dadasan789

USS United States útočná letadlová loď základní údaje: výtlak: 66 850 tun standartmě 83 249 tun s plným nákladem rozmery: délka 331,6m šířka 38,1 m ponor 10,5 m šířka letové paluby 57,9 m pohon: parní turbíny s redukční převodovkou, o výkonu 208 796 kW ( 280 000 ks), čtyři lodní šroby rychlost: 33 uzlů výzbroj: 8 dvojúčelových kanónů ráže 5 palců ( 127 mm), 8 PL kaónů ráže 76 mm a 20 PL kaónů ráže 20 mm letadla 18 bombardérů a 54 stíhaček F2H banshee elektronika: vzdušný patrací radar SPS-6 výškový radar SPS-8 posádka: 4127 mužů Stavba lodi USS United states (CVA- 58) byla zahájena v dubnu 1949 a byla zrušena po pouhých devíti dnech. Loď zařazuji protože je přímím předchůdcem třídy FORRESTAL a jejích následovníků a také proto, že její pokroková konstrukce vyznamně ovlivnila vývoj amerických letadlových lodí. Letadlová loď Unites States byla navržena pro provoz nové generace těžkých strategických bombardérů amerického námořnictva( ve třídě 24/45 tun) a jejich doprovodných stíhaček. Vzhledem k rozměrům bombardérů musela být letová paluba příslušně velká, aby umožnila jejich parkování , starty a řistávání. Loď měla mít plně průběžou palubu se čtyřmi katapulty: dva na přídi a další dva na bocích uprostřed lodi, na doplňkových pozicích, vykloněné ven, aby se dráhy jimi urychlovaných letadel nekřížily s drahami letadel startujících z přední části lodi. United States se měla stát po Lengley první letadlovou lodí s průběžnou palubo, která neměla navigační můstek na nástavbě letadlové paluby.Loď měla být vybavena čtyřmi zdvižemi( po jedné na levé straně a na zádi, dvě na pravé straně), jejích nádržích měla být uložena veliká zásoba leteckých pohonných hmot - 1 892 700 litrů a také munice 2000 tun. Plánovala se stavba čtyř lodí třídy Unites States, přičemž poslední z nich měli být s jederným pohomen. Loď neměla mít elektonické vybavení - předpokládalo se, že jeho provoz zajistí doprovodná plavidla. Zrušení projektu stavby těchto letadlových lodí vylynulo z jejich plánované role: americké letectvose důrazně postavilo proti tomu, aby námořnictvu byly svěřeny strategické úkoly. Finanční prostředky uvolněné zrušením projektu se přesunuly do rozpočtu amerického letectva, kde se využily k posílení jeho bombardovací flotily.

Minekaze japonský totprdoborec

Historické okénko o tom co máme i nemáme ve hře WoWS. Různé povídáni o lodích a jejich velitelích. Volná diskuze vítána a klidně pište i podměty a návrhy co vás zajímá. Něco málo najdete i na FB - Dadasan789 Občasné streamy na Dadasan789 Bitva u Jutska - díl 1 TŘÍDA „DE ZEVEN PROVINCIEN" - Raketový křižník - současnost IJN KIRISHIMA - Bitevní křižník - 2WW HMS ARK ROYAL - LETADLOVÁ LOĎ r.1955 TŘÍDA TROMP - fregata s řízenými střelami Třída Trafalgar - útočná ponorka s jaderným pohonem TŘÍDY HOLLAND A FRIESLAND torpedoborce co známe TŘÍDA IOWA BB 61 trochu toho železa TŘÍDA ROMEO diesel-elektrická ponorka Minekaze Japonský torpedoborec

HMS RENOWN Základní údaje: výtlak: 30750 tun standartně, 36080 tun s plným nákladem rozměry: délka 242 m, šířka 27,4 m, ponor 14,4 m pohon: parní turbíny o výkonu 80536 kW ( 108 000 ks), čtyři lodní šrouby rychlost: 29,5 uzlů pancéřování: obvod trupu 229 mm, paluby 51 - 102 mm, dělové věže a jejich základny 178 - 229 mm výzbroj: 6 kanónů ráže 15 palců (381 mm) , 20 kanónů ráže 4,5 palce (114 mm), 28 automatických PL 2liberních kanónů, 64 Pl kanónů ráže 20 mm, 8 torpédometů ráže 533 mm letadla: dva hydroplány Supermarine Walrus osádka: 1200 mužů Bitevní křižník HMS Renown byl veteránem 1. světvé války, avšak narozdíl od sesterské lodi HMS Repulse prošel celkovou modernizací. loděnici v Porthsmountu opustil 2. září 1939, právě v čas, aby stihl začátek 2. světové války. Přestavba Během tří let trvjící modernizace byla loď prakticky kompletně přepracována. Nová byla strojovnaa kotle, nástavba a lodní můstek, loď dostala silnější pancéřování.Tři dělové věže byly demontovány a přepracovány tak, aby jejich 381 mm kanóny mohly střílet s úhlem náměru až 30 stupňů. Zcela nová byla protiletadlová výzbroj: 10 dvojkanónů ráže 4,5 palce (114 mm ), 3 osmihlavňové lafety 2liberních automatických kanónů a 4 kulometná čtyřčata ráže 0,5 palce (12,5 mm). Hmotnost ušetřená zástavbou nové poháněcí soustavy se využila k posílení pancíře. Nad sklady munice přibyly 102 mm pancíře , dodatečných 51 mm oceli chránilo strojovnu. Loď byla vybavena katapultem a rozměrným hangárem, ve kterám byla uložena dvě obojživelná letadla Walrus. Spolupáce Modenizovaná loď zajišťovala rychlý doprovod letadlových lodí. Když byla loď Renown přiřazena k plavidlům britské domácí flotily (Home Fleet), stala se partnerským plavidlem letadlové lodě HMS Ark Royal. Jejich spolupráce trvala poměrně dlouho. Po pronásledování bitevní lodi KMS Graf Spee v jižním Atlantiku v listopadu 1939 se HMS Renown vrátila k domáci flotile jako vlajková loď viceadmirála Whitwortha. Loď se podílěla na bojích v Norsku. 9. dubna 1940 Renown plula spolu s devíti torpedoborci 130 km západně od Lofotských ostrovů. Skupina britských lodí spatřila německé bitevní křižníky KMS Scharnhorst a KMS Gneisenau. Britský bitevní křižník využil výhodné pozorovací podmínky , které mu poskytlo první ranní světlo, a v 4:17 zasáhl oddíl řízení palby lodi Gneisenau. Po dalších dvou zásazích kanóny lodi Renown se německé lodě obrátily k ústupu. Také britská loď byla zasažena dvěma nebo třemi střelami ráže 280 mm, utrpěla však jen malé škody. V srpnu 1940 Renown zamířila ke Gibraltaru, spolu s lodí Ark Royal, jako součást uskupení "H" ( Force "H" ). Do domácích vod se vrátila v říjnu 1941. Po zajišťování podpory vylodění na severu Afriky loďdopravila Winstona Churchilla do Kanady. Poté byla vyslána k Východní flotile a plula ve vodách Východní Indie. Tři desetiletí služby Při svém návratu v březnu 1945 byla Renown přeřazena do zálohy. V roce 1948 byla prodána k sešrotování. Její kariera trvala 30 let. Objevila se na všech bojištích námořní války.

TŘÍDA BENJAMIN FRANKLIN SSBN ZÁKLADNÍ ÚDAJE Výtlak: 7 250 tun na hladině, 8 250 tun pod hladinou Rozměry: délka 129,6 m, šířka 10,1m, ponor 9,6m Pohon: tlakový reaktor Westinghouse S5W, chlazený vodou, pohánějící dvě parní turbíny o výkonu 11 186kW (15 000ks), 1 lodní šroub Rychlost: na hladině 28uzlů, pod hladinou 25 uzlů Hloubkový dostup: 350m běžný, 465m maximální Výzbroj: 16 odpalovacích sil pro střely Poseidon C3 nebo Trident I C4 SLBM, 4 torpédomety ráže 533 mm pro 12 protiponorkových/protilodních torpéd Elektronika: hladinový pátrací radar PBS-11A nebo BPS-15, 1 systém REB, 1 sonar BQR-7, 1 sonar BQR-15 s taženou anténou, 1 sonar BQR-19, 1 sonar BQR-21, 1sonar BQR-4, rozsáhlé komunikční a navigační vybavení Osádka: 143 Třídy Benjamin Franklin (12 ponorek) a Lafayette (19 ponorek) měly velmi podobný celkový výzor a v mnoha rozměrových a operačních charakteristikách se shodovaly. Hlavní rozdíl mezi těmito třídami spočíval v poháněcí soustavě, která byla u ponorek třídy Benjamin Franklin podstatně tišší. Ve fiskálním roce 1965 byl schválen program stavby dalších čtyř ponorek, celkem tak bylo v těchto dvou příbuzných třídách postaveno 35 plavidel. Americké námořnictvo tím naplnilo svůj záměr na vybudování flotily 45 ponorek SSBN (včetně dvou starších tříd, Ethan Allen a George Washington, postavené každá v pěti kusech), tvořené pěti eskadrami po devíti plavidlech. Stavbou dalších ponorek zrušil ministr obrany Robert McNamara. Ponorky třídy Lafayette a Benjamin Franklin měly malou pomocnou diesel-elektrickou poháněcí soustavou pro případ potíží s jaderným poháněcím systémem, šnorklovací stěžeň a pomocný lodní šroub. Do třídy Benjamin Franklin patřily ponorky USS Simon Bolivar, USS Kamehameha, USS George Bancroft, USS Lewis and Clark, USS James K.Polk, USS George C.Marshall, USS Henry L.Stimson, USS Georgie Washington Carver, USS Francis Scott Key, USS Mariano G.Vallejo a USSWill Rogers. Ponorky se postavily společnost Generyl Dynamics Corporation, její divize Electric Boat (6 ponorek), loděnice Newport News Shipbuilding (4 ponorky) a loděnice námořnictva Mare Island (2 ponorky). Plavidla se začala stavět v období od dubna 1963 do března 1965, na vodu byla spuštěna v období od srpna 1964 do července 1966, do provozu byla schválena od října 1965 do dubna 1967. Ponorky sloužily u Atlantické flotily (vyplouvaly z přístavů New London, stát Connecticut, Charleston, stát Jižní Karolína, King´sBay, stát Georgia a Holy Loch, Skotsko). Ponorky byly ze služby vyřazovány od řervence 1992 do ledna 1999. Dvě ponorky byly upraveny na ponorky SSN/plavidla pro speciální operace, vybavená pro přepravu speciálních jednotek SEAL do akcí a jejich repatriaci. Ponorky vyzbrojené střelami Polaris A3 SLBM byly později upraveny pro první mnohem modernější střely Posseidon C3 se 14 dílčími bojovými hlavicemi typu W68, které byly později nahrazeny střelami Trident C4 s delším dosahem a osminásobnou bojovou hlavicí typu W76.

Třida MINEKAZE A KAMIKAZE Základní údaje Minekaze Výtlak : 1215 tun standartně , 1650 s plným nákladem Rozměry : délka 102,5 m , šířka 9 m ponor 2,89 m Pohon : dvě sestavy parních turbín s redukčními převodovkami o výkonu 28709 kW (38500 ks), dva lodní šrouby Rychlost : 39 uzlů, operační dosah 6670 km při rychlosti 14 uzlů Výzbroj : 4 kanóny ráže 120mm , dva kulomety 2 trojice torpédometů ráže 21 palců (533 mm), až 20 min Posádka : 148 mužů Třida Momi, postavená ve 21 exemplářích, a Minekaze ( 15 lodí) byly prvními vlastními konstrukcemi japonského námořnictva. Lodě Minekaze byly spouštěny na vodu v letech 1919 – 1922. Jednalo se o první třídy japonských torpédoborců vyzbrojených torpédomety. Lodě třídy Momi měli dvojce, Minekaze trojice torpédometů, 120mm kanóny, tvořící hlavní výzbroj lodí, byly lafetovány poměrně vysoko na přední palubě a na nástavbě zadní paluby. Během 2. světové války měli Japonci nedostatek doprovodních plavidel, čehož využívaly americké ponorky. Torpédoborce třídy Minekaze proto byly přestavěny na doprovodná plavidla: lodě přišly o polovinu svých kanónů a zařízení pro přepravu min. Současně si zachovaly dva torpédomety a na jejich palubách přibyly zásoby hlubinných náloží a jejich vrhače. Takto byla přestavěna čtyři plavidla. Jeden přestavěný torpédoborec ,Sawakaze, byl vybaven dopředu namířeným devítihlavňovým raketometem. Do konce války se devět lodí třídy stalo obětí útoků amerických ponorek.

TŘÍDA ROMEO diesel-elektrická ponorka

TŘÍDA ROMEO diesel-elektrická ponorka ZÁKLADNÍ ÚDAJE Výtlak: 1 475tun na hladině, 1 830tun pod hladinou Rozměry: délka 76,6 m, šířka 6,7m, ponor 5,2m Pohon: dva dieselové motory o výkonu 2 940kW a dva elektromotory, dva lodní šrouby Rychlost: na hladině 15,2 uzlu, pod hladinou 13 uzlů Operační dosah: 14 484km při plavbě na hladině rychlostí 9 uzlů Výzbroj: 8 torpédometů ráže 533m (6 na přídi a 2 na zádi), 14 protilodních nebo protiponorkových torpéd ráže 533m nebo 28 min Elektronika: 1 hladinový pátrací typu Snoop Plate nebo Snoop Tray, 1 pátrací sonar Thomson Sintra (některá plavidla), 1 vysokofrekvenční trupový aktivní/pasivní pátrací a útočný sonar Herkules nebo Tamir 5 Osádka: 54 mužů (10 důstojníků) Sovětský svaz postavil první ponorku třídy Romeo (Projekt 633) v roce 1958 v Gorkém. Plavidla v podstatě představovala modernizované ponorky třídy Whiskey. V době, kdy vznikaly, se v sovětských ponorkách poprvé úspěšně uplatnil jaderný pohon. V důsledku toho bylo těchto konvenčních ponorek vyrobeno jen 20, ačkoli se původně plánovala výroba 560 plavidel. Konstrukce třídy byla postoupena Číně v rámci podpory rozvoje jejího zbrojního průmyslu. V Číně se ponorky vyráběly od roku 1962. První čínské ponorky byly postaveny v loděnici ve Wuzhangu pod místním označením typ 033. K výrobě ponorek se posléze připojily tři další loděnice, v Guangzhou (Kanton), Jiangnan (Šanghaj)a Huludao. Na počátku 70. Let čínské loděnice opouštělo každoročně až devět ponorek. V Číně bylo vyrobeno celkem 84 ponorek. Předpokládá se, že pouze 31 z nich zůstává ve službách čínského námořnictva a dalších devět je zařazeno mezi záložní plavidla. V letech 1982-1984 byly čtyři ponorky předány do Egypta, kde byly vyzbrojeny střelami Sub Harpoon. Severní Korea zřejmě disponuje 22 ponorkami třídy Romeo, přičemž některé z nich byly postaveny v zemi s čínskou pomocí po roce 1976. V Bulharsku je v provozu jedna ponorka této třídy, vyrobení v Sovětském Svazu a pojmenovaní Slava. Ponorky vyrobené v Sovětském Svazu byly z aktivní služby vyřazeny do roku 1987. Dvě plavidla byla v letech 1982-1983 pronajata Alžírsku na 5 let pro účely výcviku. Alžírsko později zakoupilo mnohem modernější ponorky třídy Kilo. Vnější vzhled sovětských a čínských ponorek byl v podstatě stejný, sovětské ponorky však zpravidla měly zvláštní sonarové vybavení na přídi.

Bitevní loď USS IOWA BB 61 - TŘÍDA IOWA

TŘÍDA IOWA modernizovaná bitevní loď ZÁKLADNÍ ÚDAJE Výtlak: 45 000tun standardně, 57 450tun(BB 61 a BB 63), 59 000 tun (BB 62), 57 216 tun (BB 64) s plným nákladem Rozměry: délka 270,4 m, šířka 33 m, ponor 11,6 m Pohon: parní turbíny s redukční převodovkou, o výkonu 158 090 kW, 4 lodní šrouby Rychlost: 32,5 uzlu (u BB 63 byla rychlost omezena na 27,5 uzlu) Letadla: až 4 univerzální vrtulníky Kaman SH-2 Seasprite (na plošině na zádi lodi) Výzbroj: 4 čtyřnásobná odpalovací zařízení protilodních střel Harpoon, 16 střel, 8 čtyřnásobných odpalovacích zařízení střel Tomahawk, 32 střel, 3 trojkanóny ráže 16 palců (40 6mm), 6 dvojúčelových dvojkanónů ráže 5 palců (127 mm), 4 obranné PL systémy Phalanx s 20 mm kanóny Elektronika: 1 hladinový pátrací radar SPS-10F, 1 vzdušný pátrací radar SPS-49, 1 navigační radar LN 66, 2 systémy řízení palby kanónů Mk 38,4 systémy řízení palby kanónů Mk 37, 1 systém řízení palby Mk 40, 1 systém řízení palby Mk 51, 1 systém REB typu SLQ-32, 8 vrhačů světlic/ rušičů Mk 36 SRBOC, systém satelitní komunikace, systém NAVSAT Osádka: 1571 Bitevní lodě třídy Iowa byly stavěny pro podmínky služby v době 2.sv.války, četné příležitosti k uplatnění se však pro tato plavidla naskytly i po válce. Lodě USS Iowa (BB 61), New Jersey (BB 62), Missouri (BB 63) a Wisconsin (BB 64) patřily k největším plavidlům svého druhu, s výjimkou japonských obrů Yamato a Musashi. Po skončení 2. světové války Missouri sloužila k výcviku, zatímco ostatní lodě byly zakonzervovány. Brzy se však všechny opět zapojily do bojových akcí v průběhu války v Koreji (1950-1953), jako prostředky poskytování námořní palebné podpory. Po skončení bojů v Koreji byly přeřazeny do zálohy a v roce 1958 opět zkonzervovány. Vietnam 6. dubna 1967 byla zahájena druhá reaktivace lodi New Jersey, s cílem připravit ji na aktivní službu u břehů Vietnamu. Při svém vyslání k Jižnímu Vietnamu a do vod, o jejichž ovládnut usiloval Severní Vietnam, strávila loď 120dní bojovou činností. Celkem vystřelila 5 688 nábojů ráže 16 palců (406 mm) a 14 891 nábojů ráže 5 palců (127 mm). V roce 1969 se stala loď obětí úsporných opatření a byla již potřetí zakonzervována. V 70. letech se na bitevní lodě pohlíželo jak na přežitek z doby nenávratně minulé. V roce 1980, kdy bylo nutné rozšířit flotilu hladinových plavidel a vyrovnat počty nových sovětských válečných lodí, Kongres USA schválil finanční prostředky potřebné pro reaktivaci a modernizaci bitevních lodí. Po dlouhých debatách byla bitevní loď New Jersey znovu schválena do služby k 27. prosinci 1982. V březnu 1983 loď zahájila svoje první bojové nasazení u Pacifické flotily, kdy vyplula ke břehům Nikaraguy. Koncem téhož roku se loď urychleně přesunula do Středozemního moře, ke břehům Libanonu, kde podpořila jednotky americké námořní pěchoty na pevnině. Její palubní děla ostřelovala protiletadlové pozice syrských jednotek, které vedly palbu na letadla amerického námořnictva. Modernizace Úvodní modernizační program zahrnoval zvýšení výkonu elektronických systémů, úpravy poháněcí soustavy, umožňující spalování námořního destilovaného paliva, a doplnění střediska bojových operací. Změny se nevyhnuly ani výzbroji - loď přišla o čtyři dvojkanóny ráže 5 palců (127 mm), současně byla vybavena odpalovacím zařízením protilodních střel Harpoon, střelami středního doletu Tomahawk a protiletadlovým obranným systémem Phalanx. Do aktivní služby se nakonec vrátily všechny čtyři bitevní lodě třídy Iowa. Po New Jersey následovala v roce 1984 loď Iowa, v roce 1986 Missouri a v roce 1988 Wisconsin. Předpokládalo se, že lodě budou zařazeny do bojových útvarů s vlastními letadlovými loděmi nebo bez nich a budou americkým vyloďovacím jednotkám svými těžkými děly poskytovat potřebnou palebnou podporu. V roce 1991 Missouri a Wisconsin operovaly u břehů Kuvajtu, poskytovaly palebnou podporu jednotkám americké námořní pěchoty na pevnině a střelami Tomahawk útočily na cíle v hloubce iráckého území. Čtyři staré bitevní lodě byly reaktivovány v první řadě pro to, aby uspokojily naléhavou potřebu amerického námořnictva. Nepředpokládalo se, že jejich služba bude trvat dlouho. Iowa byla definitivně vyřazena ze služby v říjnu 1990, o rok později ji následovaly New Jersey a Wisconsin a v roce 1992 i Missouri. Lodě New Jersey a Wisconsin zůstaly zachovány jako námořní muzea, Iowa a Missouri budou zakonzervovány až do doby, kdy bude mít americké námořnictvo dostatečné zdroje palebné podpory a bude jisté, že staré bitevní lodě již nebude potřebovat.

TŘÍDA COLBERT ZÁKLADNÍ ÚDAJE Výtlak: 8 500tun standardně, 11 300tun s plným nákladem Rozměry: délka 180 m, šířka 20,2 m, ponor 7,9 m Pohon: parní turbíny s redukční převodovkou o výkonu 64 130 kW, 2 lodní šrouby Rychlost: 31,5 uzlu Letadla: bez letadel, s přistávací plochou pro vrtulník Výzbroj: 4 odpalovací zařízení protilodních střel MM 38 Exocet se 4 střelami, 1 dvojnásobné PL odpalovací zařízení Masurca se 48 střelami, 2 dvojúčelové kanóny ráže 100 mm a 6 PL dvojkanónů ráže 57 mm Elektronika: 1 vzdušný pátrací radar DRBV 23C, 1 výškový pátrací radar DRBI 10D, 1 taktický radar DRBV 50, 1 navigační radar Decca RM 416, 1 vzdušný pátrací radar DRBV 20, 2 radary systému řízení palby PL zbraní DRBR 51, 1 radar systému řízení palby kanónů DRBR 32C, 2 radary systému řízení palby 100 mm kanónů DRBC 31, 1 systém letadlové navigace URN-20, 1 bojový informační systém SENIT-1, 1 pasivní systém REB, 2 vrhače rušičů Syllex Osádka: 562 mužů Křižník Colbert byl vyvinut na základě předválečného křižníku De Grasse. Vyznačoval se podhonovou zádí, lepší stabilitou, širším trupem, sklopným stěžněm a novým systémem pancéřové ochrany. Kýl lodi byl položen ve zbrojovce v Brestu v prosinci 1953. Na vodu byl spuštěn 24. 3. 1956 a do provozu byl schválen 5. 5. 1959. Loď představovala významný přírůstek hladinové flotily francouzského námořnictva. Křižník se vyznačoval přistávací plochou pro vrtulník na rozšířené zádi, což byl tehdy u francouzských plavidel poměrně nový prvek. Hlavní úlohou křižníku bylo zajišťování protiletadlové obrany flotily. Vyzbrojen byl 16 kanóny ráže 127 mm, instalovanými po dvojicích na osmi lafetách, a 20 kanóny ráže 57mm, instalovaných rovněž po dvou zbraních na deseti lafetách. Stejně jako De Grasse byl křižník vybaven jako vlajková loď a velitelské plavidlo. Na křižníku se mohlo v případě nutnosti přepravovat dalších 2 400 vojáků. Nová loď měla odlišně uspořádanou poháněcí soustavu: strojovna byla rozvržena do dvou oddílů izolovaných vodotěsnou přepážkou, komín byl přesunut dále dozadu, čímž se uvolnil prostor kolem lodního můstku. Od dubna 1970 do října 1972 prošel Colbert rozsáhlou úpravou. Loď byla vybavena systémem protivzdušné obrany Masurca, s nímž měla zajišťovat úkoly obrany flotily. Původní modernizační plán zahrnoval demontáž všech 127 mm a 57 mm kanónů, na jejichž místo nastoupil systém Masurca a 6 samostatných 100 mm kanónů, instalovaných ve dvojici nad sebou vpředu a po stranách trupu. Omezený rozpočet modernizačního programu si nakonec vynutil zachování 57 mm lafet na bocích lodi a upuštění od instalace čtyř 100 mm kanónů, které jej měly nahradit. Konstrukce lodního můstku byla přepracována. Na jeho přední straně přibyly plošiny pro pozdější instalaci protilodních střel Exocet, interiér byl vybaven klimatizací. Osádka lodi se snížila na 560 mužů. Modernizovalo se i radarové vybavení na úroveň potřebnou pro rozvoz protiletadlového systému Masurca. Loď byla vybavena novám elektrickým generátorem o výkonu 5 000 kW-6 705ks, který pokrýval vysokou energickou náročnost všech elektrických systémů lodi. Loď také dostala modernizovanou elektronickou výbavu. Bojový informační systém SENIT-1, kterým byl vybaven řídící oddíl, umožnil křižníku Colbert působit v roli vlajkové lodě francouzské Středomořské flotily, které se zhostil po dokončení modernizačního programu. Od srpna 1981 do listopadu 1982 křižník Colbert prošel další významnou modernizací, která přinesla prodloužení operační životnosti lodi až do 90. let. Při druhé modernizaci byl křižník vybaven satelitním komunikačním systémem. Systém Masurca byl vylepšen a jeho dosah se prodloužil na 60 km. Původní střely Mk 2 model 2, naváděné po paprsku, byly nahrazeny střelami Mk 2 Model 3 s poloaktivním radarovým systémem koncového navedení na cíl. Střely mohly útočit na cíle v rozpětí výšek od 30 m do 22 500 m. Křižník Colbert byl definitivně vyřazen ze služby v květnu 1991.

TŘÍDA BREMEN fregata s řízenými střelami ZÁKLADNÍ ÚDAJE Výtlak: 2 900 tun standardně, 3 680 tun s plným nákladem Rozměry: délka 130 m, šířka 14,5 m, ponor 6,5 m Pohon: soustava typu CODOG se dvěma plynovými turbínami General Electric LM2500 o výkonu 38 478 kW, dva dieselové motory MTU 20V TB92 o výkonu 7 755 kW, 2 lodní šrouby Rychlost: max. 30 uzlů Operační dosah: 7 400km při rychlosti 18 uzlů Letadla: 2 protiponorkové vrtulníky Lynx Mk 88 nebo Mk 88A Výzbroj: 2 čtyřnásobná odpalovací zařízení pro protilodní střely Harpoon, 1 osminásobné odpalovací zařízení Mk 29 pro 16 PL střel středního dosahu Sea Sparrow RIM-7M, 2 odpalovací zařízení s 21buňkami pro PL střely krátkého dosahu RAM, 1 dvouúčelový kanón ráže 76 mm, 2 dvojice torpédometů Mk 32 ráže 324 mm pro protiponorková torpéda Mk46 (nahradí je torpéda Mu 90 Impact) Elektronika: 1 vzdušný/ hladinový pátrací radar TRS-3D/32, 1 radar systému řízení palby WM25/STIR, 1 navigační radar 3RM20, 1 opto-elektronický systém řízení palby WBA, 1 bojový datový systém SATIR, 1 systém REB typu FL 1800S-II, 4 vrhače klamných cílů Mk 36 SRBOC, 1 tažený klamný torpédový cíl SLQ-25 Nixie, 1 aktivní příďový sonar DSQS-21BZ(BO) Osádka: 219 Třída Bremen, označovaná rovněž jako typ 122, představovala německou modifikaci nizozemské třídy Kortenaer s pohonem plynovými turbínami. Třídy Bremen, postavená v 8 exemplářích, měla nahradit vyřazené lodě dvou starších typů, torpédoborce třídy Fletcher a fregaty třídy Köln. Trupy se kompletovaly s poháněcí soustavou v 5 loděnicích, rozpracované lodě se poté odtahovaly do loděnice Bremer Vulkan, kde se vybavovaly elektronkou a výzbrojí. První výrobní objednávka byla vystavena v roce 1977, první loď byla schválena do provozu v květnu 1982. Křídlové stabilizátory a americký bublinový systém Prairie/Masker, použitý na trupu a lodních šroubech, přispívají ke snížení úrovně hluku generovaného poháněcí soustavou. Lodě jsou vybaveny kompletním systémem ochrany proti zbraním hromadného ničení. V letech 1993-1996 byly střechy hangárů doplněny 2 odpalovacími zařízeními pro PL obranné střely RAM, opatřené pasivní / infračervenou naváděcí hlavicí. Z lodí vzlétají vrtulníky Lynx Mk 88/88A, vybavení aktivním ponorným sonarem Bendix DASQ-18, samonaváděcími torpédy Mk 46 a hlubinnými náložemi Mk 54. Přistávací systém Bear Trap umožňuje letový provoz vrtulníků i za nepříznivého počasí. Ve třídě Bremen bylo postaveno 8 lodí, pojmenovaných Bremen, Niedersachsen, Rheinland-Pfalz, Emden, Köln, Karlsruhe, Augsburg a Lübeck. Lodě budou patřit k účinným bojovým plavidlům ještě dlouhá léta v 21. století.

IJN Shokaku flotilní letadlová loď ZÁKLADNÍ ÚDAJE Výtlak: 25 675tun standardně, 32 000tun s plným nákladem Rozměry: délka 257,5 m, šířka 26 m, ponor 8,9 m Pohon: parní turbíny s redukční převodovkou o výkonu 119 310 kW, 4 lodní šrouby Rychlost: 34,2 uzlu Pancéřování: obvod trupu 215 mm, paluba 170 mm Letadla: 27 stíhaček, 27 střemhlavých bombardérů, 18 torpédových bombardérů Výzbroj: 8 dvojúčelových dvojkanónů ráže 127 mm, 12 protiletadlových trojkanónů ráže 25 mm Osádka: 1600 mužů Odstoupení Japonska od washingtonské námořní dohody, omezující velikost válečných plavidel, umožnilo konstruktérům navrhnout takové letadlové lodě, které plně odpovídaly požadavkům admirality. V rámci programu na vyzbrojování armády z roku 1937 měly být postaveny dvě lodě, konstrukcí podobné lodi Hiryu, avšak veliké tak, aby splňovaly stanovené parametry. U třídy Shokaku se podařilo vyvarovat se chybám, kterých se konstruktéři dopustili při projektování předcházejících plavidel. Letadlová paluba byla vybavena dvěma katapulty, mnohem větší hangár umožnil zvýšit letadlovou kapacitu ze 63 na 75 strojů. Podstatné zvýšení výkonu hnací soustavy provázelo také dosažení velkého operačního dosahu – téměř 16 000km, což bylo umožněno vysokou vezenou zásobou paliva – 5000 tun nafty. Stejně důležitá byla i skutečnost, že lodě byly mohutně pancéřované a vybavené výkonnější protiletadlovou výzbrojí než jejich předchůdkyně. Slabinou byla poměrně subtilní konstrukce letadlové paluby a také absence ochrany u dvou uzavřených hangárů. Nízká také byla ochrana palivového systému. Vedení paliva k hangárům a letadlové palubě nebylo odolné ani proti vzdáleným výbuchům a nádrže s palivem byly nedostatečně chráněné proti působení rázové vlny výbuchu. Shokaku vyplula na moře v srpnu 1941, dva měsíce před útokem na Pearl Harbor. Této operace se loď zúčastnila : její letadla bombardovala letiště na Oahu. Se svoji sesterskou lodí Zuikaku tvořila 5. divizi letadlových lodí. Po dokončení výcviku divize na počátku roku 1942 se lodě vydaly ke Srí Lance a Nové Guineji. Během bitvy v Korálovém moři byla Shokaku poškozena při útoku letadel startující z lodi Yorktown. S určitými těžkostmi se ji podařilo zachránit, loď se však musela kvůli opravě vrátit do Japonska. Nejhorší byla ztráta 86 letadel a většiny jejich osádek. Lodě se tak nemohly zapojit do bitvy u Midway. 14. července byly zařazeny do nově formované 1.divize letadlových lodí, kde sloužily spolu s lehkou letadlovou lodí Zuiho. V bitvě u Východních Šalamounových ostrovů poškodily loď Entreprise, ovšem opět za cenu ztráty mnoha leteckých osádek a letadel. 26. října byla loď Shokaku vážně poškozena útokem střemhlavých bombardérů startujících z letadlové lodi Hornet. 19. června 1944, v průběhu bitvy ve Filipínském moři, loď Shokaku zasáhla tři torpéda odpálená z americké ponorky USS Cavalla. Loď v zápětí potopil výbuch nádrží s leteckým benzínem.

torpédoborece TŘÍDY HOLLAND A FRIESLAND

torpédoborece TŘÍDY HOLLAND A FRIESLAND ZÁKLADNÍ ÚDAJE TŘÍDA FRIESLAND Výtlak: 2 497tunstandardně, 3 070tun s plným nákladem Rozměry: délka 116 m, šířka 11,7 m, ponor 5,2 m Pohon: parní turbíny s redukční převodovkou o výkonu 44 735 kW, 2 lodní šrouby Rychlost: 36 uzlů Operační dosah: 7 400km při rychlosti 18 uzlů Výzbroj: 2 dvojúčelové dvojkanóny ráže 120mm, 6 protiletadlových kanónů Bofors ráže 40mm, 2 čtyřnásobná odpalovací zařízení ráže 375mm pro protiponorkové rakety, 2 soupravy hlubinových náloží Elektronika: 1 přehledový velkého dosahu LW-02, 1 vzdušný/hladinový pátrací radar DA-01 středního dosahu, 1 radar ZW-01, 1 radar systému řízení palby WM-45, 1 trupový sonar typu 170B, 1 trupový sonar typu 162 Letadla: žádná Osádka: 284 V roce 1948 nizozemské námořnictvo zadalo stavbu 12 protiponorkových torpédoborců, z čehož šest mělo být dokončeno v roce 1952 a zbývajících šest v letech 1953-1954. Vzhledem ke škodám způsobených v době 2. světové války nebylo možné tento plán dodržet. První čtyři lodě byly vyhotoveny v letech 1954-1955. Označovaly se jako torpédoborce třídy Holland a disponovaly poháněcí soustavou o výkonu 33 550 kW (45 000ks), s níž dosahovaly rychlosti 32 uzlů. Lodě nesly jméno Holland, Zeeland, Noord Brabant a Gelderland. Torpédoborec Holland byl v roce 1978 prodán do Peru, kde sloužil pod jménem Garcia až do roku 1986, kdy byl vyřazen ze služby. Zbývající lodě byly sešrotovány v letech 1973-1979. V letech 1956-1958 bylo postaveno dalších osm lodí, řazených ke třídě Friesland a pojmenovaných Friesland, Groningen, Limburg, Overijssel, Drenthe, Utrecht, Rotterdem a Amsterdam. Lodě se vyznačovaly výkonnější poháněcí soustavou, než s jakou se pro ně původně počítalo, a šesti protiletadlovými kanóny ráže 40mm (třída Holland měla jen jeden). Torpédoborec Friesland byl vyřazen v roce 1979, zbývající plavidla byla prodána do Peru, kde sloužila jako pod jmény Galvez, Capitan Quinones, Colonel Bolognesi, Guise, Castilla, Diez Canseco a Villar. Lodě byly vyřazeny ze služby v letech 1985-1991.

Třída Zara těžký křižník ZÁKLADÍ ÚDAJE: rok spuštění na vodu: Zara(1930), Fiume(1930), Gorizi(1930) a Pola(1931) výtlak: 11 545-11 680 tun standardně, 13 945-14 330 tun s plným nákladem rozměry: délka 182,8m šířka 20,6m, ponor 5,9m pohon: Parsonovy parní turbíny s redukční převodovkou o výkonu 80 535kW (108 000ks), 2lodní šrouby rychlost: 32 uzlů pancéřování: obvod trupu-100-150mm, paluba 70mm, věže 120-140mm, základny věží 140-150mm výzbroj: 4 dvojkanóny ráže 203mm, 8 dvojúčelových dvojkanónů ráže 100mm, 8PL kanónů ráže 37mm letadla: 2 hydroplány osádka : 841 mužů Francouzsko-italská námořní rivalita se rozhořela po uzavření Washingtonské námořní dohody, kdy byly dva francouzské křižníky třídy Duquesne překonány italskou třídou Trento s lepší pancéřovou ochranou. Italské lodě však nebyly dokončeny dříve, než Francouzi přišli s novou třídou křižníků Suffren, postavenou v počtu čtyř kusů. Italové poté s odpovědí vyčkávali tři roky a poté představili třídu Zara, vyrobenou rovněž ve čtyřech exemplářích. Zdálo se, že Italové převzali francouzskou konstrukci a pouze ji upravili. V každém případě však italské křižníky byly vynikajícími plavidly. Výkon jejich turbín se přenášel pouze n dva lodní šrouby. Lodě disponovaly vysokou úrovní pancéřování, které však znamenalo zvýšení hmotnosti lodi nad limit stanoveny Washingtonskou námořní dohodou. Tři křižníky této třídy vytvořily 1. křižníkovou divizi, která se měsíc po vypuknutí války ve Středomoří zúčastnila bitvy u Kalábrie. Bitva skončila pro Italy ostudou: ihned po zasažení své vlajkové lodi vyklidili bojiště. Poslední boj: Další významnější bojová akce křižníků byla současně jejich poslední. Koncem března 1941 Italové podnikli komplikovanou sérii přesunů své flotily, s cílem vypátrat britský konvoj, plující v blízkosti Kréty. Britové věděli, o co Italové usilují, a nastražili na ně léčku. Italové nebezpečí vytušili a obrátili se k cestě domů. Britové chtěli Italské lodě dostihnout. Zaútočili na ně letadly, startujícími z letadlové lodi, a zpomalili jejich plavbu natolik, že k nim mohla doplout britské těžká válečná plavidla. Britům se nakonec podařilo přiblížit se ke křižníku Pola z 1. divize. Sesterské lodi, křižníky Zara a Fiume, spolu se dvěma torpédoborci zůstaly nedaleko křižníku, aby mu mohly poskytnout pomoc. Britské bitevní lodi Admirála Andrewa Cunninghama na italská plavidla začaly pálit salvy ze svých 381mm kanónů. Toto střetnutí vešlo do dějin jako noční bitva u Matapanu. Italskou třídu Zara v ní postihl stejný osud, jako americkou třídu Astoria nebo britskou třídu Cressy: během jediného střetnutí byla zničena tři plavidla jedné třídy. Poslední lodí třídy Zara byla Gorizia, které se Němci zmocnili po podepsání příměří mezi Itálií a Spojenci. V červnu 1944 křižník potopilo italské torpédo s lidskou osádkou.

Třída Trafalgar - útočná ponorka s jaderným pohonem

Třída Trafalgar útočná ponorka s jaderným pohonem ZÁKLADÍ ÚDAJE: výtlak: 4 800 tun na hladině, 5 300 tun pod hladinou rozměry: délka 85,4m, šířka 9,8m, ponor 8,2m poháněcí soustava: reaktor Rolls-Royce, chlazený tlakovou vodou, pohánějící dvě parní turbíny, jeden vodní proudový motor rychlost: 20 uzlů n hladině, 29 uzlů pod hladinou hloubkový dostup: běžně 400m,max. 600m torpédomety: 5 ráže 21 plců(533mm)na přídi elektronika: 1 hladinový pátrací radar typu 1007, 1 sonar typu 2020, 1 tažený sonar typu 2026, 1 sonar typu 2007, 1 sonar typu 2019, 1 systém REB, 1 systém řízení palby torpéd a řízených střel DCB osádka : 97 Třída Trafalgar v podstatě vznikla zdokonalením třídy Swiftsure, jako již třetí generace britských ponorek SSN. Ponorky postavila loděnice společnosti Vickers v Barrow-in-Furness. Vedoucí ponorka třídy, HMS Trafalgar, byla spuštěna na vodu v roce 1981, do služby u britského námořnictva byla schválena v březnu 1983. Spolu s ponorkami třídy Swiftsure vyplouvala ze základny v Devonportu. Ve třídě Trafalgar bylo kromě stejnojmenné ponorky postaveno dalších šest plavidel, pojmenovaných HMS Talent, HMS Tireless, HMS Torbay, HMS Trenchant, HMS triumf a HMS Turbulent. V porovnání s třídou Swiftsure nová třída vynikal prvky vedoucími ke snížení hlučnosti při plavbě pod vodou. Ponorky byly vybaveny novým reaktorovým systémem, namísto konvenčního lodního šroubu měly vodní proudový motor. Trup ponorky a řídící plochy byly potaženy pláštěm tlumícím hluk, který omezoval vyzařování hluku měrou srovnatelnou potahem, označovaným v kódu NATO Clusterguard. HMS Trafalgar byla prvním britským plavidlem vybaveným sonarem typu 2020, ponorka sloužila také pro testování a další vývoj tohoto přístroje. Podle některých informací se v interiéru ponorky uskutečnily úpravy umožňující vyšší efektivitu práce osádky a centralizaci činností v řídícím, radarovém a sonarovém oddílu a v oddílu radio-elektronického boje. Zbývající elektronické systémy, výzbroj a sonary zůstaly stejně jako u třídy Swiftsure. Součástí pátracího a útočného periskopického vybavení je jednotka s termovizním zobrazováním, ve vybavení ponorky schází sonar typu 197. Ve věži je stejně jako u starších britských ponorek SSN uložena vysokofrekvenční směrová anténa, komunikační antény, šnorkl, radar a stožáry REB. Podvodní komunikace se zřejmě uskutečňuje prostřednictvím tažené bóje a/nebo plovoucí antény. Primární úlohou ponorek třídy Trafalgar, které dosud všechny slouží u britského námořnictva, je boj proti ponorkám nepřítele, dalším úkolem je boj proti hladinovým plavidlům. Z ponorek mohou být vystřelovány střely Tomahawk Block IIIC s plochou dráhou letu.

TŘÍDA TROMP

TŘÍDA TROMP fregata s řízenými střelami ZÁKLADÍ ÚDAJE: výtlak:3665 tun standardně, 4308 tun s plným nákladem rozměry : délka 138,4 m šířka 14,8 m ponor 4,6 m pohon: soustava typu CODOG s plynovými turbínami Rolls- Royce Olympus TM313 o výkonu 37285kW(50 000ks), dvě plynové turbíny Rolls- Royce Tyne RM1C o výkonu 6115kW( 8200 ks), dva lodní šrouby rychlost : 28 uzlů výzbroj: 2 x čtyřnásobná odpalovací zařízení pro 8 protilodních střel Harpoon, 1 x jednoduché odpalovací zařízení Mk 13 Standart pro 40 PL střel SM- 1 MR , 1x osminásobné odpalovací zařízení Mk 29 pro 60 PL střel NATO sea Sparrow, 1x dvouúčelový kanón Boforst ráže 120mm, 1x obranný PL systém Goalkeeper s 30mm kanonem, 2x PL kanóny Oerlikon raže 20mm, 2x trojice torpedometů Mk 32 324mm pro torpéda Mk 46 elektronika: 1 radar SPS-01 3D, 2 hladinový pátrací radary ZW-05, 1 radar systémuřízení palby WM-25, 1 navigační radar Decca 1226, 2 radary SPG-51C pro systémy řízení palby PL střel,1 datový informační systém SEWACO I, 1 systém REB typu Sphinx, 2 odpalovací zařízení rušičů Corvus, 1 trupový sonar Typu 162, 1 trupový sonar CWE610 letadla: 1 protiponorkový vrtulík SH-14B/C Lynx posádka : 306 Lodě třídy tromp vznikly pouze dvě - Tromp a De Ruyter. Nizozemské némořnictvo je sice označovalo jako fregaty, ve skutečnosti se spíše jednalo o torpédoborce vyzbrojené řízenými střelami. Lodě byly vybaveny admirálskými kabinami a technickými prostředky velení a řízení, které umožnovaly plavidla používat jako vlajkové lodědvou proti ponorkových skupin nizozemského námořnictva.V případě války měly tyto skupiny podléhat EASTLANT ( oblastní velitelství NATO pro Východní Atlantik) . Lodě vybavené křídlovými stabilizátory měly výborné plavební vlastnosti, jejich zbraně byly způsobilé k učnnému použití za každého počasí. Pohon byl typu CODOG s dvojicí plynových turbín Rolls-Royce Olympus a Tyne. Výkon turbín byl snížen , čímž se dosáhlo prodloužení životnosti plynového generátoru a usnadnění údržby. V trupu byl oddíl chráněný proti zbraním hromadného ničení, umožňující bojové využití plavidla za podmínek intenzivní pojové činosti. Protiletadlová obrana Lodě zajišťovali protiletadlovou obranu námořnímu útvaru proti letadlům a řízeným střelám. Měli doprovázet konvoje nebo protiponorkové námořní síly a současně sloužit jako sekundární platformy boje proti ponorkám a lodím. Hlavní protiletadlovou výzbroj tvořilo jednoduché odpalovací zařízení Mk 13 Standart SM-1 MR a dále osminásobné PL odpalovací zařízení Nato Sea Sparrow s velkým zásobníkem střel. Charakteristickým prvkem lodí byl rozmerný plastový kryt antény radaru SPS-01 na přední části palubní nástavby. Fregata Tromp byla z aktivní služby vyřazena v roce 1999 a De RUYTER ji náledovala v roce 2001.

HMS ARK ROYAL

IJN KIRISHIMA

TŘÍDA „DE ZEVEN PROVINCIEN"

IJN KIRISHIMA (BITEVNÍ KŘIŽNÍK) Základní údaje (po druhé modernizaci) Výtlak: 31 980 tun standardně, 36 600 tun s plným nákladem Rozměry: délka 222 m, šířka 31 m, ponor 9,7 m Pohon: parní turbíny s redukční převodovkou o výkonu 101 415 kW (136 000ks), čtyři lodní šrouby Rychlost: 30,5 uzlů Pancéřování: obvod trupu 76-203 mm, paluby 121 mm, věže 280 mm Výzbroj: 8 kanónů ráže 14 palců (356 mm), 14 kanónů ráže 6 palců (152 m), 8 PL kanónů ráže 5 palců (127 mm), 20-25 PL kanónů ráže 20 mm Letadla: 3 hydroplány Osádka: 1 437 mužů IJN Kirishima byl třetí ze čtyř postavených bitevních křižníků třídy Kongo, postavené pro japonské námořnictvo v letech 1912-1915. Loď byla spuštěna na vodu v prosinci 1913 a dokončena v dubnu 1915. Stejně jako sesterské lodě, také Kishima byla dvakrát modernizována, v letech 1927-31 a 1934-40. Při druhé modernizaci se z křižníku stala rychlá bitevní loď pro plnění úlohy doprovodu letadlové lodi, s rychlostí zvýšenou z 26 na 30 uzlů. Tuto rychlost mohla loď dosáhnout díky dvojnásobnému zvýšení výkonu pohánějící soustavy. Po první modernizaci zbyly z lodi z původních tří komínů pouze dva, při druhé loď dostala typický ,,pagodový“přední stěžeň. V době vypuknutí války v prosinci 1941 sloužily všechny čtyři bitevní křižníky třídy Kongo v sestavě 3. Bitevní divize. Kirishima a Hiei doprovázely lodě, které uskutečnily útok na Pearl Harbor. V červnu 1942 byla Kirishima lehce poškozena leteckým útokem při bitvě u Midway. Spolu s Hiei zaútočily v noci z 12. na 13. listopadu 1942 na americké jednotky na Guadalcanalu. Obě rychlé bitevní lodě se střetly se seskupením amerických křižníků a potopily loď USS Atlanta, poškodily lodě USS San Francisco, Juneau, Helena a Portland. Dále v bitevním zmatku střelbou na krátkou vzdálenost potopily torpédoborce Barton a Laffey. Přepadení O dvě noci později se Japonci znovu pokusili proniknout se svým konvojem lodí s vojáky ke Guadalcanalu a ostřelovat letiště Henderson Field, tentokrát však neuspěli. Americký, vojákům na ostrově připluly na pomoc bitevní lodi USS South Dakota a USS Washington. Obě moderní lodě byly vybaveny radary, Japonci však měli propracovanější taktiku nočního boje a uskutečnili přepadovou akci, která nejvíce postihla americké torpédoborce. Když křižník Nagara zamířil svými pátracími světlomety na loď South Dakota, Kirishima zahájila palbu svými 365mm kanóny. V nastalém zmatku si Japonci nevšimli, že se k nim blíží loď USS Washington, původně vzdálená 7,5km. Pět minut po půlnoci salvy 406mm kanónů americké lodi začaly vybuchovat kolem Kirishimy. O sedm minut později ji zachvátil prudký požár. Poškozením trupu pod čarou ponoru dovnitř pronikala vod. Admirál Kondo nařídil, aby torpédoborce IJN Asagumo, IJN Teruzuki a IJN Samidarena na své paluby vzaly přeživší námořníky. Poškozenou loď se Japonci zachránit nesnažili. Kishima šla ke dnu ve 3:23, přibližně 11 km severně od ostrova Savo.

HMS ARK ROYAL (LETADLOVÁ LOĎ r.1955) Výtlak: 43 060 tun standardně, 50 786 tun s nákladem Rozměry: délka 275,6 m, šířka 34,4 m, ponor 11 m, šířka levé paluby 50,1 m Pohon: parní turbíny s redukční převodovkou o výkonu 113 346 kW, čtyři lodní šrouby Rychlost: 31,5 uzlů Výzbroj: 4 čtyřnásobná odpalovací zařízení PL střel GWS. 22 Seacat Letadla: 39 Elektronika: 2 vzdušné pátrací radary typu 965M, 2 vzdušné pátrací radary typu 982, 2 výškové radary typu 983, 1 hladinový pátrací radar typu 993, 1 přistávací zařízení SPN-35, 1 navigační radar 974, 1 systém REB Osádka: 2637 Letadlová loď Ark Royal byla nositelkou proslulého jména, poprvé použitého u britské lodi v 16. Století, kdy o ovládnutí světových moří a oceánů Velká Británie soupeřila se Španělskem. V 70. letech, kdy kariéra lodi končila, z ní vzlétala letadla typů Phantom a Buccaner. HMS Ark Royal (R09), blízká příbuzná lodi HMS Eagle, byla dokončena v roce 1955. Jednalo se o moderně vybavenou loď se dvěma parními katapulty, úhlovou vzletovou dráhou odkloněnou po úhlem 5,5°, zrcadlovým přistávacím zařízením a zdviží u levého okraje paluby sloužící ke spojení s horním hangárem. Letadlový útvar lodi mohl mít původně ž 50letadel, včetně typů Sea Hawk, Sea Venom, Gannet (protiponorková letadla) a Skyrider ( včasná výstraha). Na lodi sloužilo také několik typů užitkových vrtulníků. Koncem 50.let byl letadlový útvar byl doplněn vrtulovými stroji typu Westland Wyvern. V roce 1956 byly z levé strany lodi demontovány věže se 4,5 palcovými (114mm) kanóny, v roce 1959zmizela zdviž u okraje letadlové paluby. Po návratu na moře v roce 1960 byl letadlový útvar složen ze strojů typu Scimitar, Sea Vixen a Gannet. V roce 1964 byl demontován přední pár záďových 5 palcových kanónů. Zbývající věže a poslední 40mm kanóny Bofors zmizely při modernizaci v letech 1967-1970. Větší prostor na letadlové palubě umožnil provoz letadel typu Phantom. Loď byla vybavena úhlovou vzletovou dráhou, odkloněnou pod úhlem 8,5°, novými katapulty včetně nově zřízeného ve střední části paluby a záchytným zařízením. Změnila se i podoba lodního můstku. Na lodi přibyly nové radary a staré byly modernizovány. Počet letadel na lodi se snížil ze 48 na 39 a tato kapacita zůstala zachována po zbytek aktivní služby lodi. Letadlový útvar lodi byl typicky tvořen 12 stroji Phantom FG.Mk 1, 14 letadly Buccaneer S.Mk2, 4 letadly včetně výstrahy Gannet EW.Mk3, 6 protiponorkovými vrtulníky Sea King HAS.Mk1 (později HAS.Mk2), 2 pátracími / záchrannými vrtulníky Wessex Mk1 a dopravním letadlem Gannet Carrier Onboard Delivery. Stoje typu Buccaneer sloužily také jako tankovací letadla pro doplňování paliva za letu, vybavená podvěšenými nádržemi, a rovněž jako průzkumná letadla, vybavená fotografickým zřízením, instalovaným v pumovnici. Nejméně jeden stroj Buccaneer byl trvale vyčleněn pro roli průzkumného fotografického letadla. Loď Ark Royal se po celou svoji existenci potýkala s mechanickými problémy. V roce 1978 byl nakonec vyřazena ze služby, jako poslední letadlová loď britského námořnictva s konvenčním pohonem. V roce 1980 byla odtažena z přístavu v Devonportu k sešrotování. Stejně jako její sesterská loď byl Ark Royal v 60.letech vybavena pro přepravu jaderných bomb Red Beard a později Green Parrot.