Jump to content
Sign in to follow this  
dadasan789

ROYAL NAVY

7 comments in this topic

Recommended Posts

[R_R]
Beta Tester
131 posts
7,824 battles

Britské královské námořnictvo - historie a bojové nasazení jednotlivých lodí.

Největší a nejslavnější námořnictvo před druhou světovou válkou, jeho historie sahá hluboko do minulosti

Share this post


Link to post
Share on other sites
[R_R]
Beta Tester
131 posts
7,824 battles

HMS Belfast (C35) byl lehký křižník podtřídy Edinburgh třídy Town britského válečného námořnictva –Royal Navy. Byl nejtěžším britským lehkým křižníkem, který se zapojil do bojů druhé světové války. V současné době je zakotven na řece Temži poblíž Tower Bridge a slouží jako muzeum. Toto muzeum, jako poslední velký válečný křižník, spravuje Imperial War Museum

 

Podtřída EDIMBURGH:

Třída Edinburgh byla dvojčlenná třída, která byla poslední ze tří podtříd třídy Town. Před stavbou byly plány na loď důkladně předělány, aby se nové lodě mohly postavit například lodím tříd Mogami a Brooklyn. Tyto lodě se měly stát největšími a nejsilnějšími lehkými křižníky Royal Navy, jaké kdy byly. Lodě nové třídy „Modified Town“ měly být silněji vyzbrojené než jejich předchůdci. Loď měla být vyzbrojena nejméně patnácti 152mm děly, aby se vyrovnala výzbroji japonských a amerických tříd. Dalo se to udělat způsobem, jako Američané a Japonci - pět dělových věží se třemi hlavněmi. Avšak tuto variantu musela admiralita zavrhnout z důvodu délky lodí, která by musela být větší než standardní velikost britských suchých doků. Z toho důvodu se admiralita rozhodla zabudovat do lodi 4 čtyřhlavňové dělové věže. Tato varianta vycházela na 16 hlavní, což by bylo o jednu hlaveň více než u Brooklynu a Mogami. Avšak konstrukce čtyřhlavňových dělových věží byla velmi náročná. Vzhledem k mnoha technickým problémům se muselo ustoupit zpět k tříhlavňovým dělovým věžím. Navíc zde však byla umístěna čtyři 102mm děla (celkem 12 oproti původním osmi). 17. března 1938 na Den svatého Patrika byl první z dvou křižníků HMS Belfast spuštěn na vodu. Láhev o jeho bok rozbila manželka Nevila Chamberlaina se slovy „Ať pán ochraňuje ji a všechny, kdo se na ní budou plavit“.

 

Loď byla spuštěna na vodu 17.března 1938 (na den svatého Patrika) a do služby vstoupila 5.srpna 1939. Krátce po zahájení války byla poškozena minou, která poškodila její trup a zranila několik členů posádky. Tato nehoda vyřadila křižník z provozu na tři roky. Mezi její nejznámější akce patří účast v bitvě u severního mysu, kde byl potopen německý bitevní křižník Scharnhorst a dělostřelecká podpora vylodění v Normandii. Křižník byl také použit při podpoře sil OSN v době korejské války.

Loď byla vyřazena z provozu 24.srpna 1963 a roku 1971 byla zakoupena pro Imperial War Museum za 1 £. Byla odvlečena do nového kotviště v Symon's Wharf na řece Temži a 21. října téhož roku u příležitosti oslav bitvy u Trafalgaru zpřístupněna veřejnosti.

befast1.jpg

befast2.jpg

belfast3.jpg

belfast4.jpg

befast5.jpg

  • Cool 4

Share this post


Link to post
Share on other sites
[R_R]
Beta Tester
131 posts
7,824 battles

HMS Hood byl bitevní křižník třídy Admiral, sloužící v Royal Navy. Celkem měly být postaveny čtyři lodě této třídy (Anson, Hood, Howe a Rodney), ale v době realizace projektu došlo k bitvě u Jutska, ve které byly výbuchem muničních skladišť zničeny tři britské bitevní křižníky (HMS Indefatigable, HMS Queen Mary a HMS Invincible). Po bitvě došlo k přehodnocení koncepce britských bitevních křižníků a z třídy Admiral tak byl po rozsáhlých úpravách projektu dokončen pouze Hood. Ten se stal vůbec posledním postaveným britským bitevním křižníkem. Jména sesterských lodí byla po válce přidělena novým bitevním lodím třídy Nelson (HMS Rodney) a třídy King George V (HMS Anson a HMS Howe).

Stavba lodi začala 1. září 1916 v loděnicích John Brown & Company. Po ztrátě tří bitevních křižníků v bitvě u Jutska byla konstrukce zesílena a bylo přidáno 5000 tun pancéřování. Hlavním cílem úprav bylo poskytnout lodi ochranu i proti dělům ráže 381 mm (15 palců), které měla sama ve výzbroji. V té době byla loď také někdy klasifikována jako rychlá bitevní loď, přestože Royal Navy nazývala každou bitevní loď, rychlejší než 24 uzlů, bitevním křižníkem bez ohledu na jeho pancéřování a koncepci vůbec. V době svého dokončení byl Hoodnejvětší bitevní lodí na světě, byl považován za chloubu celé Anglie. Rozdíl ve velikosti mezi ním a vůbec největší bitevní lodí v historii Royal Navy HMS Vanguard, dokončenou ovšem až v roce 1946, byl minimální.

 

Meziválečná doba

Ve své době byl Hood největší lodí a chloubou Royal Navy. Loď byla ve Velké Británii velice populární. Většinu času proto strávila na reprezentativních plavbách po světě. Od listopadu 1923 do září 1924 se Hood, společně s bitevním křižníkem HMS Repulse a několika menšími plavidly, vydal na cestu kolem světa. Během této cesty si loď prohlédlo 750 000 lidí. Jako navigátor na lodi v roce 1920 začal sloužit budoucí První námořní lord John. H. D. Cunningham.

 

Válečné nasazení 

V červnu 1939 se Hood připojil k domácí flotě ve Scapa Flow. Po vypuknutí války byl nasazován především při ochraně konvojů a hlídkách proti německým křižníkům v oblasti Islandu a Faerských ostrovů. V září 1939 ho zasáhla letecká puma ráže 250 kg, ale nezpůsobila žádnou škodu. V červenci 1940 byl Hood vlajkovou lodí britského Svazu H, který zničila francouzskou flotu, kotvící v Mers-el-Kebíru. Loď v bitvě vystřelila 56 granátů hlavní ráže. Pak opět patrolovala v Severním Atlantiku. Od ledna do března 1941 prošla loď údržbou v loděnicích v Rosythu. Přestože i tak byla ve špatném technickém stavu, do doby, než vstoupilo do služby více nových bitevních lodí třídy King George V, nebylo možné ji vzít do suchého doku na větší opravy.

Hood byl jednou z lodí, které se zapojily do pátráni po německé bitevní lodi Bismarck, která se v květnu 1941 pokusila proniknout do Atlantiku. Byl vlajkovou lodí viceadmirála Lancelota Hollanda a ve svazu ho ještě doplňovala úplně nová bitevní loď HMS Prince of Wales. Svaz admirála Hollanda se s Bismarckem a jeho doprovodem v podobě těžkého křižníku Prinz Eugen, střetl 24. května 1941 v úžině mezi Islandem a Grónskem (bitva v Dánském průlivu).

Jeho zadní muniční komora byla zasažena střelou z Bismarcku a Hood explodoval. Skončil stejně jako tři jeho předchůdci v bitvě u Jutska. Z 94 důstojníků a 1321 mužů posádky přežili pouze 3 námořníci (Tedd Briggs, Bob Tilburn a Bill Dundas), které o dvě hodiny později, ze studeného moře vylovil torpédoborec HMS Electra.

Ztráta populární lodi byla pro mnoho Angličanů velkým šokem. Někteří lidé po válce vzpomínali, že zpráva o potopení Hoodu pro ně byla nejvíc šokující informací, kterou za války slyšeli. Royal Navy posléze soustředila veškeré síly na zničení Bismarcku, ke kterému nakonec 27. května 1941 došlo.

 

Vrak

Vrak lodi byl objeven v červenci 2001 v hloubce 3000 metrů. Objevila ho expedice, placená televizní stanicí Channel Four Television, vedená hledačem vraků Davidem Mearnsem. V roce 2002 byl vrak britskou vládou prohlášen za válečný hrob.

Trosky jsou soustředěny ve dvou hlavních oblastech. Východní pole se skládá především z menších úlomků, pocházejících z přídě. Zadní část trupu, která je největším pozůstatkem lodi, je jižněji a vytvořila při svém dopadu velký kráter. Na dalších místech se nacházejí pozůstatky věží a muničních skladišť, které byly rozmetány při výbuchu lodi. Zvlášť je také příď lodi, která se oddělila před věží A.

Lodní zvon byl vyzvednut 7. srpna 2015 Allenovou jachtou M/Y Octopus.

Na ostrově Ascension se z Hoodu dodnes dochovala dvě děla ráže 140 mm, pravděpodobně sejmutá při opravách v roce 1940. Děla byla v roce 1941 použita k vyzbrojení pobřežní baterie. Střílelo se z nich pouze jednou a to 9. prosince 1941, kdy baterie pálila na vynořenou německou ponorku U-124. Jsou dodnes ve výborném stavu. Jeden kus stejného děla se také zachoval na Faerských ostrovech. Kromě samotného vraku jsou to jediné velké dochované pozůstatky celé lodi.

hodd3.jpg

hodd1.jpg

hodd4.jpg

hodd2.jpg

Share this post


Link to post
Share on other sites
[R_R]
Beta Tester
131 posts
7,824 battles

HMS York

 

 

Poslední skupinou těžkých křižníků postavených pro Royal Navy byla třída York. Jednalo se v zásadě o zmenšenou verzi "County class" (třída London), s menším počtem děl, avšak se zlepšenou ochranou. Původně byla plánována stavba série sedmi lodí, ale z důvodu postupného snižování výdajů na tuto kategorii námořního arzenálu byly nakonec postaveny pouze dvě jednotky.

HMS York byla postavena loďařskou společností Palmers v Jarrow v severní Anglii. Kýl byl položen 16. května 1927, trup byl spuštěn na vodu 17. července 1928 a loď byla dokončena 1. května 1930.

Hlavní výzbroj této třídy tvořilo šest kanónů ráže 203 mm Mk8 uložených ve třech dvoudělových věžích. V plánech byl uvažován letecký katapult umístěný na dělové věži "B", ale v průběhu stavby bylo toto řešení zavrženo a katapult se nakonec nacházel za druhým komínem. Původní pevný příčný katapult byl v letech 1937/38 nahrazen otočným typem. Loď nesla původně letoun Fairey IIIF, později Walrus.
Sekundární výzbroj tvořily čtyři kanóny ráže 102 mm QF Mk5 HA používané jako univerzální. Protileteckou výzbroj doplňovaly dva čtyřnásobné kulomety ráže 12,7 mm po bocích velitelského můstku. Na počátku války byly doplněny pouze dva kanóny ráže 20 mm, jeden z nich byl umístěn na dělové věži "A".

Díky oslabení výzbroje o jednu záďovou věž s děly 203mm se zkrátil trup o více než 15 metrů, což jednak přineslo úsporu tonáže o téměř 17 procent v porovnání se třídou London a navíc to umožnilo zesílit boční pancéř až na 76 mm (proti 25 mm u třídy London). Vylepšená pancéřová ochrana zřejmě zachránila křižník Exeter od jisté zkázy při bitvě v ústí řeky La Plata. Paluba nesoucí 102 mm kanóny obdržela na začátku války protistřepinovou ochranu.

HMS York měla na rozdíl od HMS Exeter komíny a stožáry skloněné směrem k zádi. Velitelský můstek byl zmenšenou verzí můstku tříd Kent a London a tvořila jej nástavba s několika ochozy, zatímco HMS Exeter měla můstek skříňového typu, jaký byl používán například na pozdějších lehkých křižnících třídy Leander.

Po svém uvedení do služby strávila HMS York několik let dislokována na základnách America Station a West Indies Station v rámci Osmé křižníkové divize. V důsledku rozpoutání války v Habeši (Etiopie) byla převelena do Středozemního moře, kde působila od září 1935 do jara 1936. V září 1939, kdy vypukla válka v Evropě a formovaly se první německé korzárské jednotky, byla převelena opět na základnu America Station. Jejími bojovými úkoly byla ochrana prvních konvojů směřujících z Halifaxu v Novém Skotsku do Británie. V říjnu 1939 se v Halifaxu připojila ke svazu Force F a spolu s HMS Berwick vytvořila první bojovou skupinu zaměřenou na vyhledávání německých korzárů. Pátrání se vyplatilo, když 3. března 1940 zadržela v Dánském průlivu německý pomocný křižník Arucas. Následující měsíc se HMS York připojila k Home Fleet a pomáhala v rámci operace Wilfred dopravit spojenecké jednotky do Norska. V následujících dnech se podílela na Norské kampani. 
V létě 1940 byla HMS York převelena do Středomoří a připojila se ke Třetí křižníkové divizi se základnou na Maltě a později v Alexandrii. Při akcích proti italské Maríně ukončila osud torpédoborce Artigliere, který byl již těžce poškozen z předchozího střetnutí s britským Ajaxem. V následujících měsících prováděla krytí konvojů směřujících na Maltu, dopravovala spojenecké jednotky do Řecka a operovala ve východní části Středozemního moře. 
Dne 26. března 1941 odrazily od boků italských torpédoborců Crispi a Sella motorové čluny naložené výbušninami a v plné rychlosti narazily do trupu HMS York, která kotvila v zátoce Suda na Krétě. Exploze otevřela v boku lodi velké otvory a loď dosedla na mělké dno. Britská admiralita zvažovala její vyzvednutí a opravu, ale vývoj na frontě ji předešel a tak byla loď při evakuaci ostrova zničena náložemi 22. května 1941. Trosky byly vyzvednuty a sešrotovány v roce 1952.

 

 

Technicko-Taktická Data:

Celková délka 175,3 m
Šířka 17,4 m
Ponor 5,2 m
Výtlak standardní 8 250 t
Výtlak maximální 10 500 t
Výzbroj 6 x 203 mm Mk8 (8"/50 - 3x2)
4 x 102 mm QF Mk5 HA (4"/45 - 4x1)
2 x 20 mm AA (2x1)
12 x 12,7 mm MG (2x3)
6 x 533 mm torpédomety (2x3)
Pancéřování bok 76mm, paluba 35mm, dělové věže 25mm, muniční komory 25mm-101mm
Max. rychlost 32,25 uzlu
Pohon 8 kotlů Admiralty 3
4 turbíny Parsons
Výkon 80 000 ks
Akční rádius 10 000 nm. při 14. uzlech
Zásoba paliva 1 900 t
Letouny 1
Katapulty 1
Posádka 620 mužů
Zařazena do služby 1. května 1930
Vyřazena ze služby / potopena 22. května 1941

york2.jpg

york4.jpg

york3.jpg

york1.jpg

  • Cool 3

Share this post


Link to post
Share on other sites
[R_R]
Beta Tester
131 posts
7,824 battles

 

HMS Nelson

 

První třídou moderních bitevních lodí stavěných pro britské námořnictvo v meziválečném období byla třída Nelson o standardním výtlaku 33 950 tun. Třída sestávala ze dvou jednotek a sice HMS Nelson a HMS Rodney.

 

Bitevní loď HMS Nelson byla postavena v Newcastlu v loděnicích společnosti Armstrong Witworth. Kýl byl položen 28. prosince 1922, loď byla spuštěna na vodu 3. září 1925 a uvedena do služby 10. září 1927.

 

Tento typ se vyznačoval několika primáty a zvláštnostmi v porovnáním s jinými bitevními loděmi Royal Navy. Především se jednalo o první třídu bitevních lodí v britském námořnictvu vyzbrojenou děly hlavní baterie ráže 406 mm (16"/45). Ačkoli ve výzbroji jiných válečných námořnictev světových velmocí již byly lodě s děly této ráže, v době svého uvedení do služby byly lodě třídy Nelsonjedněmi z nejlepších. 
Další zajímavostí bylo, že všechna děla hlavní baterie byla umístěna v přední části trupu. Toto uspořádání bylo výsledkem snahy zmenšit co nejvíce rozměry pancéřového jádra lodi - citadely - a kromě kompaktnosti konstrukce nabízelo i úsporu na hmotnosti použitého pancéře. Děla střední ráže pak byla umístěna v zadní polovině trupu.

Jak již bylo výše uvedeno, hlavní výzbroj tvořilo devět děl ráže 406 mm (16"/45) Mark I  uložených ve třech trojvěžích. Tyto kanóny byly původně navrženy pro plánované bitevní křižníky "G3", které nebyly nikdy postaveny kvůli omezením Washingtonské dohody z roku 1922 a poté, po drobných úpravách, jimi byly vyzbrojeny pouze a jen lodě Nelson a Rodney. Děla vyráběly firmy Vickers, Elswick, Beardmore a Royal Gun Factory. Hlavně měly 80 drážek, byly 18,85 metru dlouhé (včetně nábojové komory) a vážily přibližně 79 tun každá. Kadence se pohybovala okolo 1,5 rány za minutu. Projektily o hmotnosti 929 kg bylo možno vystřelit až do vzdálenosti 34 750 metrů. Rozsah elevace se pohyboval v rozmezí -3° až + 40° při rychlosti náměru 10° za sekundu. Rotující část věže měla rozsah 200° u věží A a B a přibližně 50° na každou stranu u věže C. Rychlost otáčení činila 4° za minutu. Původní výpočty předpokládaly vyšší hnací nálož, tedy i úsťovou rychlost a dostřel, ale při důkladných testech na začátku třicátých let se ukázalo, že při těchto hodnotách jsou děla nepřesná a navíc projektily při odpalu odtrhují části drážkování hlavně. Tím se snižovala předpokládaná životnost hlavní na cca. 180 výstřelů. Proto došlo k redukci prachové nálože a u nových hlavní byl zvětšen počet drážek na 92. Životnost hlavní ani jejich přesnost to však nijak výrazně neovlivnilo. Přes všechny tyto a další nedostatky se tato děla nakonec osvědčila a při pozdějším průzkumu vraku německé lodě Bismarck se jejich zásahy ukázaly daleko více devastující než zásahy 356 mm děl bitevní lodě King George V. Podle některých zdrojů byl účinek tlakové vlny při palbě všech děl natolik silný, že reálný palebný úhel činil pouze 180° přední polosféry, jinak hrozilo poškození lodi.
Sekundární výzbroj tvořilo 12 děl ráže 152 mm (6"/50 cal) BL Mark XXII umístěných v šesti dvojhlavňových věžích Mark XVIII na zádi lodě. Jednalo se o klasická protilodní děla i když jejich vysoký náměr by jim dovoloval i protileteckou palbu, nicméně rychlost jejich elevace a otáčení byla příliš nízká pro protiletecký boj. Rozestupy mezi jednotlivými věžemi byly poměrně malé a navíc byly věže chráněny slabým pancéřem, což nebylo šťastné řešení, neboť hrozilo zničení celé baterie na jednom boku lodi jediným zásahem nepřátelského projektilu nebo letecké pumy. Maximální dostřel těchto děl činil 23 590 metrů a hmotnost projektilu 50,8 kg. . Hnací nálože byly nabíjeny zvlášť ve formě jednoho vaku. Kadence se pohybovala mezi 6 až 8 ranami za minutu. Typická zásoba munice byla 135 projektilů CPBC, 15 projektilů HE a 24 tréninkových projektilů na hlaveň a 72 kouřových granátů pro celou baterii. Náměr hlavní se pohyboval v rozmezí -5 až +60 stupňů a odměr věží v rozsahu přibližně +/- 100 stupňů. 
Dalšími zbraněmi tvořícími sekundární výzbroj byly 120 mm děla (4,7"/40 cal) QF Mark VIII. Tyto kanóny měly být schopny univerzálního použití, ale kvůli nízké kadenci nebyly při protileteckém boji příliš efektivní. Na palubě bylo instalováno šest těchto děl v jednohlavňovém otevřeném provedení a byly nabíjeny manuálně. Jelikož celková hmotnost náboje byla 33,6 kg, obsluha děla se brzy vyčerpala a nebyla schopna po delší dobu udržet vysokou rychlost střelby.
Protileteckou výzbroj tvořily původně 24 pom-pomy ráže 40,5 mm (2dpr/40 cal) v konfiguraci 8x1 a 2x8 hlavní a 2x4 kulomety ráže 12,7 mm (.50"/62 cal). V roce 1940 však byly tyto zbraně nahrazeny modernějšími a účinnějšími čtyřhlavňovými komplety Bofors ráže 40mm (4x4) a 20mm kanóny Oerlikon (5x2 a 55x1). Kadence kanónu Bofors se pohybovala standardně okolo 120 ran za minutu a 140-160 ran za minutu při horizontálně namířené hlavni (gravitační efekt při nabíjení) a kanóny Oerlikon dosahovaly 250-320 ran za minutu a teoretická cyklická rychlost střelby činila dokonce 450 ran za minutu.

 

Hnací systémy nebyly ničím zajímavé. Konstruktéři kladli při návrhu této třídy značný důraz na ochranu a tak pancéřování "spolklo" značnou část z celkového výtlaku lodě. Kvůli omezení celkové tonáže vyplývající z Washingtonské smlouvy byly redukovány právě hnací systémy, aby se loď vešla do předepsaných 35 000 tun standardního výtlaku. Turbíny dávaly výkon pouhých 45 000 koňských sil, z čehož vyplývala maximální rychlost 23 uzlů a to bylo v době spuštění těchto lodí na vodu velmi málo.

 

Na počátku Druhé světové války v říjnu 1939 německé válečné námořnictvo pod velením admirála Dönitze vypustilo do vod Atlantiku smečku ponorek. Tyto byly úspěšné především proti konvojům při korzárském vedení boje, ale proti velkým válečným lodím takové úspěchy neslavily. Výjimkou byla U47, která potopila bitevní loď Royal Oak přímo na chráněném kotvišti Scapa Flow. Britové poté přesunuli většinu své flotily na kotviště na skotském jezeře Loch Ewe a do zátok Forth a Clyde. Německá torpéda na ponorkách byla vybavená magnetickým senzorem, který se však ukázal méně spolehlivým, než Němci předpokládali. Když velitel německé ponorky U56 - Wilhelm Zahn objevil 30. října severozápadně od Orknejí velký kotvící britský svaz sestávající z bitevních lodí HMS Nelson, HMS Rodney, bitevního křižníku HMS Hood a asi tuctu torpédoborců, chtěl zopakovat úspěch kapitána Priena ve Scapa Flow a proplížil se kordonem torpédoborců. Po odpálení třech torpéd na HMS Nelson jej však čekalo trpké zklamání - torpéda udeřila do boku lodi, ale nevybuchá se odrazila mimo. Tento neúspěch ho tak deprimoval, že musel být postaven na několik měsíců mimo službu :) Němci poté více využívali magnetických min, kterých rozmístili kolem Britských Ostrovů tisíce, a tyto miny se na čas staly úspěšnější než flotila ponorek. HMS Nelson která tak šťastně unikla torpédovému útoku, sama najela nedaleko Loch Ewe na jednu minu a po následné explozi se kvůli trhlině v trupu málem potopila.
21. listopadu 1939 vyrazily z německých přístavů bitevní lodě Gneisenau a Scharnhorst spolu s křižníky Köln a Leipzig a jejich úkolem bylo potopit všechna nepřátelská plavidla na severu. Za dva dny nato potopily britskou obchodní loď Rawalpindi, která proti nim neměla nejmenší šanci. HMS Nelson, HMS Rodney, jeden křižník a sedm torpédoborců bylo vysláno na místo střetnutí, ale po německých lodích nebyla ani památka. Při návratu na základnu na jezeře Loch Ewe najela Nelson (jak je uvedeno výše) při rychlosti 13 uzlů na minu. Při nehodě utrpělo 73 mužů zranění, trup byl pod čarou ponoru směrem k přídi rozerván a plechy prohnuty dovnitř v délce 21 metrů a byly zaplaveny oddíly v délce zhruba 40 metrů. To si vyžádalo opravy v doku, které trvaly osm měsíců a byly prováděny v Portsmouthu.
Po skončení oprav se připojila k Home Fleet ve Scapa Flow a odtud se 6. září 1940 vydal svaz válečných plavidel v čele s HMS Nelson na operaci s kódovým označením "DF". Cílem byl útok na nepřátelská plavidla v oblasti mezi Sogne Fjordem a Grip Lichtem u norského pobřeží. Letouny z letadlové lodi Furious potopily dvě lodě o výtlaku cca. 2 000 tun. Další misí byl hon na německý křižník Admiral Scheer v oblasti mezi Islandem a Faerskými ostrovy, který byl probíhal od 6. do 13. listopadu 1940.
Na začátku května 1941 se HMS Nelson podílela spolu s bitevní lodí King George V na první britské obojživelné operaci v této válce a sice vylodění na Lofotských ostrovech. Přepad byl proveden přibližně ve tři hodiny ráno 2. května a pozemním oddílům se podařilo zdemolovat 11 továren, tanky s naftou a 4 lodě. Poté se Nelson přesunula do Středozemního moře, kde držela italskou válečnou flotilu v uctivé vzdálenosti od zásobovacích konvojů na Maltu. Nicméně se Italům posléze podařilo zasáhnout ji leteckým torpédem a byla na několik měsíců vyřazená z boje.
V srpnu roku 1942 byla situace na Maltě zoufalá - nedostávalo se jídla a pohonných hmot, lidé neměli žádné náhradní šatstvo ani obuv a celý ostrov byl již 154 dní nepřetržitě bombardován. Tehdy se u Gibraltaru formoval velký spojenecký konvoj s krycím názvem "Pedestal", který sestával ze 14 obchodních lodí a 52 různých válečných plavidel. HMS Nelson spolu se sesterskou lodí HMS Rodneya třemi letadlovými loděmi HMS Victorious, HMS Eagle a HMS Indomitable utvořily krycí svaz, první britský svaz s více nosiči. Další letadlovka HMS Furious měla zvláštní úkol - dopravit na ostrov 38 letounů Spitfire. Konvoj přepravoval převážně potraviny a naftu a kerosen pro Spitfiry. Právě díky tomuto konvoji se podařilo Maltu udržet. 
S vývojem další situace ve Středomoří se Itálie stáhla do úplné defenzívy, což vyvrcholilo 29. září 1943, kdy bylo na palubě HMS Nelson podepsáno příměří. Dokument podepsali generál Eisenhower a maršál Badoglio. 
Na počátku roku 1944 byla HMS Neslon přezbrojena, přičemž byly posíleny především protiletecké zbraně a byl doplněn povrchový a protiletecký radar. Následovala invaze do Normandie 6. června 1944, při níž Neslon asistovala dělostřeleckou přípravou a podporou, podobně jako další lodě Royal NAVY a US NAVY. 
V roce 1945 se HMS Neslon přesunula do oblasti Pacifiku. Cílem zdejších britských námořních sil bylo prosazení kapitulace Japonska, a to mohlo být složité, neboť v oblasti byla spousta ostrovů, kde ještě bylo možno očekávat odpor, především v Malajsii. Dne 27. srpna 1945 vyrazil svaz "Task Group" v čele s  HMS Nelson spolu s lehkým křižníkem Ceylon, dvěma eskortními letadlovými loděmi a několika torpédoborci z Rangoonu do Penangu. Tam skupina dorazila následující den a 2. září se Japonci v oblasti Penangu vzdali a na palubě HMS Nelson podepsali kapitulaci. Za týden 9. září podporovala spolu s francouzskou bitevní lodí Richelieu vylodění v Malajsii, ale jednotky nenarazily na žádný odpor.
V říjnu 1945 opustila oblast Dálného východu a do přístavu v Portsmouthu vplula 25. téhož měsíce. Nato byla vyřazena z aktivní služby a stala se součástí rezervní floty. V roce 1946 sloužila HMS Nelson jako školní loď a v roce 1947 byla v Portsmouthu vyřazena z flotily. Dne 15. března 1949 byla prodána do šrotu, ale ještě než byla úplně rozebrána sloužil její holý trup v zálivu Fort jako plovoucí cíl pro cviční letecké bombardování.

 

Technicko - Taktická Data:

Délka 216,5 m
Délka při čáře ponoru 212 m
Šířka 32,3 m
Ponor 9,1 m
Výtlak standardní 33 313 t
Výtlak plný cca. 38 000 t
Výzbroj 9 x 406 mm (16"/45)
12 x 152 mm (6"/50)
6 x 119 mm (4,7") AA
16 x 40 mm AA
65 x 20 mm AA
Max. rychlost 23 uzlů
Zásoba paliva 4 000 tun
Pohon 8 bubnových kotlů Admiralty 3
parní turbíny Brown-Curtis
Lodní šrouby 2
Výkon strojů 45 000 ks
Akční rádius 7 000 nám. mil při 14 uzlech
Pancéřování - bok 355,6 mm
Pancéřování - paluba 158,7 mm
Pancéřování - věže 406-228 mm
Pancéřování - barbety 381 mm
Posádka 1 314 mužů
Zařazení do služby 10. září 1927
Vyřazení ze služby / potopena 1947

nelson3.jpg

nelson1.jpg

nelson2.jpg

nelson5.jpg

nelson4.jpg

  • Cool 4

Share this post


Link to post
Share on other sites
[R_R]
Beta Tester
131 posts
7,824 battles

HMS Eagle

 

 

Britské loděnice Armstrong Whitworth stavěly před První světovou válkou pro námořnictvo Chille dvě bitevní lodě typu Dreadnought - Almirante Cochrane a Almirante Latorre. Kýl první zmíněné lodě byl položen 20. února 1913 avšak její stavba byla v roce 1914 pozastavena a v průběhu války bylo rozhodnuto loď dostavět pro britské námořnictvo jako letadlový nosič podle plánů sira E H Tennysona d'Eyncourt. Práce na lodi byly obnoveny v roce 1917, dne 28.2.1918 dostala nové jméno HMS Eagle a trup byl spuštěn na vodu 8. června 1918. Původně se mělo jednat o nosič hydroplánů, ale později byla změněna koncepce na útočný nosič. Jak práce pokračovaly, bylo zřejmé, že loď nevstoupí do služby ještě před koncem války a tak se pracovní tempo zpomalilo. Opět naplno se práce rozběhly 24. září 1920 a loď byla již v roce 1921 prakticky hotova, ale zkoušky a menší dokončovací práce se protáhly a tak vstoupila do služby až 26. února 1924.

Po zkušenostech z přestavby HMS Furious byla zbudována průběžná letová paluba po celé délce lodi a komíny spolu s bojovou věží vytvořily rozměrný ostrov na pravoboku. Letouny byly na palubu vyváženy z prostorného hangáru dvěma výtahy.


Na obranu proti torpédoborcům sloužilo devět jednotlivě lafetovaných děl ráže 152 mm, která byla uložena pod letovou palubou. Protileteckou výzbroj tvořily čtyři kanóny ráže 102 mm. V předválečném období byl na střechu přední části ostrova umístěn protiletecký systém řízení palby (HA/DCT) a mezi komíny byl instalován osminásobný pom-pom. Protileteckou výzbroj doplňovaly původně čtyři čtyřhlavňové kulomety, které byly později nahrazeny dvanácti Oerlikony ráže 20 mm. Ty se nacházely podél letové paluby a před příďové kanóny ráže 102 mm byl doplněn druhý pom-pom. Palubní systémy zahrnovaly radary typu AR-285 a AW-290. Před válkou byly některé nádrže na mazut nahrazeny nádržemi pro letecký benzin. 
Parní kotle umožňovaly spalovat topný olej i uhlí. Jedna perlička: vzhledem k historii vývoje tohoto plavidla se HMS Eagle vyznačovala jedním unikátem v britském námořnictvu - veškeré nápisy ve strojovnách a kotelnách byly ve španělštině a cejchování v metrickém systému, což muselo strojníkům činit nemalé potíže :-)
V červnu 1924 se nalodilo 6xFlycatcher, 6xBlackburn, 6xSeagull III a 6xDart. V roce 1931 leteckou jednotku tvořilo 12xFairey IIIF, 9xHawker Osprey, před vstupem do války letectvo zastupovalo 18xSwordfish.později přibyly 4xSea Hurricane plus 4 rozložené v hangáru jako rezerva.

 

Při vstupu Británie do války se HMS Eagle nacházela v Singapuru a v průběhu října 1939 se připojila ke svazu Force I a podílela se na pátrání po německé lodi Admiral Graf Spee. V prvních měsících roku 1940 prováděla krytí konvojů s pozemními jednotkami směřujícími do Indického oceánu, ale 14. března 1940 byla poškozena při explozi munice v příďovém muničním skladišti, při které zahynulo 13 mužů, a musela se vrátit do Singapuru kvůli opravám.


V květnu 1940 se HMS Eagle připojila k britské Středomořské flotile a 5. července její letouny z 813. perutě zaútočily na italské loďstvo u Tobruku. Při této akci potopily torpédoborec Zeffiro a obchodní lodě Manzoni (o výtlaku 3 955 t) a Serenitas (5 171 t) a těžce poškodily loď Liguria (15 354 t), která musela být později potopena vlastní posádkou. Další útok svými palubními letouny provedla u Calabrie a při návratu z této akce do domovského přístavu v Alexandrii byla sama napadena italskými bombardéry, z nichž čtyři sestřelila. Při druhé akci u Tobruku 20. července 1940 její letouny z 824. perutě potopily italské torpédoborce Ostro a Nembo a obchodní loď Sereno (2 333 t). O měsíc později 22. srpna její letouny potopily v zálivu Bomba nepřátelskou ponorku Iride. Při ofenzivě spojenecké flotily na konci srpna zaútočila na letiště na ostrovech Maritza a Rhodos. Eagle po zbytek roku doprovázela konvoje ve východním Středomoří a také útočila na italská letiště a loďstvo. Dne 11. listopadu 1940 pět jejích letounů, které byly dočasně na palubě HMS Illustrious, spolu s dalšími stroji FAA (Fleet Air Arm-námořní letectvo) zaútočilo na italské bitevní lodě u Tarentu a několik z nich vážně poškodilo.


V březnu 1941 proplula HMS Eagle Suezským průplavem do Rudého moře. Její letouny odlétly na základnu Port Sudan, odkud se podílely na bombardování italského loďstva u Massawy. Poté se loď přesunula na jih ke břehům Jihoafrické republiky, kam dorazila 8. května. Ze Simonstownu (JAR) se vydala do vod jižního Atlantiku a zde operovala ze základny South Atlantic Station ve Freetownu. Dne 6. června 1941 její letouny potopily německou obchodní loď Elbe (9 179 t) a 15. června zadržela ve spolupráci s lehkým křižníkem HMS Dunedin německou loď Lothringen (10 746 t), která zásobovala ponorky. V této oblasti pak HMS Eagle působila až do října 1941.


V říjnu 1941 došlo k požáru v hangáru a loď byla opravována ve Velké Británii do ledna 1942. V únoru 1942 se HMS Eagle vrátila do Středozemního moře, dopravovala letouny na Maltu a zúčastnila se operací "Spotter" a 'Picket". V červnu 1942 prováděly její letouny vzdušné krytí konvoje směřujícího na Maltu při operaci "Harpoon". Při této operaci odvedly Hurricany z 801. perutě spolu s letouny z HMS Argus velký díl práce při ochraně konvoje před neustálými útoky německých a italských sil. Při další významné zásobovací operaci "Pedestal", která probíhala v srpnu 1942 byla HMS Eagle součástí ochranného svazu, který tvořilo 41 bojových plavidel. Přibližně 70 námořních mil od Mallorky byla HMS Eagle zasažena čtyřmi torpédy z německé ponorky U-73. Loď se potopila se dvěma důstojníky a 158 námořníky, ale 927 mužů posádky včetně kapitána Mackintoshe se podařilo zachránit torpédoborcům HMS Laforey a HMS Lookout a remorkéru Jaunty.

 

 

Technicko-Taktická Data:

Celková délka 203,3 m
Šířka při čáře ponoru 28,0 m
Ponor 7,3 m
Délka letové paluby 200 m
Šířka letové paluby 30 m
Výtlak standardní 22 200 tun
Výtlak maximální 27 229 tun
Výzbroj kanónová 9 x 152 mm (9x1)
4 x 102 mm AA (4x1)
16 x dvouliberní pom-pom (2x8)
12 x 20 mm Oerlikon (12x1)
Letouny ve výzbroji celkem 21 strojů
Fairey Swordfish
Gladiator
Fulmar I
Sea Hurricane
Katapulty ?
Výtahy 2
Pancéřování bok 114 mm, paluba 25mm+38mm+38mm
Max. rychlost 24 uzlů
Pohon 32 kotlů Yarrow
4 turbíny Brown Curtis (AG)
Výkon 55 000 ks
Lodní šrouby 4
Akční rádius 4 000 nám. mil při 18 uzlech
Zásoba paliva mazutu: ?
leteckého benzinu: ?
Posádka 785 mužů RN
196 mužů RAF
Uvedena do služby 26. února 1924
Vyřazena ze služby / potopena 11. srpna 1942 

 

Letouny ve výzbroji HMS Eagle

Čísla Squadron Odbobí Typy letounů
824 01/1937-08/1942 Swordfish I
813 02/1937-01/1942 Swordfish I/Sea Gladiator
805 dt 01/1941-02/1941 Fulmar I
804A 10/1941 Fulmar I
807 06/1942 Fulmar I
801 06/1942-08/1942 Sea Hurricane Ib
813 01/1942-06/1942 Sea Hurricane Ib

egle4.jpg

egle3.jpg

eagle2.jpg

egle1.jpg

  • Cool 1

Share this post


Link to post
Share on other sites
[R_R]
Beta Tester
131 posts
7,824 battles

HMS Vanguard

 

 

 

Loď HMS Vanguard byla navržena konstruktérem J. Brownem a postavena v Clydebanku (UK). Kýl byl položen 2. října roku 1940, loď byla spuštěna na vodu v listopadu 1944 a dokončena 9. srpna 1946.

Na britskou admiralitu udělal obrovský dojem hned první výstup německé lodi Bismarck, a i když byla v květnu 1941 zničena britskými loděmi, zůstávala zde stále její sesterská loď Tirpitz. Britové se proto rozhodli postavit loď, která by se jí více než vyrovnala. touto lodí měl být Vanguard, který však byl dostavěn až rok po skončení Druhé světové války.

 

Hlavní výzbroj Vanguardu tvořilo osm děl Mk I ráže 381 mm (15"/42 cal) umístěných ve čtyřech dvojvěžích. Je s podivem, že loď, která měla mít absolutní převahu nad německými loděmi v dělové výzbroji, byla vybavena kanóny v té době již překonané ráže, ale děla ráže 406 mm byla plánována až pro typy Lion, které nebyly nikdy postaveny. Sekundární výzbroj tvořilo 16 děl ráže 5,25" umístěných v osmi dvojvěžích na bocích lodi. Protileteckou výzbroj tvořilo 71 kanónů Bofors ráže 40mm v deseti šestihavňových kompletech a jedenácti jednotlivě umístěných kanónech a dále dva kanóny Bofors v provedení STAAG. Protiletecké zbraně velké ráže (133 mm) byly tytéž jako na lodích King George V, ale měly nové uložení a možnost dálkového ovládání. Jak sekundární, tak hlavní výzbroj bylo možno ovládat dálkově!

 

Pancéřová ochrana sestávala z bočního pancéřového pásu tloušťky 114mm - 355,6mm, pancéřové paluby tloušťky 63,5mm - 152mm, dělové věže byly chráněné pancéřem tloušťky 330mm (čela) - 152mm (boky) a barbety pancéřem tloušťky 279,5mm - 330mm. Věže sekundární baterie měly pancéř tloušťky 38mm - 63,5mm.

 

Zkušenosti s provozem třídy King George V umožnily konstruktérům navrhnout nejen dokonalejší pancéřovou ochranu, ale také základní tvar trupu. Na rozdíl od KGV, které byly známé jako "mokré lodě", měl Vanguard zvednutou příď a vyšší boky proti přelivu vln a také stabilnější trup. Při poválečných cvičeních na Atlantiku spolu s americkou USS Iowa se při jedné bouři Iowa nakláněla až v úhlu 26° a HMS Vanguard pouze do úhlu 13°

 

Pohon zajišťovalo osm bubnových kotlů Admiralty 3 pohánějících čtyři Parsonsovy parní turbíny, které otáčely čtyřmi lodními šrouby. Výkon soustrojí činil 130 000 koňských sil, což dovolovalo lodi plout rychlostí 30 uzlů. Mimoto byly na palubě čtyři dieselové generátory a čtyři další generátory poháněné samotnými hlavními turbínami. Maximální zásoba vezeného paliva byla 4 423 tun nafty.

Na palubě nebyly žádné hydroplány, hangár ani katapulty.


Schéma pancéřování HMS Vanguard

 

Krátce  po skončení Druhé světové války byly odstraněny protiletecké kanóny v jednotlivém uchycení a uchycení STAAG. V letech 1947 a 1948 byla loď v Devonportu přezbrojena a od konce roku 1949 sloužila jako tréninková loď v Portsmouthu. Mimo jiné podnikala některé služební plavby jako vlajková loď.

HSM Vanguard byla vyřazena z činné služby v roce 1954 v Portsmouthu a následně byla využívána jako loď velitelství NATO do 9. srpna roku 1960, kdy byla prodána do šrotu.

 

 

Ještě jedna perlička - v padesátých letech si HMS Vanguard zahrála ve válečném filmu, kde představovala německou bitevní loď Bismarck.

 

Technicko-Taktická Data:

 

 

Celková délka 248,2 m
Šířka 32,9 m
Ponor 9,4 m
Výtlak standardní 44 300 t
Výtlak maximální 51 400 t
Výzbroj 8 * 381mm (15"/42 MkI)
16 x 133mm (5,25"/50 MkI)
71 x 40mm Bofors
2 x 40mm Bofors (STAAG mounting)
14 x .303 cal kulomety Bren
Pancéřování - bok 356 mm
Pancéřování - paluba 44,5 - 160 mm
Pancéřování - dělové věže 330 mm (čela)
Pancéřování - velitelská věž, barbety 330 mm
Max. rychlost 30 uzlů
Pohon 8 kotlů Admiralty3
  4 Parsonsovy turbíny
Výkon 130 000 ks
Lodní šrouby 4 (2 pětilisté vnitřní, 2 třílisté vnější)
Zásoba paliva 4 423 tun
Akční rádius 9 000 nám. mil při 12 uzlech
Posádka 1893 mužů
Zařazena do služby 9. srpna 1946
Vyřazena ze služby 9. srpna 1960

 

 

Hms-vanguard5.jpg

Hms-vanguard1.jpg

Hms-vanguard2.jpg

Hms-vanguard3.jpg

Hms-vanguard4.jpg

  • Cool 2

Share this post


Link to post
Share on other sites
Sign in to follow this  

  • Recently Browsing   0 members

    No registered users viewing this page.

×