probíhaly do listopadu 1927.

 

Konstrukce 

 

Přestavba na letadlovou loď znamenala kompletní předělání původního návrhu bitevního křižníku, které spočívalo nejenom v náhradě dělostřelecké výzbroje a nástaveb za celkem tři letové paluby, ale také zeslabení původně navrhovaného pancéřování: u paluby z 96,5 na 78,4 mm a z 254 na 152,4 mm u hlavního bočního pancéřového pásu.

V původní konfiguraci po dokončení byla Akagi letadlovou lodí s jednou 190,2 m dlouhou vzletovou a přistávací palubou táhnoucí se od zádi do asi 2/3 délky plavidla. Pod ní se dále na přídi nacházely další dvě odstupňované startovací dráhy u kterých se počítalo se startem lehčích stíhacích (u prostřední paluby dlouhé 15 m), bombardovacích a torpédonosných (u dolní paluby dlouhé 55,02 m) dvouplošníků. Jedinou další lodí s podobným uspořádáním palub na světě byla Kaga. Záměrem bylo umožnit současné přistávání i starty letounů (na současných letadlových lodích je toto řešeno úhlovou palubou). Ze spodních dvou palub měly letouny startovat přímo z hangáru, bez nutnosti vytahovat je na palubu. Horní paluba se (po většinu své délky) svažovala pod úhlem 1,5° směrem k zádi a nacházely se na ní i dva výtahy pro dopravu letadel do (a z) hangáru. Zastavení přistávajícího letadla mělo zajistit přistávací zařízení britského původu (obdoba zařízení instalovaného na HMS Furious), sestávající ze soustavy asi 60 lan o průměru 12 mm. Ta byla umístěna ve vzdálenosti 15 cm od sebe paralelně s centrální osou plavidla. Letadla měla na podvozku soustavu kotviček, které se při dosednutí měly zachytit za tato lana a vést letadlo podél nich. Brždění mělo zajistit tření mezi kotvičkami a lany. I Japonci ale přišli na to, že tento systém v praxi není moc efektivní a v roce 1931 jej nahradil systém využívající lana natažená kolmo k ose plavidla.[3]

Na pravoboku se nacházely dva komíny: větší přední skloněný k hladině a druhý menší v klasickém kolmém provedení mírně přečnívající nad palubu. Loď disponovala poměrně silnou dělostřeleckou výzbrojí tvořenou šesti 200mm kanóny modelu 1914 v jednohlavňových lafetacích v kasematech na zádi a dalšími čtyřmi kanóny stejného typu ve dvou dvouhlavňových dělových věžích po stranách prostřední vzletové paluby. Argumenty některých důstojníků, že těžká dělostřelecká výzbroj je pro letadlovou loď zbytečná a jenom zabírá místo dalším letounům a že nejlepší obranou letadlové lodi jsou zase jenom její vlastní letouny, byly v té době považovány téměř za kacířství.[4]

Třípalubové uspořádání letových palub se ale neosvědčilo a tak byly obě přední nižší paluby během přestavby v Námořním arzenálu Sasebo (Sasebo Kaigun Košo) od 24. října 1935.[4] do 31. srpna 1938 odstraněny a hlavní vzletová a přistávací paluba protažena na celou délku plavidla, přičemž na přídi a zádi byla podpírána nosníky. Změna se dotkla rovněž rozmístění palubních výtahů: na původním místě zůstal pouze zadní. Původní přední byl odstraněn a nahrazen dvěma jinými. Jedním uprostřed paluby a druhým na přídi. S přestavbou souviselo i navýšení přepravní kapacity palubního letectva z 61 na 91 strojů a zvětšení kapacity skladů munice a leteckých pohonných hmot pod pancéřovou palubou. Kotle na smíšené palivo byly nahrazeny kotly na mazut[4] Byl přidán malý velitelský můstek (tzv. ostrov) na levoboku (netradiční umístění, pozdější konstrukce ho budou mít zpravidla na pravoboku). Původní dva komíny byly nahrazeny jediným větším skloněným k hladině a umístěným na pravoboku, těsně před úrovní ostrova. Zároveň zmizela obě přední 200mm dvojčata a zůstalo jich pouze šest v jednohlavňovém uspořádání v kasematech na zádi.

 

Služba

 

Po zařazení do služby se stala vlajkovou lodí 1. divize letadlových lodí (第一航空戦隊 Dai-iči Kókú Sentai) 1. floty (第一艦隊 Dai-iči Kantai) s domovským přístavem v Jokosuce. Podílela se na výcviku nových palubních pilotů. Od 10. prosince 1928 do 1. listopadu 1929 byl jejím velitelem kapitán Isoroku Jamamoto, pozdější admirál a vrchní velitel Spojeného loďstva. Od konce dubna 1939 do poloviny února 1940 působila u jihočínských břehů v rámci druhé čínsko–japonské války. V rámci palubní skupiny Akagi působili v té době i tito úspěšní piloti

 

Útok na Pearl Harbor (prosinec 1941)

Akagi jakožto vlajková loď viceadmirála Čúiči Naguma – opustila Hittokappskou zátoku 26. listopadu 1941 a spolu s ostatními plavidly Kidó Butai zamířila k Havajským ostrovům. V ranních hodinách 7. prosince pak vyslala své letouny ve dvou vlnách k útoku na Pearl Harbor. V první vlně poslala do útoku 9 stíhacích Micubiši A6M2 Zero (ty zaútočily na Hickam Filed), 15 bombardérů Nakadžima B5N2 Kate a dalších 12 Kate vyzbrojených torpédy. Kate zaútočily na bitevní lodě USS Maryland, USS Tennessee, USS West Virginia, USS Oklahoma a USS California. Do druhé útočné vlny přispěla Akagi celkem devíti stíhacími Zery a osmnácti střemhlavými bombardéry Aiči D3A1 Val, které napadly tanker USS Neosho, torpédoborec USS Shaw a o únik se pokoušející bitevní loď USS Nevada. Z první útočné vlny se nevrátilo jedno Zero a ve druhé vlně ztratila Akagi čtyři Val, přičemž celkem ztratila 10 příslušníků létajícího personálu. Dalších 23 strojů z Akagi bylo poškozeno.

 

Podpora japonského postupu v západním a jihozápadním Pacifiku (leden–březen 1942)

Po návratu do Japonska vyplula 8. ledna 1942 z Iwakuni a jejím cílem byl atol Truk, kam dorazila 14. ledna a spolu s letadlovou lodí Kaga se připojila k invazním jednotkám směřujícím na Rabaul. Dne 20. ledna podnikly letouny z letadlových lodí Akagi a Kaga první nálet na Rabaul (Akagi přispěla 20 Kate a 9 Zero.) a Kavieng (Akagi přispěla 18 Val a 9 Zero). Cílem byly slabě chráněné lodě v přístavu a letiště. Dne 22. ledna znovu zaútočilo celkem 50 letounů (z Akagi 18 Val a 6 Zero) z obou letadlových lodí na Rabaul. Podařilo se zničit jediná dvě těžká protiletadlová děla a nálet trval celých 45 minut. Následující den podpořila Akagi vlastní vylodění třemi Val a třemi Zero. Letouny z Akagi splnily všechny úkoly beze ztrát[3] Dne 27. ledna se Akagi vrátila na Truk.

Dne 1. února vyplula z Truku, aby zasáhla proti americkým letadlovým lodím útočícím na japonské základny na Marshallových ostrovech, ale do oblasti připlula příliš pozdě a tak se 8. února vrátila na Palau. Spolu s letadlovou lodí Kaga a 2. divizí letadlových lodí (第二航空戦隊 Dai-ni Kókú Sentai: Hirjú a Sorjú) vyplula 15. února k útoku na Port Darwin v Austrálii. Během útoku na Port Darwin bylo zničeno 18 letadel a potopeno nebo poškozeno devět lodí, včetně torpédoborce USS Peary. Akagi se na útoku podílela 18 Kate, 18 Val a 9 Zero, z nichž se všechny v pořádku vrátily na svoji mateřskou loď.

Dne 21. února se vrací do Staring Bay na Celebesu, ale již o čtyři dny později vyplula znovu, tentokrát k podpoře vylodění na Jávě. Dne 1. března se 9 Val z Akagi podílela na potopení amerického tankeru USS Pecos. Téhož dne se ještě Akagi dalšími 8 Val podílela na potopení torpédoborce USS Edsall. Dne 5. března vyslala Akagi svůj příspěvek 18 Kate a 9 Zero k útoku na Tjilatjap. Během hodinu trvajícího útoku bylo v přístavu potopeno osm lodí a poškozeno přístavní zařízení – to vše beze ztrát mezi letouny z Akagi. Do Staring Bay se Akagi vrátila 9. března.

 

Nájezd do Indického oceánu (březen a duben 1942)

Od 26. března do 23. dubna se spolu s 2. a 5. divizí letadlových lodí (第五航空戦隊 Dai-go Kókú Sentai: Šókaku a Zuikaku) účastnila nájezdu do Indického oceánu a útoku na Cejlon. Ráno 5. dubna se svými palubními letouny (18 Kate a 9 Zero) podílela na útoku na přístav Colombo na západě Cejlonu a v odpoledních hodinách téhož dne i na potopení unikajících britských křižníků HMS Cornwall a HMS Dorsetshire (na ten se zaměřilo 17 Val z Akagi, spolu s 18 ze Sorjú) jižně od Cejlonu. Ráno 9. dubna vyslala útočnou vlnu k náletu na přístav Trincomalee na východním pobřeží Cejlonu. V obou předchozích případech se Japonci poučili z chyb u Pearl Harboru a primárním cílem již nebyly lodě v přístavech, ale přístavní zařízení a palivové nádrže. Těsně po návratu letadel útočících na Trincomalee se ve 13:25 stala Akagi cílem útoku devíti bombardérů Blenheim 11. bombardovací perutě RAF. Žádná ze svržených pum Akaginezasáhla a naopak pět útočících Blenheimů bylo sestřeleno a zbývající poškozeny. Dopoledne téhož dne se ještě Akagi podílela 17 Valy na potopení staré letadlové lodi HMS Hermes a obou dvou plavidel její eskorty: torpédoborce HMS Vampire a korvety HMS Hollyhock. Během operací v Indickém oceánu Akagi opět nepřišla o jediný letoun.

 

Mezi Indickým oceánem a Midwayí (duben a květen 1942)

Dne 19. dubna se – teď už bez 5. divize letadlových lodí – pouští do neúspěšného pronásledování ustupujících amerických letadlových lodí USS Enterprise a USS Hornet, které den předtím pronikly japonskou obranou a umožnily tak šestnácti bombardérům B-25B Mitchell zaútočit na Japonsko. Do Haširadžimi se vrací 22. dubna.

Koncem dubna se letouny Akagi zúčastnily cvičení v Kagošimě, před plánovanou invazí na Midway. Letouny ostatních palubních skupin ale trénovaly na jiných místech, takže nebylo možné secvičit společné nasazení. Samotná Akagi se ale cvičení nezúčastnila, neboť prodělávala opravy a rutinní údržbu. Během této doby byla Akagi vystřídána ve funkci vlajkové lodi Kidó Butai letadlovou lodí Kaga. V polovině května se Akagi vrací do Haširadžimi a opět se stává Nagumovou vlajkovou lodí. Dne 24. května se na palubu vrátila palubní skupina Akagi.

 

Bitva u Midway (květen a červen 1942)

 

Vyplutí

Dne 27. května v 6:00 opustila Akagi kotviště v Haširadžimě a v čele Nagumovy Kidó Butaivyplula vstříc svému osudu v bitvě u Midway. Na palubě měla celkem 18 vlastních stíhaček Zero. Ty doplňovalo dalších šest Zero od 6. kókútai, která byla určena pro Midway po jejím dobytí a jejíž piloti většinou měli výcvik v operacích z letadlové lodě. Dále nesla Akagi 18 střemhlavých bombardérů Val a 18 torpédových bombardérů Kate.

Velitelem palubní skupiny Akagi na její poslední akci byl fregatní kapitán (中佐 čúsa) Micuo Fučida, který byl ale těsně po vyplutí hospitalizován s apendicitidou. Velitelem stíhačů byl korvetní kapitán

(少佐šósa) Šigeru Itaja, střemhlavým bombardérům velel korvetní kapitán Takehiko Čihaja a torpédovým bombardérům korvetní kapitán Šigeharu Murata.

V 19:30 a 19:40 3. června hlásil Tone zpozorování nepřátelských letadel. Proti nim odstartovali v 19:31 tři stíhači z Akagi, ale nic nenašli a v 19:54 se vrátili zpět. Kolem 2:30 ráno ve čtvrtek 4. června byl na Akagi dvakrát vyhlášen poplach kvůli údajnému zpozorování nepřátelských letadel v mracích.

 

Útok na Midway

Ve 3:32 4. června rozkázal Nagumo otočit proti západnímu větru (dosavadní kurz byl 130°). Ve 3:54 plula Akagi rychlostí 20 uzlů a ve 4:00 byl vydán rozkaz „všichni muži na bojová stanoviště“. Ve 4:30 začala startovat první vlna k útoku na letiště a zařízení na atolu Midway. Akagi se na ní podílela 18 střemhlavými bombardéry D3A1 Val poručíka (大尉 tai'i) Šóhei Jamady a devíti stíhacími A6M2 Zero poručíka Ajao Širane. Zároveň se startem útočné vlny vyslala Akagi jednu Kate praporčíka (飛行兵曹長 hikó heisóčó) Susumu Nišimori na průzkum, která se – jako průzkumný letoun č. 1 – připojila k dalším šesti strojům z lodí Kaga (1 stroj), Haruna (1), Čikuma (2) a Tone (2).Letoun z Akagi měl pátrat po nepříteli směrem na jih od hlavního svazu, takže neměl šanci objevit americkou TF 16 a 17, které se nacházely východně od Akagi. Ve 4:42 se Akagi vrátila na kurz 135°.

Pro jistotu začala být připravována druhá vlna, vyzbrojená k útoku na hladinové cíle, pro případ střetnutí s americkým loďstvem. V 5:30 ale byl japonský svaz letadlových lodí zpozorován průzkumnou PBY Catalina z Midwaye, která nahlásila jeho polohu. V 5:43 odstartovali ze všech letadlových lodí Nagumova svazu stíhači proti americké Catalině, ale ta jim v 5:53 zmizela v dešťové přeháňce.

Během samotného útoku na Midway (6:45 až 7:10) a s ním souvisejících vzdušných soubojích přišla Akagi o jedno Zero a tři další byla poškozena. Stíhači z Akagi si nárokovali sestřelení 11 Wildcatů (z toho dva pravděpodobné) a jednu těžce poškozenou B-17. Bombardéry si nárokovaly zapálení tří hangárů na Východním ostrově.

V 6:55 odstartovaly z Akagi další tři Zera na hlídku. Tři stroje předchozí hlídky přistály v 6:59.

V 7:00 přišla žádost z první vlny vracející se od Midway, že je třeba provést druhý útok na atol, neboť letiště nebylo zcela zničeno. Nagumo na palubě Akagi nyní čelil rozhodnutí, zda vyslat druhou útočnou vlnu, když nevěděl vůbec nic o případných amerických lodích.

 

Americké útoky

V 7:05 byly zpozorovány blížící se torpédové bombardéry z Midwaye. Napřed zaútočilo šest TBF-1 Avenger a po nich čtyři B-26 Marauder (identifikované chybně jako B-18[22]). Zatímco Avengery se soustředily na Hirjú, Maraudery směřovaly na Akagi. V 7:07 zahájila protiletadlová děla na pravoboku Akagi palbu na přibližující se bombardéry. O tři minuty později odstartovala další tři Zera a v 7:11 se Akagi začala natáčet doprava – přídí k jedné ze skupin nalétávajících torpédonosných letadel. V 7:12 se Akagi podařilo vyhnout torpédu, svrženému jedním z B-26A, které pronikly stíhací ochranou a protiletadlovou palbou. Kulometné palba z útočícího bombardéru nadporučíka (1st Lt) James Muriho těžce zranila dva muže z obsluhy protiletadlového děla číslo 3 a poškodila nabíjecí mechanismus tohoto děla. Dalším dvěma torpédům (z nichž jedno explodovalo samovolně) se Akagi vyhnula prudkou zatáčkou na levobok.[14] Zasažený B-26A s/n 42-1424 pilotovaný 1stLT Herbert C. Mayesem jen těsně minul palubní ostrov a zřítil se do moře na levoboku.

Během tohoto útoku si protiletadlový dělostřelci na Akagi nárokovali sestřelení tří bombardérů.[14] a stíhači palubní skupiny Akagi si nárokovali dalších 15, což je samo o sobě víc (nepočítaje nároky z ostatních lodí), než celkový počet útočících strojů (6 TBF a 4 B-26). Japonci hovoří o dvou vlnách po devíti letounech: jedna kolem 7:00 a druhá útočící kolem 7:30. Vzhledem k počtu letounů startujících z Midwaye a faktu, že letouny na amerických letadlových lodích teprve startovaly, se muselo jednat o jeden a tentýž útok těch samých letadel. Ve skutečnosti se z 9 útočících letadel vrátily na Midway tři stroje: jeden TBF-1 a dva B-26A, všechny poškozené.

V 7:15 vydal Nagumo rozkaz k přípravě druhé vlny k útoku na Midway. Zbrojíři na Akagi a Kaga začali přezbrojovat Kate z torpéd na 800kg protizemní pumy typu 80. Tato operace představovala pro zbrojíře sejmout torpédo ze závěsníku a umístit ho na vozík. Vozíků na Akagi bylo šest, takže současně mohla být přezbrojována třetina Kate. Zatímco torpédo bylo odvezeno k muničnímu výtahu a tam odloženo v dočasném úložišti na hangárové palubě, další skupina zbrojířů musela vyměnit trupový závěsník Kate za typ určený k nesení 800kg pumy. Z muničního skladiště byly vyvezeny 800kg pumy, a po výměně závěsníku mohly být zavěšeny pod Kate. Obsluha muničního skladiště a muničního výtahu měla plné ruce práce s expedicí pum a tak torpéda nebylo možné svézt zpátky do skladiště a zůstávala na hangárové palubě.

Japonci zatím neměli o amerických letadlových lodí tušení. Celá situace se ale změnila, když přišlo hlášení z průzkumného letounu číslo 4 (Aiči E13A Jake) z těžkého křižníku Tone, který v 7:28 zpozoroval „deset nepřátelských hladinových plavidel…“. V 7:45 proto přišel nový rozkaz k přezbrojení, tentokrát zase zpět k útoku na hladinové cíle. Do toho přišel v 7:55 třetí nálet, tentokráte 16 SBD-2 Dauntless z Midwaye a v 8:14 čtvrtý nálet provedený patnácti B-17E. Mezitím průzkumný letoun č.4 hlásil, že jedna z lodí může být letadlová. Bylo třeba rozhodnout, zda vyslat část již přezbrojených letounů ihned, či počkat, až budou přezbrojeny všechny. Také návrat první vlny vyžadoval rozhodnutí, zda má přistát přednostně, či riskovat, že letounům dojde palivo dřív, než odstartuje druhá vlna. Přezbrojování se ale týkalo pouze letadlových lodích Akagi a Kaga,kde se k útoku připravovaly torpédové bombardéry Kate a bylo třeba manipulovat s těžkými leteckými torpédy a pumami.

Nagumovo rozhodování o nejlepším postupu přerušil pátý nálet jedenácti zastaralých střemhlavých bombardérů SB2U-3 Vindicator, které si ale tentokrát vybrali za cíl bitevní loď Haruna.

V 8:17 byly zpozorovány první vracející se stroje první vlny a Nagumo nařídil nechat napřed přistát stroje první vlny. Poslední letadlo přistálo těsně po deváté a nato v 9:17 celý svaz změnil kurz na severovýchodní, aby se přiblížil k hlášeným americkým lodím. Zároveň začaly probíhat přípravy ke startu druhé vlny, určené k útoku na nepřátelské lodi, na které se měla Akagi podílet 18 Kate a 3 Zero. Předpokládaný čas startu byl určen na 10:30. Než k tomu ale mohlo dojít, přišel před půl desátou šestý nálet patnácti TBD-1 Devastator VT-8 z USS Hornet, kterou vedl korvetní kapitán John C. Waldron. Nedocílily žádného zásahu a všechny byly sestřeleny. V 9:38 bylo zpozorováno dalších 14 Devastatorů, tentokrát od VT-6 z USS Enterprise, které se soustředily na letadlovou loď Kaga. 10 jich bylo sestřeleno, aniž dosáhly jediného zásahu. Také z 12 Devastatorů VT-3 z USS Yorktown se zpět vrátil jenom jeden.

 

Zkáza

V 10:15, po odražení posledního torpédového útoku, nařídil Nagumo znovu seskupit svaz a připravit ke startu druhou vlnu. Japonský svaz se v té době nacházel na pozici 30°5′ s. š., 178°50′ z. d. V 10:26 ale z mraků vypadly střemhlavé bombardéry SBD Dauntless z VB-6, část z nich si vybrala za cíl Kagu, ale část zaútočila na Akagi. Ta byla zasažena dvěma pumami: první zasáhla střed lodi poblíž můstku a explodovala na hangárové palubě plné letadel připravovaných k vyzvednutí na palubu, odložené munice a paliva. Ohnivé inferno zaplavilo hangár a záchranné čety byly bezmocné. Druhá puma zasáhla záď. Prolétla skrz letovou palubu (a tam ke startu připravené letouny) na zádi a explodovala pod ní. Kormidlo zůstalo zablokováno v poloze 20° na levobok a Akagi se stala neovladatelnou. Třetí puma loď jenom těsně minula a explodovala u přídě na levoboku.

 

 

akagi1.jpg

akagi2.jpg

akagi3.jpg

japonsko.png

akagi D3 Val.jpg

akagi Zero.jpg

  • Cool 1

Share this post


Link to post
Share on other sites
Beta Tester
179 posts
8,715 battles

IJN Takao

 

Třída Takao doplňovala předchozí čtveřici těžkých křižníků třídy Myoko a spolu s nimi měla tvořit protiváhu americkému zbrojnímu programu First Cruiser Bill z roku 1924. Původně měly být postaveny čtyři jednotky velmi podobné třídě Myoko, ale později bylo rozhodnuto provést zásadní změny v ochraně i výzbroji. Koncepce nových japonských křižníků byla schválena v březnu 1927 a vycházela z předcházející třídy. Lišila se především novými kanóny ráže 203 mm, vylepšeným pancéřováním muničních skladů, novým velitelským můstkem, otočnými torpédomety, dvěma katapulty a další řadou vylepšení, z nichž některá byla později při modernizacích uplatněna také na starších typech. Už předchozí třída nedodržovala "washingtonský" limit ve výtlaku a křižníky Takao byly ještě těžší. Ačkoli "papírově" byl udáván standardní výtlak 10 007 tun, skutečný výtlak činil 11 400 tun. Byly to největší těžké křižníky postavené pro japonské námořnictvo, některé prvky ochrany byly odvozeny z britské třídy Kent, dva letecké katapulty zase z amerických typů Northampton.

Takao byla postavena v loděnicích Yokosuka. Stavba započala 28. dubna 1927, trup byl spuštěn na vodu 12. května 1930 a loď vstoupila do služby 31. května 1932.

Hlavní výzbroj plavidla tvořilo deset děl ráže 203 mm/50 cal  Nendo Shiki 2Go uložených v pěti dvojhlavňových věžích ve stejném uspořádání jako na třídě Myoko. Děla byla uložena v dělových věžích typu E, které dovolovaly maximální náměr až 70°, což jim mělo umožnit boj proti letadlům. 
Sekundární výzbroj tvořily pouze čtyři HA kanóny ráže 120 mm/45 cal uložené jednotlivě. Jejich počet byl tak nízký, protože se v protileteckém boji počítalo s použitím děl hlavní baterie. Brzo však byla odhalena nedostatečnost takové výzbroje a byly dodatečně instalovány dva dvouliberní (40mm) kanóny typu Vickers. V květnu 1942 byly kanóny ráže 120 mm nahrazeny osmi kanóny ráže 127 mm/40 cal.
Lehkou protileteckou výzbroj tvořily původně pouze dva kulomety ráže 7,7 mm. Ty byly při první rozsáhlejší modernizaci mezi květnem 1938  a srpnem 1939 nahrazeny osmi kanóny ráže 25 mm ve dvojhlavňových kompletech a čtyřmi kulomety ráže 13,2 mm taktéž ve dvojhlavňovém uložení. V průběhu války byla doplňována další protiletecká výzbroj a ta se na jednotlivých lodích různila jak v počtu hlavní tak ve velikosti ráží. Takao obdržela v srpnu 1943 dva trojhlavňové komplety ráže 25 mm a od ledna 1944 byla konfigurace 25 mm kanónů následující: 2x3, 6x2 a 8x1, celkem tedy 26 hlavní. Od června se zvýšil jejich počet na 60 kusů: 6x3, 6x2 a 30x1.
Torpédovou výzbroj mělo původně tvořit dvanáct torpédometů ve čtyřech trojhlavňových kompletech, ale kvůli úspoře tonáže byly instalovány pouze dvouhlavňové komplety, zato vybavené rychlo-nabíjecím systémem a zásobou 16 torpéd na hlaveň, aby se kompenzovala nedostatečná boční salva při sníženém počtu hlavní. Zbraně byly uloženy v otočných lafetách umístěných v chráněné nástavbě uprostřed trupu. Na podzim 1941 však byly nahrazeny čtyřmi čtyřhlavňovými vrhači s novým nabíjecím systémem a palebným průměrem 8 torpéd na hlaveň.  
Do výzbroje byly také postupně zahrnovány radary a to 21 Go v srpnu 1943 a dvakrát 22 Go v lednu 1944.
Jak je výše uvedeno, lodě obdržely po vzoru amerických křižníků dva letecké katapulty. Mohly nést až tři hydroplány, většinou jeden E13A1 "Jake" a dva F1M2 "Pete".
Hnací systémy byly obdobné jako na třídě Myoko.

 

Takao v roce 1932

 

Tvar trupu vycházel z předchozí třídy, ale namísto oceli HT byla použita ocel Ducol. Nástavby byly převážně svařované a byly také v nebývalé míře použity lehké slitiny. Pancéřování zahrnovalo především boční pancéřový pás, který byl ve srovnání s předchozí třídou kratší. Podle pravidel japonské konstrukční školy tvořil integrální součást konstrukce trupu, byl vysoký 2,5 metru, nahoře tloušťky 127 mm, směrem dolů se zužoval na 76 mm (uprostřed), respektive 38 mm (na koncích). Překrýval zboku muniční sklady, které samotné měly stěny silnější než na dřívějších třídách. Jejich stropy byly tvořeny 47 mm pancéřem. Pancéřové jádro uzavíraly vepředu a vzadu pancéřové přepážky tloušťky 102 mm respektive 76 mm. Hlavní paluba byla chráněna pancéřováním tloušťky 32 mm, horní paluby na kritických místech pancéřem tloušťky 25 mm. Dělové věže měly stěny silné 25 mm.
Třída Takao se od svých předchůdců lišila novým kompaktním pancéřovaným můstkem. Také ten byl zbudován pomocí elektrického svařování. Podhladinovou část trupu chránily protitorpédové výdutě. Pancéřování křižníku představovalo 2 568 tun oceli, což bylo přibližně 16,8 procent výtlaku. Mohutná výzbroj a silné pancéřování se negativně projevilo na celkovém výtlaku lodí a potažmo tedy na jejich ponoru, rychlosti a samozřejmě utrpěla stabilita. Maximální výtlak plánovaný při zkouškách na 12 986 tun se nepodařilo dodržet a vzrostl až na 14 838 tun. Při dalších modernizacích přidávajících výzbroj navíc dále narůstal. V roce 1936 bylo v důsledku silného orkánu poškozeno mnoho lodí Čtvrté flotily a proto byla zesílena konstrukce všech čtyř lodí třídy Takao. U samotné Takao doznalo změny umístění zadního stěžně, který byl posunut více dozadu až za katapulty a přední stožár byl také přebudován.

 

Takao po modernizaci v roce 1942

 

Stavbě dalších čtyř těžkých křižníků zabránilo podepsání dokumentů Londýnské konference 22.4.1930. Dokončení třídy Takao v roce 1932 naplnilo limit pro tento typ plavidel stanovený Japonsku na 100 450T. Třída Takao tak měla být posledními těžkými křižníky postavenými pro japonské námořnictvo. Proč tomu tak nebylo bude vysvětleno v článku o křižnících třídy Mogami.

 

Takao byla se svými sestrami, které byly dokončeny v průběhu roku 1932, převelena v prosinci toho roku ke Čtvrté křižníkové divizi (Sentai 4), kde nahradily křižníky třídy Myoko. Dne 15. listopadu 1935 byly lodě postaveny mimo službu a podstoupily první přestavbu. Dne 1. prosince 1936 se Takao vrátila spolu s křižníkem Maya zpět ke Čtvrté divizi a v průběhu roku 1937 se k nim přidala i Chokai. Na léta 1937 - 38 byla plánovaná velká modernizace celé třídy, ale loděnice nebyly schopné zvládnout ve stanoveném čase přestavbu celé čtveřice lodí a tak z důvodu blížícího-se konfliktu v Tichomoří byla přesunuta do doků pouze Takao a Atago. Do loděnic Takao dorazila 15. listopadu 1937 a modernizace probíhala od května 1938 do 31. srpna 1939. Dne 15. listopadu se pak znovu připojila ke Čtvrté divizi.

 

Po vypuknutí války sloužila Takao spolu se Čtvrtou divizí u jihočínských břehů, odkud podporovala vylodění v Malajsii a na Borneu. V lednu 1942 byla celá třída vyjma Chokai převelena na Palau. Odtud lodě operovaly v oblasti holandských kolonií, což vyvrcholilo invazí na Jávu a následný střet se spojeneckou flotilou jižně od Jávy. Při této akci dne 1. března 1942 Takao spolu s Atagopotopily torpédoborec USS Pillsbury. Po anexi holandských kolonií, Filipín a Malajsie se lodě přesunuly do Japonska, kde od dubna do května 1942 proběhlo přezbrojení a posílení protiletecké výzbroje. Takao spolu s Maya se poté vydaly na sever k Aleutskému souostroví, kde působily od května do července. V srpnu se rozjela kampaň u Šalamounova souostroví a Čtvrtá křižníková divize byla postupně převelena do oblasti. Následovalo několik urputných bitev a následky dělových přestřelek pocítily obě strany. V noci ze 14. na 15. listopadu podpořily Takao a Atago bitevní loď Kirishima při útoku na americkou bitevní loď USS South Dakota a těžce ji poškodily, když ji zasáhly minimálně šestnácti projektily ráže 203 mm. V prosinci se Takao spolu se svými sestrami opět vrátila do Japonska, kde byly přezbrojeny a opět posíleny PL zbraněmi. Modernizace trvala do dubna 1943 a poté se lodě přesunuly na základnu Truk, odkud působily v oblasti Karolín téměř po celý zbytek roku 1943. Dne 5. listopadu 1943 byly Takao, Atago a Maya poškozeny letouny z USS Saratoga při jejich útoku na Rabaul. Všechny tři lodě se musely kvůli opravám vrátit do domovských přístavů, Takao byla opět akceschopná v lednu 1944. V březnu toho roku se křižníky ze Čtvrté divize připojily k nově zformované První mobilní flotile a ve dnech 19.-20. června se zúčastnily bitvy o Filipínské moře. 


Následně se lodě třídy Takao přesunuly do Singapuru. Zde se připojily k hlavnímu svazu Střed admirála Kurity a vydaly se zpět k Filipínám vstříc spojenecké invazní flotile. Dne 23. října křižníky vypluly z Brunejského zálivu a kromě Takao byly všechny potopeny. Takao "inkasovala" dva zásahy torpédy z ponorky USS Darter, které způsobily záplavu několika kotelen, uhašení kotlů a ztrátu výkonu. Loď se naštěstí podařilo stáhnout z bojiště a vlastními silami se dopravila do Bruneje. Po částečných opravách se přesunula zpět do Singapuru, kam dorazila 12. listopadu. V Singapuru měla podstoupit rozsáhlejší opravy, ale bylo zjištěno, že tamní opravárenské kapacity jsou nedostačující. Navíc po několika leteckých útocích na přístav utržila loď další poškození, které vylučovalo další použití v námořních operacích. Zůstala tedy zakotvená jako protiletecká baterie proti náletům bombardérů B-29. Dne 31. července 1945 byla napadena britskými miniponorkami (podle jiného zdroje už 5.2.1945) a exploze otevřela v jejím boku 6,5 metru dlouhou trhlinu a voda zaplavila muniční skladiště. Ani následkem dalšího poškození se nepotopila, nicméně její bojová hodnota byla nulová. Po japonské kapitulaci byla 21. září předána Britům, po nějakou

dobu využívána jako ubytovací loď, než byla stejně jako Myoko potopena 27. října 1946 v Malackém průlivu.

 

 

Technicko-Taktická Data:

  r. 1932 r. 1944
Celková délka 203,76 m
Délka při čáře ponoru 201,76 m
Šířka 18,03 m 20,73 m
Ponor 6,11 m 6,32 m
Výtlak standardní 10 007 t 11 400 t
Výtlak maximální 14 838 t 15 738 t
Výzbroj 10 x 203 mm/50 (5x2)
4 x 120 mm/45 HA (4x1) 8 x 127 mm/40 HA (4x2)
2 x 40 mm (2x1) 60 x 25 mm (6x3, 6x2, 30x1)
8 x 610 mm torpédomety (4x2) 16 x 610 mm torpédomety (4x4)
Pancéřování boky 38mm-127mm, paluba 32mm + 25mm, věže 25mm
Max. rychlost 35,5 uzlu 34,25 uzlu
Pohon 12 kotlů Kampon
4 parní turbíny
Výkon 130 000 ks
Zásoba paliva 2 571 t
Akční rádius 8 000 nm. při 14. uzlech
Letouny 3
Katapulty 2
Posádka 773 mužů 835 mužů
Zařazena do služby 31. května 1932
Vyřazena ze služby / potopena 27. října 1946

takao3.jpg

takao1.jpg

takao2.jpg

takao4.jpg

japonsko.png

Share this post


Link to post
Share on other sites
Beta Tester
179 posts
8,715 battles

IJN Musashi

 

 

 

Bitevní loď Musashi byla druhou a poslední dostavěnou lodí třídy Yamato. Byla postavena firmou Mitsubishi Heavy Industries v loděnicích Nagasaki. Kýl byl položen 29. března 1938, loď byla spuštěna na vodu 1. prosince 1941 a uvedena do služby 5. srpna 1942. Loď byla pojmenována podle japonské provincie jejíž součástí je i Tokio.

 

Úvod - představební přípravy

 

Lodě třídy Yamato byly nejen největší bitevní lodě postavené v Japonsku, ale i největší bitevní lodě postavené vůbec. Konstrukční výtlak lodí činil 61 000 tun a maximální přes 70 000 tun! Takové kolosy nebyla schopna postavit žádná japonská loděnice bez předchozích úprav. Tyto přípravy znamenaly nejprve výběr vhodných přístavů, dále zesílení skluzů nebo rozšíření doků, stavbu nových jeřábů s vysokou nosností a přepravních plavidel schopných unést obrovské dělové věže hlavní baterie a to vše při maximálním utajení. Například v Kure, kde byla stavěna Yamato, byl prohlouben stavební dok o tři stopy aby trup mohl vůbec plout a celá oblast byla zastřešena proti možnému sledování z nedaleké hory. Jediným dalším možným přístavem, kde bylo možno stavět tak rozměrné lodě bylo Nagasaki. Zde byl místo doku použit skluz, který musel být také rozšířen a zesílen. Stavba více než 30 000-tunového trupu si také vyžádala rozšíření dílen, které poté zabíraly plochu téměř 87 000 m2, a stavbu dvou plovoucích jeřábů o nosnosti 150 a 350 tun, které zvedaly těžké pláty pancéřování. Pro zajištění utajení byl celý skluz zakryt oponou se sisalových lan, jejichž celková délka činila 3 029 km a vážila 408 tun. Tato obrovská spotřeba sisalových lan způsobila jejich nedostatek na japonském trhu a vyvolala stížnosti rybářů :-) Zajímavé byly i lodě přepravující dělové věže a 18" hlavě. Věže byly vyráběny v Kure vážily téměř 2 500 tun a musely být nějak přepraveny do Nagasaki, kde byla stavěna Musashi, nebo do Yokosuky, kde byla stavěna Shinano. V Sasebo - jedné ze třech největších japonských námořních základen - byl vybudován suchý dok, který byl schopen pojmout tyto lodě, a zde byla také určena jejich základna.

 

Konstrukce, ochrana

 

Jedním z významných aspektů trupu lodí třídy Yamato byl ten, že jejich poměr délky k výtlaku byl nízký a jejich poměr délky k rychlosti byl malý ve srovnání jak s ostatními loděmi japonské flotily, tak proti lodím jiných loďstev. Tuto skutečnost vyjádřenou v číslech ukazuje následující tabulka:

 

 

  Nagato HMS Nelson Yamato
poměr délka/výtlak 98,14 101 112,2
poměr délka/rychlost 1,001 0,852 0,94

 

 

 

Zajímavější je však asi koeficient příčného řezu ponořené části, tedy tzv. "block koeficient", který činil 0,612, což je asi nejvyšší hodnota mezi všemi bitevními loděmi. Z toho vyplývá, že lodě Yamatoměly velice malý ponor vzhledem k tonáži. To byl jeden ze základních požadavků kladených na konstruktéry z důvodů mělkých kotvišť a přístavů japonské flotily. Nicméně jejich ponor při plném naložení dosahoval 10,68 metru a některé části některých námořních základen a nájezdy do doků musely být prohloubeny. Dalším technickým problémem bylo snížení hydrodynamického odporu trupu a maximální zefektivnění hnacího systému. Studie byly prováděny v Námořním Technickém a Výzkumném Institutu v Tokiu v největším testovacím bazénu v Japonsku, který byl dlouhý 245,5 m, široký 12,5 m a hluboký 6,5 m. Eperimenty vedly k navržení jakési cibulovité předsunuté přídě, nevětší, jakou kdy japonští konstruktéři stavěli. Efekt byl však jednoznačný - při rychlosti 27 uzlů byl snížen odpor trupu až o 8,2%. Zlepšením designu závěsů hřídelů lodních šroubů a břišních kýlů pak bylo dosaženo dalšího snížení odporu. Úspory na efektivním výkonu pak činily 7 910 - 15 820 HP (koňských sil). Při rychlostních testech 65 000 tunové Yamato s hnacím systémem o výkonu 153 550 HP pak bylo dosaženo rychlosti 27,46 uzlu a efektivní výkon byl spočítán na 76 700 EHP a efektivnost strojů při standardní rychlosti 18 uzlů byla 58,7%, což byl skvělý výsledek. 
Pancéřové pláty bočního pásu byly ve střední části trupu spojovány vrchním přeplátováním, z čehož měli konstruktéři nejprve obavy kvůli nautickým vlastnostem a obtékání trupu, ale v praxi se tato metoda výborně osvědčila, protože největší odpor a tlak vody byl v přední a zadní části trupu a zde bylo použito klasického zadního spojování plátů. Pro maximální pevnost pancéřování a zároveň úsporu hmotnosti byly použity nové postupy při budování trupu. Některé části pancéřování sloužily zároveň jako nosníky. Spodní část bočního pancéře tvořila zároveň podélné konstrukční členy.  Tuto metodu již předtím Japonci použili u středního pancéřování křižníků Furutaka. Další přídavné pancéřování bylo upevněno pomocí elektrického svařování, což byla pro japonské loďaře poměrně novinka (poprvé použito v roce 1934 u 10 000 tunové ponorky Taigei). Elektrického svařování však bylo použito výhradně mimo podélné konstrukční prvky, jelikož to konstruktéři, poučení z několika nedávných nehod torpédoborců stavěných touto metodou, nepovažovali za bezpečné (v letech 1934-35 se tři lodě na rozbouřeném moři rozlomily a potopily a jedna utrpěla vážné škody). Většina nástaveb na lodi byla také zbudována pomocí elektrického svařování a největší svařovaný blok měl výšku 10,9 metru a hmotnost 80 tun. Celková délka svařovaných spojů dosáhla 463,8 km přičemž bylo použito 7 507 536 svařovacích prutů. Naproti tomu bylo použito 6 150 300 nýtů. Hlavní podélné konstrukční prvky byly provedeny ocelí Ducol, zatímco ostatní středně tvrdou ocelí. Centrální podélné pažení bylo zdvojené a  podepíralo palubní pancéřové pláty tloušťky 200 mm. Paluba, navržená od přídě k zádi prakticky rovná, umožňovala použití nepřerušovaných podélných konstrukčních prvků, což se také odrazilo na úsporách hmotnosti.
Každopádně pancéřování lodí Yamato bylo výtečné - životně důležitá centra lodi byla chráněná pancéřem tloušťky 410 mm z tvrzené oceli Vickers schopné odolat dopadu AP projektilu ráže 18" na vzdálenost 19 900 metrů a více, pláty pancéřové paluby o tloušťce 200 mm z oceli MNC byly schopné prorazit pouze protipancéřové pumy o hmotnosti 991 kg shozené z výšky min. 3 400 metrů. Dokonce i nejhornější paluby na přídi a zádi, mimo vitální centra lodi, byly chráněny pancéřem z oceli CNC tloušťky 35-50mm, který byl schopen odolat 250 kg pumě ze střemhlavých bombardérů. Boční pancéřový pás tloušťky 410 mm byl vyroben z oceli Vickers a zesílen ocelí Ducol tloušťky 8,9mm. Čela věží hlavní dělové baterie chránil pancéř tloušťky 650 mm (!) a jejich boky byly 381 mm silné. Barbety měly tloušťku 546 mm a velitelská věž 495 mm. Loď byla rozdělena na 1 065 vodotěsných oddílů pod čárou ponoru a 82 oddílů nad hlavní pancéřovou palubou. Pancéřováním byly chráněny systémy řízení, kouřovody a především muniční skladiště. Pancéřová ochrana byla tak mohutná, že na ni připadalo 34,4 % z celkového výtlaku lodi.
Na rozdíl od ostatních japonských lodí byly lodě Yamato výborně navrženy pro přežití v případě poškození. To jednoznačně prokázala jak Musashi tak i Yamato ve svých posledních hodinách. Ačkoli obě utrpěly mnohé zásahy, byly schopné se udržet na hladině a ještě manévrovat. Schopnost přežití jim dovoloval design trupu mnohem vyšší kategorie než měly např. lodě Nagato - zatímco u Nagatobyla výška přídě a zádě nad vodou 7,89 metru respektive 4,78 metru, u lodí třídy Yamato to bylo 9,99 metru resp. 6,37 metru. Toto dávalo lodím Yamato rezervu ve výtlaku 54 450 tun oproti 29 292 tun u lodí třídy Nagato. Yamato a Musashi byly konstruovány tak, aby si zachovaly stabilitu i při náklonu 20 stupňů. 
Lodě třídy Yamato byly také první japonské válečné lodě, ve kterých byla nainstalována klimatizace. Nebyla sice ve všech obytných částech lodi, ale i tak prý měly lodě Yamato a Musashi mezi námořníky reputaci jedněch z nejpohodlnějších lodí v japonském válečném námořnictvu.

 

Výzbroj

 

Hlavní výzbroj lodi tvořilo devět děl ráže 460mm (18,1"/44) umístěných ve třech trojhlavňových věžích - dvě na přídi a jedna na zádi. Věže konstrukčně vycházely z (mnohem menších) věží pro kanóny ráže 6,1" používaných na křižnících Mogami (na starších typech japonských bitevních lodí byly pouze dvouhlavňové věže hlavní baterie). Děla byla největší, jaká kdy byla na lodi instalována. Až do konce války Japonci oficiálně uváděli označení Type94   400 mm, aby utajili jejich skutečnou ráži. Celkem bylo vyrobeno 27 kusů těchto děl, přičemž americkým okupačním jednotkám se podařilo získat pouze dvě neporušené hlavně, které byly posléze přepraveny do Dahlgren Proving Grounds ve státě Virginia na testování. Každá hlaveň vážila 165 tun a byla dlouhá 20,7 metru. Hlaveň měla 72 drážek a kadence byla 1,5 - 2 rány za  minutu. Tato děla používala tři typy munice: Protipancéřové projektily - APC Type 91 o hmotnosti 1 460 kg, bombardovací - HE o hmotnosti 1 360 a zápalné protiletecké šrapnely - IS (Incendiary Shrapnel) zvané Sankaidan o hmotnosti 1 360 kg. Úsťová rychlost byla 780 m/s (APC) nebo 805 m/s (HE, IS). Tlak v nábojové komoře dosahoval hodnot 3 000 - 3 200 kg/cm2. Hnací nálož se nabíjela po šesti vacích (pytlích). Průraznost projektilů byla při teoretické nulové vzdálenosti od cíle 864 mm homogenního pancéře a na vzdálenost 30 km činila průraznost 416 mm pancéře. Průměrná životnost hlavně byla odhadována na 150 - 250 ran. Zásoba munice na lodi činila 100 projektilů na hlaveň, přičemž v každé věži bylo uloženo 180 projektilů v rotující části a zbytek v muničním skladišti. Maximální elevace hlavně byla 45 stupňů a tehdy činil dostřel děl 42 030 metrů. Rychlost elevace byla 10 stupňů za sekundu. Věž se otáčela rychlostí 2 stupně za sekundu v maximálním rozsahu +/- 150 °. Odskok hlavně činil 1,43 metru.
Vzhledem k obrovské ráži byla předpokládána také obrovská rázová vlna při střelbě a tomu musel být přizpůsoben design všech zařízení a zbraňových systémů na otevřené palubě. Zatímco tlaková vlna ze dvou zároveň pálících 16" děl byla spočítána na 1,4 kg/cm2 ve vzdálenosti 15 cm od ústí hlavní, u třech 18" hlavní to již bylo 4,17 kg/cm2. To byly značné hodnoty vzhledem ke skutečnosti, že již tlaková vlna o síle 0,1 kg/cm2 dokáže smést člun z paluby a tlaková vlna o síle 0,46 kg/cm2 prý dokáže strhat šatstvo z mužů a způsobit jim dočasné bezvědomí. To znamenalo, že při střelbě hlavní baterie nemohl být na horní palubě žádný člun a stanoviště protileteckých zbraní musela být chráněna štíty proti účinkům rázové vlny. Všechny hlídkové a záchranné čluny musely být umístěny v hangárech situovaných po obou stranách zádě. Ventilátory na horní palubě byly redukovány na minimum a umístěny v prostorách, kde nebyla tlaková vlna tak silná. Zaštítění protileteckých zbraní sice umožnilo jejich používání i při palbě hlavní baterie, na druhou stranu však značně omezilo jejich počet a umístění. Po propuknutí války však vyvstala potřeba většího nasazení protileteckých zbraní a proto byly i na lodě třídy Yamato přidány další protiletecké kanóny, tyto však již bez ochranných štítů.
Sekundární výzbroj tvořilo dvanáct děl ráže 155mm (6,1"/60) model 1914 ve čtyřech trojdělových věžích. Dvě byly umístěny v ose lodi za druhou a před třetí věží hlavní baterie a dvě byly umístěny na bocích uprostřed lodi. Jednalo se o věže demontované z křižníků třídy Mogami, na nichž byly nahrazeny děly ráže 8". To byl jejich nedostatek, protože jejich pancéřování odpovídalo pouze lehkému pancéřování křižníků. Přesto to však byly skvělé zbraně, sice s nižší kadencí, ale přesné. Děla vážila 12,7 tuny, hlaveň dlouhá 9,3 metru měla 40 drážek a její rychlost palby se pohybovala mezi 5 - 7,5 rány za minutu (udává se však, že výtahy zásobující věž projektily nebyly schopny dodávat více než 6 projektilů za minutu a výtahy dodávající prachové nálože nebyly schopny dodávat více než 5 vaků za minutu, takže skutečná kadence nepřesahovala 5 ran za minutu). Projektily o hmotnosti 55,8 kg byly stříleny až do vzdálenosti 25 km při maximální elevaci 55°. Rychlost elevace byla 10 stupňů za minutu, rychlost otáčení věže 5-6 stupňů za sekundu v rozmezí +/- 150 stupňů. Úsťová rychlost u těchto děl byla 920 m/s. Nabíjecí úhel byl + 7°, projektily byly nabíjeny hydraulicky, hnací nálože ručně. Věž obsluhovalo 22 mužů u děl, 7 mužů u podavačů projektilů a 10 mužů u podavačů prachu. V roce 1944 byly dvě věže uprostřed lodě odstraněny, aby uvolnily místo protileteckým zbraním.
Protileteckou baterii tvořilo především dvanáct kanónů ráže 127mm (5"/40) Type89 model 1928. Byly umístěny uprostřed lodi kolem nástaveb v šesti dvojvěžích. Rozsah jejich elevace byl -7° až +90°, rozsah rotace +/- 70° a rychlost palby 8 - 14 ran za minutu. Jednalo se o univerzální kanóny, tzn. že používaly jak protileteckou munici IS, tak protilodní HE. Maximální dostřel činil 14 600 metrů v horizontální rovině a 9 400 metrů ve vertikální rovině. Další protileteckou výzbroj tvořilo několik desítek kanónů ráže 25 mm v trojhlavňových kompletech i jednotlivě. Kulomety ráže 13 mm byly v dubnu 1944 odstraněny a nahrazeny dalšími kanóny ráže 25 mm.
V hangárech umístěných na zádi nesla loď až čtyři průzkumná letadla a to E13A1 Aichi "Jakes" nebo F1M2 Mitsubishi "Pete". Na zádi byly též umístěny dva katapulty. Podle dostupné literatury měla Musashi povrchový radar Type21, ačkoli obě lodě třídy Yamato vstoupily do služby bez radarového vybavení. Protiletecký radar ve výzbroji nebyl.

 

Pohon, manévrování

 

Pohonný systém nebyl nijak ojedinělý, snad jen uspořádáním kotlů. Vysokotlaké kotle Kanpon byly uspořádány do čtyř řad po třech kotlích, přičemž každý z nich měl vlastní od ostatních oddělenou kotelnu. Každé tři kotle v jedné řadě byly napojeny na jednu turbínu Kanpon s redukčním systémem a tyto čtyři turbíny byly také uloženy vedle sebe v oddělených prostorách. Z pohledu ochrany a přežití útoku to bylo ideální uspořádání, ale to si mohly dovolit pouze plavidla se šířkou trupu podobnou lodím Yamato. Strojovny a kotelny byly naměstnány do prostoru 516 m2, což oproti lodím Nagato(640m2) byla jednak úspora místa a zároveň byl poměr výkonu strojů ku prostoru který zabíraly téměř dvojnásobný. Výkon soustavy činil 150 000 koňských sil, při rychlostních testech dočasně 153 553 HP. Maximální rychlost dosažená při testech byla 27,46 uzlů a při zásobě paliva 6 300 tun a optimální rychlosti 16 uzlů činil akční rádius 7 200 námořních mil. 
Ačkoli byla Musashi rozměrná loď, její manévrovací schopnosti byly skvělé. Její taktický diametr (průměr obratu) při kormidle otočeném na maximálních 36 stupňů a při rychlosti 26 uzlů byl byl 639 metrů! Lodě třídy Yamato měly dvě kormidla - hlavní a vedlejší - namísto zdvojeného kormidla, jak bylo běžné u jiných velkých lodí. Původně bylo plánováno umístit jedno kormidlo na záď a druhé na příď, aby se předešlo ztrátě manévrovatelnosti při zásahu jednoho kormidla, jako se to stalo u německé lodi Bismarck, ale později bylo od této koncepce upuštěno a vedlejší (nebo záložní) kormidlo bylo umístěno přibližně 14,9 metru před hlavní kormidlo. Při zkušebních plavbách však vyšlo najevo, že vedlejší kormidlo samotné stejně nedokáže změnit již jednou započatý obrat.

 

Kariéra lodi

 

Hned po svém uvedení do služby 5. srpna 1942 byla Musashi přidělena k První divizi bitevních lodí a započala náročný trénink. Dne 22. ledna 1943 se připojila u Truku k Yamato a 11. února 1943 se stala vlajkovou lodí flotily. Po ztrátě ostrova Guadalcanal a smrti admirála Yamamota byla Musashi spolu s Yamato převelena do domovských vod, kde se měly obě lodi vypořádat se sílící přítomností spojenců. Na palubě Musashi byl přepravován popel z ostatků admirála Yamamota a když loď připlula do Yokosuky, vstoupil na její palubu poprvé a naposledy císař Hirohito. Musashi se poté přemístila do přístavu v Kure, kde byly v suchém doku provedeny drobné, ale nezbytné opravy. V polovině roku se Musashi vydala opět do Truku, odkud se měla vydat chránit Gilbertovy a Marshallovy ostrovy. Zde se k ní připojila i Yamato, ale obě lodi obdržely rozkazy zůstat na základně a do bojů se nezapojily. Později, 10. února 1944, obdržela Musashi rozkaz stáhnout se z Truku a zamířila k atolu Palau. Odtud se však stáhla následně 29. března v obavě z leteckého útoku spojeneckých svazů. Toho večera byla zasažena torpédem z americké ponorky. Torpédo zasáhlo příď a nezpůsobilo žádné závažné škody, nicméně sedm námořníků při tomto incidentu zahynulo a jedenáct bylo zraněno.  Loď se pak 3.dubna 1944 vrátila do Kure. V loděnicích v Kure byly opraveny škody způsobené torpédem a byly odmontovány věže s kanóny ráže 155 mm ze střední části trupu a nahrazeny 25 mm protileteckými trojkanóny. Dále bylo přidáno 21 trojkanónů a 26 jednotlivých kanónů ráže 25 mm. 
Musashi spolu s Yamato pak byly převeleny na Tawitawi, což měl být startovní bod pro novou ofenzívu v jihozápadním Pacifiku. První divize bitevních lodí měla tvořit podporu svazu letadlových lodí. Když se americké jednotky vylodily na ostrově Biak na západní Guinei, rozhodli se Japonci vyslat obě bitevní superlodě aby rozprášily invazní síly, ale tento ambiciózní plán byl odpískán a obě lodě byly odvolány, jelikož se tou dobou rozjížděla americká invaze na Saipan. V polovině června 1944 v průběhu kampaně o Filipínské souostroví se nerovnováha sil mezi Japonskem a Spojenými Státy ještě více prohloubila, protože Japonci přišli o tři letadlové lodě a spoustu letounů na pozemních základnách. Doposud nepoškozená Musashi byla spolu s Yamato odvolána ke konci června na domácí základnu. Zde se lodě připravily na obranu Filipín, Formosy, Okinawy a Japonských Domovských Ostrovů, které již nyní byly ohroženy invazí kvůli ztrátě strategického Saipanu a dalších ostrovů z Mariánského řetězu. Yamato a Musashi obdržely 9. července rozkaz vydat se urychleně k japonskému kotvišti Lingga, kde absolvovaly náročný trénink v přípravě na nadcházející bitvy. Japonské palubní letectvo už téměř neexistovalo a to co z něj zbylo byli nezkušení piloti na starých strojích. Admiralita se tedy musela spolehnout na mohutná děla svých bitevních lodí. 
Když hlídka na ostrově Suluan, u vstupu do Leytského zálivu, ohlásila nepřátelské svazy, veškerá hladinová plavidla u kotviště Lingga byly zalarmována. Lodě vypluly 18. října 1944 a za dva dny dopluly do Bruneje, kde doplnily palivo. Dva dny nato vyplul japonský svaz přes Filipínskou oblast s cílem zaútočit na nepřátelské síly u zálivu Leyte. Časně ráno 23. října byly dva japonské těžké křižníky potopeny a jeden vážně poškozen americkými ponorkami číhajícími severovýchodně od ostrova Palawan. Zatímco hlavní japonské síly postupovaly Sibuyanským mořem, Američané vyslali velký počet palubních letadel, která svaz napadla. Japonské lodě pokryly oblohu protileteckou palbou, ale hlavním cílem útoku byla Musashi. Krátce po poledni, když odlétla druhá vlna letadel, byla příď Musashi zaplavena až ke třetí palubě, loď nabírala dále vodu a nakláněla se na levobok. Její rychlost poklesla na 22 uzlů. V prvních dvou vlnách byla zasažena 7 bombami a 9 torpédy a minimálně 11 bomb explodovalo v její těsné blízkosti. To že si udržela tak vysokou rychlost bylo něco úžasného. Teprve třetí vlna letadel ji "srazila na kolena". Při ní byla Musashi zasažena dalšími 10 pumami a 11 torpédy. Loď začala ztrácet manévrovatelnost, především kvůli značně ponořené přídi. Příď byla natolik zaplavena, že rychlost lodě poklesla na 6 uzlů. Přesto se posádce podařilo alespoň zmenšit boční náklon o čtyři stupně. V průběhu večera se však situace stala dramatickou. Loď se opět začala naklánět na bok a tento náklon se neustále zvyšoval. Až přibližně čtyři a půl hodiny po skončení třetího útoku se Musashi potopila. Z posádky 2 800 mužů utonulo 1 039.

 

 

Technicko-Taktická Data:

Celková délka 262,8 m
Šířka 36,88 m
Ponor 10,4 m
Výtlak standardní 65 000 t
Výtlak maximální 71 659 t
Výzbroj 9 x 460 mm (18,1"/45, 3x3)
12 x 155 mm (6,1"/60, 4x3)
12 x 127 mm (5"/40) DP (6x2)
96 x 25 mm AA (32x3)
4 x 13 mm AA
Pancéřování
      - boční pás 408,9 mm
      - pažení 299,7 mm
      - paluba 231 mm
      - čela věží 650 mm
      - velitelská věž 500 mm
Max. rychlost 27 uzlů
Pohon 12 kotlů Kanpon
4 parní turbíny Kanpon
Výkon 150 000 ks
Lodní šrouby 4
Zásoba paliva 6 300 t
Akční rádius 7 200 nám. mil při 16 uzlech
Posádka 2 800 mužů
Zařazena do služby 5. srpna 1942
Vyřazena ze služby / potopena 24. října 1944

musasi4.jpg

musasi1.jpg

musasi2.jpg

musasi3.jpg

japonsko.png

  • Cool 4

Share this post


Link to post
Share on other sites
Sign in to follow this  

  • Recently Browsing   0 members

    No registered users viewing this page.

×