Jump to content
Sign in to follow this  
dadasan789

US NAVY

8 comments in this topic

Recommended Posts

[R_R]
Beta Tester
131 posts
7,807 battles

Americké válečné námořnictvo - historie a bojové nasazení jednotlivých lodí.

Největší námořnictvo konce druhé světové války, ale i po ní.

Share this post


Link to post
Share on other sites
[R_R]
Beta Tester
131 posts
7,807 battles

USS Cleveland (CL-55)

 

 

USS Cleveland (CL-55) byla vedoucí loď třídy Cleveland  první  z 27 lehkých křižníků US NAVY dokončena během nebo krátce po druhé světové válce . Byla druhou lodí, která se jmenovala po městě Clevlend v Ohiu .

 

Třída Cleveland byla velmi rozsáhlou třídou  z období druhé světové války. Při jejich konstrukci byl kladen důraz na lepší protiletadlovou výzbroj a větší dosah, než tomu bylo u předchozích tříd.

Z 51 objednaných lodí bylo 29 dokončeno v podobě lehkých křižníků, devět použito na lehké letadlové lodě a 13 zrušeno. Celkem devět kusů bylo během stavby přestavěno na lehké letadlové lodě třídy Independence. Výzbroj tvořilo 12 kanónů ráže 152 mm ve třídělových věžích, doplněných stejným počtem 127mm kanónů ve dvoudělových věžích. Ty doplňovaly 40mm a 20mm protiletadlové kanóny, jejichž počet se u jednotlivých lodí lišil. Neseny byly i čtyři hydroplány.

 

BOJOVÉ NASAZENÍ

Dne 10. října 1942 se Cleveland připojil k pracovní skupině z Bermud a 29. října se vydal na invazi do severní Afriky- byl první lodí nové třídy, která vstoupila do druhé světové války. Její palebná síla podpořila dne 8. listopadu přistání ve Fedhale ve francouykém Maroku a od 12. listopadu zůstala na hlídce a 24. listopadu se vrátila do Norfolku. 

Cleveland dostal  5. prosince 1942 rozkaz k přesunu do Pacifiku a na ostrov Efate dorazil 16. ledna. Jeho první misí s Task Force 18 (TF 18), byla ochrana konvoje vezoucího vojáky na ostrov Guadalcanal ve dnech 27. až 31. ledna, Cleveland poprvé vystřelil na nepřítele 29. - 30. ledna, když přišel konvoj  pod těžký letecký útok v bitvě u Rennellského ostrova.

 

Stále s TF 68, "Merrill je Marauders" se Cleveland 1. listopadu účastnil vylodění vojáků na ostrově Bougainville. V následné bitvě zátoce císařovny Augusty  se postavil japonským křižníkům a jeho radarem řízená palba je donutila k ústupu. Od 8. června do 12. srpna se Cleveland účastnil operace Marianas. Ve většině dalších bojů působil jako protiletadlová obrana invazních flotil.

Cleveland byl dne 7. února 1947 zařazen do rezervy.

Cleveland2.jpg

uss-cleveland-1.jpeg

clevlend4.jpg

clvlend.jpg

Cleveland5.jpg

Cleveland6.jpg

Cleveland7.jpg

Share this post


Link to post
Share on other sites
[R_R]
Beta Tester
131 posts
7,807 battles

USS North Carolina (BB-55)

 

 

USS North Carolina (BB-55) je bitevní loď amerického námořnictva třídy North Carolina.Kongres objednal stavbu bitevních lodí USS North Carolina a USS Washington v roce 1938 a do služby vstoupili lodě v roce 1941, kdy působily jako rychlý doprovod letadlových lodí, které se pomalu stávaly hegemonem světových moří a vytlačovaly do té doby vládnoucí bitevní lodě.

 

Stejně jako u lodí třídy Iowa tvoří hlavní výzbroj děla ráže 406 mm, protiletadlová výzbroj za 2.světové války byla tvořena desítkami děl ráží 40 a 20mm. Pancéřování lodi na bocích mělo sílu 305mm, paluba 140mm a hlavní dělové věže až 394mm. Děla ráže 406mm v třídělových věžích  byla u amerických lodí použita poprvé a loď proto budila velkou pozornost a získala přezdívku „Showboat“.

USS North Carolina strávila většinu své kariéry v Tichomoří, kde získala 15 válečných hvězd a stala se tak nejvíce vyznamenanou bitevní lodí americké flotily za 2.světové války. Začátek své kariéry ale strávila v Atlantiku, aby mohla zasáhnout proti případnému vyplutí německé bitevní lodi Tirpitz. Další prvenství získala, když jako první bitevní loď za 2.světové války proplula Panamským průplavem. 

 

Konstrukce

Hlavní výzbroj lodí tvořilo devět 406mm kanónů ve třech třídělových věžích, které doplňovalo 10 dvoudělových věží se 127mm kanóny. Protiletadlové zbraně měly ráži 28 a 12,7 mm, pro nízkou účinnost byly později nahrazeny 20mm a 40mm kanóny (na konci války jich lodě nesly mnoho desítek kusů – např. u lodi North Carolina to bylo 90 kusů 40mm kanónů a 56 kusů 20mm kanónů). Lodě také nesly tři hydroplány. Byly též vybaveny radarem.

Boky kryl pancéřový pás silný až 305 mm, paluba měla sílu 140 mm a čela dělových věží 394 mm. Pohon tvořila čtyři turbínová soustrojí General Electric a osm kotlů Babcock & Wilcox o maximálním výkonu 121 000 shp. Lodě dosahovaly rychlosti až 28 uzlů.

 

Bojové nasazení 

Druhou světovou válku North Carolina strávila na Tichomořském válčišti, kde obvykle doprovázela úderné svazy letadlových lodí. Washington byl do roku 1942 součástí atlantické eskadry amerického námořnictva se základnou ve Scapa Flow aby byl poté také převelen do Tichomoří. Washington se 15. listopadu 1942 účastnil námořní bitvy u Guadalcanalu ve které potopil japonskou bitevní loď Kirišima (role bitevní lodi USS South Dakota byla jen okrajová).Účastnila se bitev o Guadalcanal, Leyte, u Okinawy a mnoha dalších. Tato loď byla postavena hlavně pro ochranu velkých letadlových lodí US NAVY , zúčastnila se většiny nájezdů bojového uskupení TF 50.

 

Po válce působila jako cvičná loď a před sešrotováním ji zachránila sbírka dětí ve školách stáru Severní Karolína. Díky kampani „Save our ship“ byla v roce 1962 BB-55 proměněna v plovoucí museum.

V 80.letech minulého století, když Reagan nechal reaktivovat lodě třídy Iowa přišla BB-55 o řadu systémů, které byly pak použity jako náhradní díly. Z té doby se traduje i historka, že mechanické palubní počítače byly podrobeny testu s tehdejšími elektronickými počítači a souboj tenkrát vyhrály mechanické stroje, takže i na USS Iowa byly pro řízení palby hlavních dělových věží ponechány.

NC2.jpg

NC1.jpg

NC3.jpg

NC5.png

NC4.jpg

Share this post


Link to post
Share on other sites
[R_R]
Beta Tester
131 posts
7,807 battles

USS Enterprise (CV-6)

 

 

USS Enterprise (CV-6) byla druhá americká letadlová loď třídy Yorktown. Byla sedmou lodí toho jména ve službě US Navy a byla též známa pod přezdívkou Big E. Do služby byla zařazena v roce 1938 a spolu s USS Saratoga a USS Ranger přežila druhou světovou válku. Zbývajících pět letadlových lodí postavených před válkou bylo během ní ztraceno. Zúčastnila se mnoha významných operací a střetnutí během bojů v Pacifiku – mimo jiné například Doolittlova náletu, bitvy u Midway, zasáhla do četných střetnutí v souvislosti s boji o Guadalcanal včetně bitev u východních Šalamounů a u Santa Cruz. V pozdější fázi války pak například bitev ve Filipínském moři a u Leyte. Od prosince 1944 se specializovala na noční letecké operace a její kód byl změněn na CV(N)-6. Byla několikrát poškozena a i když ji Japonci třikrát prohlásili za potopenou, vždy se ji podařilo zachránit a po opravách opět nasadit do bojů.

Během druhé světové války obdržela 20 battle star, čímž se stala nejčastěji dekorovanou lodí US Navy. Dne 25. listopadu 1945 obdržela vlajku britské Admirality a stala se tak první válečnou lodí cizího námořnictva, na které tato vlajka od svého zavedení v 16. století zavlála.

Stavba a předválečná služba

Enterprise byla objednána 3. srpna 1933, její kýl byl položen 16. července 1934 v loděnicích Newport News Shipbuilding v Newport Newsve Virginii. Měla to být druhá a poslední jednotka třídy Yorktown, neboť limity sjednané na washingtonské konferenci pak již nestačily na stavbu třetí jednotky (ta byla postavena až po expiraci washingtonských dohod). Umožnily stavbu už jenom lehké letadlové lodi USS Wasp. Stavba byla financována z fondů úřadu veřejných prací (Public Works Administration), který vznikl na základě Nového údělu a stavba obou letadlových lodí třídy Yorktown tak měla být způsobem, jak dát lidem práci.

Na Enterprise byla nová loď pokřtěna 3. října 1936 manželkou amerického ministra námořnictva Claude A. Swansona paní Lulie Swanson. Jejím prvním kapitánem byl Newton H. White, kterého 21. prosince 1938 vystřídal Charles A. Pownall. Po převzetí námořnictvem v květnu 1938 zamířila na cvičnou plavbu do Rio de Janeira a po návratu se zúčastnila spolu s USS Yorktown námořního cvičení Fleet Problem XX(únor 1939) v Karibiku. Během něj byla Enterprise „potopena“ překvapivým leteckým úderem z Rangeru, který jí lokalizoval pomocí HF/DF. Letecký park Enterprise Air Group (Letecká skupina Enterprise) byl v této době složen ze stíhacích Grumman F3F Goblin, střemhlavých bombardérů Curtiss SBC Helldiver a torpédonosných Douglas TBD-1 Devastator. Fotografie z roku 1940 zachycují na palubě navíc střemhlavé bombardéry Northrop BT-1.

Enterprise nesla v této době (až do června 1941) nátěr „Standard Navy Gray“ na trupu a nástavbách, dřevěná letová paluba z Douglasovy jedle byla v barvě mahagonovéhomořidla a vodorovný povrch kovových palub byl v „Deck Gray“.

Dne 10. března 1939 došlo k nehodě, když se TBD-1 (6-T-1, BuNo 0322) propadl při startu a skončil v moři. Posádka vyvázla bez zranění. V dubnu 1939 byla Enterprise přiřazena k pacifické flotě (Pacific Fleet) s domovským přístavem v San Diegu v Kalifornii. Ke 12. květnu 1939, tedy po jednom roce služby, měla Enterprise za sebou 34 809 mil (56 019,7 km) plavby, na které spotřebovala celkem 4 720 191 galonů (17 867 866,6 l) paliva.

V následujících dvou letech prodělala několik cest mezi Havají a San Diegem (především transport letadel ze Západního pobřeží na ostrovy) a zúčastnila se i natáčení filmu Dive Bomber[11]. V květnu 1940 vyměnila domovský přístav San Diego za Pearl Harbor na Havaji, kam se přesunula i většina jádra tichooceánské floty.

Dne 21. března 1941 se novým velitelem Enterprise stal Murray. V červnu 1941 dostala Enterprise novou kamufláž Measure 1, kterou nesla i během prvních válečných měsíců[9]. Mírová služba pro Enterprise skončila 28. listopadu 1941 bojovým rozkazem číslo jedna, kterým byl pro loď vyhlášen válečný stav.

Vypuknutí války (1941 a 1942)

 

Dne 28. listopadu 1941 vyplula Enterprise a její doprovod z Pearl Harboru, aby dopravila na atol Wake 12 stíhaček Grumman F4F-3 Wildcat od VMF-211. Celé uskupení vyplulo jako Task Force 2, které velel viceadmirál William F. Halsey z můstku Enterprise. Po vyplutí Halsey vyčlenil Enterprise, tři těžké křižníky a devět torpédoborců z TF 2 a s takto nově vytvořenou TF 8 zamířil k atolu Wake.

Transport VMF-211 pro Enterprise znamenal, že mohla nést pouze 16 vlastních Wildcatů místo standardních devatenácti. Při přeletu z NAS (Naval Air Station ~ Námořní letecká základna) Pearl Harbor na loď se ale ukázalo, že jeden Wildcat VF-6 a jeden od VMF-211 nejsou letuschopné a jejich piloti k přeletu na Enterprise využili volných míst v torpédonosných TBD-1. Jelikož tím klesl stav přepravované VMF-211 na jedenáct strojů, VF-6 jí předala jeden svůj F4F-3. VF-6 tak zbyl pouze jeden F4F-3 a třináct F4F-3A.

Po přistání pilotů seznámil kapitán Murray posádku s Halseyho bojovým rozkazem číslo 1 a z něj vyplývajícím vyhlášením válečného stavu (war conditions), který byl později upřesněn bojovým rozkazem č. 2.

Stíhačky VMF-211 odstartovaly k přeletu na Wake v 7:00 2. prosince a Enterprise obrátila k návratu do Pearl Harboru, kam měla dorazit ráno 7. prosince.[18] Naštěstí pro Američany byla ale zdržena bouří (tou samou, která zasáhla japonský svaz) a nedělní svítání 7. prosince jí zastihlo asi 215 námořních mil (398,2 km) západně od Oahu.[19] Průzkumná eskadra VS-6 a střemhlavá bombardovací VB-6 byly ráno odeslány na havajská letiště. Celkem 18 jejich střemhlavých bombardérů SBD-2 Dauntless ale přilétlo nad Pearl Harbor právě v době probíhajícího útoku a tak VS-6 přišla o šest strojů] a VB-6 o jeden (6-B-3). Minimálně jeden z nich byl sestřelen vlastní protiletadlovou palbou a další byly poškozeny. Poručík (LTJG) Clarence E. Dickinson (6-S-4, BuNo 4570) a jeho střelec William C. Miller si nárokovali sestřelení jednoho A6M2 Zero. Ze šesti stíhacích F4F-3A Wildcatů od VF-6 odeslaných večer po útoku na ostrov byly tři sestřeleny vlastními protiletadlovými dělostřelci při pokusu o přistání na Fordově ostrově v Pearl Harboru – každé letadlo bylo považováno za nepřítele i přesto, že všechny lodě v přístavu byly informovány o příletu vlastních stíhaček. O život přitom přišli poručíci (LT) Francis F. Hebel (6-F-1, BuNo 3906) a Eric Allen (6-F-12, BuNo 3938) a podporučík (ENS) Herbert H. Menges (6-F-15, BuNo 3935). Podporučík David R. Flynn (6-F-4, BuNo 3909) musel svůj stroj opustit na padáku poté, co mu došlo palivo. Podporučík Hermann (3-F-15, BuNo 3982) přistál na golfovém hřišti na Fordově ostrově a tak pouze podporučík Daniels (6-F-5, BuNo 3916) dokázal přistát na letišti na Fordově ostrově.[23][24]

Enterprise pátrala po japonském svazu. Pátrání ale kvůli špatnému odhadu předpokládané polohy Japonců probíhalo v prostoru jihozápadně od Oahu. Japonský svaz se pohyboval severně od Oahu a tak naštěstí pro Enterprise ke kontaktu nedošlo. V opačném případě by musela sama čelit přesile 6 letadlových lodí a jejich doprovodu. Po odvolání pátrání vplula Enterprise navečer 8. prosince do Pearl Harboru, kde doplnila palivo a zásoby a v 6:00 ráno následujícího dne opět vyplula na moře. Dne 10. prosince potopil SBD-2 Dauntless z VS-6 pilotovaný poručíkem (LTJG) Dickinsonem japonskou ponorku I-70[p 3] severně od Havajských ostrovů na pozici 23°45′ s. š.,155°35′ z. d.

Následující dva týdny strávila Enterprise hlídkováním západně od Havaje (jako TF 8). 20. prosince zaútočily Dauntlessy omylem na ponorku USS Pompano, která ale unikla. 7. ledna 1942 se Enterprise vrátila do Pearl Harboru a po krátké zastávce vyplula 11. ledna, aby spolu s Yorktownem poskytla letecké krytí konvoji s posilami pro Samou. Na cestě jí doprovázely těžké křižníky USS Chester, USS Northampton, USS Salt Lake City, tanker USS Platte a torpédoborce USS Dunlap, USS Balch, USS Maury, USS Ralph Talbot, USS Blue a USS McCall.[28] Cesta byla plná více či méně tragických událostí: 16. ledna na palubě Enterprise havaroval při přistání jeden SBD-2 Dauntless, přičemž smrtelně zranil jednoho člena posádky a ještě téhož dne se z hlídky nevrátil jeden TBD-1 Devastator (6-T-14 (?), BuNo 0335) od VT-6. Nakonec ale Enterprise doplula na Samou podle plánu a po několik dní hlídkovala severně od ostrova.

 

První nájezdy (únor–duben 1942)

 

Nájezd na Marshallovy ostrovy (únor 1942) 

 

Dne 25. ledna vyplula Enterprise (TF 8) k útoku na Marshallovy ostrovy, zatímco Yorktown (TF 17) měl napadnout cíle v Gilbertově souostroví. Ráno 1. února ve 4:43 odstartovalo 6 stíhaček F4F-3 Wildcat z VF-6 na svůj ranní CAP a vzápětí je následovaly dvě vlny celkem 37 SBD Dauntless (VS-6 a VB-6) a devíti TBD-1 Devastator (VT-6) k náletu na Kwajalein. V 6:10 odstartovalo dalších 12 F4F-3 Wildcat (VF-6) k útoku na atoly Wotje a Taroa. První úder se zaměřil na letiště a na lodě zakotvené v kwajaleinském kotvišti. Tyto lodě se po 9:00 staly terčem útoku dalších devíti TBD-1 Devastator vyzbrojených torpédy Bliss-Leavitt Mark 13. Americkým letounům se podařilo potopit transportní loď Bordeaux Maru a poškodit lehký křižník Katori, minonosku Tokiwa, ponorku I-23, mateřskou loď ponorek Jasukuni Maru, tankery Toa Maru a Hojo Maru a některá další plavidla. Následovaly ještě dva další útoky VS-6 a VB-6 na nově objevené letiště na Taroa.

Po návratu posledních letounů zamířila Enterprise rychlostí 30 uzlů (55,5 km/h) na sever. Během těchto útoků přišla Enterprise o jeden F4F-3 Wildcat z VF-6, čtyři SBD Dauntless z VS-6 a jeden z VB-6. Ve vzduchu byly sestřeleny tři A5M4 Claude a dalších devět letadel bylo zničeno na zemi. Tři lodě byly potopeny a další poškozeny a poškozena byla i letištní zařízení. Další škody na zařízení způsobilo ostřelování ostrovů doprovodnými plavidly TF 8.

Těsně po 13:30 zaznamenal radar na ustupující Enterprise neidentifikovaný kontakt: pět bombardérů G3M2 Nell. Ty pronikly přes hlídkující stíhače a nezastavila je ani nepřesná protiletadlová palba. Shozené pumy ale svůj cíl minuly, pouze jedna dopadla těsně vedle levoboku Enterprise. Způsobila poškození rozvodu leteckého paliva, menší požár a smrtelné zranění jednoho člena posádky. Zatímco čtyři bombardéry odlétaly, pátý – stroj velitele letky Kazuo Nakaie – zamířil k letadlové lodi a pokusil se o sebevražedný útok. Minul jenom velice těsně: pravým křídlem přepůlil na palubě stojící SBD Dauntless S-5 od VS-6, pokropil palubu palivem ze svých nádrží a na levoboku přepadl do moře. V přepůleném SBD S-5 seděl na pozici střelce letecký mechanik 3. třídy (AMM 3/c) Bruno P. Gaido, který po bombardérech střílel ze 12,7mm dvojčete Dauntlessu. Z celého incidentu vyvázl Gaido nezraněn a byl následně povýšen do hodnosti leteckého mechanika 1. třídy.

Radar vykazoval i nadále občasné kontakty, které zaměstnávaly hlídkující stíhače. V 16:00 se další dva bombardéry pokusily o útok, ale rovněž minuly. Jedna Nell byla sestřelena a druhá poškozena. Do Pearl Harboru připlula TF 8 5. února.

Nájezd na Wake a Marcus (únor a březen 1942)

 

V sobotu 14. února vyplula Enterprise v čele TF 16 z Pearl Harboru, aby tentokrát napadla atol Eniwetok. Zároveň skupina kolem Yorktownu měla napadnout Wake, který se dostal do rukou Japonců 22. prosince 1941. Dne 16. února ale byly rozkazy změněny: Yorktown byl pověřen jiným úkolem a Enterprise měla místo něj napadnout Wake.

Dne 17. února – zatímco byla Enterprise na moři – povolil vrchní velitel US Navy Stark odstranění hydraulického katapultu H MK II z hangárové paluby. Samotné odstranění ale bylo provedeno až později.

Pozdě odpoledne 23. února se od Enterprise oddělila část doprovodu, která měla provést dělostřelecký přepad atolu. Enterprise, kterou teď doprovázely jenom čtyři torpédoborce, zamířila do pozice 120 mil (193 km) severně od Wake, kde v 5:17 24. února začala startovat její letadla: po 18 SBD-2 a -3 z VS-6 a VB-6, 9 TBD-1 a 6 F4F. Po nich odstartovaly ještě další čtyři F4F na CAP. Cílem bylo letiště a další objekty na Wake a Peale. Američané se nesetkali s žádným odporem ve vzduchu a protiletadlová palba byla vesměs neúčinná. Jediný zaznamenaný kontakt ve vzduchu byl japonský čtyřmotorový létající člun, o jehož sestřel se podělili tři stíhači z doprovodu. V 10:14 přistál poslední letoun z útočné vlny a Enterprise zamířila k severovýchodu. Enterprise musela odepsat dva bombardéry (oba od VS-6: SBD-3 BuNo 4524 havaroval při startu a SBD-2 BuNo 2174 byl pohřešován)[38] a jeden stíhací F4F-3 (6-F-2, BuNo 4017), který odpoledne nouzově přistál na hladině, když mu při návratu z pátrání po japonském průzkumném letadle došlo palivo.

Dne 28. února zamířila TF 16 k dalšímu cíli: ostrovu Marcus. Ve 4:38 4. března, 125 mil (201 km) severovýchodně od ostrova, se Enterprise natočila proti silnému jižnímu větru a ve 4:45 začala startovat její letadla k útoku na Marcus. Tentokrát se útoku zúčastnilo 14 SBD z VS-6, 17 SBD z VB-6 a 6 F4F-4. Kvůli oblačnosti 9/10 byly letouny letící k cíli nad mraky navigovány novou metodou: Enterprise sledovala letadla radarem a rádiem jim předávala informace o potřebných opravách kurzu a vzdálenosti k cíli.

Jako první zaútočily na letiště a další objekty na ostrově piloti VB-6, následovaní VS-6. Ta také zaznamenala jedinou ztrátu během tohoto náletu, když její SBD-2 6-S-7 (BuNo 2152) musel přistát na hladině 10 mil (16 km) východně od ostrova. Jeho pilot poručík (LTJG) Hilton a střelec Leaming se stali prvními dvěma (z celkem 12) zajatci Japonců z Enterprise. Navzdory silné protiletadlové palbě se ostatní letouny vrátily na svoji loď, kde přistály kolem 8:00.

Útoky na Wake i Marcus ukázaly nutnost mít na palubě více létajících posádek, než kolik je neseno letounů. Obě téměř čtyřhodinové akce, kterých se zúčastnila většina posádek, znamenaly pro ně značné vyčerpání a následný nedostatek čerstvých sil pro plnění běžných hlídkových a průzkumných letů. Také bylo rozhodnuto, že letouny mají být vybaveny samosvornými nádržemi, aby se zamezilo zbytečným ztrátám.

Do Pearl Harboru se Enterprise vrátila 11. března a poprvé od vypuknutí války jí čekal delší pobyt v přístavu, během kterého bylo možno provést některé úpravy. Loď dostala nové kamuflážní schéma Measure 11.[9]. Koncem března byly odstraněny těžké kulomety M2 Browning z galerií kolem letové paluby a nahrazeny 20mm Oerlikony. „Hnízdo“ s dvojicí 20mm Oerlikonů se objevilo i na přídi pod letovou palubou..

 

Doolittlův nálet (duben 1942)

 

Dne 8. dubna vyplula Enterprise jako vlajková loď TF 16 z Pearl Harboru, aby se ráno 13. dubna poprvé spojila se svazem kolem své mladší sesterské lodě USS Hornet na pozici 38° s. š.,180° v. d.. Letovou palubu Hornetu zabíralo 16 bombardérů B-25B Mitchell určených k provedení náletu na Japonsko a proto z ní nemohly operovat jeho vlastní letouny. Enterprise byla pověřena leteckým krytím celého svazu, ke kterému měla nyní poprvé k dispozici i nové Wildcaty ve verzi F4F-4. V letecké skupině Enterprise byla na tuto akci místo VS-6 přidělena VB-3 (původně patřící k USS Saratoga). Pokud to počasí umožňovalo, vysílala Enterprise hlídky až do vzdálenosti 200 mil (322 km) tak, aby pokryly prostor 60° nalevo i napravo před svazem.

V 7:15 18. dubna shodil jeden z průzkumných letounů (SBD z VB-6) zprávu o kontaktu s nepřátelským hlídkovým plavidlem. Šlo o člun Nitto Maru č. 23, který ještě stihl podat zprávu o amerických lodích, než ho potopil lehký křižník USS Nashville. Jelikož TF 16 byla odhalena, bylo rozhodnuto vyslat bombardéry do útoku okamžitě a pak zahájit ústup TF 16. Když všechny bombardéry úspěšně odstartovaly, provedl celý svaz v 9:27 obrat na kurz 90° a rychlostí 25 uzlů (46,3 km/h) se začal vzdalovat od Japonských ostrovů. Ve 12:40 podal SBD 6-B-17 z VB-6 rádiem zprávu o kontaktu s nepřítelem. Ve 14:00 byly zpozorovány další dva hlídkové čluny, které napadly letouny z Enterprise. Jeden byl potopen, druhý poškozen a následně doražen děly Nashville. Viceadmirál Halsey později ve svém bojovém hlášení #0019 z 24. dubna popsal dojem z útoků palubních letounů Enterprise na hlídkové čluny jako zklamání a doporučil další výcvik během pobytu letecké skupiny na pozemních základnách.

Do Pearl Harboru dorazila TF 16 25. dubna. Jedinou ztrátu leteckého parku Enterprise představoval SBD 6-B-4 z VB-6, který musel pro poruchu motoru nouzově přistát na hladině v 15:03 18. dubna. Nezraněnou posádku zachránil Nashville.

 

V jihozápadním Pacifiku (květen 1942)

 

Dne 30. dubna vyplula TF 16 do jihozápadního Tichomoří, aby dopravila VMF-212 na Efate a poté obě její letadlové lodě podpořily USS Lexington a USS Yorktown v jejich snaze odrazit japonský pokus o vylodění v Port Moresby. Když tam ale dorazila, bylo již den po bitvě. Lexington ležel na mořském dně a Yorktown se těžce poškozen belhal domů. Podmínky na Efate byly shledány nevyhovující pro Wildcaty VMF-212 a tak byla VMF-212 odeslána do Nouméi na Nové Kaledonii.Enterprise i Hornet pak po doplnění paliva z tankeru byly odeslány na sever k ochraně Ocean a Nauru, ale cestu přerušily jiné rozkazy: nechat se zpozorovat japonským průzkumem, ale nenechat se napadnout. Stalo se tak 15. května a poté TF 16 již nepozorována ustoupila. Do Pearl Harboru se vrátila 26. května.

Během následujícího krátkého pobytu v Pearl Harboru navštívil Big E admirál Nimitz. Důvodem návštěvy bylo vyznamenání tří letců z Enterprise a jednoho námořníka z USS West Virginia. Poručíci (LT) McClusky, Mehle a (LTJG) Daniels z VF-6 byli vyznamenáni DFC a pomocník kuchaře (Mess Attendant) Miller z West Virginia byl vyznamenán Námořním křížem.

 

 

Bitva u Midway (červen 1942)

 

Po krátké zastávce v přístavu vyplula Enterprise 28. května jako vlajková loď TF 16, aby se setkala 2. června 325 mil (523 km) severovýchodně od Midway s TF 17 sestavené kolem narychlo opraveného Yorktownu. Viceadmirála Halseye, který doposud velel TF 16 a nyní byl hospitalizován, nahradil na palubě Enterprise kontradmirálSpruance, který doposud velel 5. křižníkové divizi doprovázející TF 16. Cílem obou svazů bylo zastavit předpokládaný japonský pokus o vylodění na Midway. Poprvé a naposledy měly všechny tři letadlové lodě třídy Yorktown bojovat společně.

Dne 3. června Enterprise a ostatní plavidla doplnila palivo z doprovodných tankerů USS Cimarron a USS Platte. V 18:00 se nacházela na pozici 33°16′ s. š., 175°45′ z. d., kurz 100° při rychlosti 15 uzlů (28,8 km/h).

Čtvrtek 4. června: První vlna a útok VT-6

V očekávání boje byl na Enterprise budíček 4. června v 1:30 a snídaně mezi 3:00 a 4:00. Enterprise se pohybovala asi 200 mil (320 km) SSV od Midway. V 5:34 konečně přišla zpráva o objevení japonských letadlových lodí od jedné z průzkumných PBY Catalina. Ale teprve až v 6:03 přišla zpráva uvádějící i pozici Nagumova svazu. V 6:07 zamířila TF 16 na jihozápad, aby se přiblížila a napadla japonské letadlové lodě.

Podle plánu začala v 7:00 z Enterprise startovat první letadla. Nejprve vzlétlo 8 F4F-4 na CAP, následovaných 37 SBD-2 a -3 z VB-6[p 11] a VS-6. V 7:25 byly již všechny SBD (kromě čtyř, které měly poruchu) ve vzduchu a formovaly se do formace. Střemhlavé bombardéry, kterým velel komandér-poručík (LCDR) McClusky DFC, zamířily kurzem 231° ke svému cíli bez stíhacího doprovodu. Předpokládaný čas příletu k cíli byl 9:20. Mezitím byly z paluby odstraněny ony čtyři SBD, kterým se nepodařilo vzlétnout a ke startu bylo připraveno 14 TBD-1 (komandér-poručík (LCDR) Lindsey) a 10 F4F-4 (poručík (LT) Gray), které začaly startovat po 7:45. Naneštěstí pro VT-6 a její pomalé TBD-1 se stíhači z VF-6 omylem přidali k VT-8 z Hornetu a VT-6 tak rovněž zůstala bez stíhacího doprovodu.

V 8:15, když byly bombardéry na cestě k cíli, zaznamenal radar na Enterprise japonský průzkumný hydroplán. Byli na něj navedeni stíhači z CAP, ale ti svůj cíl nenašli.

VT-8 našla Nagumův svaz jako první z palubních skupin a byla zmasakrována japonskými stíhači. VT-6 z Enterprise by Nagumův svaz málem minula, ale kouř z bojujících lodí přiměl VT-6 změnit v 9:30 kurz na severovýchod. Na scéně se torpédové letouny z Enterprise objevily v okamžiku, kdy 8. torpédová eskadra z Hornetu přestávala existovat. Lindsey (6-T-1, BuNo 0289) se rozhodl zaútočit na nejbližší Kagu a rozdělil svoji eskadru na dvě části, aby mohla provést útok ze dvou směrů. Jedné sekci velel on, druhé velel poručík (LT) Ely (6-T-10, BuNo 0342). V 9:38 byla VT-6 zpozorována japonskými hlídkami a následně napadena stíhači. Ti se jako první vrhli na Elyho sekci. Kaga navíc po chvíli změnila kurz a k útočícím torpédovým bombardérům se natočila zádí, takže Elyho bombardéry musely svůj cíl obletět, aby se znovu dostaly do pozice vhodné pro vypuštění torpéd. Vlastní stíhači z VF-6 se tou dobou nacházeli asi 15 mil (24 km) severovýchodně od japonského svazu a volání posádek bombardérů o pomoc neslyšeli.

Z Elyho sekce se k odhozu torpéda dostali pouze piloti Winchell (6-T-8, BuNo 0367) a Smith (6-T-11, BuNo 0338). Zbývajících pět TBD-1 bylo sestřeleno Zery ještě před zaujetím vhodné pozice. Ačkoliv oba jejich letouny byly poškozeny, podařilo se jim proniknout až do vzdálenosti přibližně 900 metrů a odhodit torpéda, která ale obě minula. Pouze Smith se ale dokázal vrátit na Enterprise. Winchell a jeho střelec po vyčerpání paliva nouzově přistáli na hladinu. V nafukovacím člunu strávili následujících 17 dní, než je 21. června vyzvedla PBY-5A Catalina z Midwaye.

Z Lindseyho sekce Zera sestřelila čtyři ze sedmi TBD-1 ještě před vypuštěním torpéd. Zbývající tři letouny vypustily svá torpéda, která ale minula svůj cíl, a vrátily se na Enterprise. Po VT-6 zaútočila (přibližně v 10:00) VT-3 z Yorktownu: opět bez jediného zásahu a „péči“ Zer přežil pouze jediný z dvanácti. Později byly všichni piloti VT-6 a jejich střelci, kteří se zúčastnili této sebevražedné akce, navrženi v hlášení #0133 na vyznamenání Námořním křížem. Většina z nich in memoriam.

 

Čtvrtek 4. června: První vlna a útok VB-6 a VS-6

Zatímco torpédové bombardéry z Enterprise bojovaly s japonským svazem, vyslala Enterprise mezi 9:29 až 9:32 do vzduchu druhou osmičlennou hlídku F4F-4. Mezi 9:45 a 9:52 pak přistávaly stroje první hlídky.Střemhlavé bombardéry VB-6 a VS-6 vedené McCluskym dorazily v 9:20 na předpokládané místo výskytu japonského svazu, ale nic nenašly. McClusky proto rozhodl pokračovat dalších 35 mil (56 km) na jihozápad a pak na severozápad, než je nedostatek paliva donutí k návratu na Enterprise. V 9:47 ale McClusky zpozoroval na hladině loď spěchající k severovýchodu. Předpokládaje, že se loď snaží dohnat hlavní svaz, rozhodl se McClusky sledovat její kurz. Byl to torpédoborec Araši, který se od svazu vzdálil při pronásledování ponorky USS Nautilus a nyní se opravdu snažil dohnat Nagumův svaz. V 10:02 VB-6 a VS-6 zpozorovaly japonské lodě na pozici 30°5′ s. š., 178°50′ z. d.. V té době končil útok VT-6 a začínal útok VT-3. Bombardérům začínalo docházet palivo a některým strojům VB-6 došel kyslík. Její velitel poručík (LT) Best (6-B-1) proto vedl svoji jednotku v 15 000 stopách (4 572 m), zatímco VS-6 zůstávala ve 20 000 (6 096 m).

Schéma útoku VB-6 na japonské letadlové lodě. VB-6 útočí na Akagi a VS-6 na Kaga. V horní části obrázku je zachycen i útok VB-3 na Sórjú. Útok části VB-6 na Kaga není zakreslen. Schéma bylo součástí hlášení vypracovaného poručíkem (LT) Penlandem (6-B-7, BuNo 4532).

Překvapení bylo dokonalé: když bombardéry začaly přecházet do střemhlavého letu, stále ještě nebyly zpozorovány. Letci z Enterprise si vybrali za cíl dvě nejbližší letadlové lodě: VS-6 (McClusky) Kagu na západě a VB-6 (Best) Akagi na východě. Dvě sekce z VB-6 ale ztratily kontakt s vedoucím eskadry a přidaly se k VS-6 v útoku na Kagu. V 10:22 se McCluskyho sekce, nasledovaná zbytkem VS-6 a částí VB-6 vrhla střemhlav na Kagu. Pumy uvolňovaly v 1 500 stopách (457 m). McClusky a jeho wingman podporučík (ENS) Pittman (6-S-8[57]) minuli. Vzápětí ale poručík (LT) Gallaher (6-S-1) zasáhl Kagu svojí 1 000lb pumou doprostřed zadní poloviny letové paluby. Další dvě pumy jenom těsně minuly. Podporučík (ENS) Roberts (6-S-3, BuNo 8524) byl sestřelen protiletadlovou palbou z Kagy a dopadl do moře. Jeho stroj se tak stal jediným střemhlavým bombardérem, který během bitvy sestřelila protiletadlová palba Kidó Butai.[58]Poručík (LTJG) Kleiss (6-S-7) docílil druhého zásahu vedle předního výtahu. Dalších až šest zásahů (pro kouř je již nešlo přesně lokalizovat) docílili ještě zbývající letci. Kaga byla vyřazena z boje a proměněna v plovoucí hořící vrak s vybuchující municí v hangárech. V 17:00 byla opuštěna a potopena v 19:25.

V 10:26 se všechny tři stroje vedoucí sekce VB-6 vrhly na Akagi (zbývající dvě sekce útočily na Kagu). Best a jeho wingmani poručík (LTJG) Kroeger (6-B-2[56]) a podporučík (ENS) Weber (6-B-3) zasáhli Akagi dvěma 1 000lb pumami: těsně za prostředním výtahem a na zádi[59]. Také na Akagi vypukly požáry živené palivem a municí a loď se zablokovaným kormidlem se stala neovladatelnou. Po marné snaze o její záchranu jí následujícího dne v časných ranních hodinách dorazily japonské torpédoborce.

Po vybrání střemhlavého letu se bombardéry pokoušely uniknout nízkým letem nad hladinou z dosahu protiletadlových děl a Zer. Žádný bombardér již nebyl sestřelen a jejich střelci si nárokovali sestřelení tří Zer. Šest SBD z VS-6 vedených poručíkem (LT) Charlesem R. Warem (6-S-4, BuNo 03206) hledalo ochranu před dotírajícími Zery ve včasném znovuvytvoření formace a společné obraně soustředěnou palbou zadních střelců. Čekal je ještě ale návrat na letadlovou loď někde v širém oceánu: před startem nebylo domluveno místo setkání a tak současnou pozici Enterprise mohli piloti jenom odhadovat. Celou situaci ještě zkomplikovalo docházející palivo. Jako jednomu z prvních došlo palivo SBD-3 6-S-5 (BuNo 03224) z Wareho skupiny VS-6. Jeho pilot podporučík (ENS) O'Flaherty a jeho střelec AMM 1/c Bruno P. Gaido byli později vyzvednuti Japonci a popraveni. Ze šesti strojů Wereho skupiny se zpátky vrátil pouze podporučík (ENS) McCarthy (6-S-15, BuNo 4615), kterému ale také poblíž mateřské lodi došlo palivo a musel nouzově přistát na hladině. Posádku zachránil USS Hammann. Zbývající stroje zmizely i s posádkami v Pacifiku. Jednalo se konkrétně o 6-S-4 Charlesem R. Wareho, 6-S-6 Jamese A. Sheltona, 6-S-12 Carl D. Peiffera a 6-S-14 Johna C. Lougha.[61] Když Japonci vyslali svoji první útočnou vlnu proti TF 17, narazila doprovodná Zera na skupinu šesti SBD, které se pokusila napadnout. Nezaznamenala ani jeden sestřel a naopak dvě Zera byla poškozena a musela se vrátit zpět. Jelikož nikdo z navrátilců nehlásil takovéto střetnutí s japonskými stíhači, jednalo se pravděpodobně o Wareho skupinu, možná doplněnou o další letouny. V tom případě by stíhači taji Jasuhiro Šigemacu byli posledními, kdo viděl Wareho skupinu.

Z VS-6 se tak na Enterprise vrátilo pouze osm z původně 19 letounů[p 16]. Z VB-6 se nakonec vrátilo pouhých pět strojů z 15[p 16]. Podporučík (ENS) Ramsay z VB-6 (6-B-11, BuNo 4620) musel po vyčerpání paliva přistát na hladině, ale 12. června byli on i jeho střelec zachráněni Catalinou z Midwaye. Poručík (LT) Penland (6-B-7, BuNo 4532) byl (i se střelcem) po nouzovém přistání a 28 hodinách zachráněn.[63]. Z VB-6 museli nouzově přistát na hladině i 6-B-5 a 6-B-6. Ke svazu to „dotáhl“ i poručík (LT) Dickinson (6-S-10, BuNo 03208), ale přistál na hladině a byl zachráněn doprovodnými plavidly.

V 10:44 až 10:47[p 17] odstartovala další osmičlenná hlídka F4F-4 na CAP. V 10:55 začaly přistávat navracející se stíhači eskorty a mezi 11:16 a 11:29 přistálo všech osm F4F-4 z druhé hlídky. Mezi 11:37 a 11:40 odstartovala další osmice F4F-4 na čtvrtou hlídku. Blížící se nepřátelské letouny z Hirjú, které byly nahlášeny ve 12:05, si vybraly za cíl TF 17 s Yorktownem. Ve 12:10 přistál poslední bombardér útočné vlny po téměř pětihodinovém letu. Mezi 12:33 a 12:35 odstartovala další osmice stíhačů na pátou hlídku.

Asi 30 mil (48 km) severozápadně od Enterprise čelil Yorktown tou dobou japonskému náletu, ze kterého vyšel dvakrát zasažen. Na obranu Yorktownu odeslala Enterprise čtyři F4F-4 ze své páté CAP a stejně tak učinil i Hornet. Když vracející se letouny z Yorktownu viděli vlastní loď zahalenou v kouři a s poškozenou palubou, rozhodli se přistát na lodích TF 16. Na Enterprise tak mezi 12:37 až 13:05 postupně přistálo celkem šest F4F Wildcatů z VF-3 a 15 SBD z VB-3. Palubní personál začal připravovat navrátivší se vlastní letouny i letouny z Yorktownu k dalšímu bojovému letu: bylo třeba zničit čtvrtou a poslední Nagumovu letadlovou loď Hirjú.

 

Léto na Havaji (červen a červenec 1942)

Po bitvě u Midway došlo k reorganizaci palubní letecké skupiny. VS-6 a zdecimovaná VT-6 byly nahrazeny za VS-5 (původně Yorktown) a VT-3 (původně Saratoga), která ale již své zastaralé TBD-1 Devastator vyměnila za 15 nových TBF-1 Avenger. K 30. červnu ukončil svoji velitelskou činnost na Enterprise dosavadní kapitán Murray a novým velitelem lodi se stal Arthur C. Davis.

Do počátku července operovala Enterprise v havajských vodách: bylo třeba nahradit ztráty z bitvy u Midway a noví piloti si museli zvyknout na službu na Enterprise. Že se to ne vždy obešlo bez nehod dokládá havárie Avengeru 6-T-12, který 8. července při přistání sjel do levobočního ochozu galerie.

Během pobytu v Pearlu ještě před vyplutím ke Guadalcanalu byla dvojice Oerlikonů v „hnízdě“ na přídi pod letovou palubou nahrazena za 28mm čtyřhlavňový pom-pom. Tím se počet 28mm hlavní na pár měsíců zvýšil na 20, než byly po bitvě u východních Šalamounů demontovány 28mm baterie kolem můstku a zůstala pouze tato jedna na přídi.

 

Vylodění na Guadalcanalu (srpen 1942)

Dne 15. července vyplula Enterprise z Pearl Harboru a zamířila do jižního Pacifiku, kde měla spolu s USS Saratoga a Wasp podpořit americké vylodění na Guadalcanalu a Tulagi. Vlajkovou lodí TF 61 viceadmirála Fletchera se pro tuto operaci stala Saratoga. Enterprise byla vlajkovou lodí TF 16 kontradmirála Kinkaida. Cestou se 24. července zastavila v Tongatapu, kde proběhlo doplnění paliva. Dne 26. července se Enterprise setkala s konvojem (TF 62) přepravujícím výsadek USMC a který doprovodila na sever do Korského moře. Tam se Enterprisezúčastnila nácviku vylodění na ostrově Koro 30. července.

Dne 3. srpna přeletěla jedna letka VF-6 na Efate, kde vyzvedla fotografie Guadalcanalu (pořízené předtím 11th BG USAAF) a dopravila je na Enterprise. Tam byly rozmnoženy a následně rozdistribuovány velitelům operace. Špatné počasí následujících dnů, když se TF 61 a TF 62 blížily k Šalamounovu souostroví, chránilo výsadek před zpozorováním. Ráno 7. srpna v 5:35 začaly startovat letouny do akce z pozice 9°39′ j. š., 159°3′ v. d.. Jako první odstartovalo 8 F4F-4, aby napadlo cíle na Lunga Point. Po nich následovaly další stroje a po celý den téměř neustále startovala a přistávala letadla plnící nejenom vzdušné krytí TF 61 a 62, ale i útoky na pozemní cíle. Během tohoto dne zvládla Enterprise obsloužit celkem 237 startů a 230 přistání, což bylo maximum v její dosavadní kariéře. Kromě množství cílů zničených na zemi si piloti VF-6 nárokovali sestřelení tří dvoumotorových bombardérů, jednoho Zeraa pěti Val. Dvě Zera a pět bombardérů bylo nárokováno jako pravděpodobně sestřelené a jedno Zero mělo padnout za oběť zadnímu střelci SBD-3 z VS-5.

Dne 8. srpna pokračovala Enterprise v podpoře vyloďujících se jednotek USMC. Už v 5:59 odstartovala čtyřčlenná hlídka F4F-4 na CAP. Sedmá hlídka si nárokovala sestřelení čtyř dvoumotorových torpédových bombardérů a jednoho jednomotorového stroje – pravděpodobně Zera. Celkem Enterprise obsloužila během druhého dne vylodění 135 startů a 136 přistání (v 10:09 přistál Wildcat 6-F-35, který předchozího dne nouzově přistál na Waspu). Letecké operace byly ukončeny v 17:40 a během noci se TF 61 včetně Enterprise stáhla na jihovýchod.

Během těchto dvou dnů nalétaly posádky jednotlivých eskader celkem 1001 letových hodin, svrhly 90 500 liber (41 050,1 kg) bomb (51 tisícilibrových a 79 pětsetlibrových). To vše při vlastní ztrátě šesti F4F-4 (BuNo 5235, 5228, 5082, 5236, 5071 a 5068). Tři piloti byli zachráněni, zbývající tři byli nezvěstní.Dne 10. srpna doplnila Enterprise palivo z tankeru USS Kaskaskia.

 

Bitva u východních Šalamounů (srpen 1942)

 

Dne 21. srpna Američané dešifrovali japonské zprávy týkající se připravované operace KA (KA-Go): dopravě posil na Guadalcanal. 22. srpna proto celá TF 61 zamířila na sever, aby zabránila japonskému pokusu o dopravu posil na Guadalcanal. Toho dne v 10:18 zachytil radar na Enterprise neidentifikovaný kontakt 55 námořních mil (101,9 km) severozápadně od lodi. Vyslaná čtveřice Wildcatů následně průzkumný létající člun (Kawaniši H6K itó hikó heisó [一等飛行兵曹 ~ četař] Šóiči Šakaty od 14. kókútai) sestřelila.

Ráno 23. srpna objevily průzkumné letouny z Enterprise dvě ponorky plující jižním kurzem na hladině. První na pozici 6°48′ j. š., 163°20′ v. d. a druhá na 7°30′ j. š., 162°15′ v. d.. Obě byly napadeny pumami, ale výsledek útoku nebyl znám. Odpoledne pak byla zpozorována a napadena další ponorka mířící na jih, tentokrát na pozici 8°54′ j. š., 162°17′ v. d.. Byla nárokována jako poškozená.

Večer odeslal admirál Fletcher, obávaje se o stav paliva na svých lodích, letadlovou loď Wasp (TF 18) k dotankování. Japonskému vylodění tak stály v cestě jenom Enterprise (TF 16) a Saratoga (TF 11), podporované letouny z Hendersonova letiště.

První letecké operace pondělí 24. srpna

Enterprise byla pověřena leteckým krytím obou svazů. Ráno v pondělí 24. srpna vyslala Enterprise 23 svých SBD-3 na průzkum. Měly pátrat do vzdálenosti 200 mil (322 km) severně od TF 16, ale nic nenašly. Teprve v 9:35 zpozorovala a nahlásila průzkumná PBY Catalina 23-P-5 japonský podpůrný svaz kontradmirála Hary s lehkou letadlovou lodí Rjúdžó asi 200 mil severozápadně od TF 16. V 9:55 odstartovaly na hlídku nad TF 11 (Saratoga) tři TBF-1 (bez incidentu přistály ve 13:24) a hned po nich v 9:57 následovalo osm SBD-3. Jeden z nich – 6-S-10 poručíka (LT) Woodhulla – zpozoroval japonskou ponorku na pozici 9°21′ j. š., 163°35′ v. d., ta se ale ponořila dříve, než na ní stihl zaútočit. Všechny stroje této hlídky se vrátily ve 13:25. V 10:07 odstartovaly ještě tři TBF-1 na hlídku nad TF 16, aby bez incidentu přistály ve 13:21.

V 11:30 se Enterprise nacházela na pozici 9°5′ j. š., 162°58′ v. d. a již 24 hodin se držela kurzu 347,7°. V 11:42 ale změnila kurz na 100°. Ve 12:35 odstartovalo 14 F4F-4 na CAP. Nárokovaly si sestřelení jednoho průzkumného hydroplánu[p 24] a všechny přistály ve 14:55 na Lady Sara.

Ve 12:39 začalo opouštět palubu Enterprise dalších 23 průzkumníků (Flight 395: 16 Dauntlessů a 7 Avengerů), aby pátraly do vzdálenosti 250 mil (402 km) na severozápad. Mezi 12:30 a 13:00 také odstartovalo na hlídku dalších šest SBD (po třech pro hlídku nad každým svazem) a 16 F4F-4. Dauntlessy zůstaly během následujícího útoku ve vzduchu a přistály až v 17:58. Wildcaty přistály ještě před útokem na Saratoze a po dotankování odstartovaly k další hlídce v 15:40.

Saratoga vyslala ve 13:30 své letouny proti jedinému známému kontaktu – Rjúdžó, zatímco Enterprise zůstala v záloze. Ve 14:10 a poté ještě v 15:10 vyslala Enterprise do vzduchu jednu šestičlennou a jednu čtyřčlennou (resp. dvě osmičlenné) stíhací hlídku, které již zůstaly ve vzduchu během útoku. Ve 14:29 byl změněn kurz na 335° při rychlosti 20 uzlů (37 km/h).

Výkonný důstojník (XO) VB-6 poručík (LT) Lowe a podporučík (ENS) Gibson (6-B-5) zpozorovali nepřítele, jehož identifikovali jako pět těžkých křižníků doprovázených torpédoborci a ve 14:47 zaútočili na těžký křižník Maja.[78]Jejich pumy ale těsně minuly. Ve 14:30 zpozorovaly posádky SBD 6-B-1 a 6-B-6 z Enterprise hlavní japonské síly tvořené letadlovými loděmi Šókaku a Zuikaku a v 15:15 zaútočily na Šókaku. Jejich pumy dopadly těsně vedle pravoboku a cíl byl jenom lehce poškozen střepinami. Také Avengery navázaly kontakt s nepřítelem: 6-T-5 a 6-T-13 zpozorovali ve 14:30 těžký křižník a posléze letadlovou loď Rjúdžó. V útoku jim ale zabránila Zera. Stejně se vedlo 6-T-14 a SBD 6-S-18. 6-T-1 a 6-T-6 ve 14:40 neúspěšně zaútočily pumami na cíl, který identifikovali jako jednu letadlovou loď (Rjúdžó) s doprovodem.

Hlášení o kontaktu ale zaniklo v éteru přesyceném chatováním odlétajících pilotů a tak když se Fletcher o kontaktu dozvěděl, nepodařilo se mu již odklonit útok od Rjúdžó a přesměrovat ho na japonské hlavní síly viceadmirála Naguma. Enterprise i Saratoga připravily ke startu své stíhače, neboť se dal čekat japonský úder.

V 15:23 byla rychlost zvýšena na 25 uzlů (46,3 km/h).

Japonský útok na TF 16

Obě letadlové lodě pluly ve vzdálenosti asi 10 mil (16 km) od sebe. Ve vzduchu nyní (16:00) hlídkovalo celkem 25 F4F-4 z obou letadlových lodí. V 16:02 se objevily na radaru první neznámé kontakty, vzdálené 88 mil (141,6 km) na 320°. Enterprise nyní plula rychlostí 27 uzlů (50 km/h) obklopená clonou doprovodných plavidel. Za lodí plula ve vzdálenosti něco přes jednu míli (přes 1,6 km) nová bitevní loď USS North Carolina, po bocích křižníky USS Atlantaa USS Portland a vepředu šest torpédoborců (USS Balch, USS Benham, USS Maury, USS Ellet, USS Grayson a USS Monssen). Rychlost 27 uzlů byla zvolena kvůli tomu, aby North Carolina dokázala držet s letadlovou lodí formaci. Když Enterprise během útoku zvýšila rychlost na 30 uzlů (55,56 km/h), začala North Carolina zaostávat.

V 16:11 byly hlídkující bombardéry upozorněny, aby se držely mimo bojující svaz. V 16:19 byl zaznamenán další velký radarový kontakt na 320° vzdálený 44 mil (70,8 km), který byl správně interpretován jako blížící se útočná vlna. V 16:25 vypustila Enterprise poslední dva stíhací Wildcaty.

Útok se soustředil na Enterprise. V 16:25 zpozorovali stíhači z VF-6 svého protivníka: 27 střemhlavých D3A1 Val ze Šókaku (18 Val) a Zuikaku (9 Val). Letěly ve dvou V-formacích v 18 000 stopách (5 486 m) 33 mil (53,1 km) od Enterprise. Doprovázalo je 10 A6M2 Zero. Wildcaty letící jim v ústrety měly nevýhodu malé výšky (Val s doprovodem letěly výš), ale i přes svoji nedisciplinovanost a nedostatek bojových zkušeností (nebo možná právě proto[p 28]) si Američané nárokovali sestřelení 29 letadel. Jak se Japonci probojovávali k cíli, vyslala Enterprise mezi 16:25 a 16:38 do vzduchu zbývajících 11 SBD-3 a 6 TBF-1, které měly napadnout japonské letadlové lodě. Nebylo možné bombardérům poskytnout stíhací ochranu, ale zároveň bylo nebezpečné ponechat natankované a vyzbrojené stroje na palubě během náletu.

Enterprise míjí hořící trosky dvou japonských Val. Fotografováno z ochozu III. 127mm baterie (pravobok na zádi). Fotograf Robert F. Read, který fotografii pořídil, byl o několik okamžiků později zabit pumou, která zasáhla tuto baterii.

V 16:29 se japonská formace ve vzdálenosti asi 25 mil (40,2 km) od lodě rozdělila na několik skupin. V 16:34 hlásil torpédoborec Monssen vizuální kontakt na 335°. V 16:39 hlásila obsluha radaru, že nepřítel je přímo nad lodí a Enterprise začala provádět úhybné manévry. Protiletadlová děla ale stále mlčela: dělostřelci neviděli cíle. Teprve v 16:40 zpozoroval seržant(1st Sergeant) Joseph R. Schinka (USMC) od 4. baterie 20mm Oerlikonů útočící bombardéry. Nacházely se ve výšce 16 000–18 000 stop (4 876,8–5 486,4 m) nad přídí na levoboku a v 16:41 začaly přecházet do střemhlavého letu. Shinka zahájil palbu, ale bombardéry byly ještě mimo dostřel 20mm Oerlikonů. Trasírky ale ukázaly směr ostatním dělostřelcům a ti rovněž zahájili palbu. Děla na pravoboku střílela přes palubu. Piloti stíhačů se rozhodli podstoupit riziko a sledovali japonské bombardéry i během jejich střemhlavého letu, vystavujíce se tak palbě vlastních protiletadlových děl. Rovněž doprovodná plavidla zahájila palbu.

Protiletadlová děla na Enterprise se musela obejít bez dat ze střeleckého radaru Mk 4, který byl namontován na předním dálkoměru Mk 33, neboť útočníci přilétávali z úhlů, které nebyl schopen tento radar pokrýt. Centrální řízení palby proto nebylo možno použít a palba byla řízena až na úrovni jednotlivých baterií.

Třetí puma explodovala na palubě. Snímek pochází z filmu, který nasnímal Marion L. Riley. Kamera byla výbuchem poškozena, ale film i kameraman přežili. Kouře stoupající z prostoru kolem zadního výtahu a zadní III. baterie značí místo, kam dopadly předchozí dvě pumy.

Díra v letové palubě způsobená třetí pumou. V pravé části snímku jsou záchranné čety běžící hasit požár III. baterie.

Záchranné týmy hasí požár III. 127mm dělostřelecké baterie způsobený druhým zásahem.

Nalétávající bombardéry útočily ze dvou směrů: ze severu a z východu. Přilétaly v přibližně desetisekundových intervalech po dobu následujících dvou či tří minut se dvěma 20 a 30 sekundovými okny.[83] Ačkoliv několik útočníků bylo sestřeleno či poškozeno, Enterprise se zásahům nevyhnula. V 16:44 odhodil stroj poručíka Arimy (velitel 1. čútai ze Šókaku) svoji 250kg průbojně trhavou pumu. Puma shozená přibližně z 1 500 stop (457,2 m) dopadla na zadní výtah. Prorazila letovou palubu a pronikla 42 stop (12,8 m) do nitra lodi, kde explodovala mezi druhou a třetí palubou, asi 12 stop (3,7 m) od pravoboku na úrovni 171. přepážky. Střepiny pronikly až na čtvrtou palubu. Výtah byl zablokován v poloze „nahoře“. Hlavní (hangárová) palubabyla zásahem vyboulena až o 16 palců (40,64 cm) mezi přepážkami 157 a 173. Druhá paluba byla vyboulena až o 12 palců (30,48 cm) mezi přepážkami 157 a 173. Výbuch a požár zcela zdemoloval WC posádky a tesařskou dílnu. Vyřadil také dodávku proudu pro zadní baterie 127mm děl. Náměr, odměr i nabíjení muselo být nyní prováděno manuálně a rychlost jejich střelby klesla na polovinu.[86] Výbuch a následný požár zabil 35 námořníků nacházejících se v zasažené sekci, včetně jedné záchranářské čety. Proraženým trupem se začala do lodi valit voda, zaplavovala skladiště a loď se naklonila o 3° na pravobok.

Půl minuty poté dopadla do téměř stejného místa – vedle zadního výtahu u 179. přepážky – další puma, shozená strojem poručíka Koitabašiho (EI-232) ze Šókaku. 242kg trhavá puma[90] pronikla jenom 8 stop (2,4 m) pod letovou palubu, kde explodovala kousek od pravého okraje výtahu v galerii pravé zadní baterie 127mm děl. Ta byla kompletně zdemolována a obsluha děl č. 5 a 7 zabita. Z 38 mrtvých se podařilo identifikovat jenom 28 těl. 40 kusů pohotovostní munice pro dělo č. 5 shořelo. Další munici posádka lodi naházela do moře, neboť hrozilo její vznícení. Letová paluba byla nadzvednuta až o 18 palců (45,72 cm) mezi přepážkami 173 a 186.

Třetí puma, odhozená v asi 1 500 stopách (457,2 m), zasáhla o minutu později v 16:45 Enterprise těsně za prostředním výtahem u 137. přepážky na pravoboku. 242kg trhavá puma pocházela ze stroje poručíka Horiho (Šókaku), který byl těsně před odhozem zasažen protiletadlovou palbou a zřítil se do moře na pravoboku u přídě. Explodovala při dopadu a vyrvala v palubě otvor o průměru 10 stop (3,04 m). Způsobila požár v balírně padáků na hangárové palubě, zablokovala prostřední výtah i torpédový výtah v horní poloze a poškodila zadní dálkoměr.

Čtvrtá puma v 16:47 jen těsně minula levý roh převisu letové paluby na zádi a explodovala na levoboku ve vodě asi 3,5 m od lodního trupu poblíž přepážky 193. Trup byl proděravěn střepinami, převis letové paluby byl poškozen vzedmutým sloupem vody a došlo i k uvolnění demagnetizačních kabelů na zádi. Další puma, která dopadla těsně vedle Enterprise proděravěla střepinami trup nad čarou ponoru na levoboku na úrovni 80. přepážky. Zejména baterie 28mm děl trpěly zaplavováním, způsobeným vzedmutou vodou z blízko dopadajících pum.

entrp2.jpg

entrp1.jpg

entrp3.jpg

entrp4.jpg

entrp5.jpg

  • Cool 1

Share this post


Link to post
Share on other sites
[R_R]
Beta Tester
131 posts
7,807 battles

USS Massachusetts( BB - 59)

 

Třetí lodí třídy South Dakota byla USS Massachusetts( BB - 59). Podobně jako její sestry byla stavěna z rozpočtu fiskálního roku 1939 a jednalo se o loď se standardním výtlakem 35 000 tun. USS Massachusetts byla stavěna ve Quincy ve státě Massachusetts, kde byl červenci 1939 položen kýl. Loď byla spuštěna na vodu v září 1941 a uvedena do služby v květnu 1942.

Její parní turbíny o výkonu 130 000 koňských sil dokázaly tento 207 metrů dlouhý a 32,9 metru široký kolos hnát rychlostí 27 uzlů, což lodi umožňovalo držet krok s rychlými letadlovými loděmi. Protiletecká obrana USS Massachusetts, sestávající z dvaceti děl ráže 127 mm a dalších zbraní menšího kalibru, poskytovala krytí před leteckými útoky svazům letadlových lodí podnikajících ke konci války útoky na japonské pozice. Hlavní výzbroj pak tvořilo devět děl ráže 406 mm. Na zádi nesla dva katapulty pro hydroplány a byla vybavena radiolokačním systémem.

Krátce po svém dokončení absolvovala USS Massachusetts cvičení v Atlantickém oceánu a hned na to dostala rozkaz podporovat invazi pozemních jednotek v severní Africe. Zde sehrála významnou úlohu především při ostřelování francouzské lodi Jean Bart, která se odmítla připojit ke spojeneckým silám u přístavu Casablanca  8. listopadu 1942. Nato byla převelena do Tichomoří, kde se začátkem roku 1943 zapojila do akcí u Gilbertových ostrovů, ke konci roku 1943 u Marshallských ostrovů a na počátku roku 1944 se zúčastnila útoků na indonéské ostrovy, které byly v držení Japonců. Po přezbrojení v polovině roku 1944 se vrátila na bojiště aby se zapojila do útoků na ostrovy Okinawa a Formosa, v říjnu do bitvy v zálivu Leyte a ke konci roku 1944 do bojů o filipínskou oblast. Na počátku roku 1945 doprovázela svazy letadlových lodí Task Force přičemž se ještě zúčastnila invazí na ostrovy Luzon (v lednu), Iwo Jima (v únoru) a Okinawu (v březnu a květnu 1945). V červenci a srpnu 1945 USS Massachusetts dvakrát bombardovala samotné Japonské souostroví.

Po skončení Druhé Světové války v Tichomoří byla USS Massachusetts ještě na konci roku 1945 přezbrojena a konala službu podél západního pobřeží Spojených Států než byla v roce 1946 převelena do Atlantiku. V roce 1947 byla vyřazena z aktivní služby a zůstávala jako součást Atlantické Rezervní Floty do roku 1962, kdy byla vyškrtnuta ze seznamu Amerických Válečných Plavidel. Tři roky nato, v roce 1965, byla přemístěna USS Massachusetts do Fall River ve státě Massachusetts, kde dodnes slouží jako válečný památník a muzeum.

 

Technicko -Taktická Data:

Délka celková 207,26 m
Délka při čáře ponoru 202,9 m
Šířka 32,9 m
Ponor 10,9 m
Výtlak standardní 35 000 t
Výtlak maximální 47 006 t
Výzbroj 9 x 406 mm (16"/45 - 3x3)
20 x 127 mm (5"/38 10x2)
48 x 40 mm/56 cal Bofors AA (12x4)
52 x 20 mm/70 cal Oerlikon (52x1)
Pancéřování - bok 309,8 mm (pod úhlem 19°)
Pancéřování - paluba hlavní 38mm, druhá 127mm+19mm, třetí 7,6mm
Pancéřování - barbety 439 mm
Pancéřování - věže hlavní baterie čela 457mm, boky 241mm, zadek 304mm, strop 184mm
Pancéřování - velitelská věž 406 mm
Max. rychlost 27 uzlů
Pohon 8 kotlů Babcock&Wilcox 3 drum express
4 parní turbíny General Electric
Výkon 130 000 ks
Akční rádius 17 000 nám. mil při 15. uzlech
Posádka 2 257 mužů
Uvedena do služby 12. května 1942
Potopena / vyřazena 1. června 1962

t_bb59_massachusetts_insig_212.jpg

mese1.jpg

mese2.jpg

mese3.jpg

mese4.jpg

  • Cool 1

Share this post


Link to post
Share on other sites
[R_R]
Beta Tester
131 posts
7,807 battles

USS Alaska (CB-1)

Bitevní křižník

 

Bitevní lodě třídy Alaska se řadí spíše do kategorie velkých křižníků, ale publikace je často uvádí po boku bitevních lodí. Podnětem k jejich stavbě byla obava amerického námořnictva ze signálů, které naznačovaly, že Japonci plánují nasadit podobné typy lodí k ničení amerických zásobovacích konvojů. Již před dostavbou lodí této kategorie však bylo jasné, že japonské síly jsou příliš oslabené na to aby použili bitevních lodí k tomuto účelu a tak tyto obří křižníky pozbyly významu. Přesto však byly dvě lodě dokončené a to USS Alaska a USS Guam. Celkem tento program plánoval postavit šest lodí této třídy USS Alaska(CB-1), USS Guam(CB-2), USS Hawaii (CB-3), USS Philippines (CB-4), USS Puerto Rico (CB-5) a USS Samoa (CB-6).

Loď Alaska byla postavena v loděnicích v Camdenu (New Jersey), kde byl roku 1941 položen kýl. Loď byla spuštěna na vodu v srpnu roku 1943 a dokončena a uvedena do služby v červnu 1944.

Lodě třídy Alaska měly standardní výtlak 27 000 tun. Konstrukcí se spíše podobaly křižníkům. Od bitevních lodí se lišily především konstrukcí bočního pancíře v podvodní části, kde, na rozdíl od bitevních lodí, nebylo pancéřování několikavrstvé a bez systému protitorpédových komor. Naopak křižníkům se podobaly tím, že měly pouze jedno kormidlo a hangár spolu s katapulty umístěný uprostřed lodě. Jeden list kormidla činil lodím třídy Alaska menší problémy při manévrování, ale na druhou stranu měly tyto lodě daleko lepší pancéřování boků v podvodní i nadvodní části lodi než tehdejší těžké křižníky. Hlavní výzbroj lodi USS Alaska tvořilo devět děl ráže 305 mm ve třech trojvěžích. Sekundární výzbroj tvořilo dvanáct děl ráže 127mm DP (Dual Purpose). Lodě byly vybaveny dvěma katapulty a v hangárech měly k dispozici 2 - 3 hydroplány. Do konce roku 1945 to byly OS-2U Kingfisher, později Seahawk.

USS Alaska byla krátce po svém uvedení do služby převelena do Chesapeake Bay v  karibské oblasti, kde prováděla nezbytné testy a cvičení spolu s bitevní lodí USS Missouri. Poté se v prosinci 1944 vydala do oblasti bojů v Pacifiku. O dva měsíce později se připojila ke svazu letadlových lodí (fast carrier task) u Ulithi. V období mezi únorem a červencem 1945 poskytovala protiletecké krytí svazům nosičů při útocích na Japonské souostroví a v kampani u ostrova Okinawa. V té době také dvakrát bombardovala svými těžkými děly pobřeží. Poté se v měsících červenci a srpnu vydala spolu se svojí sesterskou lodí Guam a čtyřmi lehkými křižníky do Východočínského moře na "lov" nepřátelských plavidel.

Po kapitulaci Japonska USS Alaska navštívila několik přístavů na břehu Žlutého moře jako demonstrace síly a také podporovala vylodění okupačních jednotek v jihokorejském Inčonu. USS Alaskaspolu s USS Guam se vrátily do Spojených Států v prosinci roku 1945. USS Alaska byla v roce 1947 vyřazena z aktivní služby a byla zakonzervována v Bayonne v New Jersey do června roku 1960, kdy byla prodána do šrotu.

 

Technicko-Taktická Data:

Délka celková 246,33 m
Délka při čáře ponoru 241,25 m
Šířka 27,73 m
Ponor 9,7 m
Výtlak standardní 27 500 t
Výtlak maximální 34 253 t
Výzbroj 9 x 305 mm (12"/50)
12 x 127 mm DP (5"/38)
56 x 40 mm AA Bofors
34 x 20 mm AA Oerlikon
Max. rychlost 31,4 uzlů
Pohon 8 kotlů Babcock & Wilcox
4 parní turbíny General Electric
Lodní šrouby 4
Výkon 150 000 ks
Zásoba paliva 3 619 t
Akční rádius 12 000 nm. při 15. uzlech
Pancéřování - bok 152 mm - 228 mm
Pancéřování - paluba 50,8 mm
Letouny 4
Katapulty 2
Posádka 1 979 mužů
Uvedena do služby červen 1944
Potopena / vyřazena červen 1960

alaska1.jpg

uss_alaska_by_sentinel28a.jpg

alaska2.jpg

t_cb_1_uss_alaska___1944_____32.1d__.jpg

  • Cool 1

Share this post


Link to post
Share on other sites
[R_R]
Beta Tester
131 posts
7,807 battles

USS Iowa (BB-61)

 

Charakteristika

 

Lodě třídy Iowa o standardním výtlaku 45 000 tun byly ráznou odpovědí na japonské konstrukce třídy Yamato. Třída Iowa byly největší bitevní lodě, jaké kdy byly pro americké námořnictvo postaveny a byly to nejrychlejší bitevní lodě světa. Konstrukčně vycházely ze třídy South Dakota, ale byly delší a tvarováním přídě předurčeny pro vyšší rychlosti. Třídu Iowa tvořily čtyři lodě - Iowa (BB-61), New Jersey (BB-62), Missoury (BB-63) a Wisconsin (BB-64), ačkoli bylo původně stavěno šest lodí - Illinois (BB-65) a Kentucky (BB-66) nebyly nikdy dokončeny (Illinois 22%, Kentucky72,1%) z důvodu ztráty významu bitevních lodí v moderních námořních válečných operacích. Jak již bylo uvedeno, význam dělostřeleckých soubojů na moři ke konci Druhé Světové války ustoupil, a proto byla primárním určením těchto lodí ochrana svazů letadlových lodí a aby se alespoň částečně vykompenzovaly náklady na stavbu těchto gigantů a pro zadostiučinění admirality byly využívány jako lodě štábní.

Stavba lodi USS Iowa byla zadána loděnicím New York Navy Yard a zde byl 27. června 1940 položen kýl. Loď byla spuštěna na vodu 27. srpna 1942 a uvedena do služby 22. února 1943.

 

 

Vzhled lodi ve 40-tých letech

 

Výzbroj

Hlavní výzbroj třídy Iowa tvoří devět děl Mark 7 ráže 406mm (16"/50 na rozdíl od 16"/45 u třídy South Dakota) umístěných po třech kusech ve třech věžích. Tato děla používají dva druhy munice - protipancéřové AP (Armor Piercing - 1 223 kg) a bombardovací HC (High Capacity - 860 kg). Každé dělo je uchyceno ve vlastním ložišti a má svůj nezávislý elevační systém a nabíjecí mechanismus. Masivně opancéřované věže (viz. TTD níže) jsou umístěny na nerotujících barbetách - vyvýšených pancéřovaných plošinách - které mají pancíř tloušťky 430 mm na bocích a 298 mm vpředu a vzadu. Skrz barbety prochází vnitřní prostor věží k základům věží, přičemž protíná patra muniční komory se zásobami střeliva. Ložiště děl, obě zaměřovací stanoviště a stanoviště dálkoměru jsou umístěny v ohnivzdorných krytech. Všechny tři věže jsou virtuálně identické, věže I a III mají dvě muniční paluby, věž II má muniční paluby tři. Mezi barbetami a věžemi jsou vodotěsné spoje. Rotační část věží má hmotnost přibližně 1 700 tun, vnější průměr rotující části je 10 metrů a 46 centimetrů. Maximální rychlost otáčení jsou 4 stupně za vteřinu a elevace 12 stupňů za vteřinu. Všechny tři věže mají rotační rozsah 300 stupňů. Maximální odskok děla je 121,92 cm a rychlost střelby je dvě rány na dělo za minutu. Každou jednu věž obsluhuje 77 členů posádky.  

 

Střely HC mají vysoceexplozivní hlavici o hmotnosti 693 kg. Maximální dostřel je 37 876 m při použití standardní nálože o hmotnosti 297 kg a při úsťové rychlosti 820 m/s. Typická průbojnost projektilu MK7 AP (o hmotnosti 1215 kg) je 36,8 cm horizontálního pancíře na vzdálenost  38 493 m (úhel dopadu je 53,25 stupňů a rychlost dopadu 513,89 m/s). Při střelbě na krátkou vzdálenost na vertikální pancíř je průraznost 82,85 cm při rychlosti dopadu 762 m/s. Kapitán Edward Snyder (USS New Jersey) v roce 1969 uvedl, že střely typu AP jsou schopny proniknout železobetonem tloušťky 32 stop (9,75 m).

Sekundární výzbroj tvořilo dvacet děl typu Mark 12 DP (Dual Purpose) dvojího použití. Lze je použít k ničení plovoucích i létajících cílů a k ostřelování pobřeží. Děla jsou umístěna ve dvojhlavňových věžích po deseti na každém boku lodi. Obě hlavně mají společný elevační systém a pohonnou jednotku. Jedná se o děla ráže 127 mm (5 inch/38). Používají dva různé typy střeliva: protiletecké - Anti-Aircraft Common (AAC) a proti pozemním cílům - HE/HC. Náboje sestávají z 12,6 kg nábojnice, 24,3 kg projektilu a prachové nálože o hmotnosti 6,75 kg.

 

Původně byla loď vyzbrojena dvaceti děly ve dvojhlavňových věžích po pěti na každém boku lodi a to po dvou věžích na palubě 01 a po třech na palubě 02. Kvůli rozměrům nástaveb byl jejich úhel palby poněkud omezený a děla byla nejúčinnější při střelbě na cíl po boku lodi. Kvůli zaobleným nástavbám nebylo možné přidat další baterii směrem k přídi. Při poslední modernizaci bylo tedy rozhodnuto odstranit dvě baterie na každém boku z paluby 02 nejblíže zádi a uvolnit tak místo pro raketovou výzbroj.

 

Děla mohou být velice rychle zaměřena na cíl až do úhlu elevace 85 stupňů a nabíjena v jakémkoli sklonu. Děla jsou schopna vyšší rychlosti palby než je schopna posádka dosáhnout. Zkušená obsluha děla zvládne 15 ran za minutu a při ideálním nabíjecím úhlu až 22 ran za minutu. Zajímavostí je, že každá válečná loď spojených států, která byla vyzbrojena některým typem děl ráže 127mm, měla trenažér nabíjení, na kterém trénovala obsluha aby nevyšla ze cviku. Při modernizaci byly trenažéry odstraněny a jejich prostor zaujaly jiné zbraňové systémy a obsluha nyní trénuje přímo na dělech. Standardní kapacita zásobníků munice je 500 nábojů na hlaveň + 40 speciálních typů. Každá věž má příruční zásobník umístěný hned vedle o kapacitě 55 kusů munice. Munice je dělená, nabíjená současně a projektily a prachové nálože jsou uskladněny zvlášť.

 

Protiletecká výzbroj sestávala v období Druhé světové války až  z 20. čtyřhlavňových kompletů Bofors ráže 40mm/56 cal. a z 49.-60. jednotlivě uložených kanónů Oerlikon ráže 20mm/70 cal. Oba typy protileteckých kanónů byly vynikající zbraně s velmi vysokou kadencí (120-160 ran/min. u kanónů Bofors a 250-320 ran/minutu u kanónů Oerlikon). Kanóny Bofors byly nabíjeny pomocí pásků -clipů- po čtyřech nábojích, což umožňovalo obsluze dosáhnout tak vysoké kadence a při horizontálním náměru hlavně byla kadence díky gravitačnímu efektu ještě vyšší.

 

Současnou protileteckou výzbroj tvoří systémy CIWS (Close-In Weapon System) Phalanx. Jedná se o radarem naváděné systémy osazené 20 mm rotačním kanónem Vulcan. Jeho kadence je 3000 ran za minutu a kapacita zásobníku 1500 nábojů. Je určen jak k likvidaci nepřátelských letounů, tak také protilodních raket. Lodě třídy Iowa jsou osazeny čtyřmi systémy Phalanx - dvěma na každém boku lodi - umístěnými v blízkosti velitelského můstku a prvního komínu.

 

Raketová výzbroj byla doplněna při reaktivaci v osmdesátých letech. Toto umožňuje lodi provádět útoky dlouhého dosahu jak proti penvinským cílům tak proti plovoucím cílům. Kombinace dělové a raketové výzbroje činí lodě třídy Iowa jedněmi z nejlépe vyzbrojených lodí současnosti. Na lodi jsou dva typy raketových systémů - protilodní a rakety s plochou dráhou letu.

 

Prvním systémem je RGM-84 Harpoon cruise missile. Jedná se o protilodní raketový systém umožňující útoky na lodi daleko za horizontem, mimo jakýkoliv vizuální kontakt. Sestává ze čtyř odpalovacích zařízení Mark 141 a šestnácti raket RGM-84. Každý odpalovač nese čtyři rakety umístěné v pancéřovaných keramických kontejnerech. Rakety jsou odpalovány z kontejnerů pod neměnným úhlem. Po odpálení je střela vynesena raketovým pohonem na vzdálenost cca. 5 km od lodi, zde je raketový pohon odhozen a střela pokračuje k cíli prostřednictvím proudového motoru. Stabilizační a směrová křidélka jsou v kontejneru složená a rozkládají se po odpálení střely. Střela má svůj autonomní naváděcí systém. Její hmotnost je 688 kg, z čehož raketový motor má přibližně hmotnost 162 kg. Střela putuje rychlostí Mach 0,87 a dolet je 64 nám. mil (118,5 km).

 

Druhým systémem jsou střely BGM-109 Tomahawk. Jedná se o útočný systém, který poskytuje lodím třídy Iowa možnost útoku velmi dlouhého dosahu a to jak na plovoucí tak na pozemní cíle. Loď nese třicetdvě střely typu BGM-109 v osmi pancéřovaných odpalovacích kontejnerech. Každý kontejner obsahuje blok čtyř střel. Existují tři základní modifikace střel série Tomahawk: protilodní - Anti-Ship Missile (TASM), proti pozemním cílům - Land-Attack Missile-Conventional (TLAM-C) a nukleární - Land-Attack Missile-Nuclear (TLAM-N). Všechny tři varianty jsou vzhledově identické a používají stejné odpalovací zařízení a pohoný systém. Odpalovací hmotnost raket Tomahawk je 1 192,5 kg plus 247,5 kg raketový booster. Cestovní rychlost je Mach 0,5 a rychlost útoku pak Mach 0,75. Střela TASM má operační dosah 450 km a maximální 846 km, střela TLAM-C má maximální dolet  1 215 km a třela TLAM-N má dolet 2 700 km.

 

Letadlovou výzbroj tvořily ve čtyřicátých letech dva nebo tři letouny typu OS-2U Kingfisher. Jednalo se o pozorovací letadla, která v době, kdy byl radar ještě v plenkách, vykonávala úlohu včasné výstrahy, řízení palby a sledování jejích účinků. Další úlohou bylo vyhledávání a záchrana pilotů. Ke vzletu letadel z paluby sloužily dva parní katapulty umístěné na zádi. Velké problémy u letounů operujících z bitevních lodí bez dostatečné, nebo lépe řečeno žádné, přistávací dráhy spočívaly v jejich vyzdvižení. Letouny mohly přistávat pouze na klidném moři a loď pak pro ně musela doplout a v průběhu výzdvihu zcela zastavit. Tím se však vystavovala nebezpečí nepřátelské palby. Letouny Kingsfisher byly ke konci roku 1944 a na počátku roku 1945 nahrazeny typy Seahawk observation plane. V roce 1948 byly letouny a katapulty z lodí odstraněny a v padesátých letech nahrazeny vrtulníkovou palubou. Na této palubě dnes přistává šest typů vrtulníků: UH-1 Iroquois, H-2 Seasprits, CH-46 Sea Knight, CH-53 Sea Stallion a LAMPS III SH-60B Seahawk. USS Iowa byla v osmdesátých letech jako první z této třídy vybavená bezpilotním systémem RPV (Remotely Piloted Vehicle) Pioneer, který slouží, podobně jako jeho pilotovaní předchůdci, k vyhledávání cílů, řízení a sledování palby a hlášení úspěšnosti zásahů. Jeho výhodou oproti pilotovaným letům jsou menší rozměry zařízení, nízká cena a vyloučení ohrožení posádky.

 

Konstrukce - ochrana

Třída Iowa konstrukčně vychází z předchozí třídy South Dakota. Její výrazně vyklenutá a protažená příď umožňovala lodi dosahovat vysokých rychlostí kolem 33 uzlů. Svojí délkou 270 m předstihla i japonské "superlodi" Yamato, ačkoli měla poněkud menší výtlak. Jak již bylo výše uvedeno, standardní výtlak lodi činil 45 000 tun, tzn. bez paliva, střeliva a ostatního nákladu. Plně naložená loď třídy Iowa má výtlak 57 216 tun a maximální výtlak je pak 60 252 tun.

 

Lodě třídy Iowa byly jedny z nejlépe pancéřovaných lodí druhé světové války. Pancéřování trupu se dělilo na dvě základní části - nadhladinovou a podhladinovou část. Hlavní paluba byla vybavena třemi pancéřovými pásy. Horní pancéř tloušťky 38mm měl přivést leteckou pumu nebo granát k výbuchu, prostřední pás tloušťky 150mm tvořil hlavní ochranu proti účinkům rázové vlny a spodní pancéř měl zachytit střepiny a chránil důležitá centra lodi. Zde byl hlavní rozdíl oproti japonským konstrukcím třídy Yamato kde Japonci sázeli na jediný pancíř tloušťky až 210 mm. Ochrana vícevrstvým pancéřováním se však ukázala jako dokonalejší. Jádro lodi (tzv. citadel), které začínalo u přední dělové věže, postupovalo kolem muničních komor, strojoven a kotelen a končilo u věže číslo tři, bylo nejsilněji pancéřováno masivním pancéřem. Dno tohoto jádra tak silně pancéřováno nebylo. Pancéřování dělových věží a nástaveb pak tvořilo další, přídavný pancéř. Z nástaveb byla pak nejsilněji pancéřována velitelská věž s můstkem, kde pancéř dosahoval síly 444 mm. Ochrana podhladinové části sestávala především z protitorpédové obšívky se systémem vodotěsných přepážek a z trojvrstvého dna. Podhladinová část pancéřování měla chránit loď proti destrukčním účinkům torpéd a těsně minoucích pum, které nezasáhly palubu, ale explodovaly v blízkosti lodi. Trojité dno tvořilo ochranu proti minám.

 

Pohon

Pohon lodí třídy Iowa zajišťuje osm parních kotlů Babcock & Wilcox, které ženou páru o teplotě 454,4° C a tlaku 39,72 kg/cm2 na čtyři turbíny General Electric (BB-61, BB-63) resp. Westinghouse (BB-62, BB-64). Tyto turbíny přes převodové ústrojí otáčejí čtyřmi lodními šrouby a dovolují plout lodi maximální rychlostí 33 uzlů. To činilo z lodí třídy Iowa ve druhé světové válce nejrychlejší bitevní lodi světa. Lodě pohání dva typy lodních šroubů - dva pětilisté vnitřní a dva vnější čtyřlisté šrouby. Průměr těchto šroubů je více než pět metrů. Manévrování zajišťují dvě kormidla.

 

 

USS Iowa v 90. letech

 

Kariéra lodi

Počátek roku 1943 po uvedení lodi do služby strávila USS Iowa cvičeními v Atlantiku. Ke konci roku v listopadu nastoupila USS Iowa první misi. Tou byla přeprava prezidenta Franklina D. Roosevelta do Casablanky v Maroku a zpět. Na začátku ledna 1944 byla převelena do Pacifiku a zapojila se do kampaně u Marshallských ostrovů. Boje probíhaly od konce ledna a v průběhu února. Na konci roku 1944 se podílela na útocích proti japonským zbrojním závodům a při dobývání Marián, Palau a ostrova Leyte. Zúčastnila se též bojů v zálivu Leyte a bitvy o Filipíny. Po přezbrojení ve Spojených státech se v roce 1945 zapojila do ostřelování Okinawy a Japonského souostroví. Druhého září 1945 byla přítomna v Tokijské zátoce oficiální kapitulaci Japonska. Ke konci září se vrátila do Spojených Států a poté se nadále podílela na operacích Tichomořské flotily do roku 1949, kdy byla vyřazena z aktivní služby.

 

USS Iowa byla poprvé reaktivována v padesátých letech v průběhu Korejské války. Byla reaktivována v srpnu 1951 a do korejských vod doplula v dubnu 1952. Zde sloužila jako vlajková loď Sedmé flotily a ostřelovala Severokorejské pobřeží do října 1952. Po návratu do Spojených Států byla převelena k Atlantické flotile a vykonala několik cest do evropských vod. V roce 1957 byla přítomna na International Naval Review v Hampton Roads ve státě Virginia a v únoru roku 1958 byla opět deaktivována.

 

Ze zakonzervovaného stavu byla opět aktivována v osmdesátých letech, kdy byla přezbrojena raketovou výzbrojí v rámci obranného systému Spojených Států a v dubnu 1984 byla opět uvedena v činnou službu. V letech 1985-1988 navštívila čtyřikrát evropské vody a poté byla převelena do Indického oceánu a Arabského moře. 19. dubna 1989 došlo na USS Iowa k neštěstí, když při požáru ve druhé věži hlavní baterie zahynulo 47 členů posádky. Loď pak v půli roku doplula do Středozemního moře a poté se vrátila do Spojených Států. Věž číslo dvě zůstala neopravená. V roce 1990 byla USS Iowa opět přesunuta do stavu rezervní floty.

 

V devadesátých letech kotvila USS Iowa v loděnicích Newport jako Námořně-vzdělávací a Tréningové Centrum. V roce 2001 se vydala na svou pravděpodobně poslední plavbu a to přes Panamský průplav do San Francisca. Zajímavostí je, že zatímco běžným lodím trvá proplutí kanálem zhruba šest hodin, tento obr absolvoval cestu za více než 48 hodin a to za úzkostlivé a takřka milimetrové asistence remorkérů.

 

V San Franciscu by měla USS Iowa završit svou kariéru a měla by se stát muzeem a památníkem.

 

Technicko - Taktická Data:

  r. 1943 r. 1968 r. 1983
Celková délka 270,4 m
Délka při čáře ponoru 262,7 m
Šířka 32,9 m
Ponor (43 875 t) 8,7 m
Ponor (59 331 t) 11,3 m
Výtlak standardní 43 944 t   45 280 t
Výtlak maximální 57 216 t 57 124 t 57 353 t
Výzbroj 9 x 16"/50 (406mm) Mark 7 9 x 16"/50 (406mm) Mark 7 9 x 16"/50 (406mm) Mark 7
20 x 5"/38 (127mm) DP Mark 12 20 x 5"/38 (127mm) DP Mark 12 12 x 5"/38 (127mm) DP Mark 12
80 x 40mm/56 AA   4 x 20mm/76 CIWS AA Missiles
49 x 20mm/70 AA   32 x BGM-109 Tomahawk Cruise Missiles
    16 x RGM-84 Harpoon Anti-Ship Missiles
Pancéřování - bok 307 mm
Pancéřování - první pancíř paluba 38 mm
Pancéřování - druhý pancíř paluba 121 + 32 mm
Pancéřování - protistřepinový p. 16 mm
Pancéřování - barbety 439 - 295 mm
Pancéřování - dělové věže - čela 432 mm + 63 mm
Pancéřování - dělové věže - boky 241 mm
Pancéřování - velitelská věž 444 mm
Pohon - kotle 8 x Babcock & Wilcox (39,72 kg/cm2 - 454,4°C)
             - turbíny 4 x General Electric
Výkon 212 000 ks
Max. rychlost 33 uzlů
Akční rádius (při rychlosti 12 uzlů) 18 000 n.mil
Zásoba paliva 7 621 t
Lodní šrouby 2 x vnitřní (pět listů, průměr 5,182 m), 2 x vnější (čtyři listy, průměr 5,563 m)
Kormidla dvě (2 x 31,6 m2)
Posádka 2 788 mužů (151 důstojníků)
Uvedena do služby 22 února 1943
Potopena / vyřazena ze služby

-

iowa2.jpg

iowa3.jpg

iowa4.jpg

iowa6.jpg

iowa5.jpg

  • Cool 2

Share this post


Link to post
Share on other sites
[R_R]
Beta Tester
131 posts
7,807 battles

USS Lexington (CV-2)

 

 

 

USS Lexington CV-2 společně s USS Saratoga CV-3 představují produkt odzbrojovací konference, která proběhla ve Washingtonu 1921. Námořní velmoci se tehdy dohodly na přerušení stavby a sešrotování velkého množství bitevních lodí a křižníků. Jedinou výjimku dostaly letadlové lodi, které mohly být postaveny z rozestavěných bitevních křižníků. USA toho využily a upravily dva trupy bitevních křižníků třídy Lexington (ostatní čtyři rozestavěné jednotky byly sešrotovány). Takto vznikly dvě velké a rychlé letadlové lodi. Jejich výtlak 41 000 tun byl větší než u většiny soudobých bitevních lodí. Lodě byly 270 metrů dlouhé, 32 metrů široké a měly standardní ponor 9,75 metru. Posádku tvořilo 2 327 mužů.
Dne 8. ledna 1921 byl položen kýl bitevního křižníku Lexington v loděnici Fore River Shipbuilding Co. v Quincy ve státě Massachussets a 1. července 1922 byla schválena změna na letadlovou loď. Loď byla spuštěna na vodu 3. října 1925 a námořnictvo ji převzalo 14. prosince 1927. Kapitánem se stal Albert W. Marshall. 
Lodě třídy Lexington byly skutečně mimořádně veliké a do roku 1944 (Saratoga) byly největšími a nejrychlejšími letadlovými loděmi světa. V době svého vzniku se zdály až příliš rozměrné, ale jak se v průběhu války ukázalo, právě takové typy byly na bojišti potřeba a měly budoucnost. Již v předválečném období dokázaly hodnotu letadlových lodí při cvičných útocích na Panamský průplav a v roce 1938 dokonce na Pearl Harbor (!)

USS Lexington v roce 1927 ještě s těžkými děly ráže 203 mm

 

Pohon lodí tvořily mohutné kotelny a elektrické motory. U původního projektu se konstruktéři rozhodovali, jakou cestou se v oblasti pohonu vydají. Nakonec padla volba právě na tento hybridní systém. Velké kotelny dodají páru generátorům a ty vyrobí elektřinu pro obří elektromotory ve strojovnách. Bylo použito 16 kotlů Yarrow a čtyři turbíny General Electric. Celkový výkon se pohyboval okolo 180 000 koňských sil (136 160 kW). Svojí rychlostí 34 uzlů patřily k tomu nejrychlejšímu, co brázdilo světová moře. Výkon pohonných systémů lze dokladovat jedním příkladem, kdy USS Lexington zásobovala svými generátory v zimě 1929/30 celé město Tacoma (st. Washington) při výpadku místní vodní elektrárny. Sedm komínů původně projektovaných na bitevním křižníku bylo spojeno v jeden mohutný komín se čtyřmi kouřovody, který byl 24,38 metru vysoký a dával lodím nezaměnitelnou siluetu. Jeho nevýhodou bylo, že způsoboval problémy při operacích palubních letadel. Při určitém směru větru se za ním vytvářelo nepříjemné víření, které značně ohrožovalo přistávající letouny. Před komínem byla umístěna velitelská věž, která ještě zdaleka nepřipomínala "ostrov" jak jej známe z pozdějších typů.
Loď těžila z původní konstrukce bitevního křižníku a byla opatřena solidním pancéřováním. Dvojité dno chránilo proti explozím torpéd až do hlavice 340kg. Boky chránil pancéřový pás o síle 127mm - 178mm. Letovou palubu tvořily desky o síle 25,4mm na nichž byly dřevěné fošny pro lepší chování letounů při startu a přistávání. Pod letovou palubou byla horní hangárová paluba o síle 51mm a nad strojovnami byla pancéřová paluba o síle 89mm.


Původní výzbroj měla odpovídat bitevnímu křižníku: 4x2x406mm, 16x152mm, 6x76mm a 8x torpédomety, ale při přestavbě na letadlovou loď byla výzbroj změněna následovně: osm děl ráže 203mm bylo umístěno ve 4 dvoudělových věžích podobných těm z těžkých křižníků. Dále pak 12 kanónů ráže 127mm umístěných jednotlivě a protiletecké kulomety 12,7mm. Vyzbrojení děly velké ráže bylo sice v souladu s podmínkami Washingtonské smlouvy, ale jejich použití bylo přinejmenším diskutabilní. Zrovna tak protiletecká baterie byla poměrně slabá, což určovala tehdy platná doktrína pro letadlové lodě - tedy že nejlepší protiletadlovou výzbrojí letadlové lodě jsou její vlastní letouny. Tento omyl byl záhy rozpoznán a protiletadlová výzbroj byla na počátku války posílena. Dělové věže s kanóny ráže 203 mm byly do roku 1942 sejmuty a nahrazeny dvouhlavňovými protiletadlovými komplety ráže 28 mm. Děla ráže 127 mm byla nahrazena novějšími modely obého použití (DP-Dual Purpose) a byly doplněny protiletecké zbraně v počtu dvaatřiceti kanónů ráže 20 mm.


Leteckou výzbroj představovalo 90 strojů - 18x stíhací F2F-1, 20x průzkumný SBU-1, 18x bombardér F4B-4, 18x torpédový BG-1 a 2 plovákové JF-1 a 3O2U-3. Počet letounů se měnil, stejně tak jejich skladba 7. prosince 1941 to bylo letouny 30x střemhlavý Douglas Dauntless SBD-2 a SBD-3, stíhací 16x Brewster Buffalo F2A-3 a torpédové 12x TBD-1 Douglas Devastator. V roce 1942 to bylo 88 strojů, ale standardně loď nesla 63 letounů. Letouny vyvážely na palubu dva výtahy o rozměru 13,7m x 7,6m. 

Po zkouškách se loď dostala k flotile se základnou v San Pedru 7. dubna 1927. Zde dokončovala výcvik posádek, nácvik bojových operací a řešily se drobné problémy a nedostatky. V následujících letech se účastnila manévrů v oblasti Havaje, Karibiku a Panamského průplavu.
16. ledna 1930 ukončil Lexington 30. denní humanitární misi, ve které zásoboval elektřinou město Tacoma ve státě Washington, když došlo k výpadku jejich elektrárny. Zde se uplatnil její turboelektrický pohon. 


V době útoku Japonců na Pearl Harbor loď převážela letouny, které posílily letecké síly na ostrově Midway. Loď ihned odstartovala svá průzkumná letadla ve snaze vypátrat japonské loďstvo, ale bohužel (či naštěstí) se to nepodařilo. Krátce nato se setkala s USS Indianapolis CA35 a USS Enterprise CV-6, společně pak hlídkovaly severozápadně od Oahu až do návratu do Pearl Harboru 18. prosince 1941. 
Následující den se vydala napadnout japonské síly v Jaluitu aby pomohla uvolnit tlak na ostrov Wake. 20. prosince 1941 byl tento úkol zrušen a spolu s USS Saratoga CV-3 se vydala posílit Wake. 23. prosince 1941 ale ostrov podléhá opakované invazi a lodi se vracejí do Pearl Harboru 27. prosince 1941.
USS Lexington CV-2 patroluje v následujících dnech v oblasti Oahu - Johnston - Palmyra do 11. ledna 1942, kdy se stává vlajkovou lodí viceadmirála Wilsona Browna, velícímu svazu Task Force 11. Dne 16. února vyplouvá k útoku na japonskou základnu Rabaul na Nové Británii. 20. února 1942 se loď stává cílem 18 bombardérů. Její stíhací ochrana sestřelila 17 letounů, loď vyšla bez poškození. Poručík E.H.O´Hara známý později jako Butch získává za 5ti násobný sestřel Medal of Honor.


Ofenzivní nasazení v této oblasti pokračuje a USS Lexington  se setkává s USS Yorktown CV-5 a tvoří Task Force 17. Jejich letouny úspěšně přelétají pohoří Owena Stanleye na Nové Guineji a způsobují těžké škody japonským základnám Salamaua a Lae 10. března 1942.
Dne 26. března 1942 je loď zpět v Pearl Harboru, avšak japonský tlak ji nutí k návratu zpět do oblasti Korálového moře. 1. května se znovu přidává k USS Yorktown CV-5. Jejich cílem je zabránit Japoncům v transportu vojáků do oblasti a odvrátit útok na Port Moresby. 
7. května 1942 hledají průzkumná letadla japonské lodi. Nalézají lehkou letadlovou loď Shoho. Ta je potopena. Druhý den náhle objeví stíhací krytí obou letadlových lodí skupinu 27 japonských bombardérů a devět z nich sestřelí.


8. května 1942 se podaří objevit polohu letadlové lodi Shokaku. Letouny obou lodí startují a Shokaku je vážně poškozena. Ve skoro stejnou dobu ale nalézají svůj cíl i japonská letadla. ObratnějšíYorktown vyvázne se třemi pumovými zásahy. USS Lexington inkasuje dva zásahy torpédy do levého boku a dvěma lehkými pumami do paluby. Zpočátku vše vypadá ještě dobře, loď si drží rychlost 25 uzlů a pokračují letové operace. Až do exploze způsobené roztrženým palivovým potrubím, které nebylo naplněné inertním oxidem uhličitým. Osud lodi zpečetí další exploze, která způsobí rozsáhlý požár, který ohrožuje skladiště pum a torpéd. V 15:58 kapitán Frederick C. Sherman nařizuje připravit se k opuštění lodi. V 17:07 vydává pokyn opustit loď. Posádku vytahují doprovodné křižníky a torpédoborce. O několik minut později explodují skladiště munice a okolní lodi jsou zasypány troskami. Torpédoborec USS Phelbs DD360 dvěma torpédy ukončuje agónii hořící lodi. Po explozi se USS Lexington CV-2 potápí. 
"Lady LEX" (USS Lexington) obdržela dvě bojové hvězdy za činnost ve válečných oblastech, ale jejím hlavním přínosem bylo společně s USS Saratoga CV-3 vypracování strategie nasazení letadlových lodí a technik umožňujících účinné nasazení leteckých skupin z letadlových lodí.

 

 

Technicko-Taktická Data:

 

 

  r. 1927 r. 1942
Celková délka 270 m
Šířka 27,4 m
Ponor 9,75 m
Délka letové paluby 266 m
Šířka letové paluby 32 m
Výtlak standardní 34 800 tun
Výtlak maximální 42 000 tun
Výzbroj kanónová 8 x 203 mm Mk 14 (4x2) 12 x 28 mm (6x2)
 12 x 127mm (12x1) 12 x 127mm DP (12x1)
48 x 12,7mm  32 x 20 mm
  28 x 12,7 mm
Letouny ve výzbroji celkem 63 strojů (standardně), maximálně 90
18x stíhací F2F-1 30x Douglas Dauntless SBD
20x průzkumný SBU-1 16x Brewster Buffalo F2A
18x bombardér F4B-4 12x TBD-1 Devastator
18x torpédový BG-1  
Katapulty 2
Výtahy 2
Pancéřování bok 127mm-172mm, 
paluby 25,4mm, 51mm a 89mm
Max. rychlost 34 uzlu
Pohon 16 x parní kotel Yarrow
4 x turbína(generátor) General Electric 
+ 8x elektromotor
Výkon 4x 45 000 SHP
Lodní šrouby 4
Posádka 2327 mužů
Uvedena do služby 14. prosince 1927
Vyřazena ze služby / potopena   8. května 1942

 

lexi1.jpg

lexi4.jpg

lexi3.jpg

lexi2.jpg

lexi5.jpg

Share this post


Link to post
Share on other sites
Sign in to follow this  

  • Recently Browsing   0 members

    No registered users viewing this page.

×