Jump to content
Sign in to follow this  
dadasan789

Kriegsmarine

6 comments in this topic

Recommended Posts

[R_R]
Beta Tester
131 posts
7,807 battles

Německé námořnictvo - historie a bojové nasazení jednotlivých lodí

Share this post


Link to post
Share on other sites
[R_R]
Beta Tester
131 posts
7,807 battles

KMS Bismarck byla německá bitevní loď z druhé světové války, pojmenovaná po říšském kancléři Bismarckovi. Svého času byla jednou z největších a nejmocnějších bitevních lodí světa. Jejím kapitánem byl Kapitän zur See (~ námořní kapitán) Ernst Lindemann a role kmotry se ujala Bismarckova vnučka Dorothea von Lowenfeld. V květnu 1941 se vydal na svoji první a poslední plavbu do Atlantiku, během níž 24. května potopil britský bitevní křižník HMS Hood. Po několikadenním pronásledování byl vážně poškozen torpédovými bombardéry Swordfish z letadlové loď HMS Ark Royal a posléze potopen 27. května po souboji s bitevními loděmi HMS Rodney, HMS King George V a dalšími menšími plavidly.

 

Bitevní loď Bismarck byla dílem hamburské firmy Blohm & Voss. Od počátku byl konstruován jako vlajková loď německého námořnictva. Práce na ní byly zahájeny 1. července roku 1936. Při spouštění na vodu 14. února 1939 byl přítomen i Adolf Hitler, který toužil po ovládnutí Atlantiku a zničení spojeneckých zásobovacích konvojů.

Bismarck byl do výzbroje německé Kriegsmarine zařazen 24. srpna 1940. Náklady na jeho stavbu se vyšplhaly téměř na dvě stě milionů říšských marek. Posádku lodi tvořilo zhruba 2000 mužů.

Sesterskou lodí Bismarcku byla bitevní loď Tirpitz o výtlaku asi 50 000 tun, největší německá bitevní loď za druhé světové války.

Oficiálně udávaný výtlak Bismarcku Tirpitzu činil 35 000 tun; to byl maximální povolený výtlak v souladu s německo-britskou dohodou z 28. července 1935.

 

Prinz Eugen vyplul z Gdyně kolem 21:00, 18. 5. 1941, následován Bismarckem ve 2:00, 19. května. Obě lodi pluly provázeny torpédoborci separátně a setkaly se u mysu Arkona nedaleko ostrova Rujána. Z místa setkání pak společně propluly přes Kattegat a Skagerrak do Norských vod.

 

Bitva v Dánském průlivu

V Dánském průlivu hlídkující skupina těžkých křižníků HMS Suffolk a HMS Norfolk pod společným velením kontradmirála Wake-Walkera opravdu pokus Bismarcka a Prinze Eugena odhalila a dále pak německou eskadru sledovala dokud se nepřiblíží další síly.Britské velení pro přímý boj s německou eskadrou vyslalo největší britskou válečnou loď, bitevní křižník HMS Hood a bitevní loď HMS Prince of Wales doprovázené šesti torpédoborci pod vedením viceadmirála Lancelota Ernesta Hollanda. Dne 24. května 1941 došlo k bitvě v Dánském průlivu. Hood byl potopen, Prince of Wales poškozen a zahnán na útěk. Bitevní loď Bismarck byla poškozena a uniklo z ní asi tisíc tun paliva, další palivo bylo dále znehodnoceno mořskou vodou. Po ztrátě největší lodi Royal Navy, která také vzbudila velký ohlas a rozčarování britského veřejného mínění se dostižení a zničení Bismarcka stalo prestižním úkolem a nejvyšší prioritou celého britského loďstva. Admiralita obdržela od ministerského předsedy Winstona Churchilla následující rozkaz: „Vaším úkolem je potopit Bismarcka. Nic není v tuto chvíli důležitější. Nařizuji vám učinit všechny kroky, aby tento úkol byl splněn“

Mobilizace sil pro stíhání

Britská admiralita proto mobilizovala mnoho lodí, aby zahradila Bismarcku únikové cesty. Do přímého stíhání se pustil operační svaz admirála sira Johna Toveye, velitele Home Fleet složený z těchto lodí: HMS King George V,  Repulse, HMS Victorius a 2.eskadra  HMS Galatea, HMS Aurora, HMS Kenya a HMS Hemione a devíti torpédoborci. Od východu připlouvala pod velením kapitána Darlymple-Hamiltona bitevní loď HMS Rodney doprovázená třemi torpédoborci, z jihu se blížila bitevní loď HMS Ramillies, z Gibraltaru již dříve vyplul „svaz H“ pod velením viceadmirála sira Jamese Sommervilla s bitevním křižníkem HMS Renown, letadlovou lodí HMS Ark Royal, lehkým křižníkem HMS Sheffield a šesti torpédoborci. Z Afriky byl povolán křižník HMS Edinburgh a dokonce i bitevní loď HMS Revenge v americkém přístavu Halifax dostala rozkaz připravit se k vyplutí.Prince of Wales a torpédoborce pod velení kontradmirála Wake-Walkera, ten však dospěl k názoru, že i se všemi zbývajícími loděmi není dostatečně silný aby na německé lodě znovu zaútočil. Rozhodl se proto pokračovat ve sledování.

Odpoutání Prinze Eugena

Admirál Lütjens na můstku Bismarcka v 18:20 rozhodl, že se Bismarck oddělí od Prinze Eugena, který měl pokračovat v jižním kursu na původně plánované setkání s cisternovou lodí a Bismarck odbočí na jihovýchod vydá se směrem k St. Nazaire ve Francii. Tímto rozhodnutím chtěl admirál Lütjens také pravděpodobně svést britské lodi ze stopy a nechat je pronásledovat Prinze Eugena. Britové však v mlze zpočátku vůbec nezaznamenali, že se německé lodi rozdělily a nadále sledovali pouze Bismarcka - Prinz Eugen nakonec po řadě peripetií doplul v pořádku do Brestu.

Ztráta kontaktu

Britské křižníky nadále Bismarcka sledovaly, až 25. 5. před čtvrtou hodinou ranní kontakt ztratily. Lütjensovo vysílání na Britských ostrovech zaznamenali a odvodili z něj přibližnou polohu německé lodi. Britové však ze zachyceného vysílání určili nejprve polohu Bismarcka nesprávně, zdálo se, že míří zpět do Severního moře. Admirál Tovey se dotázal se na další postup admirality a když stále nedostal odpověď, rozhodl se v 18:10 na vlastní odpovědnost lodě obrátit k jihu. Teprve v 19:15 pak dostal oficiální potvrzení admirality o jižní poloze německé lodi. Britské lodi tak téměř 7 hodin pluly nesprávným směrem. Díky této skutečnosti se stal nedostatek paliva neúnosný na dalších britských lodích - křižník Suffolk se musel obrátit pro palivo k Islandu, stejně tak i 2. křižníková eskadra a s ní i letadlová loď Victorious. Své torpédoborce musel odeslat k doplnění pohonných hmot i kapitán Darlymple-Hamilton na Rodney.

Obnovení kontaktu a útok torpédy

Protože se britské lodi blížily do oblasti zvýšeného výskytu německých ponorek, začínal na britské velitele doléhat citelně nedostatek torpédoborců. Z toho důvodu admiralita dala rozkaz torpédoborci HMS Jupiter, plujícímu v Irském moři, aby se k hlavním silám připojil. Uvolnila dále 5 torpédoborců 4. torpédoborcové flotily pod velením kapitána Philippa Viana sestájící z torpédoborců HMS Cossack, HMS Maori, HMS Zulu, HMS Sikh a polského Piorunu z doprovodu konvoje WS 8B plujícího z Británie na Blízký východ, které tak ve 02:00 dne 26. 5. odpluly směrem do zhruba 300 mil vzdálené oblasti pravděpodobného výskytu německé lodi.Mezitím se admirál Sommerville, velitel Svazu H s letadlovou lodí Ark Royal také snažil přispět k nalezení Bismarcka. Lijáky, rozbouřené moře a nízko se táhnoucí hradba mraků znemožnily start letadel po celý den 25. 5. a tak z paluby Ark Royal vzlétlo 10 průzkumných letounů až 26. 5. kolem 9:00 ráno.Největší šanci měly letouny z Ark Royal a ty vzlétly z jeho paluby za velmi obtížných podmínek v silném vlnobití kolem 14:30. Ještě dříve, kolem 13:30 však admirál Somerville dal rozkaz křižníku Sheffield aby po německé lodi pátral nezávisle na průzkumných letounech. Tato zpráva dorazila na Ark Royal kolem 14:00, její rozšifrovávání se však zdrželo a zpráva tak dorazila na můstek až po vzletu bombardérů - kolem 16:00 - takže letci nebyli o možné vlastní lodi poblíž cílové oblasti informováni. V tu dobu již měl útok na Bismarcka začít, proto z paluby Ark Royal odešlo varování v otevřené řeči: „Pozor na Sheffield“. Bylo však již pozdě. Přestože Sheffield sloužil letcům z Ark Royal často jako cvičný cíl, i tak ho letci zaměnili za německou bitevní loď a provedli na něj nálet. Sheffield se všem torpédům vyhnul a při té příležitosti se projevily technické chyby nově instalovaných magnetických detonátorů torpéd - řada z nich explodovala už při dopadu na hladinu. Po návratu bombardérů na loď započalo ihned znovu vyzbrojování letadel, při kterém byly také magnetické zápalníky vyměňovány za kontaktní.19:19 z paluby Ark Royal odstartovala další útočná vlna 15 torpédových bombardérů (všech, které byly k dispozici). Tento útok se britským letcům zdařil a byly při něm zaznamenány dva zásahy - podle německých údajů ve 21:05 jeden do středu lodi a druhý ve 21:15 na zádi lodi.Zatímco probíhaly nálety, kapitán Vian se svými torpédoborci se iniciativně - pravděpodobně bez přímých rozkazů (!) - přiblížil nejvyšší možnou rychlostí do oblasti v níž se Bismarck nacházel. Dorazil do prostoru zhruba v době, kdy končil druhý nálet letadel z Ark Royal a dostal rozkaz sledovat německou loď celou noc tak, aby příštího dne ráno mohlo dojít k bitvě s hlavními silami Toveyova svazu. Přímo zpozorován byl Bismarck na polském torpédoborci Piorun ve 22:37, Bismarck poté zahájil na torpédoborce palbu, která žádný torpédoborec nezasáhla a 4 torpédoborce se rozmístily do čtverce kolem německé lodi, loď velícího důstojníka kapitána Viana Cossack následovala Bismarcka za jeho zádí.

Závěrečná bitva

Zatím se britské lodi přibližovaly. Jako první z větších lodí navázal vizuální kontakt s Bismarckem kolem 8 hodiny křižník Norfolk, který brzy spatřil i hlavní síly Home Fleet a informoval nadále Toveye o poloze německé vlajkové lodi. Rodney a King George V měly Bismarcka na dohled v 8:43 a o 4 minuty později začala střílet děla Rodney a poté i King George V. V 8:57 byl Bismarck poprvé zasažen pravděpodobně 406mm granátem z Rodney. Bismarck se snažil mířit palbou na nejstarší Rodney,protože doufal,že ho dřív vyřadí z boje. Mezitím se Tovey se King George V  přiblížil na kratší vzdálenost a německá loď pak byla vystavena bočním salvám obou těžkých britských lodí. Britové zaznamenali další zásahy Bismarcka těžkými granáty v 9:01 a 9:07. V tu dobu se ze SV směru k Bismarcku přiblížil i křižník Norfolk a palba Bismarcka začala ztrácet na přesnosti - jeden z granátů vyřadil centrální stanoviště řízení palby, další salva zasáhla admirálský můstek a zabila velícího admirála Lütjense a celý jeho štáb.

V přítomnosti Bismarcka zůstal pouze Dorsetshire s torpédoborcem Maori. V 10:20 vyslal Dorsetshire na Bismarck 2 torpéda do pravého boku a poté ještě 3 torpéda do levého boku. Z těchto 5 torpéd 3 cíl zasáhla. Některé zdroje uvádějí, že po hodinu a půl trvající bitvě byl Bismarck natolik poškozen, že byl vydán rozkaz k otevření dnových ventilů a odpálení náloží, aby loď nepadla do rukou Spojenců.

Teprve po torpédových útocích Dorsetshire dal kapitán Lindenmann rozkaz k opuštění lodi.

V 10:45 se Bismarck na pozici 48°9′ s. š., 16°7′ z. d. převrátil a potopil.

Těžký křižník Dorsetshire a torpédoborec Maori vzaly na palubu 110 námořníků a lodního kocoura Oscara. Poté se Britové stáhli kvůli obavám z možného ponorkového útoku. Ve vodě zůstalo asi pět set trosečníků. O několik hodin později nalezla ponorka U 74, které velel Kapitänleutnant Kentrat, tři přeživší muže na voru. Dne 29. května zachránila meteorologická loď Sachsenwalddalší dva členy posádky Bismarcku. Z 2092 mužů na palubě tedy přežilo pouhých 115.

bismark3.jpg

Bismarck1.jpg

 

bismark2.gif

  • Cool 1

Share this post


Link to post
Share on other sites
[R_R]
Beta Tester
131 posts
7,807 battles

Scharnhorst (1935) a Gneisenau (1935)

Scharnhorst byl bitevní křižník sloužící v německé Kriegsmarine. Pojmenován byl podle pruského generála Gerharda von Scharnhorst. Sesterskou lodí byla Gneisenau. V polovině roku 1939 byl přestavěn (hlavní stěžeň byl posunut více dozadu a příď byla prodloužena).

Scharnhorst byla první loď německého námořnictva, která šla od začátku výrazně nad limity Versaillesské smlouvy. Původně měl být výtlak lodi asi 18 000 tun, ale v reakci na stavbu francouzských bitevních lodí třídy Dunkerque byla stavba v červenci 1934 ukončena a začala znovu zhruba o rok později jako jiná konstrukce s oficiální tonáží 26 000 tun. Nový návrh Scharnhorstu poskytl dobrou pancéřovou ochranu a vysokotlaké parní turbíny mu daly vynikající rychlost. Kýl byl položen 15. června 1935 a spuštění na vodu proběhlo 3. října 1936. Německé Kriegsmarine byl Scharnhorst předán 7. ledna 1939. Kvůli skluzu způsobenému na počátku stavby bylo dokončení zpozděna a námořnictvo tak převzalo Scharnhorstovu sesterská loď Gneisenau dříve. Vzhledem k tomu bývá třída Scharnhorst označovaná (hlavně v anglosaských zemích) i jako třída Gneisenau.

 

Služba

Bitevní křižník Scharnhorst, sesterská loď bitevního křižníku Gneisenau, byl postaven v roce 1935 a na vodu spuštěn o rok později. Patřil k největším a nejmodernějším německým hladinovým lodím, přičemž byl projektován jako bitevní křižník, který měl v nadcházející válce napadat konvoje v Atlantiku, protože námořní převaha Velké Británie byla na rovnocenné střetnutí hladinových lodí příliš veliká.

Scharnhorst se zúčastnil několika bojových akcí, pod velením Otto Ciliaxe bojoval v rámci operace Weserübung při vpádu do Norska v roce 1940 spolu se sesterskou lodí Gneisenau a těžkým křižníkem Admiral Hipper. Operace tehdy skončila neslavně, Admiral Hipper byl těžce poškozen srážkou s britským torpédoborcem Glowworm, načež se německá eskadra střetla s bitevním křižníkem HMS Renown, v němž Scharnhorst utrpěl těžká poškození a početně silnější eskadra nakonec ustoupila. Němci se ovšem nemínili s takto chatrným výsledkem a brzy se Scharnhorst zúčastnil další akce, při níž v uskupení s Gneisenauem 8. června 1940 potopil letadlovou loď HMS Glorious a spolu s ní torpédoborce HMS Ardent a Acasta, evakuující anglické letecké síly ze severu Norska. Scharnhorst ovšem utrpěl zásah torpédem a po skončení norského tažení se přesunul do Německa na opravy.

Od 22. ledna do 22. března 1941 Scharnhorst a Gneisenau operovaly v Atlantiku, kde společně potopily 22 lodí o tonáži 116 000 BRT, a dále ohrožovaly britské konvoje. Poté byly zakotveny v Brestu ve Francii, kde se staly terčem opakovaných leteckých útoků. Z Brestu se jim podařilo uniknout 11. února 1942 při operaci Cerberus za mohutného krytí všech složek německé armády. Obě lodě sice dopluly do Německa, ale Scharnhorst utrpěl další poškození a byl opravován až do března roku 1943.

V dubnu 1943 se Scharnhorst vydal na sever do norských vod, kde se k němu připojil Tirpitz.

Jedinou jejich společnou akcí bylo rozstřílení meteorologické stanice spojenecké základny na Špicberkách 8. září 1943. Když byl Tirpitz později poškozen, Scharnhorst se stal v severních vodách jedinou německou bojeschopnou hladinovou lodí. Jeho účinnost však byla minimální a Hitlerovi, stejně jako německému velení námořnictva už docházela trpělivost.

Bitva u Severního mysu

Na kapitánské místo byl dosazen kontradmirál Erich Bey, který dostal 25. prosince 1943 rozkaz zaútočit na spojenecký konvoj JW 55B. Rozkaz byl však dekódován a Britové proti Scharnhorstu poslali silnou skupinu válečných lodí. Lodě HMS Belfast, HMS Norfolk, a HMS Sheffield dorazily před hlavními silami a držely Scharnhorst od konvoje. Poté se Scharnhorst vydal zpět na základnu do Norska, byl však odříznut bitevní lodí HMS Duke of York s jejími torpédoborci a křižníky. Po třech hodinách byl Scharnhorst v bitvě u Severního mysu potopen. Přežilo jen 36 námořníků.

Vrak

V září roku 2000 byl potopený Scharnhorst objeven norskou expedicí na mořském dně na souřadnicích 72°16′ s. š., 28°41′ v. d.

 

Gneisenau byl bitevní křižník sloužící v Kriegsmarine. Jméno nesl po pruském generálovi Augustu von Gneisenau. Jeho sesterskou lodí byl Scharnhorst.

Stavba kýlu lodi začala v loděnici Deutsche Werke, 6. května 1935. Spuštění na vodu proběhlo 8. prosince 1936 a loď byla předána německé Kriegsmarine 21. květen 1938. Jelikož kvůli skluzu způsobenému nedostatky na začátku stavby lodě se dokončení Sharnhorstu opozdilo, byla na hladinu dříve spuštěna Scharnhorstova sesterská loď Gneisenau. 

 

Vzhledem k rozvinutém německému průmyslu se zkušenostmi z 1. světové války a následným rozvojem v době nástupu nacismu bylo pancéřování velmi kvalitní. Tloušťka pancéřování trupu byla v rozmezí 170 až 320 mm. Méně důležité části byly pancéřované slaběji, ale strojovny, velitelské stanoviště a muniční sklady byly pancéřované velmi kvalitně. Tloušťka pancíře hlavních dělostřeleckých věží dosahovala až 350 mm. Pancéřování trupu lodi se zužovalo z tloušťky 320 mm na tloušťku 170 mm. Klínovité zúžení spolu se zužováním trupu způsobovalo, že dělostřelecké granáty po krunýři spíše klouzaly, než ho prorážely. Při dělostřelecké palbě vedené z menší vzdálenosti byl však Gneisenau v nevýhodě. V takovém případě dopadaly granáty pod ostřejším úhlem, a mohlo dojít k proražení pancíře. Díky vysoké maximální rychlosti si však Gneisenau mohl určit vhodnou vzdálenost dělostřeleckého souboje. Paluba byla chráněna 50 mm krunýřem, pod kterým byl umístěn (znovu na nejcitlivějších místech lodě) další pancíř o tloušťce 150 mm. V přední části měl první předěl tloušťku také 150 mm. Jako na podobných lodích té doby bylo čelo lodě zkosené pod úhlem 90°, které bylo později (kvůli hydrodynamice) změněno na tzv. Atlantický typ s nižším zkosením.

Gneisenau byl jako jedna z prvních lodí vybavená radiolokátorem FuMO 22 s frekvencí 368 MHz, později nahrazený radarem FuMO 26 nebo 27.

Na pohon bylo využito několik vznětových motorů MAN a 12 kotlů Wagner, pohánějících tři turbíny Germania/Brown-Boveri o výkonu 165 000 k, motory a turbíny přenášely svůj výkon přes tři lodní šrouby, které ho mohly pohánět až na rychlost 32 uzlů. Zásoba paliva vydržela na vzdálenost 6 214 mil.

 

Od začátku byly jako hlavní výzbroj plánované 15 palcové kanóny, avšak nakonec byly namontovány 11 palcové (280 mm) s předpokladem, že přece jen dojde ke změně na vyšší kalibr 15 palců (380 mm). Do konce kariéry se ani Scharnhorst ani Gneisenau této výzbroje nedočkaly. Zůstalo tak u třech věží Dreh C/34; jedna vzadu a dvě vpředu po třech hlavních děla SK/LC28 ráže 280 mm/54, 5 cal., které dodaly Kruppovy závody. Munice hlavního dělostřelectva byla AP (protipancéřové) a HE (bombardovací). Dostřel byl na hranici 41 km, přičemž granát AP dokázal ještě na vzdálenost 27 km prorazit pancíř o tloušťce 205 mm (při kolmém dopadu na pancíř).

Zbytek výzbroje tvořilo 12 děl SKC/28 ráže 150 mm (5,9 "/ 55) z toho osm děl ve čtyřech dvoudělových věžích Dreh LC/34 a čtyři v jednodělových věžích MPL C/35 tvořily pomocné dělostřelectvo jak proti menším hladinovým cílům, tak proti letadlům. Zajímavé byly osvětlovací granáty, které mohly být použity.

Proti letadlům byly nainstalovány kanóny SKC/33 ráže 105 mm v počtu 14 kusů v dvojvěžích LC/31. Protiletadlovou obranu doplňovalo 16 kusů 37 mm a 38 kusů 20mm kanónů.

Na lodi mohla být umístěna až tři letadla (pravděpodobně Arado Ar 196), pro která byly namontovány dva katapulty.

 

Služba

Na konci roku 1939 se Scharnhorstem operoval v Atlantiku a poté byl poškozen v bouři. V roce 1940 se zúčastnil invaze do Norska. V britském stažení se Scharnhorstem potopily britskou letadlovou loď HMS Glorious. V roce 1941 v severním Atlatniku potopily 22 lodí, poté byly poškozeny nálety RAF v Brestu. Během roku 1942 opět doprovázel Scharnhorst a těžký křižník Prinz Eugen. V Kielu byl opět poškozen nálety a práce na něm pokračovaly v letech 1942 – 1944, loď byla zčásti přezbrojena, ale do služby se už nedostala, na jaře roku 1945 byla potopena, aby blokovala vjezd do přístavu Gdyně. V roce 1947 byl bitevní křižník Gneisenau vyzdvižen a sešrotován.

gneise3.jpg

Gneisenau2.jpg

scharnhorst1.jpg

gneisenauhlavnedela.jpg

sanhorst3.png

  • Cool 1

Share this post


Link to post
Share on other sites
[R_R]
Beta Tester
131 posts
7,807 battles

Admiral Graf Spee

 

 

Po první světové válce bylo Německo omezeno ve výstavbě válečného námořnictva Versailleskou smlouvou, která mu jednak zakazovala stavět ponorky a jednak bitevní lodě se standardním výtlakem větším než 10 000 tun, což v podstatě vylučovalo stavbu této kategorie lodí vůbec. Náležitě vyzbrojená, pancéřovaná a také rychlá bitevní loď ve dvacátých letech dosahovala totiž trojnásobného až čtyřnásobného výtlaku. Němci tedy byli nuceni dělat kompromisy a vytvořit tak zcela nový typ válečné lodi, která by při dodržení stanoveného výtlaku byla výzbrojí i pancéřováním silnější než kterýkoli křižník a rychlejší než kterákoli bitevní loď.

Na základě těchto požadavků byl schválen projekt takzvané pancéřové lodi (Panzerschiffe) a v roce 1928 její první stavba. První z lodí této třídy byla loď Deutschland následovaná lodí Admiral Scheer a poslední jednotkou byla Admiral Graf Spee. Ta byla stavěna v loděnicích ve Wilhemshavenu, kde byl 1. října 1932 položen kýl. Trup byl spuštěn na vodu 30. června 1934 a loď byla dokončena a uvedena do služby 6. ledna 1936.

Konstruktéři se snažili dostát všem podmínkám, a proto v hojné míře používali co nejkvalitnější materiály i nejmodernější technologie. A tak ke slovu přišly vysokopevnostní oceli, lehké kovy či jejich slitiny, přičemž namísto nýtování bylo poprvé v historii u tak velké lodi použito elektrické svařování. Díky váhovým úsporám bylo možno použít mohutnou výzbroj i účinnější pancéřování. Pro dosažení co největšího akčního rádiusu bylo namísto obvyklých parních turbín použito osm dvoutaktních dieselových motorů MAN-9 o výkonu 41 748 kW, pohánějících dva lodní šrouby.

Hlavní výzbroj tvořilo šest děl ráže 280 mm, umístěných po třech ve dvou věžích. Jejich dostřel byl 27 km a granáty o hmotnosti 330 kg. dokázaly na vzdálenost 20 km probít pancéř kteréhokoli křižníku. Mimoto loď nesla osm děl ráže 150 mm, 18 protiletadlových kanónů ráže 37 a 20 mm. Ve výzbroji dále byly dva čtyřhlavňové torpédomety ráže 535 mm a dva palubní letouny Heinkel He 60, později nahrazené dolnoplošnými Arady Ar 196. Posádku tvořilo původně 586 námořníků a 33 důstojníků, od roku 1935 pak 970 námořníků a 30 důstojníků.

Loď Admiral Graf Spee byla spuštěna na vodu 30. června 1933. Poprvé se tato třída lodí představila veřejnosti během slavnostní námořní přehlídky u příležitosti korunovace britského krále v roce 1937. Tehdy se jí také ve stínu obřích bitevních lodí a křižníků britského, amerického či francouzského loďstva dostalo posměšného označení "Kapesní bitevní loď", což již za dva roky vyvrátila a stala se postrachem konvojů v Atlantiku.

Admiral Graf Spee se stala po zařazení do služby vlajkovou lodí německé Kriegsmarine a všechny tři lodě třídy Deutschland se v letech 1936 a 1937 podílely na blokádě republikánského Španělska. Krátce před přepadením Polska - ve druhé polovině srpna 1939 - zamířily lodi Deutschland a Admiral Graf Spee do vod Atlantiku. Po zahájení nepřátelství měly obě napadat obchodní plavidla a narušovat provoz na námořních cestách. Deutschlandu se podařilo potopit dvě lodi, ale pak se musel pro poruchu motorů vrátit zpět do Německa. Zato Admiral Graf Spee za pomoci důmyslně rozmístěných zásobovacích plavidel křižoval pod velením kapitána Hanse Langsdorfa déle než čtvrt roku Atlantským či Indickým oceánem a během své korzárské plavby potopil devět lodí o celkovém výtlaku 50 089 tun.

 

Podařilo se mu  potopit těchto devět lodí.

30. září potopil svou první kořist – britský parník Clement.

5. října zajal britský parník Newton Beech (4651 brt), plující s nákladem kukuřice.

7. října potopil britský parník Ashlea (4222 brt) s nákladem cukru.

10. října zajal britský parník Huntsmann (8000 brt).

22. října potopil motorovou loď Trevanion (5291 brt) s nákladem 9 tun železné rudy a zinku.

15. listopadu potopil v Indickém oceánu britskou cisternovou loď Africa Shell (7006 brt).

2. prosince potopil opět v Atlantiku britskou chladírenskou loď Doric Star.

3. prosince potopil britský parník Tairoa (7983 brt).

6. prosince proběhlo poslední setkání s Altmarkem.

7. prosince potopil britský parník Streonshalm (3865 brt).

 

Do pátrání po německém korzárovi se zapojilo několik desítek válečných plavidel, včetně pěti britských nosičů letadel a nejnovější francouzské bitevní lodi Strassbourg. Avšak teprve 19. prosince 1939 měli pronásledovatelé štěstí. Trojice britských křižníků, Exeter, Ajax a Achilles, objevila německou bitevní loď asi 300 námořních mil východně od uruguayských břehů. I přes početní převahu musel velitel britského uskupení komodor Henry Harwood manévrovat nanejvýš opatrně, neboť německá loď si uchovávala značnou palebnou převahu (boční salva Admirala Spee měla hmotnost 2 164 kg proti 1 420 kg všech tří britských křižníků dohromady). Zprvu se zdálo, že střetnutí pro Brity dopadne špatně. Loď Admiral Graf Spee se soustředila na těžký křižník Exeter a těžce ho poškodila. Odvážné dorážení zbylých dvou křižníků však přimělo německého velitele částečně přenést palbu i na ně a tím odlehčit v té době již značně poškozenému Exeteru. Po vyčerpání většiny munice a paliva se nakonec Admirál Graf Spee uchýlil do neutrálního přístavu v Montevideu. Zablokován britskými plavidly v ústí řeky La Plata se nakonec rozhodl německý velitel vyhodit loď do povětří, což také 17. prosince 1939 učinil.

graf6.jpg

graf5.jpg

graf2.jpg

graf3.jpg

graf4.jpg

  • Cool 5

Share this post


Link to post
Share on other sites
[R_R]
Beta Tester
131 posts
7,807 battles

Admiral Hipper

 

 

Třída těžkých křižníků Admiral Hipper byla postavena po třídě Deutschland, se kterou sice nesnese srovnání, ale jednalo se o křižníky, které se držely (alespoň co se týče výzbroje) podmínek mezinárodních smluv. Po uvolnění přísných omezení Washingtonské smlouvy na Londýnské konferenci v roce 1930 dostali Němci možnost postavit třídu pěti těžkých křižníků podle tehdejších standardních parametrů, ovšem pouze s děly ráže 6". Když však Sovětský svaz oznámil započetí stavby lodí s děly ráže 7", byly navzdory omezením lodě třídy Hipper okamžitě vyzbrojeny 8" (203mm) kanóny. Limit standardního výtlaku 10 000 tun také nebyl dodržen a lodě měly standardní výtlak téměř o polovinu větší - cca. 14 200 tun.
Třída měla původně sestávat z pěti plavidel - Admiral Hipper, Blücher, Prinz Eugen, Seydlitz a Lützow (pozor, neplést si s ex-Deutschlandem). Seydlitz a Lützow stavěla firma Deschimag v Brémách, ale jednotky nebyly nikdy dokončeny.

Těžký křižník Admiral Hipper byl postaven v loděnicích Blohm und Voss, kde byl 6. července 1935 položen jeho kýl. Trup lodi byl spuštěn na vodu 6. února 1937 a křižník byl dokončen a uveden do služby 29. dubna 1939.

Hlavní výzbroj tvořilo osm skvělých Kruppových kanónů ráže 203 mm (8"/60 cal) SK C/34 uložených ve čtyřech dvojvěžích. Tyto přesné a dalekonosné kanóny byly jediné německé kanóny ráže 203 mm a byly určeny právě pro třídu Hipper. Hlavně měly 64 drážek, byly dlouhé 11,5 metru a vážily 20,7 tuny. Jejich kadence se pohybovala v rozmezí 4-5 ran za minutu a nabíjení bylo hydraulické. Jejich dostřel byl 33,5 kilometru a používaly protipancéřové projektily a zápalné granáty o hmotnosti 122 kg. Náměr hlavní se pohyboval v rozsahu -9° až +37°, odměr věží byl +/-145° při rychlosti otáčení 6-8° za sekundu. Nabíjecí úhel byl +3° a odskok děla při palbě činil 62,5 cm.
Sekundární výzbroj tvořilo dvanáct univerzálních děl ráže 105 mm (4,1"/65 cal) SKC/33. Děla byla uložena v šesti dvojhlavňových věžích Dopp L/31, tři věže na každém boku lodě. Tyto kanóny byly standardní střední výzbrojí na všech velkých německých lodích od třídy Bismarck až po Hipper. Uložení se vyznačovala schopností pohybu ve všech třech osách, což znamenalo, že kromě elevace a rotace zbraní bylo možné také věžím udělovat náklon eliminující pohup plavidla a tím udržet cíl zaměřen. Bohužel byly tyto věže částečně otevřené a tedy ne zcela vodotěsné a jejich elektro-hydraulika proto byla poměrně poruchová. Děla měla dostřel 17,7 km v horizontální rovině při náměru 45° a 12,5 km při postřelování létajících cílů při náměru 80°. Celkový rozsah náměru byl od -8° do +80° a rozsah otáčení byl teoreticky celých 360°. Děla používala protipancéřové projektily a zápalné fragmentační granáty o hmotnosti 15,8 kg, kterých loď vezla zásobu 420 kusů na hlaveň. Jejich rychlost střelby byla 15-18 ran za minutu.
Protileteckou baterii tvořilo šest dvojhlavňových kompletů SK C/30 ráže 37mm/83 a šest jednotlivých kanónů ráže MG C/30 ráže 20mm/65. Dále byly ve střední části trupu umístěny čtyři trojhlavňové torpédomety ráže 533 mm.

Uprostřed trupu byl umístěn katapult a loď mohla nést až tři průzkumné hydroplány.

Křižník byl vybaven radarovým systémem FuMO 27, později v průběhu války byl doplněn radar FuMO 24/25 a v roce 1945 snad i FuMO 63 nebo FuMO 81.

Ačkoli u předcházející třídy Deutschland byly s úspěchem použity dieslové motory, u křižníků třídy Hipper se konstruktéři vrátili k standardnímu turbínovému pohonu. Hnací systémy se u jednotlivých lodí lišily, Admiral Hipper byl vybaven dvanácti kotli LaMont a třemi turbínami Blohm&Voss. Jejich výkon přesahoval 133 000 koňských sil a maximální plavební rychlost byla 32 - 32,5 uzlů. Jednalo se o vysokotlaké kotle a to znamenalo vysoké nároky na obsluhu a tedy početnou a dobře vycvičenou posádku.

Po svém uvedení do služby prováděl Admiral Hipper po zbytek roku 1939 zkušební plavby a testoval zbraňové systémy. Poté se vydal na sever od Německa k trase spojeneckých konvojů směřujících do Skandinávie. Do oblasti dorazil v únoru 1940 a v březnu se zapojil do operace "Weser", která odstartovala Norskou kampaň. Při útoku na Trondheim se Hipper střetl s britským torpédoborcem HMS Glowworm a to doslova! Lodě do sebe skutečně narazily a Admiral Hipper vyvázl s poškozenou přídí a přibližně 40-ti metry pancéřového pásu. Torpédoborec Glowworm se při této nešťastné události potopil i s většinou své posádky. Hipper se vrátil do Wilhelmshavenu, kde byl opravován do května. Další akcí byla operace "Juno" při které měl křižník posílit německou přítomnost v oblasti okolo Harstaadu a poté se připojit k bitevním lodím Scharnhorst a Gneisenau. Operace probíhala v červnu 1940 a Hipper při ní potopil dvě obchodní a jednu transportní loď. Poté se 27. listopadu 1940 vydal do vod Atlantiku a zaútočil na britský konvoj, který doprovázel těžký křižník HMS Berwick. Při přestřelce zasáhl Admiral Hipper čtyřikrát nepřátelský křižník a poškodil jednu obchodní loď. Později v prosinci potopil ještě jednu obchodní loď a 27. prosince 1940 se připlul do Brestu.

Při dalším výpadu na Atlantik, který křižník podnikl mezi 1. a 14. únorem 1941, byl úspěšnější a potopil sedm obchodních lodí o celkovém výtlaku 32 800 tun. Poté se vrátil do Německa k opětovnému vystrojení. Do Kielu doplul 28. března 1941. Vystrojení lodi a různé opravy trvaly téměř rok a loď vyplula až 21. března 1942. Poté se opět vydal k břehům Norska a zde zaútočil na spojenecký konvoj PQ17. V září 1942 kladl Admiral Hipper u ostrova Novaja Zemlja minová pole, což je taková zajímavost, neboť to byl jediný případ v německém námořnictvu, kdy těžký křižník kladl miny. V prosinci 1942 podnikl Admiral Hipper s polu s těžkým křižníkem Lützow (ex-Deutschland) útok na britský konvoj JW51B. Tato akce se mu stala osudnou, neboť byl při ní vážně poškozen britskými křižníky Sheffield a Jamaica a už nikdy nebyl úplně opraven. Přední kotelna byla úplně zničena a křižník utržil i další těžké rány. Stáhl se do norského Kaafjordu, kde byl částečně opraven, aby mohl odplout ke generálce do domovských loděnic. Z Kaafjordu vyplul 24. ledna 1943, do Kielu dorazil 7. února a odtud do Wilhelmshavenu 28. téhož měsíce. Z rozhodnutí Hitlera však nebyly opravy provedeny a křižník byl odtažen k Pillau, kam dorazil 17. dubna. Později bylo přece jen rozhodnuto loď opravit a opravy probíhaly od 18. října 1943 do 30. dubna 1944. Ani poté však nebyl křižník plně funkční a kotelna číslo 3 byla už navždy mimo provoz.

Admiral Hipper poté sloužil jako jedna z tréningových lodí a do bojové akce se již nedostal, dokonce ani jako dělostřelecká podpora pozemních vojsk. V roce 1945 bylo rozhodnuto opravit zbývající poškození v loděnicích v Gottenhavenu (dnešní Gdyně, PL), kam byl křižník dopraven 1. ledna 1945, ale kvůli postupu Rudé armády byl přesunut do Kielu, kde byl 3. května 1945 těžce poškozen při spojeneckém bombardování a nakonec se potopil u Heikendorfu (městečko několik kilometrů severně od Kielu, konkrétně v zálivu Heikendorierbucht).

 

Technicko-Taktická Data:

Délka celková 205,9 m
Délka při čáře ponoru 194,2 m
Šířka 21,3 m
Ponor 5,83 m
Výtlak standardní 14 247 t
Výtlak maximální 18 208 t
Výzbroj 8 x 203 mm (4x2)
12 x 105 mm AA (6x2)
12 x 37 mm AA (6x2)
8 x 20 mm AA (8x1)
12 x 533 mm torpédomety (4x3)
Pancéřování bok 70-80mm,
horní paluba 12-30mm,
hlavní pancéřová paluba 20-50mm,
veže hl. baterie 70-105mm,
velitelká věž 50-150mm
Max. rychlost 32,5 uzlu
Pohon 12 kotlů La Mont
3 turbíny Blohm und Voss
Výkon 133 631 ks
Počet šroubů 3
Zásoba paliva 3 050  t
Akční rádius 6 500 nm. při 17 uzlech
Letouny 3
Katapulty 1
Posádka 1 600 mužů
Uvedena do služby 29. dubna 1939
Potopena / vyřazena 9.-10. dubna 1945
 

 

 

 

 

hiperr2.jpg

hiperr5.png

hiperr4.jpg

hiperr3.jpg

  • Cool 2

Share this post


Link to post
Share on other sites
[R_R]
Beta Tester
131 posts
7,807 battles

Deutschland (později Lützow)

 

 

 

 

Německo, svázané kapitulační smlouvou z Versailles z roku 1918, bylo postaveno před zdánlivě neřešitelný problém výstavby bitevních lodí. Podmínky smlouvy dovolovaly bitevní lodě o maximálním standardním výtlaku 10 000 tun, což při tehdejším světovém standardu 30 - 40 tis. tun představovalo sotva třetinovou tonáž. Konstruktéři měli na výběr - buďto postavit malou pomalou bitevní loď, konstrukčně podobnou monitoru, nebo rychlý křižník se silnou výzbrojí, ale slabou ochranou. Od roku 1920 byla navržena spousta studií, než se od těchto dvou variant definitivně upustilo a v roce 1928 se začala projektovat, sice ne rovnocenná, ale přesto třída bitevních lodí. Omezený výtlak nutil konstruktéry dělat kompromisy, ale také využívat moderní materiály a nové a netradiční pracovní postupy. První jednotkou byl křižník Deutschland, který měl proti svým následovníkům Admirálu Scheerovi a Admirálu Graf Spee ještě konvenčnější trup slabší konstrukce. Kvůli svým rozměrům byly lodě třídy Deutschland před Druhou světovou válkou často vysmívány a posměšně nazývány "Kapesní bitevní lodě", svoji reputaci si však vzápětí napravily v boji. Německý název pro tuto speciální třídu hybridů mezi bitevními loděmi a křižníky zněl "Panzerschiffe" - neboli pancéřová loď. V průběhu Druhé světové války však byly lodě klasifikovány jako těžké křižníky.

 

Křižník Deutschland byl postaven firmou Deutche Werke v Kielu. Kýl lodi byl položen 5. února 1929, loď byla spuštěna na vodu 19. května 1931 a uvedena do služby 1. dubna 1933.

 

Němečtí loďaři při stavbě této lodi poprvé použili elektrického svařování vedle klasického nýtování. K úspoře tonáže také přispěly na bitevních lodích nezvyklé pohonné jednotky - osm dieslových dvoutaktních motorů MAN (typ M9Z 42/58). Jejich výkon dosahoval 41 748 kW a tuto malou a lehkou loď dokázaly hnát rychlostí 28,5 - 29 uzlů, což bylo hodně i na křižníky té doby. Motory byly připojeny ke hřídelím lodních šroubů prostřednictvím převodovky Vulcan. Deustchland se od svých sesterských lodí lišil především tvarem velitelské věže a můstku, ale také tvarem trupu a ostatních nástaveb. Měl také maličko menší výtlak a slabší pancéřování.


Lodě Deutschland nebyly nikdy klasifikovány jako bitevní lodě, ale při jejich konstrukci bylo použito stejných postupů. Trup byl rozdělen na dvanáct vodotěsných oddílů s 28. přepážkami. Celých 92% trupu krylo dvojité dno, které na bocích stoupalo vzhůru až k pancéřové palubě a tvořilo tak protitorpédové oddíly, obdobu tzv. bulges u bitevních lodí. Trup podélně rozdělovaly pancéřové přepážky, které ještě zvyšovaly tuhost trupu a mezi ně pak byly natěsnány hnací systémy. Takovýto způsob umístění hnacích systémů byl pak používán u všech bitevních lodí postavených pro Kriegsmarine před Druhou světovou válkou. Svařované spoje snižovaly hmotnost konstrukce a byly používány kdekoli to bylo možné, především pak na obšívce a nástavbách.


Hlavní boční pancéřový pás byl silný 80 mm a chránil kotelny a strojovny a většinu muničních skladišť. Pás se směrem dolů skláněl k ose lodi pod úhlem 13,5° a zasahoval až za protitorpédové oddíly. Na přídi pokračoval pás tloušťky 60-30 mm a na zádi 60-18 mm. Za pásem byla umístěna protitorpédová přepážka tloušťky 45 mm. Pancéřová paluba měla tloušťku 40-30 mm. Dělové věže věží hlavní ráže měly pancéř silný 100 mm, barbety a velitelská věž 140 mm. Pancéřování následujících dvou lodí této třídy bylo zesíleno téměř na všech místech.

 

Původní úvahy o výzbroji 15" (381 mm) kanóny byly kvůli nízké tonáži plavidla rychle smeteny ze stolu a v původní koncepci lodě Deutschland již figurovaly 12" (305 mm) kanóny. Taková ráže děl však narazila na podmínky kladené spojenci, neboť podle podmínek smlouvy mohla být tato děla použita pouze u pobřežních baterií a navíc mohla být vyrobena pouze jedna hlaveň ročně. Nakonec bylo tedy rozhodnuto lodě vybavit 11" (280 mm) kanóny, což bylo to nejlepší v co mohli Němci v té době doufat. Hlavní výzbroj tedy tvořilo šest děl ráže 280 mm ve dvou trojhlavňových věžích Derh C/28 - jedna na přídi a jedna na zádi. Hlavně byly vyrobeny v Kruppových závodech, vážily 48 tun jedna a měly 80 drážek ve vývrtu. Jejich dostřel byl 36 475 metrů a pálily projektily o hmotnosti 300 kg rychlostí 2,5 rány za minutu. Maximální náměr děl byl 40°


Sekundární výzbroj tvořilo osm děl ráže 150 mm (5,9"/55 cal) SK C/28 uložených v osmi věžích MPL C/28. Jejich kadence byla 6-8 ran za minutu a dostřel 23 000 metrů.
Protiletecká výzbroj sestávala z šesti kanónů ráže 88mm/76cal  SK C/32 ve dvoudělových věžích Dopp LC/31, dále pak z osmi kanónů ráže 37mm/83cal  SK C/30 uložených ve dvoudělových věžích Dopp LC/30 a v neposlední řadě deseti kanónů ráže 20mm/65cal uchycených jednotlivě.
Deutschland byl původně vyzbrojen osmi torpédomety ráže 500 mm, ale později byly nahrazeny osmi torpédomety ráže 533 mm. Byly umístěny na zadní palubě ve dvou čtyřhlavňových kompletech a chránily je pancéřové štíty proti účinkům rázové vlny při palbě zadní dělové baterie.

 

Katapult umístěný uprostřed lodi byl na Deutschland přidán teprve v roce 1936 a startovaly z něj hydroplány - nejprve Heikel He-60 a později Arado Ar-196.

Od svého uvedení do služby do konce roku 1933, prováděl křižník Deutschland plavební a rychlostní testy. V roce 1935 podnikl zkušební plavbu do Jižní Afriky, při níž měla být otestována výdrž hnacích jednotek - loď urazila 12 268 námořních mil za 32 dní bez jakýchkoliv problémů. V létě 1935 pak prováděl hlídkové plavby v Atlantiku společně s křižníkem Admiral Scheer a s lehkým křižníkem Emden. V roce 1936 Deutschland obeplul Britské ostrovy, navštívil Kodaň a cvičil střelbu v Severním moři a Baltu. V letech 1936-38 prováděl spolu s křižníkem Admiral Scheer blokádu Španělska a při kotvení u ostrova Ibiza byl napaden španělským republikánským letounem, který způsobil menší škody.

 

Křižník Deutschland vyplul po začátku války v září roku 1939 do vod Atlantiku a pustil se okamžitě do korzárského vedení boje - tzn. napadání nepřátelských obchodních a zásobovacích lodí. Zanedlouho potopil dvě lodě a jednu zajal, ale kvůli poruše motorů byl nucen se v listopadu vrátit na základnu. Poté se přemístil do Wilhemshavenu a 15.12.1939 byl přejmenován na Lützow. Jedna z teorií hovoří o tom, že loď byla přejmenována po potopení křižníku Admiral Spee (17.12.1939) a Hitler měl obavy, aby stejný osud nepotkal loď nesoucí jméno "Velkého Německa".

 

V dubnu 1940 se Lützow připojil k 5. squadroně (bitevní skupina č.5) a vydal se spolu s ní k norským břehům. Při norském tažení se německý svaz dostal v Oslofjordu pod palbu pobřežní baterie a Lützow utržil tři zásahy. Vedoucí loď skupiny, těžký křižník Blücher, byla norskými děly potopena a Lützow přebral úlohu velení svazu. Následujícího dne, 11. dubna 1940, vstoupily německé jednotky v čele s Lützowem dopřístavu v Oslu a Lützow byl ještě týž den převelen zpět do Kielu kvůli opravám. Křižník se vydal zpět bez doprovodu a 12. dubna byl napaden britskou ponorkou Spearfish a přišel o oba lodní šrouby a kormidlo. Neovladatelná loď byla nakonec odtažena do Kielu minolovkami. Následné opravy trvaly až do jara roku 1941.

 

V létě 1941 se Lützow vydal do norského fjordu u Trondheimu, kde mělo probíhat cvičení střelby z torpédometů, ale loď byla 12. června 1941 objevena osamělým britským torpédovým letounem, který křižník torpédoval v průlivu Eger. Plánovaná mise v Atlantiku byla zrušena a Lützow musel znovu do doků.

 

Na jaře 1942 byl Lützow převelen na Norskou základnu, nejprve k Trondheimu a později do Narviku. V létě křižník při německém útoku na britský konvoj nedopatřením najel na písečný práh v průlivu Tjeld a musel být opět odtažen do Trondheimu a následně v srpnu do Kielu. V prosinci 1942 prováděl Lützow cvičení v Baltu a poté se připojil ke svazu tvořeném křižníkem Admiral Hipper a šesti torpédoborci. Tento svaz měl z úkol zničit konvoj JW51B v operaci nazvané "Regenbogen", ale při střetu s britským krytím konvoje byl Admiral Hipper poškozen křižníky Jamaica a Sheffield a jeden torpédoborec byl potopen a svaz se rozpadl a stáhl zpět.

 

V roce 1943 se Lützow vrátil do Německa a kotvil Gottenhavenu. Na počátku roku 1944 sloužil jako výcviková loď námořních kadetů a v létě doprovázel s torpédovými čluny transporty železné rudy ze Švédska. V červenci 1944 měl Lützow opět se skupinou torpédových člunů podporovat evakuaci německých jednotek z Rigy, ale kvůli nedostatku paliva byl převelen do přístavu v Libau, kde sloužil jako protiletecká baterie. V září 1944 navštívil opět Gottenhaven, kde byly přidány další protiletadlové kanóny a následně byl vyslán spolu s těžkým křižníkem Prinz Eugen, dvěma torpédoborci a dvěma torpédovými čluny jako krytí evakuačních konvojů z Litvy a v prosinci podoporoval německé jednotky u Litevských přístavů Memel a Sworbe.

 

Od prosince 1944 do března 1945 poskytoval Lützow dělostřeleckou podporu německým vojskům u Memelu, Elbingu a Danzigu. V dubnu 1945 byl křižník odvolán a převelen do Swinemünde ale 16. dubna utržil u vjezdu do přístavu několik zásahů leteckými bombami při náletu letadel RAF a dosedl na mělké dno. Nicméně zadní dělová věž a část protileteckých zbraní byly stále v provozu. To také dokázal 28. dubna, když bombardoval ruské jednotky. Dne 4. května 1945 byl v bezvýchodné situaci potopen vlastní posádkou.

 

Na jaře roku 1946 byl Lützow sovětskou armádou vyzdvižen a přesunut do Kaliningradu nebo Leningradu a v roce 1947 sloužil jako experimentální plavidlo pro zkoušky zbraní. Zdroje se zde různí - některé uvádějí, že byl potopen v červnu 1947 a jiné, že byl v tomto roce sešrotován.

 

 

 

Technicko-Taktická data:

Celková délka 186 m
Délka při čáře ponoru 181,7 m
Šířka 21,7 m
Ponor 5,87 m
Výtlak standardní 11 700 t
Výtlak maximální 15 200 t
Výzbroj 6 x 280 mm (11,1"/52)
8 x 150 mm (5,9"/55)
6 x 88 mm/76 AA
8 x 37 mm/83 AA
10 x 20 mm/65 AA
8 x 533 mm torpédomety (2x4)
Max. rychlost 28,5 uzlu
Pohon 8 x diesel MAN-9
Výkon 41 748 kW
Akční rádius 19 000 nám. mil při rychlosti 19 uzlů
Zásoba paliva 3 300 tun nafty
Pancéřování - bok 80 mm
Pancéřování - paluba 40 mm
Pancéřování - dělové věže 100 mm
Pancéřování - barbety 140 mm
Letouny 2 x Arado AR-196
Katapult 1
Posádka 926 - 1 100 mužů
Zařazena do služby 1. dubna 1933
Vyřazena ze služby / potopena 4. května 1945

lutzov1.jpg

lutzov2.jpg

lutzov3.jpg

600px-War_Ensign_of_Germany_(1903-1918).svg.png

  • Cool 3

Share this post


Link to post
Share on other sites
Sign in to follow this  

  • Recently Browsing   0 members

    No registered users viewing this page.

×