dadasan789

Lodě současnosti zdroje : Warships Today: Over 200 of the World's Deadliest Fighting Ships, 2004 - Vydáno: 2006, Deus The Complete Encyclopedia of Warships: 1798 - 2006, 2006 - Vydáno: 2007, Rebo The Encyklopedia of Warship 2006 Válečné lodě 4 - Druhá světová válka - Vydáno: 1993, Naše vojsko Válečné lodě 5 - Vydáno: 1994, Naše vojsko Válečné lodě 7 - Vydáno: 2000, Ares Válečné lodě 8 - Vydáno: 2008, Ares dále byly použity informace z WIKIPEDIE

TŘÍDA „DE ZEVEN PROVINCIEN" (TORPÉDOBOREC S ŘÍZENÝMI STŘELAMI DDG) Základní údaje Výtlak: 6 048 tun s plným nákladem Rozměry: délka 144,2m; šířka 18,8m; ponor 5,2m Pohon: soustava typu CODOG se dvěma plynovými turbínami Rolls-Royce Spey SM1C o výkonu 38 995kW, dva dieselové motory Stork-Wärtsilä 16V 26 ST o výkonu 10 140kW, dva lodní šrouby Rychlost: 28 uzlů Operační dosah: 9 250km při rychlosti 18 uzlů Letadla: vrtulník Lynx nebo NFH90 Výzbroj: 8 protilodních střel Harpoon, 1 vertikální odpalovací zařízení Mk 41 se 40 buňkami pro PL střely Standard SM-2MR a Evolved Sea Sparrow, 1 kanón ráže 127mm, 2obranné PL systémy s kanóny ráže 30mm, 2 PL kanóny Oerlikon ráže 20mm, 2 dvojice torpédometů Mk 32 ráže 324mm pro protiponorková torpéda Mk 46 Elektronika: 1 radar SMART –L 3D, 1 vzdušný/ hladinový pátrací radar/radar systému řízení palby APAR, 1 hladinový pátrací radar Scout, 1 opto-elektronický systém řízení palby Sirius, 1 bojový datový systém SEWACO IX, 1 systém REB Sabre, 1 vrhače rušičů SRBOC, 1 sonar DSQS-24C Osádka: 204 Loděnice Royal Schelde se sídlem v nizozemském Vlissingenu postavila čtyři torpédoborce se systémy protivzdušné obrany třídy De Zeven Provincien. Lodě jsou určeny pro nizozemské námořnictvo. První dvě jsou vybaveny prostředky potřebnými pro plnění úlohy vlajkových lodí. Tyto torpédoborce se mají stát nástupci fregat třídy Tromp. Další dva stavěné torpédoborce nahradí dvě fregaty třídy Jacob van Heemskerck. Tavba torpédoborců třídy De Zeven Provincien byl zadána v roce 1995. Torpédoborec De Zeven Provincien byl schválen do provozu v dubnu 2002, v březnu 2003 jej následoval Tromp, torpédoborec De Ruyter byl spuštěn na vodu v dubnu 2002 do provozu schválen 2004, Evertsen byl na vodu spuštěn v roce 2003 a do provozu schválen v roce 2005. Lodě jsou výsledkem mezinárodního vývojového programu. Na kterém se podílely Německo, Nizozemí, a Španělsko. Německo a Španělsko odpovídají za stavbu tří fregat třídy Sachsen a čtyř fregat Alvaro de Bazán, které mají s loděmi De Zeven Provincien řadu společných konstrukčních prvků. U lodí jsou uplatněna technická řešení směřující ke snížení radarového, tepelného, akustického elektronického a magnetického projevu. Propracovaná izolace mechanismů lodí, zálohování systémů zásadních pro fungování lodí, členění poháněcí soustavy a uplatnění konstrukčních prvků, usměrňujících a pohlcujících tlakovou vlnu výbuchu a střepiny – to všechno jsou faktory, které společně zajišťují nízkou pravděpodobnost vyřazení z boje. Na lodích jsou vytvořeny dva hlavní a jeden pomocný prostor se zabezpečením proti účinkům zbraní hromadného ničení. Jádrem správy zbraňových systémů na palubě lodí je bojový datový systém SEWACO XI, vyvinutý společností Thales Naval Nederland. Ke střelbě na vzdušné cíle na krátkých vzdálenostech jdou určeny PL střely Evolved Sea Sparrow,vyvinuté mezinárodním sdružením, vedeným firmou Raytheon. Střely mají poloaktivní radarové samonaváděcí hlavice a raketový motor s měnitelným vektorem tahu, umožňující dosáhnout vyšší obratnosti, dosahu a rychlosti. Systém PL střel středního dosahu je vybaven střelami Raytheon Standard SM- 2BR Block IIIA. Jejich dosah je 70km a rychlost 2,5Machu, samonaváděcí hlavice je poloaktivní radarová. Střely Evolved Sea Sparrow i SM-2MR se vystřelují z vertikálního odpalovacího zařízení Mk 41 se 40 buňkami. Pět 8násobných odpalovacích zařízení je umístěno na přední palubě, za hlavním kanónem. Jejich příklopy jsou prakticky v jedné rovině s palubou. Pro boj proti hladinovým lodím jsou torpédoborce vybaveny systémem protilodních střel Harpoon, instalovaným na vyvýšené plošině za stěžněm. Hlavní kanón lodi je italský Otobreda ráže 127mm, s hlavní délky 54 ráží. Obranu lodi proti akutně hrozícímu napadení protilodním střelami zajišťují dva systémy Thales Goalkeeper s kanóny ráže 30mm. Jeden je umístěn přímo před stěžněm, druhý je na střeše hangáru pro vrtulník. Lodě jsou dále vybaveny 20mm kanóny Oerlikon, umístěnými u levého a pravého noku stěžně. Obranu proti ponorkám na krátkých vzdálenostech zajišťují vě dvojice torpédometů Mk 32 ráže 324mm se zásobou 24 torpéd Mk 46 Mod 5. Boj proti ponorkám na větších vzdálenostech zajišťují vrtulníky Lynx. Po roce 2007 měl být nahrazen větším typem NFH 90. Vrtulník se ukládá do hangáru, ke kterému na zádi přiléhá letová plošina. Loď je vybavena radary společnosti Thales Naval Nederland. Systém SMART-L, instalovaný na střeše hangáru, zajišťuje prostorové pátrání po cílech. Radar APAR, instalovaný na obvodu stěžně, zajišťuje pátrání po cílech na hladině a ve vzduchu a řízení palby PL střel SM-2MR. Radar Scout LPI na přední straně stěžně umožňuje pátrání po cílech na hladině. Dalším důležitým prvkem od společnosti Thales je dalekodosahový infračervený pátrací a sledovací systém Sirius, instalovaný nad můstkem, a opto-elektronický systém Mirador pro sledování hladiny. Lodě jsou vybaveny příďovým aktivním pátracím a útočným sonarem STN Atlas Elektronik DSQS-24C. Poháněcí soustava lodi je typu CODOG, což znamená, že má dvě na sobě nezávislé součásti. Dvě plynové turbíny Rolls-Royce Spey SM1C poskytující každá výkon 19 495 kW. Vysoký výkon turbín se využívá v případech, kdy se loď musí pohybovat vysokou rychlostí. Při běžné plavbě loď pohánějí dva hospodárné dieselové motory Stork- Wärtsilä 16V 26 ST, každý o výkonu 5 070 kW. Dvě příslušné převodovky jsou instalovány v samostatném oddílu. Lodě jsou vybaveny lodními šrouby se stavitelným úhlem listů. Dvě kormidla brání naklánění lodi na bok.

Různé lodě studené války zdroje : Warships Today: Over 200 of the World's Deadliest Fighting Ships, 2004 - Vydáno: 2006, Deus The Complete Encyclopedia of Warships: 1798 - 2006, 2006 - Vydáno: 2007, Rebo The Encyklopedia of Warship 2006 Válečné lodě 4 - Druhá světová válka - Vydáno: 1993, Naše vojsko Válečné lodě 5 - Vydáno: 1994, Naše vojsko Válečné lodě 7 - Vydáno: 2000, Ares Válečné lodě 8 - Vydáno: 2008, Ares dále byly použity informace z WIKIPEDIE

Různé lodě druhé světové války zdroje : Warships Today: Over 200 of the World's Deadliest Fighting Ships, 2004 - Vydáno: 2006, Deus The Complete Encyclopedia of Warships: 1798 - 2006, 2006 - Vydáno: 2007, Rebo The Encyklopedia of Warship 2006 Válečné lodě 4 - Druhá světová válka - Vydáno: 1993, Naše vojsko Válečné lodě 5 - Vydáno: 1994, Naše vojsko Válečné lodě 7 - Vydáno: 2000, Ares Válečné lodě 8 - Vydáno: 2008, Ares dále byly použity informace z WIKIPEDIE

Bitva u Jutska Bitva u Jutska, neboli též bitva u Skagerraku, byla největší námořní bitva první světové války a zároveň šlo o jedinou bitvu této války, ve které se vzájemně utkaly hlavní síly britského a německého loďstva. Bitva se uskutečnila 31. května a 1. června 1916 v Severním moři u pobřeží Jutského poloostrova (resp. u Skagerraku). Skagerrak představuje vstupní úžinu mezi Dánskem a Norskem do Baltského moře zatímco Jutsko je jiné označení pro Dánský poloostrov. Impozantní střetnutí nejmohutnějších loďstev, disponujících největšími a nejmodernějšími válečnými plavidly, která měla vybojovat udržení nebo zásadní změnu velmocenského stau quo. V této bitvě se střetla britská Grand Fleet admirála Sira Johna Jellicoe s německou Hochseeflotte viceadmirála Reinharda Scheera. Bylo to třetí střetnutí loďstev ocelových bitevních lodí po menších, ale rozhodnějších bitvách rusko-japonské války ve Žlutém moři (1904) a u Cušimy (1905) a zároveň taktéž i první bitva loďstev v éře (super)dreadnoughtů. Síla strany Grand Fleet spočívala v 28 bitevních lodích, 9 bitevních křižníků, 8 pancéřových křižníků, 26 lehkých křižníků, 78 torpédoborcích, 1 minolovkou a 1 nosičem hydroplánů. Naopak druhá strana měla jen 16 bitevních lodí, 5 bitevních křižníků, 6 pre-dreadnoughtů, 11 lehkých křižníků a 61 torpédoborců. Hlavními aktéry se pak staly tedy John Jellicoe (Grand Fleet), David Beatty (Grand Fleet), Franz Hipper (Hochseeflotte) a Rheinhard Scheer (Hochseeflotte). Záměrem německé Hochseeflotte bylo vylákat do léčky a zničit část britské Grand Fleet, neboť Hochseeflotte nebyla dost silná na to, aby se s nadějí na vítězství postavila celé Grand Fleet. To mělo uvolnit britskou námořní blokádu Německa a umožnit operace německého obchodního loďstva. Britská Grand Fleet naopak chtěla zničit celou Hochseeflotte, případně ji zablokovat v přístavech, aby nemohla ohrozit britské zásobovací lodní trasy. Německý plán byl použít pět moderních bitevních křižníků průzkumné eskadry viceadmirála Franz von Hippera k vylákání bitevních křižníků viceadmirála Sira Davida Beattyho před bitevní lodě německého loďstva. Do předpokládané trasy britských lodí měly být rozmístěny ponorky. Britové ze zachyceného radiového provozu usoudili, že se na německé straně chystá velká operace a britská Grand Fleet vyplula ještě předtím, než německé ponorky zaujaly své pozice. Odpoledne 31. května se předsunuté Beattyho bitevní křižníky střetly s předsunutými Hipperovými křižníky ještě předtím, než Němci předpokládali, že k nějakému střetu dojde. Hipper obrátil na jih vstříc Scheerově Hochseeflotte a Beatty ho následoval. Během následujícího střetu tzv. Run to the South, kdy pět německých bitevních křižníků čelilo přesile šesti Beattyho bitevních křižníků a čtyř rychlých bitevních lodí kontradmirála Sira Hugh Evan-Thomase, přišel Beatty o dva bitevní křižníky, které po zásahu explodovaly. Když Beatty zpozoroval Scheerovu Hochseeflotte, obrátil zpět na sever, čímž se Evan-Thomasovy bitevní lodě staly zadním vojem ustupující britské formace. Hipper a Scheer pronásledovali ustupující britský předsunutý svaz tzv. Run to the North, aniž by tušili, že je Beatty vede k Jellicoeově Grand Fleet. Mezi 18:30 a soumrakem přibližně 20:30 se obě loďstva – celkem na 250 lodí – dvakrát navzájem střetla za světelných podmínek, které zvýhodňovaly Brity. Jejich lodě mizely v nadcházejícím soumraku, zatímco německé se rýsovaly proti zapadajícímu slunci. Bylo potopeno čtrnáct britských a jedenáct německých lodí s velkými ztrátami na životech. Po západu slunce a během noci se Jellicoe snažil manévrovat tak, aby odřízl Němcům ústup na základnu, přičemž doufal, že druhého dne bude boj pokračovat. Během noci ale Scheer prorazil skrz britské lehké síly, které tvořily zadní voj Grand Fleet a vrátil se na základnu. Obě strany si nárokovaly vítězství. Britové ztratili více lodí a více než dvojnásobný počet námořníků. Britský tisk kritizoval neschopnost Grand Fleet vybojovat rozhodující bitvu, ale Scheerův plán zničit podstatnou část Grand Fleet také selhal. I navzdory ztrátám si Britové udrželi na Severním moři převahu. Německé loďstvo svojí přetrvávající existencí nutilo Brity držet vlastní bitevní lodě v Severním moři (koncept tzv. fleet in being). Bitva také potvrdila německou doktrínu, že Hochseeflotte se musí vyvarovat přímého střetu s celou Grand Fleet. Koncem roku 1916, po dalších neúspěšných pokusech, jak zvrátit početní převahu Royal Navy, obrátilo císařské loďstvo své úsilí k neomezené ponorkové válce s cílem zničit obchodní loďstvo Dohody a neutrálů, kteří zásobovali Británii. To vedlo v dubnu 1917 ke vstupu USA do války na straně Dohody. Z taktického hlediska a tedy z pohledu ztrát, efektivity palebné síly a vedení početných flotil se ukázaly v mnohem lepším světle Němci. Na druhou stranu Hochseeflotte utrpěla také těžké šrámy a zejména její eskadra bitevních křižníků byla na řadu měsíců vyřazena z boje. Nicméně ani Grand Fleet se nevracela na základny bez šrámů a dokonce i nejnovější lodě třídy Queen Elizabeth potřebovaly důkladně opravit. Navíc Britové poslali řadu lodí do loděnic, aby se podrobily úpravám, doplnění výstroje a zasílení pancéřové ochrany. Ze strategického hlediska se má nopak z to, že lépe dopadla britská strana, které se podařilo zabránit Němcům v Severním moři v dosažení zásadního vítězství a až do konce války je odradit od dalšího měření sil. To je ale pouze částečná pravda. Ani Britům se nepodařilo Hochseeflotte vyřadit ze hry, takže museli stále držet Grand Fleet v pohotovosti a mohli zapomenout na Fisherovy plány na průnik do Baltu nebo jiný způsob vylodění na německé půdě. Ačkoli britské i německé loděnice byly schopny vyztužit loďstva dalšími obrněnci, začínal se projevovat kritický nedostatek v lidské síle. Zejména Britům pustil Skagerrak notně žilou. Jejich více než 6000 padlých námořníků, to je množství mužů pro 6 bitevních lodí nebo bitevních křižníků, 20lehkých křižníků třídy Arethusa nebo 65 torpédoborců. I to byl nakonec jeden z důvodů, proč se nejen na německé straně zpomalilo, respektive zastavilo budování nových těžkých hladinových jednotek. Zatímco Němči dokončili už jen dvě obří bitevní lodi SMS Baden a SMS Bayern a bitevní křižník SMS Hindenburg, Briové dostavěli zbývající tři jednotky třídy Revenge, dva bitevní křižníky HMS Repulse a HMS Renown a trio tzv. lehkých bitevních křižníků s malým ponorem třídy Glorious. Ty měly podniknout Fisherův vysněný výpad na Balt, ale jejich bojová hodnota byla více než sporná. Po válce byly ostatně zbaveny těžké výzbroje 4 kanónů 381mm (v případě lodi Furious 2 kanónů 457mm) a přebudovány na letadlové lodě. Bitva ukázala limity britské dosavadní námořní síly a po 1.světové válce už následoval jen pozvolný ústup ze slávy, který nezachránila ani pozdější vítězná honička na Bismarck během 2.světové války. Zdroje: Bennett,Geoffrey:The Bettle of Jutland (London 2006) Brown,David: The Grand Fleet – Warship Desing and Development 1906 – 1922 (Barnsley 2010) Bruce, Georgre: Seeschlachten des 20.Jahrhunderts ( Wurzburg 2004) Cempbell,John: Jutland – An Analysis of the Fighting (London 1998) Hakvoort,Emmerich: Sagerrak 1916: Grand fleet vs. Hochseeflotte, (Praha 2017) Weblinks: www.bettle-of-jutland.com

105 let uplyne od této významné bitvy z 1 světové války . díl 1 Bitva u Jutska

Bitva u Jutska Bitva u Jutska, neboli též bitva u Skagerraku, byla největší námořní bitva první světové války a zároveň šlo o jedinou bitvu této války, ve které se vzájemně utkaly hlavní síly britského a německého loďstva. Bitva se uskutečnila 31. května a 1. června 1916 v Severním moři u pobřeží Jutského poloostrova (resp. u Skagerraku). Skagerrak představuje vstupní úžinu mezi Dánskem a Norskem do Baltského moře zatímco Jutsko je jiné označení pro Dánský poloostrov. Impozantní střetnutí nejmohutnějších loďstev, disponujících největšími a nejmodernějšími válečnými plavidly, která měla vybojovat udržení nebo zásadní změnu velmocenského stau quo. V této bitvě se střetla britská Grand Fleet admirála Sira Johna Jellicoe s německou Hochseeflotte viceadmirála Reinharda Scheera. Bylo to třetí střetnutí loďstev ocelových bitevních lodí po menších, ale rozhodnějších bitvách rusko-japonské války ve Žlutém moři (1904) a u Cušimy (1905) a zároveň taktéž i první bitva loďstev v éře (super)dreadnoughtů. Síla strany Grand Fleet spočívala v 28 bitevních lodích, 9 bitevních křižníků, 8 pancéřových křižníků, 26 lehkých křižníků, 78 torpédoborcích, 1 minolovkou a 1 nosičem hydroplánů. Naopak druhá strana měla jen 16 bitevních lodí, 5 bitevních křižníků, 6 pre-dreadnoughtů, 11 lehkých křižníků a 61 torpédoborců. Hlavními aktéry se pak staly tedy John Jellicoe (Grand Fleet), David Beatty (Grand Fleet), Franz Hipper (Hochseeflotte) a Rheinhard Scheer (Hochseeflotte). Záměrem německé Hochseeflotte bylo vylákat do léčky a zničit část britské Grand Fleet, neboť Hochseeflotte nebyla dost silná na to, aby se s nadějí na vítězství postavila celé Grand Fleet. To mělo uvolnit britskou námořní blokádu Německa a umožnit operace německého obchodního loďstva. Britská Grand Fleet naopak chtěla zničit celou Hochseeflotte, případně ji zablokovat v přístavech, aby nemohla ohrozit britské zásobovací lodní trasy. Německý plán byl použít pět moderních bitevních křižníků průzkumné eskadry viceadmirála Franz von Hippera k vylákání bitevních křižníků viceadmirála Sira Davida Beattyho před bitevní lodě německého loďstva. Do předpokládané trasy britských lodí měly být rozmístěny ponorky. Britové ze zachyceného radiového provozu usoudili, že se na německé straně chystá velká operace a britská Grand Fleet vyplula ještě předtím, než německé ponorky zaujaly své pozice. Odpoledne 31. května se předsunuté Beattyho bitevní křižníky střetly s předsunutými Hipperovými křižníky ještě předtím, než Němci předpokládali, že k nějakému střetu dojde. Hipper obrátil na jih vstříc Scheerově Hochseeflotte a Beatty ho následoval. Během následujícího střetu tzv. Run to the South, kdy pět německých bitevních křižníků čelilo přesile šesti Beattyho bitevních křižníků a čtyř rychlých bitevních lodí kontradmirála Sira Hugh Evan-Thomase, přišel Beatty o dva bitevní křižníky, které po zásahu explodovaly. Když Beatty zpozoroval Scheerovu Hochseeflotte, obrátil zpět na sever, čímž se Evan-Thomasovy bitevní lodě staly zadním vojem ustupující britské formace. Hipper a Scheer pronásledovali ustupující britský předsunutý svaz tzv. Run to the North, aniž by tušili, že je Beatty vede k Jellicoeově Grand Fleet. Mezi 18:30 a soumrakem přibližně 20:30 se obě loďstva – celkem na 250 lodí – dvakrát navzájem střetla za světelných podmínek, které zvýhodňovaly Brity. Jejich lodě mizely v nadcházejícím soumraku, zatímco německé se rýsovaly proti zapadajícímu slunci. Bylo potopeno čtrnáct britských a jedenáct německých lodí s velkými ztrátami na životech. Po západu slunce a během noci se Jellicoe snažil manévrovat tak, aby odřízl Němcům ústup na základnu, přičemž doufal, že druhého dne bude boj pokračovat. Během noci ale Scheer prorazil skrz britské lehké síly, které tvořily zadní voj Grand Fleet a vrátil se na základnu. Obě strany si nárokovaly vítězství. Britové ztratili více lodí a více než dvojnásobný počet námořníků. Britský tisk kritizoval neschopnost Grand Fleet vybojovat rozhodující bitvu, ale Scheerův plán zničit podstatnou část Grand Fleet také selhal. I navzdory ztrátám si Britové udrželi na Severním moři převahu. Německé loďstvo svojí přetrvávající existencí nutilo Brity držet vlastní bitevní lodě v Severním moři (koncept tzv. fleet in being). Bitva také potvrdila německou doktrínu, že Hochseeflotte se musí vyvarovat přímého střetu s celou Grand Fleet. Koncem roku 1916, po dalších neúspěšných pokusech, jak zvrátit početní převahu Royal Navy, obrátilo císařské loďstvo své úsilí k neomezené ponorkové válce s cílem zničit obchodní loďstvo Dohody a neutrálů, kteří zásobovali Británii. To vedlo v dubnu 1917 ke vstupu USA do války na straně Dohody. Z taktického hlediska a tedy z pohledu ztrát, efektivity palebné síly a vedení početných flotil se ukázaly v mnohem lepším světle Němci. Na druhou stranu Hochseeflotte utrpěla také těžké šrámy a zejména její eskadra bitevních křižníků byla na řadu měsíců vyřazena z boje. Nicméně ani Grand Fleet se nevracela na základny bez šrámů a dokonce i nejnovější lodě třídy Queen Elizabeth potřebovaly důkladně opravit. Navíc Britové poslali řadu lodí do loděnic, aby se podrobily úpravám, doplnění výstroje a zasílení pancéřové ochrany. Ze strategického hlediska se má nopak z to, že lépe dopadla britská strana, které se podařilo zabránit Němcům v Severním moři v dosažení zásadního vítězství a až do konce války je odradit od dalšího měření sil. To je ale pouze částečná pravda. Ani Britům se nepodařilo Hochseeflotte vyřadit ze hry, takže museli stále držet Grand Fleet v pohotovosti a mohli zapomenout na Fisherovy plány na průnik do Baltu nebo jiný způsob vylodění na německé půdě. Ačkoli britské i německé loděnice byly schopny vyztužit loďstva dalšími obrněnci, začínal se projevovat kritický nedostatek v lidské síle. Zejména Britům pustil Skagerrak notně žilou. Jejich více než 6000 padlých námořníků, to je množství mužů pro 6 bitevních lodí nebo bitevních křižníků, 20lehkých křižníků třídy Arethusa nebo 65 torpédoborců. I to byl nakonec jeden z důvodů, proč se nejen na německé straně zpomalilo, respektive zastavilo budování nových těžkých hladinových jednotek. Zatímco Němči dokončili už jen dvě obří bitevní lodi SMS Baden a SMS Bayern a bitevní křižník SMS Hindenburg, Briové dostavěli zbývající tři jednotky třídy Revenge, dva bitevní křižníky HMS Repulse a HMS Renown a trio tzv. lehkých bitevních křižníků s malým ponorem třídy Glorious. Ty měly podniknout Fisherův vysněný výpad na Balt, ale jejich bojová hodnota byla více než sporná. Po válce byly ostatně zbaveny těžké výzbroje 4 kanónů 381mm (v případě lodi Furious 2 kanónů 457mm) a přebudovány na letadlové lodě. Bitva ukázala limity britské dosavadní námořní síly a po 1.světové válce už následoval jen pozvolný ústup ze slávy, který nezachránila ani pozdější vítězná honička na Bismarck během 2.světové války. Zdroje: Bennett,Geoffrey:The Bettle of Jutland (London 2006) Brown,David: The Grand Fleet – Warship Desing and Development 1906 – 1922 (Barnsley 2010) Bruce, Georgre: Seeschlachten des 20.Jahrhunderts ( Wurzburg 2004) Cempbell,John: Jutland – An Analysis of the Fighting (London 1998) Hakvoort,Emmerich: Sagerrak 1916: Grand fleet vs. Hochseeflotte, (Praha 2017) Weblinks: www.bettle-of-jutland.com

USS Canberra ( CA-70, později CAG-2)

V dubnu roku 1942 se uskutečnil Doolittlův nálet na Tokio

USS California (BB-44)

HMS LONDON

Dnes trochu větší kaliber - BB Tirpitz

Další článek k počtení Britská třida Porpoise

SMS Viribus Unitis Česká stopa ve WoWs

Třída U - VII základní provedení této třídy

Littorio (později ITALIA) dalšý krásná loďička

Po pracovní odmlce jsem přihodíl tier VIII Německý křižník Prinz Eugen

Hon na Bismarck před 78 lety proběhla tato námořní bitva

IJN Musashi premium BB tier IX

Tak proto maš asi BUGY

Další díl ruských BB Imperator Nikolaj I. (1916)

Třída Imperatrica Marija další BB Carské floty

Britská varianta legendy Supermarine Seafire

Vy byste pořád jen chlastali soudruzi a soudružky

Micubiši A6M ZERO Japonská létající pochodeň