Jump to content
Sign in to follow this  
dadasan789

Významné námořní bitvy minulého století

10 comments in this topic

Recommended Posts

Beta Tester
179 posts
8,715 battles

Bitva v zátoce císařovny Augusty

 

Bitva v zátoce císařovny Augusty byla jednou z námořních bitev druhé světové války v Pacifiku mezi japonským a americkým námořnictvem. Odehrála se v noci 1.-2. listopadu 1943 u ostrova Bougainville v Šalamounových ostrovech a představuje klíčovou část bitvy o Bougainville. 

Jako přímá podpora byl určen svaz TF39 pod velením kontradmirála Merilla složená z lehkých křižníků Montpelier, Cleveland, Columbia, Denver a torpédoborců Charles Ausburne, Dyson, Stanly, Claxton, Spence, Thatcher, Converse a Foote.

Po silném námořním a leteckém bombardování se 1.listopadu 1943 vylodily úderné jednotky 3. divize námořní pěchoty na západním pobřeží ostrova Bougainville v oblasti nazvané Mys Torokina. Původně 14000 mužů prvního sledu bylo během týdne posíleno tak že nakonec na břehu operoval celý sbor námořní pěchoty (přes 33000 mariňáků). Místo vylodění bylo vybráno tak aby Američany příliš neobtěžovaly japonské oddíly. Jediné nebezpečí mohly představovat letouny z okolních japonských letišť. Japonci se o nálety skutečně několikrát pokusili ale byli rozdrceni stíhačkami Airsols (letecké síly Šalamounových ostrovů). 
Stejného dne objevil průzkumný letoun severozápadně od Bougainville křižníky japonského kontraadmirála Sentaro Omoriho. Tento svaz představoval pro americké síly v oblasti poměrně velké nebezpečí, tvořily ho dva těžké (Mjókó a Haguro) a dva lehké (Sendai a Agano) křižníky doprovázené šesti torpédoborci. Jediné co proti němu mohli Američané postavit byla skupina čtyř lehkých křižníků (Montpelier, Cleveland, Columbia a Denver) a osmi torpédoborců kontraadmirála Stantona Merilla. Ten právě dělostřelecky zajišťoval vylodění na Torokině. 
Po doručení informace o japonských lodích se Merill rozhodl přijmout boj přímo v oblasti vylodění v Zátoce císařovny Augusty. Bylo mu jasné, že Japonci nají nad jeho svazem převahu. Zároveň však věděl, že jeho porážka by znamenala zničení transportního konvoje a všech vyloděných jednotek. 


Také Omori o protivníkovi věděl, jeho svaz doprovázel do oblasti vylodění konvoj s posilami. Zatím pluly jeho lodě v pochodové formaci, těžké křižníky uprostřed a po stranách vždy lehký křižník s divizí torpédoborců. Transportní lodě se nacházely několik mil za ním. Ve 21.45 napadl křižníky neúspěšně hlídkový Liberator a o čtvrt hodiny později byl konvoj odvolán zpět do Rabaulu. Omori měl však pokračovat dál a zničit vše na co by narazil. V 01.30 byl z Hagura katapultován hydroplán který o 9 minut později objevil „nějaké neznámé lodě“. Japonský svaz chvíli křižoval na místě a čekal na doplňující informace. Po minutách marného čekání nabral opět jihovýchodní kurz. Během tohoto čekání se však japonská formace prakticky rozpadla, velící admirál o tom však nevěděl. 
V 02.27 byl japonský svaz zachycen americkými radary ve vzdálenosti 18 mil. V 02.31 napadly čtyři torpédoborce pravou japonskou kolonu a vyvolaly zmatek. O 8 minut později se zbylé americké lodě otočily o 180 stupňů a v 02.51 zahájily na vzdálenost asi osmi mil radarem řízenou palbu. Druhá skupina amerických torpédoborců napadla torpédy levé křídlo japonského svazu. Japonci se jim sice dokázali vyhnout, při manévru se však srazily dva jejich torpédoborce takovým způsobem, že byly oba ochromeny s vyřazenou výzbrojí. Vůdčí loď této kolony křižník Sendai byl po několika minutách těžce poškozen americkým dělostřelectvem. Americké granáty ráže 127 a 152 mm nemohly vážněji poškodit těžké křižníky, proto dělostřelci věnovali svou pozornost lehkým lodím. 
Omori změnil kurz na jih tak aby plul rovnoběžně s Američany. Tento rozkaz a současný další útok amerických torpédoborců vnesl do rozhozené japonské formace obrovský chaos. Pravé křídlo svazu obrátilo se spožděním a jeho torpédoborce se připletly do cesty těžkým křižníkům. Wakacuki se s obrovskými problémy vyhnul srážce s Hagurem. Toto štěstí neměl torpédoborec Hacukaze, Mjókó do něj narazil tak silně, že mu odřízl velký kus přídě. Ten potom dovezl zaklíněný na vlastní přídi až do Rabaulu. 

V 03.02 změnil Merill kurz aby mohl dorazit Sendai a o 6 minut později japonské torpédo vyřadilo z boje torpédoborec Foote. V 03.10 po další změně kurzu amerického svazu však japonské hydroplány osvětlily bojiště a Mjókó a Haguro se konečně zastřílely. V momentě kdy byl Denver zasažen třemi granáty ráže 203 mm (nevybuchly, jinak by Denver asi nepřežil) se americký admirál rozhodl ukončit boj. Věděl, že japonský svaz je dezorganizován a nechtěl své lodě vystavit přílišnému ohrožení. Torpédoborce ještě dorazily poškozené Sendai a Hacukaze a TF 39 se stáhl z oblasti. 

 

Také Omori ukončil v 03.29 palbu a po několika minutách nabral kurz na Rabaul. Během celé bitvy si nedokázal vytvořit obraz o jejím průběhu. Vzhledem ke složitým manévrům Merillova svazu si celou dobu myslel, že bojuje proti asi 8 těžkým křižníkům a 12-15 torpédoborcům. Gejzíry vody po výbuších 203 mm granátů byly považovány za úspěšné torpédové zásahy a Omori se domníval, že americký svaz rozdrtil. Po připlutí na základnu byl tvrdě pokárán za nezničení invazního loďstva a zbaven velení. 

Poslední dějství bitvy nastalo dopoledne 2.11. Stahující se TF 39 byl napaden silnými svazu letectva z Rabaulu. Ochromeného Foota bránily a vlekly tři torpédoborce. Zbylé čtyři vytvořily spolu s křižníky kruhovou formaci a v plné rychlosti zahájily složité koordinované manévry. 
Asi sto japonských bombardérů bez povšimnutí minulo skupinu kolem Foota přestože ta jich několik sestřelila a napadlo hlavní síly TF 39. Krátce po 08.05 již pálily všechny protiletadlové zbraně svazu a do boje se zapojila i děla ráže 152 mm. Celý nálet trval jen pár minut a během něj přišli Japonci asi o 40-50!! letadel, v 08.12 napadly již odlétající stroje přivolaná stíhací ochrana a připsala si dalších 8 sestřelů. Jediným ostudným výsledkem náletu byly dva lehké zásahy křižníku Montpelier (poškozený katapult a 1 mrtvý). 

Na druhou stranu je nutno přiznat, že se vyplatil náročný nácvik protiletadlové obrany a nočního boje, ale to co prováděl Merill se svými loděmi bylo prostě fantastické. Americké svazy již zavrhly kýlovou formaci a byly schopny provádět i poměrně složité manévry s celou skupinou. V nočním boji se už Američané plně vyrovnali Japoncům a navíc měli obrovskou výhodu v moderních a neustále vylepšovaných radarech. 
 

bitva - cisařovny3.jpg

bitva - cisařovny4.jpg

bitva - cisařovny5.jpg

bitva - cisařovny2.jpg

bitva - cisařovny.jpg

  • Cool 3

Share this post


Link to post
Share on other sites
Beta Tester
179 posts
8,715 battles

Útok na Tarent

 

Útok na Tarent (alias Operace Judgement) se uskutečnil v noci z 11. na 12. listopad 1940. Britské královské námořnictvo provedlo letecký útok z letadlové lodě na italskou flotilu zakotvenou v Tarentu, což byla první námořní operace svého druhu.

 

Pozadí

Poté, co Itálie vstoupila do druhé světové války, začala svojí poměrně silnou flotilou ohrožovat britské vojenské konvoje plující ve Středozemním moři. Italští admirálové se sice s těžkými loděmi neradi pouštěli do boje, ale už sama existence těchto lodí musela britské velení znepokojovat. Proto se britské velení rozhodlo uskutečnit dlouho připravovaný plán leteckého útoku na italskou válečnou základnu v Tarentu. Plán vypracoval v roce 1938 námořní kapitán Lumley Lyster, tehdy velitel letadlové lodi HMS Glorious, v době útoku kontradmirál a velitel divize letadlových lodí Středomořského loďstva. Původně měly být použity dvě letadlové lodě, ale na HMS Eagledošlo těsně před akcí k havárii lodní strojovny. Proto byla k akci použita pouze letadlová loď HMS Illustrious (nám. kap. Denis Boyd).

Dne 6. listopadu vyplulo Středomořské loďstvo z Alexandrie, aby provedlo operaci Judgement. Admirál Cunningham rozdělil své síly na tři skupiny:

 

Britské sílý

Údernou skupinu, které velel kontradmirál Lumley Lyster. Ta byla složena z letadlové lodi Illustrious (24 Swordfishů, 14 Fulmarů a 4 Gladiátory), křižníků HMS Yorka HMS Gloucester a 4 torpédoborců.

Krycí skupinu, které velel admirál Cunningham. Ta byla složena z bitevních lodí HMS Warspite, HMS Valiant, HMS Malaya a 12 torpédoborců.

Diverzní skupinu, které velel viceadmirál Pridham-Wippel. Ta byla složena z křižníků HMS Orion, HMS Ajax, HMAS Sydney a torpédoborců HMS Nubian a HMS Mohawk.

Současně z Gibraltaru vyplula bitevní loď HMS Barham a křižníky HMS Berwick a HMS Glasgow jako doprovod konvoje na Maltu. Ty se setkaly východně od Malty s Cunninghamovou flotilou. Cunningham přidělil Barham krycí skupině a Berwick a Glasgow k úderné skupině.

 

Bitva

Když připlula úderná skupina do vzdálenosti 170 mil od Tarentu, odstartovala z Illustrious první vlna složená z 10 Swordfishů a 2 Fulmarů. Této vlně velel korvetní kapitán K. Williamson. Druhá vlna odstartovala půl hodiny po první a byla složena ze 7 Swordfishů a 2 Fulmarů. Této vlně velel korvetní kapitán J. W. Hale. V Tarentském přístavu, kde kotvilo tou dobou 6 bitevních lodí, 14 křižníků a 27 torpédoborců, se britským bombardérům podařilo zasáhnout bitevní lodě Conte di Cavour, Littorio, Caio Duilio, křižník Trento a torpédoborec Libeccio. Kromě toho byly zasaženy zásobníky ropy a hangáry hydroplánů. Mimo dvou letounů se všem ostatním podařilo vrátit a 12. listopadu v 1:30 už byly všechny zbývající letouny zpět na palubě letadlové lodě Illustrious.

 

Závěr

Bitevní loď Conte di Cavour se už do konce války nepodařilo opravit. Bitevní lodě Littorio a Caio Duilio byly opravovány 6 měsíců. Italské velení přemístilo zbylé bitevní lodě do Neapole a těžké křižníky do Messiny. Britské loďstvo se stalo pánem v centrální části Středozemního moře a nemuselo se tak obávat italských těžkých lodí při konvojových akcích. To vše způsobila taktická novinka v námořní válce – útok letounů z letadlové lodi na silnou námořní základnu.

Akce měla ale i nečekaný dopad na vývoj situace na druhé straně světa, kde japonské císařské námořnictvo pod dojmem britského úspěchu použilo stejnou taktiku při útoku na americkou základnu v Pearl Harboru.

bitva 1.png

bitva2.jpg

bitva4.jpg

bitva5.jpg

bitva3.jpg

bitva6.jpg

  • Cool 1

Share this post


Link to post
Share on other sites
Beta Tester
179 posts
8,715 battles

Konvoj PQ – 17

Masakr obchodních lodí a jejich doprovodu

Zkáza konvoje PQ – 17 byla svým způsobem triumfem těžkých hladinových lodí, ačkoli v přímých útocích nehrály žádnou roli. Pouhá hrozba jejich zásahu postačila, aby se konvoj rozpadl a v tom okamžiku byl jeho osud zpečetěn.

Před vypuknutím 2. světové války vlastnilo německé válečné námořnictvo několik těžkých křižníků a řadových bitevních lodí. Nebylo jich dost na to, aby ohrozily Královské námořnictvo, ale přesto ovlivnily směr, kterým se válka ubírala. Strategie existence flotily spočívala v tom, že větší německé lodě místo střetů v téměř jistě prohraném boji vázaly pouhou svou existencí značnou část spojenecké flotily, která mohla být využita jinde, třeba ve Středomoří či v Tichomoří. Slabší námořní mocnosti tradičně sahaly po tzv. křižníkovém válčení, tj. napadání lodní dopravy nepřítele. Třebaže se běžně jedná o práci pro křižníky a ponorky, měla bitevní loď potenciál rychle rozdrtit konvoj i s jeho doprovodem.

Velké hladinové lodě německého námořnictva byly proto vážnou hrozbou pro spojenecké zásobovací kanály. Ačkoliv nebyly nájezdy těžkých lodí účinné tak, jak se doufalo, útoky na významné cíle s vyšší koncentrací lodí, jako byly velké konvoje, mohly přinést výsledky strategického významu. Na obranu před německým válečným námořnictvem bylo vynakládáno značné úsilí, zvláště pokud byl na cestě významný konvoj. Některé konvoje byly pod ochranou bitevních lodí. Mnohé oblasti byly ale pro řadové bitevní lodě příliš riskantní. Jednou z nich byla arktická cesta do Murmanska.

Německý útok na Sovětský svaz v roce 1941 přivedl Sověty do války na straně Spojenců a nakonec odsoudil Osu k porážce. Zpočátku však byla situace v Rusku zoufalá a nový spojenec potřeboval podporu. Jediným možným způsobem byla lodní doprava velkého množství tanků, vozidel, děl, letadel a dalšího materiálu do sovětských přístavů a jediná dostupná cesta vedla přes Severní ledový oceán okolo severního pobřeží Norska a do zátoky Kola v Bílém moři.

 

Arktické konvoje byly dostatečně obtížné i bez nepřátelských zásahů. Neustálým nebezpečím byl led, nejen ten na vodě, ale i na lodích. Způsoboval zadření kormidel a rumpálů a co bylo ještě nebezpečnější, zvyšoval celkovou hmotnost tak, že se lodě více nakláněly a stávaly se vratkými. Odstraňování ledu bylo věčným úkolem. Severní ledový oceán v zimě z velké části zamrzá a pole ledových ker postupuje na jih. Proto musely lodě projíždět relativně blízko severnímu pobřeží Norska, které v té době okupovaly německé jednotky. V Norsku umístěná německá letadla a ponorky tak nemusely cestovat nijak daleko, aby našla konvoj a výhodou bylo, že stačilo prohledávat menší oblast. Zimní konvoje probíhaly alespoň pod ochranou tmy. V létě mohly konvoje plout severnější cestou, což zvýšilo vzdálenost mezi loděmi a nepřítelem, ale tuto obrannou výhodu částečně znehodnocovalo neustálé denní světlo.

 

Konvoje dostávaly krycí jména a čísla, která těm, kdo byli zasvěceni do systému utajení, naznačovala jejich cestu a někdy i složení a rychlost. Rychlé konvoje měly odlišné označení než ty, které pluly relativně nízkou rychlostí. Každá cesta měla svůj pár kódových písmen. Arktické konvoje do Sovětského svazu nesly označení PQ, vracející se konvoj pak QP. PQ konvoje začaly konvojem PQ – 1, který se shromáždil na Islandu a vyplul 29. září 1941. Do jara 1941 byla ze 103 lodí ztracena jen jedna, ale potopení torpédoborce ponorkou v lednu 1942 bylo varováním před tím, co přijde. Ztráty rostly, letadla a ponorky zvyšovaly tlak. PQ – 16 ztratil pět ze svých 30 obchodních lodí a čtyři další dorazily do cíle poškozené.

S vyhlídkou na náročnou cestu byl zformován konvoj PQ – 17. Jednalo se o dosud největší konvoj čítající 36 obchodních plavidel. Doprovod se skládal ze čtyř torpédoborců, deseti lehčích plavidel ( hlavně ozbrojených rybářských lodí ) a dvou protiletadlových lodí. Vzdálené krytí poskytovaly čtyři křižníky a čtyři torpédoborce. V první části cesty se dalo počítat se silou dvou bitevních lodí, dvou křižníků a letadlové lodě, které však nemohly riskovat plavbu za Severní mys. Německé nejvyšší velení přikládalo přerušení trasy arktických konvojů velký význam a plánovalo těžké letecké a ponorkové útoky a také možné výpady hladinových jednotek. Spojenci si byli tohoto nebezpečí vědomi, nevěděli však, zda je naplánován přímý útok.

 

Konvoj lodí vyplul 27. června 1942. Zvolil severnější trasu, těsně míjející souostroví Špicberky, aby byl co nejdále od severních základen nepřítele. Znamenalo to občasný boj s ledem, který některé lodě poškodil. Jedna musela být odeslána zpět, aby se připojila k jiné, která se otočila hned po vyplutí z Islandu. Přesto všechno a navzdory tomu, že konvoj zaměřily ponorky a později i letadla, neutrpěl žádné ztráty až do 4. července. Po třech dnech občasných leteckých útoků se potopily tři lodě. Toho dne se však stalo ještě něco mnohem vážnějšího. Spojenci obdrželi zprávu, že vyplula bitevní loď Tirpitz.

Tirpitz by byl schopný porazit bitevní loď Spojenců, doprovodná plavidla konvoje i křižníky. Byl dostatečně rychlý, aby zničil doprovodné lodě a pak uštval pomalé obchodní lodě. Pokud by se dostal na dosah konvoje, jednalo by se o masakr. Ještě horší bylo, že podle hlášení se plavil spolu se dvěma těžkými křižníky a několika torpédoborci. Jedinou šancí na záchranu alespoň části konvoje bylo jej rozdělit a pak doufat, že těžcí nájezdníci najdou jen některé jeho části. Britská výzvědná služba následně zjistila, že se nejednalo o výpad proti PQ – 17, ale o pouhý přesun. Škoda však už byla způsobena. Byl vydán rozkaz se rozptýlit a krycí síly se stáhly. Mnohé z posádek válečných lodí byly otřeseny tím, co se poté ozývalo z rádia. Aniž mohly pomoct, slyšely, jak rozptýlené obchodní lodě bojují proti útokům ponorek a letadel, lodě volaly o pomoc a pak rádiové spojení utichalo.

Mnozí členové doprovodných posádek se v barech svých domovských přístavů setkali s nepřátelským přijetím. Ostatní námořníci je obviňovali z opuštění PQ – 17, ale i oni sami ventilovali své hořké pocity. Proběhlo mnoho rvaček a několik mužů bylo zabito. Stigma PQ – 17 trvalo dlouho, ačkoliv nic z toho, co se stalo, nebyla chyba námořníků – rozptýlení konvoje nařídila admiralita a kapitáni lodí museli rozkaz uposlechnout. Dne 5. července se konvoj dostal pod těžký útok letadel a ztratil šest lodí, o dalších šest se postaraly ponorky. Zbývající doprovod udělal pro blízké lodě vše, co mohl, ale mimo organizovaný konvoj byly obchodní lodě zoufale zranitelné, hlavně ponorkami. Aniž by ponorkám hrozil střet s torpédoborcem, mohly volně útočit a měly velké úspěchy.

 

Též Luftwaffe mohla velmi přesně zacílit na své terče, protože lodě měly nedostatečnou protiletadlovou obranu. I to zvýšilo úspěšnost výpadů. Tak bylo během pěti dnů potopeno dalších devět lodí. Ty, které přežily, začaly 10. července připlouvat do Ruska. Během následujícího týdne dorazilo jedenáct lodí. Letadla a ponorky zničily více než polovinu konvoje. Některé z lodí by však byly potopeny i bez ohledu na přítomnost plného doprovodu. Ke zničení PQ – 17 tak stačila pouhá hrozba útoku. Samotná existence flotily znamenala pro trasu arktických konvojů zkázu.

Dopad opuštění na psychiku doprovodných posádek shrnuje prohlášení učiněné jedním ze zúčastněných kapitánů. Během operace Padestal, při níž se konvoj na Maltu dostal do těžkého střetu, tento důstojník prohlásil: „Je mi jedno, jaké pokyny od koho dostanu, dokud bude plout jediná obchodní loď, moje loď bude po jejím boku a poplujeme spolu na Maltu.“ Pod jeho velením byl jeden ze tří torpédoborců, které zachránily poškozený tanker Ohio a zázrakem jej dostaly až do Pearl Harboru.

pq4.jpg

pq3.jpg

pq2.jpg

pq1.jpg

pq5.png

pq6.jpg

pq7.jpg

  • Cool 1

Share this post


Link to post
Share on other sites
Beta Tester
179 posts
8,715 battles

Bitva u ostrova Savo

 

Brzy ráno 7.srpna 1942 byla zahájena první americká obojživelná operace WWII. Na pobřežních plážích málo známého ostrova Guadalcanal, součásti Šalamounova souostroví, se vylodily úderné prapory 1. divize Námořní pěchoty. Byl to první krok na cestě vedoucí v konečném důsledku k porážce japonského agresora. Zároveň toto vylodění a po něm následující těžké boje prokázaly, že americké síly jsou schopny porazit nepřítele nejen na moři, jako se to stalo u Midwaye, ale že dokážou zničit při bojích v džungli i jeho elitní pěší divize do té doby považované za neporazitelné. 
V průběhu operace „Cactus“, jak znělo kódové označení celé téměř půlroční guadalcanalské kampaně, bylo vybojováno osm námořních a námořně-leteckých bitev které však většinou pro US Navy nedopadly nikterak slavně. Pouze v jediné je možné považovat Američany za jasné vítěze, zbytek dopadl buď plichtou (obě strany se navzájem odpoutaly a stáhly se z bojiště) nebo jako drtivé japonské vítězství. 

První z těchto bitev, která se stala zároveň nejostudnější americkou porážkou, se odehrála v blízkosti ostrůvku Savo. Tento skalnatý kousek pevniny se nachází asi 7,5 míle severovýchodně od nejsevernějšího cípu Guadalcanalu a dělí západní přístup k místu vylodění na dvě nestejné poloviny.

Japonské štáby byly velmi překvapeny když 7.7.1942 kolem 06.15 zachytily vysílání vlastních jednotek o současném vylodění na ostrovech Guadalcanal, Tulagi, Gavutu a Tanambogo. Podle oficiálních japonských komuniké totiž neměli Američané prostředky na tak rozsáhlou operaci, utrpěli přece katastrofální ztráty v Korálovém moři a u Midwaye. Proto se zprvu předpokládalo, že jde jen o přepad při němž malé vyloděné jednotky zničí vybavení základny a poté se z oblasti stáhnou. Postupně ale, jak přicházela stále další a další hlášení o nepřetržitém bombardování (japonská vysílačka fungovala až do osmé hodiny, krátce na to dostala přímý zásah a umlkla), jim začalo být jasné že v tomto případě je situace mnohem vážnější. 
Námořnictvo zareagovalo velmi rychle. Kolem 09.00, tedy přibližně v době.kdy na pobřeží Guadalcanalu vstupovali první američtí vojáci nařídil admirál Jamamoto letecký úder na skupinu nepřátelských plavidel.V následujících dvou dnech pak byli Američani napadeni několika skupinami japonského námořního letectva. Američtí stíhači a protiletadloví dělostřelci však tentokrát slavili úspěch, Japoncům se podařilo lehce poškodit dva torpédoborce (později potopený Jarvis přišel o radiostanici) a v sebevražedném náletu jeden z nich dopadl na palubu trasportní lodě George F. Elliott. Ta byla kvůli obrovskému požáru evakuována a po neúspěšném pokusu o potopení ponechána svému osudu.

K akci se však připravoval viceadmirál Gunichi Mikawa. Ještě v den vylodění se v Rabaulu nalodilo několik set vojáků na šest transportních lodí a malý konvoj vyplul k jihu. V blízkosti jižního pobřeží Nového Irska byl však napaden americkou ponorkou S-38 a po ztrátě lodě Meijo Maru dostal příkaz k návratu. Přibližně v době kdy tento konvoj opouštěl Rabaul vyplula z Kaviengu jiná skupina japonských lodí. Pět těžkých křižníků mělo původně vyplout k několika různým cílům, na Mikawův rozkaz však tato plavidla, doplněná torpédoborcem vyrazila na jih. Jeden z nich, Chokai, vyzvedl v Rabaulu Mikawu a další dva lehké křižníky a celý svaz nabral kurz směrem ke Guadalcanalu. 
Plavba celé této skupiny však pro Američany nezůstala tajemstvím, již pár hodin po vyplutí je objevil jižně od Nového Irska průzkumný B-17 a k večeru téhož dne ji zaregistrovala posádka ponorky S-38. I následujícího dne Mikawu spojenecký průzkum našel, kolem poledne na něj postupně narazily dva australské Hudsony. Kvůli neprofesionálnímu postupu pilotů (kvůli nařízení dodržovat rádiový klid podaly obě posádky hlášení až o několik hodin později, po návratu na letiště) byla promarněna možnost napadnout Mikawu dálkovými bombardéry. 
Viceadmirálův plán byl celkem jednoduchý. Z jihu, kolem ostrůvku Savo pronikne do Ptačího průlivu, u pobřeží Guadalcanalu zničí vše na co narazí, poté napadne jednotky vyloděné na Tulagi a lodě v okolí a poté se stáhne. Síly které měl k dispozici byly poměrně slabé, čtyři z jeho těžkých křižníků měly jen po šesti dělech 203 mm, počítal však s momentem překvapení a spoléhal na kvalitní výcvik japonských námořníků. 

Mikawovým protivníkem v nadcházejícím střetnutí byl britský kontraadmirál Victor Crutchley. Jeho podpůrná skupina 62.2 se skládala z celkem osmi amerických a australských křižníků a devíti torpédoborců. Nad japonským svazem měl převahu jak v počtu plavidel, tak i v počtu těžkých děl. 
Při jejich rozmístění se však dopustil osudné chyby. Místo aby vysunul torpédoborce vybavené radary na předpokládané přístupové trasy a s těžkými plavidly vyčkával na zprávy o přibližujícím se nepříteli, rozhodl se rozdělit křižníky na tři samostatné skupiny a pokrýt všechny úžiny vedoucí k výsadkovým plážím. A tak lehké křižníky San Juan a Hobart pod velením kontraadmirála Scotta v doprovodu dvou torpédoborců vypluly hlídat východní průlivy N'gela, Sealark a Lengo. Z šesti těžkých křižníků a čtyř torpédoborců Crutchley vytvořil dvě stejně silné skupiny a umístil je jihovýchodně a východně od ostrova Savo. Západně a severozápadně od Sava potom jako radarovou hlídku vysunul torpédoborce Ralph Talbot a Helm. Další chyba, plavidlo s nejmodernějším přehledovým radiolokátorem křižník San Juan vyslal britský admirál daleko na východ, do směru kde byla minimální pravděpodobnost napadení a ani oba torpédoborce radarové hlídky na západě nebyly dostatečně předsunuty před vlastní křižníky (navíc jejich i když poměrně moderní radary neměly výkon aparatury San Juanu). Ke všemu opomněl (??) vydat jakékoliv taktické pokyny a ani se neobtěžoval informovat velitele jednotlivých podřízených plavidel o tom co od nich očekává v případě boje. 
Sérií nešťastných rozhodnutí tak Crutchley nejen rozdrobil své síly, navíc velmi omezil možnost včasného varování tolik potřebného pro přípravu křižníků k boji. Tento skvělý taktik který před pouhými třemi měsíci svým manévrováním v bitvě v Korálovém moři výraznou měrou přispěl ke stažení japonského invazního svazu směřujícího k Port Moresby a zároveň uchránil svěřené křižníky před poškozením teď jako nějaký nováček dělal jednu chybu za druhou. Poslední z nich, která přímo ovlivnila nadcházející boj byla nešťastná porada na palubě vlajkové lodi viceadmirála Turnera v oblasti vylodění u Lunga Point. Když přišla výzva k účasti Crutchley opustil již vytvořenou jižní křižníkovou skupinu (jeho Australia byla její součástí) a odplul ke Guadalcanalu. Velení přitom předal veliteli Chicaga kapitánu Bodemu, ostatní podřízené však o této změně neinformoval. Navíc vlastně ani nešlo o poradu, Fletcher jen účastníky informoval o svém rozhodnutí stáhnout své letadlové lodě z oblasti. 

Japonskému viceadmirálovi chyběly přesné informace. Proto 8.8. ráno vyslal každý z jeho těžkých křižníků jeden hydroplán nad 250 mil vzdálenou oblast Guadalcanalu na průzkum. 
Japonské stroje byly v cílové oblasti napadeny americkými Wildcaty a jen dvěma se podařilo vrátit se. I přes závažné nepřesnosti v hlášeních pilotů (mezi plavidly v oblasti vylodění například identifikovali bitevní loď) Mikawa dokázal poměrně přesně vyhodnotit situaci. Mírně modifikoval původní předběžný plán a rozhodl, že na americké pozice zaútočí po půlnoci z 8. na 9. srpna. Jeho svaz zamířil vysokou rychlostí k jihu i když hrozilo že bude ještě za dne objeven a napaden údernými skupinami z Fletcherových letadlových lodí. V podvečerních hodinách opět vyslal hydroplány nad oblast vylodění k upřesnění situace. A poslední čtyři průzkumné stroje odstartovaly ještě kolem 23.15 s úkolem osvětlit bojiště. 

Když se 8.8. kolem 18.00 vrátily všechny letouny na paluby letedlových lodí odeslal viceadmirál Fletcher admirálu Ghormleymu do Nouméy hlášení o stavu. Mimo jiné zdůrazňoval, že stav jeho Wildcatů klesl z 99 na 78 strojů a vzhledem k silným japonským leteckým svazkům v oblasti a snižujícím se zásobám pohonných hmot je nucen se stáhnout. Hned nato, aniž by čekal na odpověď jeho skupina letadlových lodí i s doprovodem nabrala kurz směrem na základnu. 
Netvrdím že tyto síly byly schopny ovlivnit nadcházející bitvu, Američané v té době ještě neměli noční stíhače. Z vhodné pozice by však příštího dne dokázaly velmi znepříjemnit Mikawův návrat do Rabaulu.

 

Skupina Japonských plavidel se necelou hodin před půlnoci dostala do oblasti severozápadně od ostrova Savo. Štěstí jim přálo, od poledního kontaktu s australskými letouny se jim podařilo další plavbu utajit. Na čele několik kilometrů dlouhé linie plul vlajkový křižník Chokai následovaný 6. (Aoba, Furutaka, Kako, Kinugasa) a 18. (Tenryu, Yubari) křižníkovou divizí. Celou formaci uzavíral torpédoborec Yunagi. Do karet jim hrála hustá oblačnost a občasné přeháňky které Mikawa výhodně využil při přibližovacím manévru. 
Noční průzkum ohlásil skupinu nepřátelských plavidel jižně od Savo. Kolem půlnoci Japonci vyhlásili nejvyšší stupeň bojové pohotovosti, zvýšili rychlost na 26 uzlů (cca 48 km/h) a zamířili k ohlášenému americkému svazu. 
V 00.54 zahlédly hlídky na palubě Chokai na pravoboku neznámé plavidlo. Šlo o torpédoborec Blue, jednu z radarových hlídek. K americké smůle nedokázal jeho radar japonské lodě identifikovat a torpédoborec po chvíli změnil kurz a začal se vzdalovat. Jeho posádka vůbec netušila že na ni míří čtyřiatřicet osmipalcových děl. Mikawa chvíli uvažoval nad tím že mine Savo severní úžinou, po chvíli ale hlídky ohlásily druhou americkou loď (Ralph Talbot). Japonský svaz proto pouze na chvíli snížil rychlost a mírnou úpravou kurzu zvětšil vzdálenost od Blue který klidně plul jihovýchodním kurzem. Poslední americká šance na alespoň částečně vyrovnaný boj zmizela 

Po další necelé půlhodině nerušené plavby se Mikavovy lodě dostaly na dohled torpédoborců americké jižní skupiny. V té době jejich rychlost dosahovala 30 uzlů (55 km/h). V 01.33 na vlajkovém křižníku Chokai zablikaly signální lampy a předaly na ostatní plavidla admirálův pokyn k útoku. V linii plulo už jen šest lodí, torpédoborec Yunagi se chvíli před tím ve tmě ztratil kontakt se zbytkem svazu a jeho velitel kapitán Okada se rozhodl napadnout nedaleko proplouvající torpédoborec Jarvis který se do oblasti bojů dostal víceméně náhodou. Plavidlo, které bylo předchozího dne poškozeno nálety se vracelo zpět na základnu k opravám. Americký torpédoborec zasáhly čtyři granáty, škody však nebyly příliš vážné a tak jeho velitel pokračoval v předchozím kurzu. Také Yunagi se rozhodl z oblasti ustoupit, ztratil totiž kontakt se zbytkem svazu a jeho kapitán se obával aby nebyl napaden vlastnímmi křižníky. 

V 01.38, právě v okamžiku kdy japonské hlídky na Chokai spatřily také severní skupinu vypálily torpédomety Mikawových lodí 11 dlouhých kopí. Na amerických plavidlech stále nikdo nic netušil, první, navíc vizuální kontakt ohlásil torpédoborec Patterson v 01.43. Stalo se to právě ve chvíli kdy Chokai (ostatní japonské lodě se připojily po několika desítkách vteřin) zahájil z cca 4 km palbu na Canberru. V téže době se ve vzduchu rozzářily světlice shozené japonskými hydroplány. Australský křižník sice provedl obrat vpravo aby mohl odpovědět palbou ze všech hlavní, než ho však stačil dokončit explodovalo v jeho trupu a nástavbách 24 granátů ráže 203 mm. Byl zničen můstek, obě kotelny, generátory, hasící systém a na několika místech pod hladinou proražen trup. V 01.50 se rozstřílená Canberra zastavila s náklonem 30° na pravobok. 

Další na řadě byly torpédoborce Patterson a Bagley. První z nich přišel po zásahu o obe zadní věže, druhý prošel celým střetnutím jen s poškozeními od střepin. Oba však ve zmatku nedokázaly využít své hlavní zbraně. Ke kontaktu došlo na tak krátkou chvíli že obsluhy torpédometů obou divoce manévrujících lodí nestačily protivníka zaměřit. 
Jako poslední z jižní skupiny bylo napadeno Chicago. Nikdo na jeho můstku si nedokázal vysvětlit náhlé manévrování Canberry a obou torpédoborců a výbuchy granátů před lodí všechny překvapily. Potom však hlídky ohlásily stopy několika torpéd. Chicago se jim pokusilo vyhnout, jedno dlouhé kopí však zasáhlo pravobok přídě a druhé bez exploze narazilo do trupu na úrovní strojovny. 
I když se kolem Chicaga plujícího poměrně vysokou rychlostí stále na západ pohybovalo sedm nepřátelských křižníků, jeho těžká děla se zaměřila na jediný japonský torpédoborec který v té době ustupoval severovýchodním směrem. Jediného úspěchu dosáhly obsluhy 127 dvojúčelových děl, podařilo se jim jednou zasáhnout lehký křižník Tenryu. 
Kapitán Chicaga Bode tuto situaci nezvládl. Nejenom že s lodí jejíž dělostřelectvo neutrpělo žádné škody ustoupil k západu, jako dočasný velitel uskupení však neinformoval severní skupinu o přepadení a tak se stalo, že po pár minutách došlo k podobně jednostrannému střetnutí (později ho výčitky svědomí dohnaly k sebevraždě). Těsně po zahájení palby došlo k částečnému rozpadu japonské formace. Miakwa nařídil menší změnu kurzu vlevo a další tři křižníky v řadě ho následovaly. Další plavidlo, Furutaka však musel provést ostrý obrat doleva aby se vyhnul před ním plující Kinugase. Oba lehké křižníky ho následovaly a tak došlo k nechtěnému rozpadu na dva samostatné proudy. Tento nešťastný manévr však přinesl nečekanou výhodu a to možnost napadnout severní nepřátelskou skupinu z obou stran. Později Mikawa tvrdil, že to bylo jeho úmyslem, moc tomu však nevěřím. S bojem v této situaci totiž nepočítal a provádět složité manévry v jeho průběhu v noci za snížené viditelnosti, navíc v těsné blízkosti pobřežních útesů ostrova Savo je, slušně řečeno, hodně riskantní. 

 

Mikawa se již o jižní skupinu nezajímal. V 01.48 vypálil Chokai čtyři torpéda na čelní loď severní skupiny těžký křižník Vincennes. O dvě minuty později rozsvítila jím vedená skupina světlomety a svými děly napadla poslední plavidlo v řadě křižník Astoria jehož posádce trvalo dlouhé čtyři minuty než zareagovala. Těsně po 02.00 se navíc na americké plavidlo zaměřily všechny nepřátelské křižníky. V 02.12 byl z lodě už jen hořící rozstřílený vrak s evakuovanými kotelnami a strojovnami. Dělotřelci i přes zoufalou situaci v podpalubí křižníku dál vedli palbu na Japonce. Pravděpodobně jednou zasáhli Chokai, postupně však byly všechny věže vyřazeny buď zásahy, nebo ochromeny výpadkem proudu. 
Japonská plavidla po krátké době přenesla palbu na další nepřátelský křižník Quincy. I když od napadení jižní skupiny uplynulo více než půl hodiny, přesto se posádka napadeného plavidla nedokázala zorientovat. Sice byl vyhlášen poplach, když však Japonci v 01.50 zahájili palbu, dělové věže Quincy byly stále v nulové pozici, nikdo nevěděl kde je nepřítel. Navíc, když se Američanům konečně podařilo zahájit palbu, došel z můstku příkaz k jejímu ukončení. Kapitán Moore se domníval že ostřelují vlastní jednotky. I přesto se dělostřelcům podařilo v 01.05 třemi granáty zasáhnout Chokai. Dva zásahy nebyly vážné, třetí však explodoval v operačním centru pod bojovým můstkem a úplně zdevastoval navigační místnost a mapovnu. Zahynulo třicet Japonců, převážně důstojníků Mikawova štábu. Po válce japonský admirál uvedl, že i tento nešťastný zásah byl jedním z důvodů, proč se po vyřízení severní skupiny rozhodl ustoupit. Aby se vyhnul japonské palbě, nařídil kapitán Moore obrat doprava. Tím se však křižník dostal mezi obě japonské linie a v několika minutách utrpěl katastrofální škody a obrovské ztráty mezi posádkou. Jediný přeživší vyšší důstojník po zásahu můstku, korvetní kapitán Heneberger si brzy uvědomil že loď je ztracena a ještě v průběhu boje nařídil evakuaci. V 02.35 se křižník položil na bok a po přídi potopil. 

 

Téměř ve stejné době jako Quincy byl napaden i vedoucí křižník severní skupiny Vincennes. V 01.50 se na jeho levoboku ve tmě objevily siluety tří velkých lodí. Kapitán Riefkohl si myslel že jde o křižníky jižní skupiny a tak je rádiem požádal o zhasnutí světlometů které všechny na můstku oslepovaly. Dělostřelecký důstojník však pro jistotu nařídil na vzdálená plavidla zaměřit děla. Na první salvu z Chokai odpověděl vypálením 5'' osvětlovacích granátů. Po několika vteřinách dopadla nedaleko Vincennes salva z křižníku Kako a jeho dělostřelci odpověděli. Jedním granátem poškodili Kinugasu, potom však jejich plavidlo zasáhla dvě torpéda a desítky 203 a 140 mm granátů jej proměnily ve vrak. Dvě čelní věže dostaly přímý zásah, zadní vyřadil výpadek proudu a 127 mm dělostřelectvo bylo zničeno. 
Stejně rychle jako otřelování začalo i skončilo. Po celé délce hořící loď se nakláněla na levobok a pomalu potápěla. Požáry ani průniky vody do trupu se nedařilo zvládnout a tak v 02.30 vydal kapitán rozkaz opustit plavidlo. 
Oba torpédoborce severní skupiny prošly bojem bez škrábnutí. Helm se pro značnou vzdálenost zapojil do boje jen torpédy a to až v okamžiku kdy japonské lodě ukončily boj. Naopak Wilson zahájil palbu už kolem 01.50. Za cíl si vybral 5 km vzdálený Chokai a po chvíli i Tenryu, jeho 5'' děla však japonskému vlajkovému křižníku nemohla způsobit vážnější škody. 

 

V 02.00 změnil Chokai (plul v čele jedné z japonských kolon) kurz, ostaní lodě ho však nenásledovaly a pokračovaly v boji na původním kurzu, japonská formace se prakticky rozpadla. Právě v této době navíc došlo k onomu nešťastnému zásahu mapovny a Mikawa ztratil přehled o pohybu vlastních i nepřátelských plavidel. Proto v 02.20 nařídil přerušit boj a stáhnout se do prostoru severozápadně od Savo k opětnému zformování bojové linie. Při tomto „ústupu“ narazili Japonci na severní radarovou hlídku, torpédoborec Ralph Talbot. Tomu se podařilo vystřelit několik torpéd (bez zásahu), pak ale na jeho palubě explodovaly čtyři granáty a kapitán Callahan se rozhodl nepokoušet štěstí a s poškozenou lodí ustoupil do blízké dešťové přeháňky. 
Mezitím si Mikawa uvědomil, že opětné zformování jeho svazu si vyžádá minimálně jednu až dvě hodiny a že tedy bude moci na americké transportní lodě zaútočit až za úsvitu. Avšak riziko, že bude napaden Fletcherovymi letouny bylo obrovské (nevěděl, že se letadlové lodě už několik hodin stahují na jih) a tak v 02.40 vydal rozkaz k návratu do Rabaulu. Odpoledne 9.8. byla část jeho svazu objevena leteckým průzkumem v blízkosti ostrova Bougainville. Kako, Kinugasa, Aoba a Furutaka se od Mikawy oddělily a zamířily ke Kaviengu. Necelých 70 mil od tohoto přístavu byly tyto lodě napadeny ponorkou S-44 a Kako se po čtyřnásobném zásahu během pěti minut potopil i s většinou posádky. I přes tuto ztrátu byla Mikawova akce obrovským úspěchem, neoficiálně však Jamamoto vyjádřil nespokojenost nad faktem, že nebylo dosaženo hlavního cíle výpadu – zničení transportního svazu a vyloděných jednotek. Obviněný admirál se ale bránil poukazováním na fakt, že se řídil vlastním vyhodnocením situace a doporučením štábu. Protože nevěděl o nepřítomnosti Fletchera v oblasti, nechtěl riskovat ztrátu všech lodí při leteckých úderech.


 

U Lunga Point mezitím po celou dobu boje pokračovala vykládka amerických transportních lodí. Crutchley s Australií se zdržoval v blízkosti aby mohl napadnout nepřítele jemuž by se podařilo proniknout křižníkovou uzávěrou na severu. Po necelé půlhodině vzdálená kanonáda skončila, stále však nepřicházely žádné zprávy. Viditelnost byla silně omezena dešťovými přeháňkami a tak nikdo nevěděl co se v okolí Sava děje. 
Až úsvit odhalil zničené lodě a stovky trosečníků ve vodě. Turner okamžitě vyslal na pomoc všechny torpédoborce které měl k dispozici, do oblasti vyplula i výsadková plavidla a sbírala trosečníky mezi nimiž řádili žraloci. 
Mezitím se posádky poškozených lodí snažily o jejich záchranu. Quincy se potopil v 02.35 a o čtvrt hodiny později zmizel pod vodou i Vincennes. Naopak situace Canberry se jevila celkem nadějně. Pomocí čerpadel torpédoborců se dařilo hasit požáry, v 06.30 však viceadmirál Turner nařídil posádkám plavidel připojit se k transportním lodím a opuštění těch které toho nebudou schopny. Křižník byl tedy evakuován a v 08.00 potopen torpédoborcem Ellet. 
Stejně se vedlo i Astorii, navzdory rozkazu se posádka znažila o jeho záchranu až do 12.00 kdy se již vlny přelévaly přes hlavní palubu. Byl vydán pokyn k opuštění křižníku a ten o čtvrt hodiny později po výbuchu munice zmizel v hlubinách. 

Konečná bilance noci z 8.na 9.8.1942 byla katastrofální. Spojenecké síly přišly o čtyři těžké křižníky a torpédoborec (9.8. byl asi 240 km jihozápadně od Sava japonskými letadly potopen torpédoborec Jarvis – nikdo z posádky nepřežil) jeden křižník a torpédoborec byly těžce poškozeny a podle oficiálních hlášení padlo, nebo bylo prohlášeno za nezvěstné 1023 mužů a 710 jich bylo zraněno. 
Krátce po bitvě začalo vyšetřování příčin této katastrofy. Byla jmenována vyšetřovací komise která okamžitě začala s prací, její závěry byly ale spíše všeobecné. Závěrečná zpráva poukázala na nedostatečnou připravenost amerických sil, na únavu a vyčerpání posádek lodí které byly několik dní ve stavu nejvyšší bojové pohotovosti, nedostatky ve spojení, nedostatečný průzkum a přehnanou důvěru v radioloátory. 
Neschopnost zachránit poškozené lodě byla omluvena jejich „vysokou hořlavostí“. Bylo poukázáno na fakt, že lodě byly zvenku i zevnitř opatřeny silnými vrstvami hořlavých nátěrů, interiéry byly ve velké míře vybaveny dřevěným čalouněným nábytkem a všechny podlahy byly pokryty linoleem. Stejně tak bylo poukázáno na nedostatek hasících přístrojů na lodích. Všechny jmenované nedostatky byly na spojeneckých lodích zakrátko odstraněny a i díky tomu se v pozdějších bitvách několikrát podařilo zachránit plavidla která utrpěla ještě rozsáhlejší poškození než Astoria nebo Canberra.

savo1.jpg

savo2.jpg

savo3.jpg

savo4.jpg

savo5.jpg

  • Cool 2

Share this post


Link to post
Share on other sites
Beta Tester
179 posts
8,715 battles

Sto let uplynulo od jediné námořní bitvy vedenou výhradně Československým loďstvem.

 

Bitva na Bajkalském jezeře

 

Během cesty domů museli Československé legie po Sibiřské magistrále vybojovat spoustu bitev, ale i jednu námořní bitvu na jezeře Bajkal, Která skončila velkým vítěstvím. Dnes je to mu přesně sto let od jediné námořní bitvy Československého námořnictva.

 

Pozadí

 

V srpnu roku 1918 českoslovenští legionáři pod velením plukovníka Gajdy bojovali o horské soutěsky kolem Bajkalského jezera. Ty byly velmi dobře chráněné. Gajduznepokojovalo to, že Bajkal je úplně ovládán loděmi Rudých, což ohrožovalo týl československých jednotek.

Českoslovenští legionáři při obsazování bajkalských přístavů získali parníky Sibirjak, Burjat a Fedosia. Ty vyzbrojili čtyřmi houfnicemi a použili k výsadku do nepřátelského týlu.

 

Bitva

 

15. srpna československé loďstvo vyplulo z Listvjanky. V poledne 16. srpna dospělo loďstvo v mlze až asi 8 km před přístav v Mysové. Mlha v tu chvíli opadla a legionáři mohli Mysovou spatřit. Rudí si mysleli, že jde o lodě, které jim vezou proviant, což umožnilo Čechoslovákům se přiblížit na 4 km k přístavu. Tehdy Rudí poznali svůj omyl. Ledoborec Bajkal umístěný v přístavu se chystal zahájit palbu, ale Čechoslováci byli rychlejší. Zahájili palbu, jak na Bajkal, tak i na přístav. Bajkal byl potopen přesnou ranou z vlečné lodi parníku Sibirjak (střílel legionář Kolín) a na nádraží v Mysové propukl zmatek. Nádraží i přístav byly v plamenech. Další cesta již probíhala bez problému a legionáři se bezpečně vrátili do Listveničné.

Po půlhodině odstřelování přijel obrněný vlak, z něhož byla vyndána děla, která zahájila na československé lodě palbu. Jelikož legionáři hlavní úkol splnili, odpluli. Cestou zpět potkali druhou nepřátelskou loď, ledoborec Angara. Ta se boji raději vyhnula. I přesto byla po několika dnech legionáři obsazena.

 

Celkový průběh bitvy

 

Útok vedl podplukovník Ušakov. Bolševici měli na bajkalském jezeře (Burjaté ho nazývají „Svaté moře“) značné loďstvo a dva ledoborce: Bajkal, který dříve převážel vlaky a menší a rychlejší ledoborec Angara. „Bajkalská bitva“ byla součástí bajkalské ofenzivy, podniknuté ve dnech 15. – 20. srpna. Hlavní boje se sváděly na trati mezi stanicemi Tanchoje a Posolská, vzdálených od sebe cca 100 km. V závěrečných bojích měla být převezena výprava obchvatného oddílu na třech malých člunech z irkutského břehu na druhou stranu jezera. Výpravu vedl ppl. Ušakov. Obchvatný oddíl přeplul šťastně přes jezero a pronikl ke stanici Posolská. Když došlo k ústupu bolševiků od Tanchoje k Posolské, byly ustupující oddíly ostřelovány lodními děly z jezera. Akce byla proti původnímu plánu improvizovaná, ale podařilo se zničit značnou část loďstva bolševiků a ledoborec (v té době nazývaný ledokol) Bajkal, který shořel. Ledoborec Angara se později vzdal. Ostatní lodě byly silně poničeny. Ppl. Ušakov byl později nešťastnou náhodou zajat a umučen bolševiky. Likvidace bajkalské fronty vedla ke spojení Gajdovy skupiny s „vladivostockou skupinou“ gen. Diterichse – 31. srpna na stanici Olovjané u řeky Ononu. České legie se do bitvy zapojily s „námořní flotilou“, kterou tvořil Sibirjak (říční parník) a českými legiemi opravené zastaralé a vyřazené parníky Fedosij a Burjat. Posádka ledoborce Bajkal považovala z počátku Sibirjak za loď vezoucí jim proviant. Ledoborec byl zničen jedinou, přesně mířenou ranou.

 

https://www.stream.cz/vylety-do-minulosti/10026963-bitva-na-bajkalu-16-srpen-1918

 

bajkal2.jpg

bajkal3.jpg

bajkal1.jpg

bajkal4.jpg

  • Cool 5

Share this post


Link to post
Share on other sites
Beta Tester
179 posts
8,715 battles

Bitva o Leyte řijen 1944

Bitva v Leytském zálivu byla jednou z největších námořních bitev druhé světové války v Tichomoří a jednou z největších námořních bitev v historii. Uskutečnila se v říjnu 1944 mezi americkým a japonským námořnictvem u ostrova Leyte na Filipínách.

Stručně o vylodění na ostrově Leyte

 

Dne 15. září 1944 Výbor amerických náčelníků štábů přikázal velitelům tichomořských oblastí zaútočit na Filipínský ostrov Leyte. Tím mělo být zahájeno osvobozování Filipín ještě před tím, než by Japonci dokončili obranné práce a připravili se na americkou invazi. Japonské vrchní velení samozřejmě útok na Filipíny očekávalo. Snažilo se tedy, aby vše bylo připraveno k obraně co nejlépe. K vybudování pevné obrany ale Japoncům nebyl dopřán čas. Vylodění na Leyte opravdu zastihlo Japonce v situaci, kdy obranné práce ještě zdaleka nebyly ukončeny a jejich obranná postavení nebyla zcela zásobena ani municí a ani ostatním materiálem.

Vylodění na Leyte dostalo kódové označení operace King II. Přepravu pozemních jednotek a jejich podporu zabezpečovalo 7. flota viceadmirála Thomase C. Kinkaida, krytím operace bylo pověřené 3. flota admirál Williama F. Halseyho a pozemní útočné síly tvořily jednotky 6. armády generálporučíka Waltera Kruegera. Po leteckých útocích a dělostřelecké přípravě začal 20. října 1944 samotný výsadek.

 

Japonská reakce

 

Snahou Japonců samozřejmě bylo odrazit útok proti Filipínám a udržet ostrovy pod svou nadvládou. Námořnictvo muselo nějak reagovat. Hlavní stan se v této situaci rozhodl pro předem připravený plán Šó-1, který uplatňoval taktiku předstíraného útoku. Roli návnady měl sehrát Severní svaz tvořený letadlovými loděmi. Severní svaz na první pohled vypadal jako silné bojové uskupení, ale naprostý nedostatek pilotů a letounů snížil jeho bojovou hodnotu na minimum. Zatímco Severní svaz měl odlákat americké hlavní obrané a krycí síly, Střední svaz a Jižní svaz měly připlout k ostrovu Leyte každý z jiné strany a spolu měly vzít invazní jednotky do kleští. Byl to odvážný, ale také zoufalý plán, který odpovídal situaci, ve které se Japonci roku 1944 nacházeli. Námořnímu letectvu se v té době již nedostávalo letadel, zkušených pilotů bylo pomálu a na kvalitní výcvik nových letců nebyl čas. Japonské letadlové lodě tedy v této operaci již netvořily pověstnou „útočnou pěst“ námořnictva, ale představovaly jen návnadu. Zkázu americkým výsadkovým silám měly, tak jako za starých časů, přinést těžká děla bitevních lodí.

 

Japonské jednotky, které se zúčastnily námořní bitvy v Leytském zálivu

 

 

Severní svaz - viceadmirál Džisaburó Ozawa
Byl složen z letadlových lodí Čitose, Čijoda, Zuihó, Zuikaku (celkem 108 letadel), hybridních bitevních-letadlových lodí Hjúga, Ise (pozn. 1 pod článkem), lehkých křižníků Ójodo, Tama, Isuzu, torpédoborců Šimocuki, Fujucuki, Suzucuki, Hacuzuki, Wakacuki, Akizuki a torpédovky Kuwa, Maki, Sugi a Kiri.

 

Střední svaz - viceadmirál Takeo Kurita 
Byl složen z bitevních lodí Jamato, Musaši, Nagato, Kongó, Haruna, těžkých křižníků Atago, Maja, Takao, Čókai, Mjókó, Haguro, Kumano, Suzuja, Tone, Čikuma, lehkých křižníků Noširo, Jahagi a torpédoborců Šimakaze, Hajašimo, Akišimo, Kišinami, Okinami, Naganami, Asašimo, Hamanami, Fudžinami, Urakaze, Isokaze, Jukikaze, Hamakaze, Kijošimo a Nowaki.

 

Jižní svaz (skládal se ze dvou skupin)

Jedné skupině velel viceadmirál Šódži Nišimura. Ta byla složena z bitevních lodí Jamaširo, Fusó, těžkého křižníku Mogami a torpédoborců Mičišio, Asagumo, Jamagumo a Šigure.
Druhé skupině velel viceadmirál Kijohide Šima. Ta byla složena z těžkých křižníků Nači, Ašigara, lehkého křižníku Abukuma a torpédoborců Ušió, Akebono, Širanui a Kasumi.

 

Americké jednotky, které se zúčastnily námořní bitvy v Leytském zálivu

 

 

3. flota (TF 38 nebo 38. operační svaz) - admirál William F. Halsey
Byla tvořena operačním svazem rychlých letadlových lodí pod velením viceadmirála Marca A. Mitschera. Operační svaz byl rozdělen na 4 operační skupiny.

 

Operační skupina TF 38.1 - viceadmirál John S. McCain
Byla složena z letadlových lodí CV 18 Wasp, CV 12 Hornet, CV 19 Hancock, CVL 26 Monterey, CVL 25 Cowpens, těžkých křižníků Chester, Pensacola, Salt Lake City, Boston, lehkých křižníků San Diego, Okaland a čtrnácti torpédoborců.

 

Operační skupina TF 38.2 - kontradmirál Gerald F. Bogan
Byla složena z letadlových lodí CV 11 Intrepid, CV 17 Bunker Hill, CVL 28 Cabot, CVL 22 Independence, bitevních lodí Iowa, New Jersey, lehkých křižníků Vincennes, Biloxi, Miami a šestnácti torpédoborců.

 

Operační skupina TF 38.3 - kontradmirál Frederick C. Sherman
Byla složena z letadlových lodí CV 9 Essex, CV 16 Lexington, CVL 27 Langley, CVL 23 Princeton, bitevních lodí Massachusetts, South Dakota, lehkých křižníků Santa Fe, Birmingham, Mobile, Reno a třinácti torpédoborců.

 

Operační skupina TF 38.4 - kontradmirál Ralph E. Davison
Byla složena z letadlových lodí CV 13 Franklin, CV 6 Enterprise, CVL 30 San Jacinto, CVL 24 Belleau Wood, bitevních lodí Alabama, Washington, těžkých křižníků Wichita, New Orleans a patnácti torpédoborců.

 

7. flota - viceadmirál Thomas C. Kinkaid
Byla složena ze čtyř skupin (Podpůrné síly, Levé křídlo, Pravé křídlo a Svaz eskortních letadlových lodí).

 

Podpůrné síly - kontradmirál George L. Weyler
Byly složeny z bitevních lodí West Virginia, Maryland, Mississippi, Tennessee, California, Pennsylvania a torpédoborců Claxton, Cony, Thorn, Aulick, Sigourney Welles.

 

Levé křídlo - kontradmirál Jesse B. Oldendorf
Bylo složeno z těžkých křižníků Louisville, Portland, Minneapolis, lehkých křižníků Denver, Columbia a torpédoborců Newcomb, Richard P. Leary, Albert W. Grant, Robinson, Halford, Bryant, Heywood L. Edwards, Bennion a Leutze.

 

Pravé křídlo - kontradmirál Russel S. Berkey
Bylo složeno z těžkého křižníku Shropshire, lehkých křižníků Phoenix, Boise a torpédoborců Hutchins, Daly, Bache, Killen, Beale, Arunta, Remey, McGovan, Melvin, McDermut a Monssen.

 

Svaz eskortních letadlových lodí - kontradmirál Thomas L. Sprague
Byl složen z 16 eskortních letadlových lodí, 10 torpédoborců a 8 eskortních torpédoborců.

 

 

Plán admirála Tojody

 

Japonské vrchní velení vyčkávalo se zahájením operace Šó-1 až do chvíle, kdy již bylo zcela jasné, že cílem spojeneckého vylodění je ostrov Leyte. Admirál Tojoda 18. října rozhodl, že výsadkové síly budou napadeny již 22. října. To ale nepřicházelo v úvahu. Velitel 1. úderného svazu viceadmirál Kurita byl přesvědčen, že není schopen dle tohoto plánu dorazit k Leytevčas. Admirál Tojoda tedy posunul čas útoku na ráno 25. října.
Jaký byl admirálův plán ? 1. úderný svaz viceadmirála Kurity měl plout od ostrova Lingga západním směrem k pobřeží Bornea. Tam měl doplnit pohonné hmoty. Poté se měl rozdělit na tzv. Střední a Jižní svaz. Střední svaz pod osobním velením viceadmirála Kurity měl proplout za noci průlivem San Bernardino (mezi Luzonem a ostrovem Samar) do Leytského zálivu. Jižní svaz měl proniknout do zálivu průlivem Surigao. V průlivu se k němu měl připojit úderný svaz viceadmirála Šimy, který plul od Tchaj-wanu. Tím měly mezi sebe Střední a Jižní svaz sevřít americká invazní vojska a výsadkové lodě. Poté měly být výsadkové lodě i vojska na pobřeží zničeny zdrcující palbou těžkých děl bitevních lodí a křižníků. Letadlové lodě viceadmirála Ozawy (Severní svaz) měly odlákat americké krycí síly a otevřít tak cestu svazům viceadmirálů Kurity, Nišimury a Šimy do Leytského zálivu.

 

Cesta viceadmirála Kurity k Leyte

 

1. úderný svaz opustil kotviště 18. října. V poledne dva dny na to vplul do Brunejské zátoky, kde doplnil palivo. Přesně dle plánu se pak 1. úderný svaz rozdělil na Střední a Jižní. Střední svaz vyplul v osm hodin ráno 22. října a ve tři hodiny odpoledne ho následoval svaz Jižní.

Plavba Kuritova Středního svazu k Leyte nebyla klidná a neprobíhala podle viceadmirálových představ. Krátce po půlnoci z 21. na 22. října byl Kurita objeven americkou ponorkou Darterfregatního kapitána Davida H. McClintocka. Ten neprodleně informoval velitele ponorky Dacefregatního kapitána Bladena D. Claggetta, který operoval nedaleko. Oba velitelé se dohodli na společném postupu, vybrali místo útoku a pak se samostatně vydali na stanovenou pozici. Nepřítel se ale na „místo srazu“ nedostavil. Američané se ale nehodlali vzdát lákavé kořisti a daly do dalšího pátrání. V jednu hodinu a šestnáct minut po půlnoci dne 23. října obě ponorky obnovily kontakt s nepřítelem.

Nic netušící japonský Střední svaz plul zatím přesně dle stanoveného plánu, když byl 23. října v půl sedmé ráno napaden americkými ponorkami. Jejich vypuštěná torpéda potopila těžké křižníky Atago a Maja. Těžký křižník Takao byl poškozen a za doprovodu dvou torpédoborců se vracel na základnu. Viceadmirál Kurita po potopení své vlajkové lodi vztyčil vlajku na bitevní lodi Jamato. V tu chvíli již viceadmirál Kurita věděl, že se o jeho svazu ví. Byl také najednou o tři těžké křižníky „slabší“. Nemínil však ustoupit, hodlal splnit úkol a tak pokračoval v plavbě k Leyte.

 

Japonské svazy odhaleny

 

Již 22. října dostalo americké vrchní velení první zprávu o pohybu velkého japonského svazu, který se blížil k Filipínám. Byl to Kuritův Střední svaz. 23. října pak přišly informace i o dalších dvou nepřátelských uskupeních. Viceadmirála Šimu prozradila rádiová depeše, ve které žádal o vyslání cisternových lodí, se kterými se chtěl setkat v Coronské zátoce. Viceadmirál Nišimura byl zpozorován před půlnocí z 23. na 24. října. Americkému vrchnímu velení bylo v tu chvíli jasné, že se Japonci rozhodli zaútočit na invazní síly. Netušili jediné … kde se nachází japonské letadlové lodě!

I když Halsey a Kinkaid zatím nevěděli, kde se japonské letadlové lodi nachází, měli již dost informací na to, aby se připravili na velké námořní střetnutí. Oba velitelé neváhali a začali jednat. Jedno Halseyho taktické uskupení (Task Force – dále již jen TF), TF 38.1 viceadmirála McCaina, bylo právě na cestě k atolu Ulithi, kde mělo doplnit zásoby a munici. Admirálovi tedy zbyly tři skupiny (TF 38.2, 38.3, 38.4), kterým nařídil přesunout se blíže k Filipínám. Během noci všechna tři taktická uskupení dosáhla svých pozic. TF 38.2 kontradmirála Bogana kryla průliv San Bernardino, TF 38.3 kontradmirála Shermana se nacházela východně od ostrova Polillo a TF 38.4 kontradmirála Davisona se nacházela cca 120 mil jihovýchodně od Bogana. Hned ráno 24. října vyslaly všechny tři operační skupiny formace letounů Hellcat a Helldiver pátrat po nepříteli …

 

Bitva v Sibuyanském moři (první fáze bitvy v Leytském zálivu)

 

 

Viceadmirál Kurita vplul se svým Středním svazem do Sibuyanského moře 24. října. Oslabený svaz v tu chvíli tvořily bitevní lodě Jamato, Musaši, Nagato, Kongó, Haruna, těžké křižníky Čókai, Mjókó, Haguro, Kumano, Suzuja, Tone, Čikuma, lehké křižníky Noširo, Yahagi a třináct torpédoborců. Kurita, protože počítal s útoky nepřátelského letectva, rozdělil svůj svaz na dvě skupiny. Pluly od sebe vzdáleny cca 12 kilometrů a udržovaly kruhové formace. Uprostřed první pluly bitevní lodě Jamato a Musaši a uprostřed druhé bitevní loď Kongo. Kolem bitevních kolosů utvořily vnitřní kruh křižníky a okolo těžších lodí se (do vnějšího kruhu) seskupily doprovodné torpédoborce.

V osm hodin deset minut jeden z pilotů pátrajících po nepřátelských lodích (z letadlové lodi Intrepid) zahlédl svaz nepřátelských lodí, které obeplouvaly přibližně dvanácti uzlovou rychlostí jižní cíp ostrova Mindoro. Tento pilot našel Kuritův Střední svaz. O deset minut později o tom již kontradmirál Bogan informoval admirála Halseyho. Ten neprodleně nařídil provést letecký útok.

V devět hodin deset minut vzlétla proti japonskému svazu z palub letadlových lodí Cabot a Intrepid první vlna tvořená jednadvaceti stíhačkami, dvanácti střemhlavými a dvanácti torpédovými bombardéry. Hlavním cílem útočících bombardérů byly bitevní lodě Jamato a Musaši. Každou zasáhlo jedno torpédo a Musaši i několik pum. V deset hodin čtyřicet pět minut opustila paluby amerických letadlových lodí druhá útočná vlna o stejném složení jako ta první. Ve dvanáct hodin čtyřicet pět minut se tyto letouny objevily nad japonským svazem. Více jak polovina bombardérů této vlny zaútočila na Musaši a zbytek letounů se soustředil na ostatní plavidla svazu. Tentokrát Musaši zasáhlo osm torpéd a čtyři pumy. To se již ani u takového kolosu, jakým Musaši bezesporu byla, neobešlo bez následků. Do podpalubí obrněnce začala pronikat voda a loď znatelně zpomalila. Podle kontradmirála Inogučiho nebyla Musaši schopna plout rychlostí větší než dvaadvacet uzlů. Po tomto náletu Kuritapřikázal snížit rychlost, aby Musaši se svazem udržela krok. Ani to však nestačilo a Musaši se začala opožďovat. Kurita tedy vyčlenil ze svazu těžký křižník Tone, který se měl pohybovat v její bezprostřední blízkosti a poskytovat jí ochranu. V deset hodin padesát minut vzlétla z palub amerických letadlových lodí další útočná vlna. Osm Hellcatů, pět Helldiverů a jedenáct Avengerů této vlny napadlo Kuritův svaz ve třináct hodin třicet minut. Ještě než jejich nálet skončil, objevilo se a zaútočilo na Střední svaz dalších dvacet šest Hellcatů, dvacet jedna Helldiverů a osmnáct Avengerů čtvrté útočné vlny. Většina bombardérů zaútočila opět na Musaši. Zasáhla ji další torpéda i pumy a její rychlost poklesla na dvanáct uzlů. Ve třináct hodin padesát minut odstartovali Američané pátou útočnou vlnu (cca 70 letounů). Ty se nad Kuritovým svazem objevili v patnáct hodin deset minut. Při tomto útoku zasáhlo Musaši dalších deset torpéd a několik pum. V tu dobu to již s tímto bitevním obrem, pýchou Japonského válečného loďstva, nevypadalo dobře. Musaši byla sice ještě stále schopna plout, ale její rychlost nepřekročila šest uzlů. Do jejího nitra se valily spousty vody a z jejích čtyř šroubů se otáčely jen dva.

Bitevní loď Musaši se nakonec v 19 hodin 38 minut převrátila a zmizela pod hladinou i s kontradmirálem Inogučim na palubě. Spolu s lodí šlo ke dnu i 39 důstojníků a 984 námořníků. Uvádí se, že ji během náletů zasáhlo celkem devatenáct torpéd a nejméně sedmnáct pum. Zasaženy byly i některé další lodě svazu. Bitevní loď Jamato byla zasažena dvěma torpédy a dvěma pumami a bitevní loď Nagato také dvěma torpédy. Těžký křižník Mjókó byl poškozen 1 torpédem a musel odplout k opravám do Bruneje.

Se zbytkem lodí udělal Kurita v 15:50 obrat o 180 stupňů a začal se stahovat zpět Sibuyanským mořem. V 17:14 učinil opět obrat o 180 stupňů a pokračoval podle plánu k průlivu San Bernardino. Kuritovým úkolem bylo proniknout do Leytského zálivu a on byl rozhodnut jej splnit za všech okolností.

Kurita.jpg

t_wwiipntp_halsey_810.jpg

jamato4.jpg

musa1.jpg

Nagato_1944.jpg

entrp3.jpg

mese1.jpg

t_cvl_28_uss_cabot___1945.07.26.jpg

  • Cool 2

Share this post


Link to post
Share on other sites
Beta Tester
179 posts
8,715 battles

Bitva o Leyte řijen 1944

část druhá

Bitva v průlivu Surigao (druhá fáze bitvy v Leytském zálivu)

 

 

Zatímco Střední svaz viceadmirála Kurity měl do Leytského zálivu proniknout průlivem San Bernardino (mezi Luzonem a ostrovem Samar), Nišimurův Jižní svaz měl proniknout do zálivu průlivem Surigao. Jižní svaz se skládal z bitevních lodí Jamaširo, Fusó, těžkého křižníku Mogami a torpédoborců Mičišio, Asagumo, Jamagumo a Šigure.

Jižní svaz byl prvně zpozorován před půlnocí z 23. na 24. října. Letouny z amerických letadlových lodí ho znovu objevily 24. října po deváté hodině ranní. V tu dobu se nacházel v Suluském moři, asi padesát mil severozápadně od ostrova Negros. V devět hodin osmnáct minut americké palubní letouny na Nišimurův svaz zaútočily. Hlásily, že japonské lodě několikrát zasáhly. To byla sice pravda, ale na bojeschopnost svazu to nemělo žádný vliv. Bitevní loď Fusó byla lehce poškozena (puma zasáhla záď lodě) a torpédoborec Šigure (druhá zasažená loď) měl vyřazenu dělovou věž číslo jedna. Palebná kapacita bitevní lodě neutrpěla a u torpédoborce vyřazení jedné dělové věže nebylo zásadní. Nijak to totiž nesnížilo schopnost útoku torpédy, což byl jeho hlavní úkol.

Protože byl japonskými svazy zachováván přísný radiový klid, nemohl Nišimura nijak koordinovat svoje pohyby s Šimovou skupinou nebo s Kuritovým Středním svazem. Nišimura věděl, že už by tam někde měl Šima být. Nevěděl ale kde a tak pokračoval dál sám. Ironií osudu bylo, že Šima plul se svými loděmi 40 mil za Nišimurou. Tyto dva svazy (i když měly) se již nespojily. Do průlivu vpluly samostatně.

O neprostupnost průlivu Surigao se z americké strany staral kontradmirál Jesse B. Oldendorf. K uzavření severní strany průlivu Surigao použil kontradmirál část 7. floty. Jednalo se o bitevní lodě Mississippi, Maryland, West Virginia, Tennessee, California a Pennsylvania (jednalo se o starší bitevní lodě, které měly zabezpečit především palebnou podporu při vylodění, a proto nesly většinou tříštivé granáty, které nejsou vhodné pro boj se silně pancéřovanými bitevními loděmi nepřítele), těžké křižníky Louisville (Oldendorfova vlajková loď), Portland, Minneapolis a Shropshire, lehké křižníky Denver, Columbia, Phoenix, Boise, dvacet devět torpédoborců a třicet devět torpédových člunů.

Nišimura byl hned při vjezdu do průlivu Surigao neúspěšně napaden americkými torpédovými čluny, z nichž jeden musel poté najet na břeh, aby se nepotopil. Ve střední části průlivu byl pak ve 3:00 napaden torpédoborci a později děly amerických bitevních lodí. Lodě Nišimurova svazu se objevily na obrazovkách radarů amerických bitevních lodí po třetí hodině ranní. Ve tři hodiny padesát jedna minut zahájily americké těžké křižníky palbu na japonský svaz, který byl právě sedm a půl míle daleko. Dvě minuty poté zaburácela i děla amerických bitevních lodí. Nejprve torpéda a poté palba amerických těžkých lodí měla pro japonský svaz katastrofální následky. Potopeny byly bitevní lodě Jamaširo (spolu s ní zmizel v hlubinách oceánu i viceadmirál Šódži Nišimura) a Fusó a torpédoborce Jamagumo a Mičišio. Těžce poškozeny byly těžký křižník Mogami a torpédoborec Asagumo, které na vlastní pěst „prchaly“ z místa střetnutí. O to samé se snažil i torpédoborec Šigure. Japonský Jižní svaz jako bojové uskupení přestal existovat.

Druhá skupina Jižního svazu, úderný svaz viceadmirála Šimy, byla složena z těžkých křižníků Nači, Ašigara, lehkého křižníku Abukuma a torpédoborců Ušió, Akebono, Širanui a Kasumi a pohybovala se asi čtyřicet mil za skupinou viceadmirála Nišimury. K prvnímu kontaktu Šimova svazu s Američany došlo ve tři hodiny patnáct minut ráno. I Šimu napadly při vjezdu do průlivu Surigao torpédové čluny a jeden z nich poškodil Abukumu. Zásah se povedl člunu PT-137 poručíka Kovara. Abukuma musela snížit rychlost až na 10 uzlů, díky čemuž samozřejmě nestačila skupině, která plula dál rychlostí 28 uzlů. Když Šima proplouval kolem vraku bitevní lodi Fusó pochopil, že Nišimurova skupina je zničena. Zaútočil proto neúspěšně torpédy a obrátil lodě k ústupu do Coronské zátoky ostrova Busuanga. Při ústupu se srazily dva jeho těžké křižníky Nači a Mogami. Záď Nači byla poškozena a loď dokázala plout již jen rychlostí osmnácti uzlů. Viceadmirál Šima tedy její rychlosti přizpůsobil rychlost celého svazu a pokračoval v ústupu.

Ani to však neprobíhalo hladce. Ve čtyři hodiny třicet minut vyrazil kontradmirál Oldendorf se svými křižníky a začal ustupující Japonce pronásledovat. Podařilo se mu potopit torpédoborec Asagumo a poškodit křižník Mogami. Pak dostal Oldendorf zprávu o útočícím Kuritově Středním svazu. Zastavil pronásledování Šimova svazu a vyrazil naproti Kuritovi. Křižník Mogami nakonec potopily (8:45) Avengery z eskortních letadlových lodí.

 

400_800_01_Surigao_01.JPG

 

Bitva u mysu Engaño (třetí fáze bitvy v Leytském zálivu)

 

Severní svaz viceadmirála Džisaburoa Ozawy, který měl odlákat hlavní síly amerického loďstva od Leyte, vyplul z Hirošimského zálivu v odpoledních hodinách 20. října 1944. Jeho jádro tvořila 3. divize letadlových lodí složená z letadlových lodí Čitose, Čijoda, Zuihó a veterána od Pearl Harboru Zuikaku, kterému velel sám Ozawa, a 4. divize letadlových lodí (upravené bitevní lodě Hjúga a Ise), které velel kontradmirál Macuda. Krytí jim poskytovaly lehké křižníky Ójodo, Tama, Isuzu a devět torpédoborců. Hybridní bitevní-letadlové lodě Hjúga a Ise (pozn. 1 pod článkem) nenesly žádné letouny a všechny čtyři letadlové lodi 3. divize disponovaly dohromady jen 116 letouny.

Ozawou vyslaný japonský průzkumný letoun zahlédl Američany poprvé 24. října v osm dvacet. Ozawa zkrátil vzdálenost a v jedenáct čtyřicet pět vyslal útočnou vlnu šestasedmdesáti letounů proti Američanům (TF 38.3 kontradmirála Shermana). Druhou vlnu vyslal Ozawa krátce po první. Většina Ozawových letadel byla sestřelena stíhací ochranou v dostatečné vzdálenosti od amerických lodí. Několika šťastlivcům se podařilo přistát na severoluzonských letištích a jen třem letounům se podařilo vrátit na mateřské letadlové lodi.

Americké průzkumné letouny vyslané kontradmirálem Shermanem našly přibližně ve tři čtvrtě na čtyři odpoledne Macudovu předsunutou skupinu. To byla první přesná zpráva o dalších silách Japonců. Samotný Ozawův Severní svaz byl americkým průzkumem objeven až v šestnáct hodin čtyřicet minut 24. října. Není divu, že tomu tak bylo, protože letadlové lodě americké 3. floty byly do té doby plně zaměstnány útoky na Kuritův Střední svaz. Po jejich skončení zaslechl Ozawa americkou komunikaci, ve které Američané prohlásili Kuritův Střední svaz za zničený a na ústupu. Ozawa, který neměl žádné jiné informace, usoudil, že obětovat letadlové lodě je v tuto chvíli zbytečné. Obrátil tedy o 180 stupňů a odplouval na sever. Deset minut po deváté hodině večerní ale dostal depeši od admirála Tojody. V něm Ozawovi přikazoval pokračovat dále podle plánu.

Admirál Halsey, který se na základě došlých zpráv domníval, že jeho letouny většinu lodí Kuritova svazu poslaly ke dnu a zbytek že ustupuje, poslal celou 3. flotu pronásledovat objevený Ozawův Severní svaz. Halsey se chtěl vypořádat s japonskými letadlovými loděmi za každou cenu. Dokonce i za tu, že nechal průliv San Bernardino bez jakékoli ochrany.

25. října v jednu hodinu ráno vzlétlo z paluby americké lehké letadlové lodi CVL 22 Independence pět radarem vybavených letounů (s největší pravděpodobností TBF-1D Avenger), které měly za úkol najít japonské letadlové lodi a ohlásit jejich přesnou pozici. Těsně po druhé hodině ranní se piloti poprvé ozvali. Ohlásili, že Ozawův svaz pluje v kurzu 150 stupňů na jihovýchod, vzdálen asi 205 mil severovýchodně od mysu Engaño (výběžku ostrova Luzon). Těsně před svítáním pak vzlétly z amerických letadlových lodí další průzkumné letouny, které měly získat aktuální informace o pozici japonských lodí. Američané nečekali na jejich hlášení (informace chtěli první útočné vlně předat za letu) a kolem šesté hodiny vyslali první útočnou vlnu sto osmdesáti letounů, které se dostaly na dohled japonského svazu těsně před osmou hodinou ranní.

V tu dobu zajišťovalo letecké krytí Ozawova svazu patnáct stíhacích letounů Mitsubishi A6M Reisen (Zero). To byly poslední stíhačky, jimiž Ozawa disponoval. Poté, co se Hellcaty vypořádaly s japonskými stíhačkami, zaútočily na japonské lodě bombardéry. Jako první zaútočily střemhlavé bombardéry Helldiver a po nich přešly do útoku torpédy vyzbrojené bombardéry Avenger. Již tento nálet stál Ozawu dvě lodě. Letadlová loď Čitose se po několika zásazích pumami v devět hodin třicet sedm minut potopila a stejně dopadl i torpédoborec Akuzuki. Letadlové lodě Zuikaku a Zuihó byly poškozeny. Admirál Ozawa po náletu přestoupil z naklánějící se Zuikaku (zasáhlo jí torpédo) na lehký křižník Ójodo. V devět hodin čtyřicet pět minut dorazila druhá útočná vlna, kterou tvořilo třicet šest letounů. Při tomto útoku byla poškozena letadlová loď Čijoda. Třetí vlna asi 200 letadel dorazila nad japonský svaz přibližně deset minut po třinácté hodině. Podařilo se jí potopit letadlovou loď Zuikaku (14:14) a poškodit letadlovou loď Zuihó. Čtvrtá vlna, která přiletěla před třetí hodinou odpolední, potopila poškozenou Zuihó (15:16). Pátá a šestá vlna amerických letounů žádného velkého úspěchu nedosáhly.

Americké palubní letectvo provedlo v bitvě u mysu Engaño celkem 527 vzletů. Z tohoto počtu 326 uskutečnily bombardéry. Japonský svaz přišel o tři letadlové lodě (Čitose 9:37, Zuikaku14:14, Zuihó 15:16) a jeden torpédoborec (Akuzuki). Poškozena byla letadlová loď Čijoda a drobná poškození si odnesla i Ise, v jejíž těsné blízkosti dopadlo 34 pum.

Za ustupujícími Japonci poslal admirál Halsey (spěchající za Kuritou, který pronikl do Filipínského moře) vyčleněnou skupinu lodí pod velením kontradmirála Laurance T. DuBose. Skládala se z těžkých křižníků New Orleans a Wichita, lehkých křižníků Mobile a Santa Fe a devíti torpédoborců. Tomuto svazu se podařilo potopit poškozenou letadlovou loď Čijoda (16:55) a o pár hodin později i torpédoborec Hacuzuki (20:59).

 

Bitva u ostrova Samar (čtvrtá fáze bitvy v Leytském zálivu)

 

 

Takeo Kurita po obrátce proplul se svým svazem zrádnými vodami Sibuyanského moře a třicet minut po půlnoci z 24. na 25. října pronikl průlivem San Bernardino do Filipínského moře. To se mu povedlo právě v době, kdy v Surigaoském průlivu svaz kontradmirála Oldendorfa zničil Jižní svaz viceadmirála Nišimury a obrátil úderný svaz viceadmirála Šimy na útěk a kdy se admirál Halsey hnal se svými svazy na sever, aby se utkal s Ozawovým Severním svazem.

Když Kuritův Střední svaz opustil průliv San Bernardino, plul dále na jih podél ostrova Samar k cílové oblasti. Střední svaz se v tuto chvíli skládal z bitevních lodí Jamato, Nagato, Kongó a Haruna, těžkých křižníků Čókai, Haguro, Kumano, Suzuja, Tone a Čikuma, lehkých křižníků Noširo, Jahagi a jedenácti torpédoborců. Jakmile svaz opustil průliv San Bernardino, mohl již Kurita rozvinout své lodě do bojové formace. Svaz se přeskupil do čtyř kolon (řad). Nejdále na východ Kurita vysunul 10. eskadru torpédoborců (lehký křižník Jahagi a čtyři torpédoborce). Od ní na západ plula 7. divize těžkých křižníků (Kumano, Suzuja, Tone a Čikuma). Asi pět kilometrů za těžkými křižníky plula 3. divize bitevních lodí (Kongo a Haruna). Ještě dále na západ plula 5. divize těžkých křižníků (Haguro a Čókai) a za ní, s odstupem cca pěti kilometrů, plula 1. divize bitevních lodí (Jamato a Nagato). Západní bok japonské formace (čtvrtá kolona) zajišťovala 2. eskadra torpédoborců (lehký křižník Noširo a sedm torpédoborců).

Kuritův svaz se již pět hodin pohyboval ve Filipínském moři a stále se nic nedělo. Neukázala se jediná americká loď ani žádný letoun. Kurita usoudil, že Američané čekají, až se rozední, aby mohli udeřit svými palubními letouny. V šest hodin třicet minut vyšlo slunce. Viditelnost nebyla nejlepší, občas sprchlo, ale počasí nebylo tak hrozné, aby Američané nemohli vyslat průzkumná letadla. Kurita, v očekávání leteckého útoku, nechal znovu změnit formaci. Japonský svaz vytvořil kruhovou obrannou formaci, jejíž středem byla bitevní loď Jamato. Ještě než byla tato formace kompletní, ohlásila hlídka na bitevní lodi Jamato, že spatřila na jihovýchodním obzoru stožáry nepřátelských plavidel. V tu chvíli Kurita ještě nevěděl, že se jedná o doprovodné letadlové lodě. Usoudil, že stojí proti Halseyho 3. flotě. Za této situace se Kurita moc dlouho nerozmýšlel a nařídil všeobecný útok. To byla ale chyba. Od této chvíle každá loď vedla boj samostatně a na vlastní pěst. To mělo každopádně nižší účinnost, než plná boční salva v linii plujících těžkých lodí a koordinovaný soustředěný útok torpédoborců. Kostky byly vrženy …

Viceadmirál Kurita totiž nenarazil na Halseyho 3. flotu, ale na tři skupiny 7. floty pod velením Kinkaida. Jednalo se o operační jednotku 77.4.1 (Taffy 1, skládající se z eskortních letadlových lodí Sangamon, Suwannee, Santee a Petrof Bay), operační jednotku 77.4.2 (Taffy 2, skládající se z eskortních letadlových lodí Natoma Bay, Manila Bay, Marcus Island, Kadashan Bay, Savo Island aOmmaney Bay) a operační jednotku 77.4.3 (Taffy 3, skládající se z eskortních letadlových lodí Fanshaw Bay, St Lo, White Plains, Kalinin Bay, Kitkun Bay a Gambier Bay). Každá eskortní letadlová loď nesla cca 30 letounů, což znamenalo, že i když Kurita nenarazil na Halseyho, nacházel se v bezprostředním dosahu cca pěti set letadel.

Dvě minuty před sedmou hodinou ranní zahájily Kuritovy lodě ostřelování operační jednotky 77.4.3 (Taffy 3). Začala bitva, ve které stály téměř nepancéřované americké torpédoborce a pomalé doprovodné letadlové lodě (určené k doprovodu konvojů a pro podporu vyloďujících se jednotek) proti těžce pancéřovaným japonským bitevním lodím a křižníkům, které disponovaly mohutnou palebnou silou a proti doprovodným letadlovým lodím téměř dvojnásobnou rychlostí.

Velitel Svazu eskortních letadlových lodí kontradmirál Sprague měl velmi těžký úkol. Uvědomoval si, že skupiny doprovodných letadlových lodí jsou jediné americké síly, které se nacházejí mezi Kuritovým svazem a Leytským zálivem, kde kotvily americké výsadkové lodě a ležely výsadkové pláže, přeplněné vojáky, vybavením a zásobami. Byl si také vědom toho, že jeho téměř nepancéřované a pomalé lodě nejsou schopny odolat palbě japonských děl a že když Kurita pronikne k Leyte, bude to znamenat pro vyloděné americké jednotky katastrofu. Kontradmirál Sprague nezaváhal. Vyslal své torpédoborce do sebevražedného protiútoku a s eskortními letadlovými loděmi se pokusil zmizet za kouřovou clonou a v dešťové přeháňce, aby se alespoň nepatrně vzdálil od Kuritova svazu a mohl s ním bojovat jedinou zbraní, kterou disponoval a která byla schopna Kuritovy těžké lodě ohrozit, svými palubními letouny.

Velitelé a posádky torpédoborců splnili svůj úkol. Statečně se vrhli proti nepříteli. Neustále napadali japonské těžké lodě a nutili je kličkovat a uhýbat vystřeleným torpédům. Získali tím čas a dosáhli toho, že se od sebe lodě japonského svazu neustále vzdalovaly. Jakákoli koordinace postupu a dělostřelecké palby (alespoň některých lodí svazu) ze strany japonského viceadmirála Kurity a jeho štábu byla neuskutečnitelná. Americké torpédoborce za to ale platily krutou daň. Torpédoborce Hoel a Johnston a eskortní torpédoborec Samuel B. Robertsbyly potopeny. Další čtyři torpédoborce byly poškozeny. Jejich oběť ale nebyla marná. Jedinou eskortní letadlovou lodí, kterou lodě Kuritova svazu poslaly ke dnu, byl Gambier Bay. Naproti tomu byly americkými leteckými útoky potopeny křižníky Čókai, Suzuja, Čikuma a lehce poškozeny bitevní lodě Nagato, Haruna a Kongó.

Po deváté hodině ranní obdržel viceadmirál Kurita zprávy o potopení čtyř letadlových lodí Severního svazu a také o zničení Jižního svazu. Okamžitě mu bylo jasné, že se teď všechny dostupné bojeschopné americké hladinové síly stahují proti němu. Po zničení těchto dvou japonských svazů totiž jeho Střední svaz představoval poslední akce schopné uskupení v této oblasti. Viceadmirál Kurita se musel rozhodnou, co dál. Zhodnotil stav poškození zbývajících lodí svého svazu, nechal ověřit zásoby pohonných hmot a munice a také se pokusil určit pozice amerických hladinových uskupení, které proti němu vyrazily. Po zvážení všech těchto aspektů, nařídil obrat směrem na sever a začal ustupovat k průlivu San Bernardino. Nemožné se v tu chvíli stalo skutečností. Operační jednotky eskortních letadlových lodí (které nebyly konstruovány pro námořní bitvy) a několik jejich doprovodných torpédoborců zdržely japonské těžké lodě Středního svazu na tak dlouho, že jejich další setrvávání v této oblasti by po připlutí amerických svazů znamenalo jejich zničení. Právě tím, že zdržely a zaměstnaly Střední svaz, zabránily pohromě, která by zcela jistě postihla jednotky u Leyte, kdyby Kuritaproklouznul.

Ani po odplutí Kuritova svazu si ale statečné posádky těchto malých a pomalých lodí nemohly odpočinout a oddechnout. Sužovaly je totiž nálety sebevražedných pilotů, kteří se prvně objevili na scéně již ráno v sedm hodin čtyřicet minut. První skupina útočníků (šest letounů) zaútočila na Taffy 1. Jednou zasáhla eskortní letadlovou loď Santee a jednou Suwannee. Druhá skupina sebevražedných letounů zasáhla eskortní letadlovou loď St Lo, která se později potopila. Třetí skupina poté napadla Taffy 3 a jednou zasáhla eskortní letadlovou loď Kalinin Bay. Z historického hlediska se jednalo o útok velmi zajímavý, i když dosti děsivý. Právě toto byly totiž první organizované útoky sebevražedných jednotek, známých jako kamikadze.

Klidu si ale neužil ani viceadmirál Kurita. Když jeho Střední svaz ustupoval, byl po celý zbytek dne napadán americkými letouny. V noci měl ale štěstí. Podařilo se mu vyhnout nočnímu výpadu amerických bitevních lodí. Kurita si zcela jistě oddychl, když zbylé lodě Středního svazu v půl desáté večer 28. října dosáhly Brunejské zátoky. Odtud se pak jeho čtyři bitevní lodě doprovázené křižníky vydaly na tisíc mil dlouhou cestu do Japonska, na základnu Kure ve Vnitřním moři.

 

400_800_01_Samar_01.JPG

 

 

 

Závěrem

 

Tohoto velikého námořního střetnutí se zúčastnilo celkem 64 japonských lodí, 216 amerických a dvě australská plavidla. Na palubách amerických a australských lodí bojovalo 143 668 mužů, na japonské straně se střetnutí účastnilo 42 800 námořníků. Tolik říkají dvě základní čísla na obou stranách z pohledu statistického.

Jak dopadlo toto střetnutí z pohledu strategického? Námořní bitva v Leytském zálivu skončila bezesporu americkým vítězstvím. Japonci nedosáhli svého cíle. Nedokázali zlikvidovat nepřátelský výsadek na ostrově a ani zničit protivníkovo výsadkové loďstvo. Američané přišli v bojových lodích jen o 37 000 tun tonáže (jedna lehká a dvě doprovodné letadlové lodě, tři torpédoborce) a na vyloděné pozemní jednotky nedopadl jediný granát vystřelený kanónem jakékoli lodi, která byla součástí některého z japonských útočných svazů. To byl veliký úspěch. Japonci naopak přišli o 306 000 tun tonáže v bojových lodích. Nejbolestivější byla ztráta čtyř letadlových lodí a tří lodí bitevních. Dále přišli o deset křižníků a devět torpédoborců. Ztráta těchto plavidel byla pro japonské válečné námořnictvo opravdu těžkou ranou. Po této bitvě už nikdy japonské loďstvo nepředstavovalo námořní sílu, se kterou by americké námořnictvo muselo počítat jako se sobě rovným protivníkem.

 

Poznámky autora :

 

Pozn. 1) Hybridní bitevní-letadlové lodě Hjúga a Ise – není oficiální označení těchto plavidel. Toto označení je v textu použito proto, že dokonale vystihuje stav těchto dvou lodí po modernizaci a přestavbě. Obě původně bitevní lodi prošly totiž v roce 1943 poměrně zásadní přestavbou. Při té jim byly odstraněny obě zadní dělové věže. Jejich místo zaujal hangár a letová paluba s jedním výtahem. Před ní byly po stranách umístěny dva katapulty o délce 25.6 m. Lodě mohly nést až 22 letadel. Počítalo se s jak s hydroplány (průzkum), tak i se stíhacími letouny s klasickým podvozkem (ochrana svazu proti leteckým útokům).

suzuya.jpg

USS_Samuel_B.Roberts.jpg

USS_Gambier_Bay.jpg

Kongo_02.jpg

hell1.jpg

USS_Santa_Fe_CL-60.jpg

  • Cool 4

Share this post


Link to post
Share on other sites
Beta Tester
179 posts
8,715 battles

Zkáza svazu Z

 

4. prosince dorazila do Singapuru nově vytvořená Východní flotila, kterou tvořila bitevní loď Prince of Wales, bitevní křižník Repulse a několik torpédoborců. Velení bylo svěřeno viceadmirálu Thomasu Philipsovi. Odpůrcem vyslání lodí do Malajska byl velitel britské Home Fleet admirál sir John Tovey, který poukazoval na to, že na Prince of Wales ještě nebyl dokončen výcvik posádky a že obě lodi budou chybět při obraně atlantických konvojů. I přes jeho námitky opustily Prince of Wales a torpédoborce Express a Electra 25. října 1941 Velkou Británii a zamířily do Kapského města, odtud pokračovaly do Colomba na Cejlonu, kde se k nim připojil bitevní křižník Repulse. Mezitím ze Středomoří dorazily další dva torpédoborce, které se ke svazu přidaly, a celá flotila dorazila 2. prosince do Singapuru.

V Singapuru přivítaly flotilu tisíce lidí, novinářů a celé velení singapurské základny. Viceadmirála Philipse čekalo po připlutí do Singapuru několik špatných zpráv. Nemohl počítat s letadlovou lodí Indomitable, která při cvičné plavbě v Indickém oceánu najela na mělčinu a byla těžce poškozena, a nemohl počítat s podporou letounů pozemních základen. Jinou letadlovou loď nebylo možno uvolnit a velení začalo uvažovat, že flotilu stáhne zpět do Anglie. To však z politických důvodů nebylo možné.

 

Při rozhovoru s velitelem RAF v Malajsku se Philips dozvěděl, že britské letectvo má v oblasti k dispozici jen 43 zastaralých stíhaček Brewster Buffalo. Jedna peruť byla určena k obraně Singapuru a zbytek letadel byl umístěn na letištích na západní strany poloostrova, což snižovalo jejich akční rádius v Siamském zálivu. Japonci měli ke krytí invaze vyčleněn 11. svaz námořního letectva kontraadmirála Macunagy. V říjnu 1941 byly útvary přesunuty z Tchajwanu na letiště v Indočíně, kde pokračoval výcvik posádek. V listopadu obdržel Macunaga informaci, že z Colomba pluje do Singapuru britská bitevní flotila. Dal okamžitě posílit útvary, takže Japonci měli k dispozici 123 moderních letounů s dokonale vycvičenou posádkou.

 

V Singapuru se o začátku války v Tichomoří dozvěděli ve 4 hodiny ráno 8. prosince tokijského času, dvě hodiny po napadení Pearl Harboru. Ve stejnou dobu se nad Singapurem objevily první bombardéry a začaly se vyloďovat japonské invazní jednotky u Kota Baharu. Odpoledne se v admirálské kajutě na Prince of Wales konala porada, jíž se zúčastnil viceadmirál Philips, náčelník jeho štábu kontraadmirál Palliser, velitel Prince of Wales kapitán Leach, velitel Repulse kapitán Tannant a vyšší důstojníci flotily. Philips jim oznámil, že se Japonci vylodili v Siamu na šíji Kra a v Malajsku u Kota Baharu. Britské jednotky utrpěly těžké ztráty a musely ustoupit. Podle zpráv leteckého průzkumu křižují v Siamském zálivu dvě japonské bitevní lodi, několik těžkých křižníků a řada menších plavidel kryjící invazní jednotky. Bylo jasné, že pobřežní vody u Kota Baharu budou přeplněny loďmi a výsadkovými plavidly převážejícími vojáky. Philips se je rozhodl napadnout a oznámil své záměry do Londýna. Požádal leteckého vicemaršála Pulforda o leteckou podporu, ten však mohl poskytnout jen několik průzkumných letadel - svaz byl tedy bez stíhacího krytí. 8. prosince 1941 v 17:35 vyrazil svaz „Z“ ze singapurské základny a zamířil do Siamského zálivu.

 

Admirál Philips byl přesvědčen, že pokud jej nějaké nepřátelské letouny napadnou, tak se s nimi protiletecká výzbroj lodí, jež byla nedávno doplněna, bez problémů vypořádá. Předválečné zkoušky dokázaly, že výškové bombardování je proti rychle plujícím a manévrujícím lodím neúčinné, že pouze určitou šanci mají nízko letící nebo střemhlavé bombardéry. A s těmi si lodní výzbroj dokáže poradit. Japonsko mělo v té době nejlepší námořní letectvo na světě, což si admiralita neuvědomovala. Japonské letectvo bylo podceňované, i když řada expertů, ale i britský námořní atašé v Tokiu upozorňovali na jeho kvality. Nikdo jim však nevěnoval pozornost. Ráno 9. prosince vytrvale pršelo a Philips se nemusel obávat nepřátelského průzkumu. V 6:20 hlásila hlídka na torpédoborci Vampire letecký poplach, letadlo však nebylo možné identifikovat, protože okamžitě zmizelo v mracích. V 12:45 byl hlášen další letecký poplach, byla to však jediná catalina, kterou poskytl Pulford k průzkumu. Pilot hlásil, že se Japonci vyloďují severně od Singory.

 

Asi v 5 hodin odpoledne ustal déšť, mlha se zvedla a mraky se začaly trhat. Za chvíli se objevily nepřátelské průzkumné letouny, které kroužily nad svazem „Z“ asi 20 minut, pak ale zmizely. Philips teď stál před těžkým rozhodnutím, zda pokračovat nebo se vrátit zpět do Singapuru. Neměl strach z japonských bitevních lodí Kongo a Haruna, Prince of Wales a Repulse je palebnou silou převyšovaly. Dostal strach z nepřátelských letadel umístěných u Saigonu. Nakonec se Philips rozhodl vrátit zpět do Singapuru. V 6:30 se od svazu „Z“ odpojil torpédoborec Tenedos s rozkazem vrátit se zpět do Singapuru a druhý den odeslat zprávu, aby všechny torpédoborce na základně vypluly vstříc svazu „Z“. Tímto rozkazem chtěl Philips zmást Japonce - pokud by zachytili depeši z Tenedosu, mohli by si myslet, že Prince of Wales i Repulse je tam, kde je Tenedos.

 

V 13:45 svaz „Z“ zpozorovala japonská ponorka I-56. Ta okamžitě odeslala zprávu o spatření nepřátelské flotily do Saigonu, kde ji však pro špatný příjem obdrželi až o dvě hodiny později. Pilotům, kteří vzlétli, však nepřálo štěstí a flotilu nenalezli. Svaz „Z“ byl znovu spatřen ponorkou I-58, teď už byl mimo dosah japonských válečných lodí. Zaútočit na něj mohla jen letadla z 22. divize. Večer se svaz „Z“ otočil a začal se vracet k Singapuru. Ráno 10. prosince obdržel Philips zprávu ze Singapuru, že se Japonci vyloďují v Kuantanu, který je mezi Kota Baharu a Singapurem. V 8 hodin ráno Philips dorazil ke Kuantanu, ale pobřeží bylo prázdné. Šlo o falešný poplach. Vysvětlení tohoto omylu nebylo do dnešních dnů nalezeno. Japonci uskutečnili další pokus o útok na britskou eskadru, ale nenašli ji. V 11 hodin se všechna letadla začala vracet zpět na základnu. V 11:05 objevil svaz „Z“ průzkumný letoun. Lodě se nacházely 70 mil od Kuantanu.

 

V 11:30 radar na Prince of Wales objevil devět bombardérů. Útočící bombardéry zasáhly jednou bombou Repulse, bomba pronikla pancéřovanou palubou a vybuchla uvnitř lodi. Ta však zůstala ovladatelná a mohla plout dál rychlostí 25 uzlů. V 11:30 zachytil radar Prince of Wales další vlnu nepřátelských letadel. V 16:42 zaútočilo 16 torpédových letounů na Prince of Wales. Protiletecká obrana je nedokázala zastavit a Prince of Wales dostal zásah dvěma torpédy na zádi. Loď se okamžitě naklonila o 13° na levobok a rychlost klesla na pouhých 10 uzlů. Navíc se zablokovala hřídel vnějšího levého šroubu, která se ohnula a protrhla otvor na boku lodi. Turbíny zbavené zátěže jednoho šroubu začaly vibrovat ve vysokých otáčkách, a než se je podařilo zastavit, došlo k poškození strojů.

 

Ve stejnou dobu se k Repulse přiblížila další vlna japonských letounů. V okamžiku, kdy vypustily torpéda, dal kapitán Tannant rozkaz k obratu o 45 stupňů doprava a torpéda minula cíl. Svaz „Z“ byl nyní vzdálen asi 125 mil od Singapuru. Po poledni se objevila další vlna bombardérů. Devět letounů se rozdělilo na tři skupiny, dvě skupiny zamířily k Prince of Wales a jedna k Repulse. Repulse dostal zásah ve středu trupu a začal se naklánět na levobok. Mohl však pokračovat v plavbě původním kursem a rychlostí. Na Repulse zaútočila další vlna devíti bombardérů. Jedno torpédo zasáhlo záď lodi, Repulse sestřelil dvě útočící letadla. Vzápětí se objevily další tři letky bombardérů útočících na Repulse ze všech stran. Další zásah torpédem zablokoval kormidlo a loď se stala stejně jako Prince of Wales neovladatelnou. V krátkém okamžiku byla loď zasažena dalšími třemi torpédy a kapitán Tannant dal rozkaz k opuštění lodi. Za tři minuty v 12:33 se Repulse převrátil na bok a potopil se.

 

Teď byl na řadě Prince of Wales. Nalétávalo na něj devět výškových bombardérů a loď plující rychlostí 8 uzlů jim nemohla uniknout. V 12:44 byl Prince of Wales zasažen přímo ve středu. Velitel lodi kapitán Leach přivolal torpédoborec Express, aby převzal na svoji palubu raněné. Na Prince of Wales bojovaly záchranné a protipožární čety o záchranu lodi, ale marně. Když byl vydán rozkaz k opuštění lodí, zbývalo posledních deset minut na záchranu 1 500 mužů posádky. V 13:20 minut se Prince of Wales potopil, svaz „Z“ přestal existovat. Viceadmirál Thomas Philips i kapitán John Leach zůstali na můstku do poslední chvíle. Nikdo z nich nepřežil. Teď se torpédoborce Express, Electra a Vampire pokoušely zachránit co nejvíce mužů z posádky Prince of Wales a Repulse. Podařilo se jim zachránit 90 důstojníků a 1 195 mužů z Prince of Wales a 45 důstojníků a 793 mužů z Repulse. Celkem zahynulo 47 důstojníků a 793 mužů. Operace, která potopila nejmodernější loď britského námořnictva Prince of Wales a bitevní křižník Repulse a která připravila Brity o námořní podporu pozemních jednotek, stála Japonce celkem 5 letadel.

savaz z 3.jpg

svaz z 6.jpg

svaz z2.png

svaz z 4.jpg

svaz z 1.jpg

svaz z 5.jpg

svaz z 7.jpg

svaz z 9.gif

svaz z 8.JPG

  • Cool 3

Share this post


Link to post
Share on other sites
Beta Tester
179 posts
8,715 battles

Bitva o Maltu a Operace Pedestal  

 

 

Operace Pedestal byla nejvýznamější zásobovací operací na pomoc těžce zkoušené Maltě. Co se týče materiálních ztrát, jedná se o jednoznačné vítěžství sil Osy, nicméně část nákladních lodí, včetně tankeru S.S. Ohio, dorazila do La Vallety a přivezla potraviny, střelivo a palivo, které zajistily budoucnost obyvatelstvu ostrova na dva měsíce. Vzhledem k historickým skutečnostem, kdy Malta prožívala své nejtěžší období v průběhu války ve Středomoří, byl cíl operace částečně splněn.

 

Válka ve Středomoří započala fakticky 10.června 1940, kdy Benito Mussolini vyhlásil válku spojencům a zahájil útok v severní Africe z Lybie směrem na britský Egypt a na Balkáně z Albánie na Řecko.  Mussolini silně podcenil význam Malty a tak Britům zůstala v držení důležitá letecká a námořní základna, která významně ovlivnila průběh války ve Středomoří. Malta svou strategickou polohou uprostřed Středozemního moře zajišťovala kontrolu veškerého námořního provozu  v oblasti. Stala se hlavní základnou britských sil, ohrožujících italské a později i německé transporty do Severní Afriky. V době, kdy Mussoliny započal svou válku, byla obrana Malty velmi skromná. Tři letiště, přístav La Valleta a město chránilo 68 protiletadlových děl, byť se původně počítalo se 156. Letecké síly byly zastaralé a v malých počtech. Na Maltě bylo přítomno 5 letounů Fairy Swordfish a 4 stíhačky Gloster Gladiator. Tyto čtyři letouny byly čirou náhodou nalezeny v květnu 1940 ve skladu námořního letectva rozložené v bednách a již 4.června byly uvedeny do operačního stavu na Maltě. Hned v počátku leteckých útoků byl jeden stroj těžce poškozen, ale zbylé 3 letouny, které obyvatelstvo Malty pojmenovalo jmény Víra, Naděje a Láska, odrážely italské letecké údery dalších 18 dní a staly se symbolem odporu Malty. Letoun "Víra" je dodnes k vidění ve válečném muzeu v La Valletě. Po inkriminovaných 18 dnech přilétla posila 4 letounů Hurricane. Britové dále posilovali obranu a postupně i útočný potenciál Malty. Přilétly další Hurricany a Swordfishe, přístav v La Valletě začal fungovat jako základna ponorek a svazů torpédoborců, které začaly účinně napadat italské zásobovací trasy. Letouny dále plnily průzkumné mise a zajišťovaly ochranu konvojů plujících do Egypta.

 

glostergladiatorli0.jpg
Letoun Gloster Gladiator

zzz003915egladiatorid2.jpg
Letoun "Víra" na letišti na Maltě

 

Na konci roku 1940 bylo Mussoliniho válečné tažení v koncích a obě jeho ofenzivy byly zastaveny. To přimnělo Hitlera, aby zapojil do bojů ve Středozemí i německé jednotky. Tou nejvýznamější byl X.letecký sbor Luftwaffe, kterému velel generál Geissler. X.letecký sbor měl ve výzbroji převážně Messerschmitty Bf-109 a Junkersy Ju-87 a Ju-88. Navíc byl speciálně vycvičen pro útoky na námořní cíle. Již v lednu 1941 začal Geissler ze Sicílie útoky proti Maltě, z počátku hlavně na její námořní zásobování. Velitel leteckých sil na Maltě, vicemařšál Hugh Lloyd měl oproti Geisslerovi 16 dvoumotorových Welligtonů, 12 Swordishů a 16 Hurricanů, s kterými v žádném případě nemohl konkurovat. Sílu německého X.leteckého sboru záhy poznala Royal Navy, když byla těžce poškozena letadlová loď Illoustrious, doprovázející zásobovací konvoj na Maltu, včetně posily dalších 16 Hurricanů. Illustrious zachránilo pouze to, že se jednalo o jednu z nejmodernějších britských letadlových lodí třídy Formitable, které na rozdíl od amerických letadlových lodí měly pancéřové letové paluby a důležité části lodi zůstaly v přijatelném chodu. Těžce poškozená letadlová loď, zasažená při útoku nejméně 7-9 pumami, se doploužila do La Vallety, kde si prožila 16.ledna další letecký útok, který se však díky heroické protiletadlové obraně podařilo přežít bez dalších vážných ztrát. Illustrious nemohla zůstat v dosahu německých letounů, a tak Němcům Britové přepravili překvapení, když následující ráno už loď v přístavu nebyla. Uprchla v noci do Alexandrie a poté Suezkým průplavem okolo Afriky odplula na opravy do USA. Její stíhačky přelétly na pozemní letiště a podpořily tak obranu "nepotopitelné letadlové lodě", jak začala být Malta označována. 
Síla leteckých útoků na Maltu nadále rostla a počátkem března byly zbylé Wellingtony staženy. Stíhacích Hurricanů zbylo 8 a síla leteckých operací z Malty byla značně oslabena. To umožnilo v podstatě bezpečnou přepravu jednotek Rommelova Afrikakorpsu do Lybie. Poté musel Geissler v útocích polevit, neboť X.letecký sbor musel přeskupit část svých sil na Balkán, popřípadě do Sev. Afriky. V tomto krátkém období oddechu byla Malta i přes ztráty zásobována po moři a síla leteckých sil opět vzrostla. Egypt byl zásobován námořními trasami okolo mysu Dobré Naděje přes Suezský průplav, což byla enormní vzdálenost oproti délce zásobovacích tras Osy. Ty však velmi úspěšně narušovaly letouny a ponorky z Malty, takže v druhé polovině roku 1941 končilo 60% zásob na dně. Rommel se začal potýkat s katastrofálním nedostatkem pohonných hmot, jelikož na většině tankerů Osy tou dobou rostly mořské houby na dně Středozemního moře, což zapříčinilo obnovení leteckých útoků proti Maltě. Následující půlrok si Malta prožila své nejtěžší období.

 

4.prosince 1941 zahájila Luftwaffe systematické bombardování a předběžně byla naplánovaná operace Herkules - obsazení Malty. Útoky vedl polní maršál Kesselring, který měl jednoznačnou početní převahu a byl pevně rohodnut zlomit odpor Royal Navy a RAF. V únoru již byla většina britských stíhaček zničena na zemi a v provozu zbylo 11 strojů. Námořní základna v La Valletě byla silně poškozena a její bojeschopnost silně potlačena. Britové se snažili udržet bojeschopnost Malty stůj co stůj, a tak na letadlových lodích převážely k Maltě Spitfiry, které z jejích palub přelétaly na ostrov. Jedna posila Spitfirů byla téměř okamžitě zničena, neboť těsně po jejich příletu přišel německý nálet, napříště už byli Britové ostražitější a pro přilétnuvší letouny byly vybudovány  kryty, do kterých byly okamžitě po přistání navedeny a uschovány. V těchto krytech byly dále dotankovávány a přezbrojovány. V dubnu byl obyvatelstvu Malty udělen od krále Jiřího VI. Jiřího kříž za projevenou odvahu a houževnatost v nepřestávajích náletech, který dodnes zdobí Maltskou vlajku. 
Na konci dubna dospěl Kesselring k závěru, že je Malta vyřízená, a opět polevil v útocích. Angličané nelenili a již 9. května přilétlo 64 nových Spitfirů. V červnu 1942 dobyl Rommel Tobrúk, kde dobyl značné zásoby pohoných hmot a vojenského materiálu, a tak byla operace Herkules odložena na neurčito, a jednotky k jejímu provedení převedeny do Sev. Afriky.   

 

Na Maltě tou dobou ani tak nebyl nedostatek válečného materiálu, jako spíše potravin, střeliva a paliva. V zhledem k německým leteckým útokům v první polovině roku 1942 námořní doprava na Maltu nebyla možná a tak se stávala situace čím dál tím více kritická. Britská admiralita byla tuto skutečnost nucena řešit a rozhodla se vypravit na Maltu v součinnosti 2 konvoje. Operace dostaly názvy Harpoon (konvoj z Gibraltaru) a Vigorous (konvoj z Alexandrie). Tyto akce však skončily neúspěchem. Z lodí vyslaných z Alexandrie nedoplula do La Vallety ani jedna, z 6-ti lodí vypravených z Gibraltaru dorazily pouze 2. Bylo tedy nutno vyslat další konvoj, největší do té doby. Operace dostala název Pedestal. 

 

K provedení podpory operace Pedestal byl použit svaz H posílený o lodě domácího loďstva. 9. srpna vyrazily celkem 3 uskupení. 

 

Krycí svaz, zahrnující letedlové lodě HMS Eagle, HMS Victorious a HMS Indomitable, bitevní lodě HMS Rodney a HMS Nelson, křižníky HMS Phoebe, HMS Sirius, HMS Charybdis, HMS Nigeria, HMS Kenya, HMS Manchester a HMS Cairo a 24 torpédoborců. 

 thompsonsvictoriousindozp9.jpg 
Letadlové lodě krycího svazu v průběhu operace Pedestal, zleva HMS Victorious, HMS Indomitable a HMS Eagle

 

Přepravní svaz, složený z letadlové lodě HMS Furious a osmi torpédoborců, který přepravoval 36 stíhaček Spitfire na obranu Malty. 

 

Konvoj 14-ti obchodních lodí - Almeira Lykes, Brisbane Star, Clan Ferguson, Deucalion, Dorset, Empire Hope, Glenorchy, Melbourne Star, Port Chalmers, Rochester Castle, Santa Elisa, Waimarama, Wairangi a tankeru Ohio - toho času největšího na světě. 

O konvoji se němci dozvěděli 10.srpna a od 11. byl sledován průzkumnými letadly. Okolo 13. hodiny odstartovaly z Furious Spitfiry na Maltu. Jen několik minut poté dal Kapitán-poručík Helmut Rosenbaum povel k odpálení plné salvy předních torpédometů své U-73 (VII B). Všechna 4 torpéda zasáhla letadlovou loď HMS Eagle a zpečetila její osud. Rosenbaum úspěšně uprchl a byl vyznaménán Rytířským křížem. O 2 měsíce později se stal velitelem 30-té, černomořské flotily. Zahynul při leteckém neštěstí v květnu 1944.

 

eaglezp9.jpg 
Potápějící se HMS Eagle
eagle42jn0.jpg

 

Večer otočila nazpět přepravní skupina a dále pokračoval jenom krycí svaz a konvoj. Večer ve 20.45 byl konvoj napaden německými letouny, žádná loď však nebyla potopena. Těžké chvíle měly přijít až následující den. V 1.00 hod. torpédoborec HMS Wolverine objevil, taranoval a zničil italskou ponorku Dagabur, to však byl na delší dobu poslední britský úspěch. V poledne přišel další letecký útok, který poškodil nákladní loď Deucalion, která byla později potopena u pobřeží Tunisu. Jeden italský letec zasáhl i HMS Victorious, jeho puma však nevybuchla. Odpoledne torpédoborec Inhuriel potopil rovněž taranem ponorku Cobalto, přitom byl však sám poškozen a přinucen k návratu na základnu. V 18.35 přišel další útok stovky letadel, které 3-krát zasáhly Victorious, torpédoborec HMS Foresigh, který byl zasažen torpédem, musel být potopen. Po skončení náletu obrátil svaz H nazpět k Gibraltaru a Sicilským průlivem pokračoval dál jenom konvoj s eskortou pod vedením kontraadmirála H.M. Burrougha. Tato skupina čítala křižníky HMS Nigeria, Kenya, Manchester, Cairo a 12 torpédoborců. Za nedlouho utrpěla citelné ztráty. Italská ponorka Axum vypálila 6 torpéd a zasáhla křižníky Nigeria a Cairo, jedním torpédem i tanker Ohio. Cairo byl těžce poškozen a musel být potopen. Nigeria se s eskortou 2 torpédoborců obrátila k Gibraltaru, Ohio pokračovalo dál. Než utichl zmatek po útoku Axumu, překvapil konvoj svaz 20-ti Ju-88 které potopily nákladní lodě Empire Hope, Clan Ferguson a poškodily Brisbane Star. Aby toho večera všeho nebylo dost, další italská ponorka, tentokráte Alagi, torpédovala HMS Kenya, který však přes poškození byl schopen plout dále.

ohiobeingtorpedoedzw0sb7.jpg
Italská ponorka Axum zasahuje torpédem S.S.Ohio

nigeriapedestaler1.jpg
Těžce poškožený HMS Nigeria se vrací do Gibraltaru

 

V noci 13. srpna na konvoj zaútočily německé a italské rychlé čluny, které napadaly svaz po celou dobu jeho plavby okolo Tuniského pobřeží. Byl potopen křižník Manchester a obchodní lodě Glenorchy, Wairangi, Almera Lykes, Santa Eliza. Rochester Castle byla těžce poškozena. Ráno letouny potopily Wainamaramu a poškodily Ohio. V 10.50 další vlna zasáhla Dorset, opět Ohio a Rochester Castle. V 16.00 zanechal Burrows u poškozených lodí 2 toprédoborce a odplul se zbytkem lodí na základnu. Do La Vallety vpluly tři obchodní lodě z konvoje ? Rochester Castle, Melbourne Star a Port Chalmers. V 19.00 německé bombardéry potopily nehybnou Dorset. Brisbane Star dorazila druhý den, poškozené Ohio bylo ukotveno mezi 2 torpédoborce a dovlečeno do La Vallety o další den později. Celkem bylo na Maltu dopraveno 32 000 tun paliva, meteriálu a potravin, které zajistilo fungování Malty na další 2 měsíce. Britské námořnictvo za to zaplatilo ztrátou letadlové lodě, 2 křižníků, 1 torpédoborce a 10 obchodních lodí. Ohio již nebylo schopno další plavby a bylo potopeno nedaleko Malty v roce 1946 britským torpédoborcem. Kapitán Ohia Dudley Mason byl za plavbu na Maltu oceněn nejvyšším britským vyznamenáním pro civilní osoby - Jiřího křížem.

 

 

ohio202wf1.jpg
S.S. Ohio, na druhém obrázku po dovlečení 2-mi DD do La Vallety
ohioky6.jpg

dorsettv1.jpg
Dorset za náletu

sswaimaramaexplodesva5.jpg ssportchalmersparavaneqp9.jpg
Exploze Wainamaramy | Letecké torpédo zachycené na trawlu lodi Port Chalmers

pedestalbe7_small.jpg mapb1942pedestalha3_small.gif
Mapy leteckých a námořních útoků na britský konvoj v průběhu operace Pedestal, klikni pro zvětšení

 

Poslední velké nálety na Maltu přišly v říjnu 1942, kdy se Němci snažili zoufale dopravit zásoby pro Rommela, téměř všechny však klesly ke dnu po útocích britských letounů, ponorek a svazu K (velmi silný svaz 3-4 lehkých křižníků a torpédoborců). Všechny tyto síly měly jedno společné ? domovskou základnu Maltu. Definitivně poslední nálet zažila Malta v květnu 1943. Bitva o Maltu pak byla dobojována. 

  • Cool 4

Share this post


Link to post
Share on other sites
Sign in to follow this  

  • Recently Browsing   0 members

    No registered users viewing this page.

×