Jump to content

dadasan789

Beta Tester
  • Content Сount

    94
  • Joined

  • Last visited

  • Battles

    6852
  • Clan

    [R_R]

1 Follower

About dadasan789

  • Rank
    Leading Rate
  • Insignia

Recent Profile Visitors

255 profile views
  1. dadasan789

    Něco z historie

    Díky nějak se snažím
  2. dadasan789

    Něco z historie

    USS Alaska (CB-1) - Měla by přijít do hry v dohledné době
  3. dadasan789

    US NAVY

    USS Alaska (CB-1) Bitevní křižník Bitevní lodě třídy Alaska se řadí spíše do kategorie velkých křižníků, ale publikace je často uvádí po boku bitevních lodí. Podnětem k jejich stavbě byla obava amerického námořnictva ze signálů, které naznačovaly, že Japonci plánují nasadit podobné typy lodí k ničení amerických zásobovacích konvojů. Již před dostavbou lodí této kategorie však bylo jasné, že japonské síly jsou příliš oslabené na to aby použili bitevních lodí k tomuto účelu a tak tyto obří křižníky pozbyly významu. Přesto však byly dvě lodě dokončené a to USS Alaska a USS Guam. Celkem tento program plánoval postavit šest lodí této třídy USS Alaska(CB-1), USS Guam(CB-2), USS Hawaii (CB-3), USS Philippines (CB-4), USS Puerto Rico (CB-5) a USS Samoa (CB-6). Loď Alaska byla postavena v loděnicích v Camdenu (New Jersey), kde byl roku 1941 položen kýl. Loď byla spuštěna na vodu v srpnu roku 1943 a dokončena a uvedena do služby v červnu 1944. Lodě třídy Alaska měly standardní výtlak 27 000 tun. Konstrukcí se spíše podobaly křižníkům. Od bitevních lodí se lišily především konstrukcí bočního pancíře v podvodní části, kde, na rozdíl od bitevních lodí, nebylo pancéřování několikavrstvé a bez systému protitorpédových komor. Naopak křižníkům se podobaly tím, že měly pouze jedno kormidlo a hangár spolu s katapulty umístěný uprostřed lodě. Jeden list kormidla činil lodím třídy Alaska menší problémy při manévrování, ale na druhou stranu měly tyto lodě daleko lepší pancéřování boků v podvodní i nadvodní části lodi než tehdejší těžké křižníky. Hlavní výzbroj lodi USS Alaska tvořilo devět děl ráže 305 mm ve třech trojvěžích. Sekundární výzbroj tvořilo dvanáct děl ráže 127mm DP (Dual Purpose). Lodě byly vybaveny dvěma katapulty a v hangárech měly k dispozici 2 - 3 hydroplány. Do konce roku 1945 to byly OS-2U Kingfisher, později Seahawk. USS Alaska byla krátce po svém uvedení do služby převelena do Chesapeake Bay v karibské oblasti, kde prováděla nezbytné testy a cvičení spolu s bitevní lodí USS Missouri. Poté se v prosinci 1944 vydala do oblasti bojů v Pacifiku. O dva měsíce později se připojila ke svazu letadlových lodí (fast carrier task) u Ulithi. V období mezi únorem a červencem 1945 poskytovala protiletecké krytí svazům nosičů při útocích na Japonské souostroví a v kampani u ostrova Okinawa. V té době také dvakrát bombardovala svými těžkými děly pobřeží. Poté se v měsících červenci a srpnu vydala spolu se svojí sesterskou lodí Guam a čtyřmi lehkými křižníky do Východočínského moře na "lov" nepřátelských plavidel. Po kapitulaci Japonska USS Alaska navštívila několik přístavů na břehu Žlutého moře jako demonstrace síly a také podporovala vylodění okupačních jednotek v jihokorejském Inčonu. USS Alaskaspolu s USS Guam se vrátily do Spojených Států v prosinci roku 1945. USS Alaska byla v roce 1947 vyřazena z aktivní služby a byla zakonzervována v Bayonne v New Jersey do června roku 1960, kdy byla prodána do šrotu. Technicko-Taktická Data: Délka celková 246,33 m Délka při čáře ponoru 241,25 m Šířka 27,73 m Ponor 9,7 m Výtlak standardní 27 500 t Výtlak maximální 34 253 t Výzbroj 9 x 305 mm (12"/50) 12 x 127 mm DP (5"/38) 56 x 40 mm AA Bofors 34 x 20 mm AA Oerlikon Max. rychlost 31,4 uzlů Pohon 8 kotlů Babcock & Wilcox 4 parní turbíny General Electric Lodní šrouby 4 Výkon 150 000 ks Zásoba paliva 3 619 t Akční rádius 12 000 nm. při 15. uzlech Pancéřování - bok 152 mm - 228 mm Pancéřování - paluba 50,8 mm Letouny 4 Katapulty 2 Posádka 1 979 mužů Uvedena do služby červen 1944 Potopena / vyřazena červen 1960
  4. dadasan789

    Něco z historie

    druhá část je tu Bitva o Leyte řijen 1944 Hrdina bitvy USS Samuel B. Robert
  5. dadasan789

    Významné námořní bitvy minulého století

    Bitva o Leyte řijen 1944 část druhá Bitva v průlivu Surigao (druhá fáze bitvy v Leytském zálivu) Zatímco Střední svaz viceadmirála Kurity měl do Leytského zálivu proniknout průlivem San Bernardino (mezi Luzonem a ostrovem Samar), Nišimurův Jižní svaz měl proniknout do zálivu průlivem Surigao. Jižní svaz se skládal z bitevních lodí Jamaširo, Fusó, těžkého křižníku Mogami a torpédoborců Mičišio, Asagumo, Jamagumo a Šigure. Jižní svaz byl prvně zpozorován před půlnocí z 23. na 24. října. Letouny z amerických letadlových lodí ho znovu objevily 24. října po deváté hodině ranní. V tu dobu se nacházel v Suluském moři, asi padesát mil severozápadně od ostrova Negros. V devět hodin osmnáct minut americké palubní letouny na Nišimurův svaz zaútočily. Hlásily, že japonské lodě několikrát zasáhly. To byla sice pravda, ale na bojeschopnost svazu to nemělo žádný vliv. Bitevní loď Fusó byla lehce poškozena (puma zasáhla záď lodě) a torpédoborec Šigure (druhá zasažená loď) měl vyřazenu dělovou věž číslo jedna. Palebná kapacita bitevní lodě neutrpěla a u torpédoborce vyřazení jedné dělové věže nebylo zásadní. Nijak to totiž nesnížilo schopnost útoku torpédy, což byl jeho hlavní úkol. Protože byl japonskými svazy zachováván přísný radiový klid, nemohl Nišimura nijak koordinovat svoje pohyby s Šimovou skupinou nebo s Kuritovým Středním svazem. Nišimura věděl, že už by tam někde měl Šima být. Nevěděl ale kde a tak pokračoval dál sám. Ironií osudu bylo, že Šima plul se svými loděmi 40 mil za Nišimurou. Tyto dva svazy (i když měly) se již nespojily. Do průlivu vpluly samostatně. O neprostupnost průlivu Surigao se z americké strany staral kontradmirál Jesse B. Oldendorf. K uzavření severní strany průlivu Surigao použil kontradmirál část 7. floty. Jednalo se o bitevní lodě Mississippi, Maryland, West Virginia, Tennessee, California a Pennsylvania (jednalo se o starší bitevní lodě, které měly zabezpečit především palebnou podporu při vylodění, a proto nesly většinou tříštivé granáty, které nejsou vhodné pro boj se silně pancéřovanými bitevními loděmi nepřítele), těžké křižníky Louisville (Oldendorfova vlajková loď), Portland, Minneapolis a Shropshire, lehké křižníky Denver, Columbia, Phoenix, Boise, dvacet devět torpédoborců a třicet devět torpédových člunů. Nišimura byl hned při vjezdu do průlivu Surigao neúspěšně napaden americkými torpédovými čluny, z nichž jeden musel poté najet na břeh, aby se nepotopil. Ve střední části průlivu byl pak ve 3:00 napaden torpédoborci a později děly amerických bitevních lodí. Lodě Nišimurova svazu se objevily na obrazovkách radarů amerických bitevních lodí po třetí hodině ranní. Ve tři hodiny padesát jedna minut zahájily americké těžké křižníky palbu na japonský svaz, který byl právě sedm a půl míle daleko. Dvě minuty poté zaburácela i děla amerických bitevních lodí. Nejprve torpéda a poté palba amerických těžkých lodí měla pro japonský svaz katastrofální následky. Potopeny byly bitevní lodě Jamaširo (spolu s ní zmizel v hlubinách oceánu i viceadmirál Šódži Nišimura) a Fusó a torpédoborce Jamagumo a Mičišio. Těžce poškozeny byly těžký křižník Mogami a torpédoborec Asagumo, které na vlastní pěst „prchaly“ z místa střetnutí. O to samé se snažil i torpédoborec Šigure. Japonský Jižní svaz jako bojové uskupení přestal existovat. Druhá skupina Jižního svazu, úderný svaz viceadmirála Šimy, byla složena z těžkých křižníků Nači, Ašigara, lehkého křižníku Abukuma a torpédoborců Ušió, Akebono, Širanui a Kasumi a pohybovala se asi čtyřicet mil za skupinou viceadmirála Nišimury. K prvnímu kontaktu Šimova svazu s Američany došlo ve tři hodiny patnáct minut ráno. I Šimu napadly při vjezdu do průlivu Surigao torpédové čluny a jeden z nich poškodil Abukumu. Zásah se povedl člunu PT-137 poručíka Kovara. Abukuma musela snížit rychlost až na 10 uzlů, díky čemuž samozřejmě nestačila skupině, která plula dál rychlostí 28 uzlů. Když Šima proplouval kolem vraku bitevní lodi Fusó pochopil, že Nišimurova skupina je zničena. Zaútočil proto neúspěšně torpédy a obrátil lodě k ústupu do Coronské zátoky ostrova Busuanga. Při ústupu se srazily dva jeho těžké křižníky Nači a Mogami. Záď Nači byla poškozena a loď dokázala plout již jen rychlostí osmnácti uzlů. Viceadmirál Šima tedy její rychlosti přizpůsobil rychlost celého svazu a pokračoval v ústupu. Ani to však neprobíhalo hladce. Ve čtyři hodiny třicet minut vyrazil kontradmirál Oldendorf se svými křižníky a začal ustupující Japonce pronásledovat. Podařilo se mu potopit torpédoborec Asagumo a poškodit křižník Mogami. Pak dostal Oldendorf zprávu o útočícím Kuritově Středním svazu. Zastavil pronásledování Šimova svazu a vyrazil naproti Kuritovi. Křižník Mogami nakonec potopily (8:45) Avengery z eskortních letadlových lodí. Bitva u mysu Engaño (třetí fáze bitvy v Leytském zálivu) Severní svaz viceadmirála Džisaburoa Ozawy, který měl odlákat hlavní síly amerického loďstva od Leyte, vyplul z Hirošimského zálivu v odpoledních hodinách 20. října 1944. Jeho jádro tvořila 3. divize letadlových lodí složená z letadlových lodí Čitose, Čijoda, Zuihó a veterána od Pearl Harboru Zuikaku, kterému velel sám Ozawa, a 4. divize letadlových lodí (upravené bitevní lodě Hjúga a Ise), které velel kontradmirál Macuda. Krytí jim poskytovaly lehké křižníky Ójodo, Tama, Isuzu a devět torpédoborců. Hybridní bitevní-letadlové lodě Hjúga a Ise (pozn. 1 pod článkem) nenesly žádné letouny a všechny čtyři letadlové lodi 3. divize disponovaly dohromady jen 116 letouny. Ozawou vyslaný japonský průzkumný letoun zahlédl Američany poprvé 24. října v osm dvacet. Ozawa zkrátil vzdálenost a v jedenáct čtyřicet pět vyslal útočnou vlnu šestasedmdesáti letounů proti Američanům (TF 38.3 kontradmirála Shermana). Druhou vlnu vyslal Ozawa krátce po první. Většina Ozawových letadel byla sestřelena stíhací ochranou v dostatečné vzdálenosti od amerických lodí. Několika šťastlivcům se podařilo přistát na severoluzonských letištích a jen třem letounům se podařilo vrátit na mateřské letadlové lodi. Americké průzkumné letouny vyslané kontradmirálem Shermanem našly přibližně ve tři čtvrtě na čtyři odpoledne Macudovu předsunutou skupinu. To byla první přesná zpráva o dalších silách Japonců. Samotný Ozawův Severní svaz byl americkým průzkumem objeven až v šestnáct hodin čtyřicet minut 24. října. Není divu, že tomu tak bylo, protože letadlové lodě americké 3. floty byly do té doby plně zaměstnány útoky na Kuritův Střední svaz. Po jejich skončení zaslechl Ozawa americkou komunikaci, ve které Američané prohlásili Kuritův Střední svaz za zničený a na ústupu. Ozawa, který neměl žádné jiné informace, usoudil, že obětovat letadlové lodě je v tuto chvíli zbytečné. Obrátil tedy o 180 stupňů a odplouval na sever. Deset minut po deváté hodině večerní ale dostal depeši od admirála Tojody. V něm Ozawovi přikazoval pokračovat dále podle plánu. Admirál Halsey, který se na základě došlých zpráv domníval, že jeho letouny většinu lodí Kuritova svazu poslaly ke dnu a zbytek že ustupuje, poslal celou 3. flotu pronásledovat objevený Ozawův Severní svaz. Halsey se chtěl vypořádat s japonskými letadlovými loděmi za každou cenu. Dokonce i za tu, že nechal průliv San Bernardino bez jakékoli ochrany. 25. října v jednu hodinu ráno vzlétlo z paluby americké lehké letadlové lodi CVL 22 Independence pět radarem vybavených letounů (s největší pravděpodobností TBF-1D Avenger), které měly za úkol najít japonské letadlové lodi a ohlásit jejich přesnou pozici. Těsně po druhé hodině ranní se piloti poprvé ozvali. Ohlásili, že Ozawův svaz pluje v kurzu 150 stupňů na jihovýchod, vzdálen asi 205 mil severovýchodně od mysu Engaño (výběžku ostrova Luzon). Těsně před svítáním pak vzlétly z amerických letadlových lodí další průzkumné letouny, které měly získat aktuální informace o pozici japonských lodí. Američané nečekali na jejich hlášení (informace chtěli první útočné vlně předat za letu) a kolem šesté hodiny vyslali první útočnou vlnu sto osmdesáti letounů, které se dostaly na dohled japonského svazu těsně před osmou hodinou ranní. V tu dobu zajišťovalo letecké krytí Ozawova svazu patnáct stíhacích letounů Mitsubishi A6M Reisen (Zero). To byly poslední stíhačky, jimiž Ozawa disponoval. Poté, co se Hellcaty vypořádaly s japonskými stíhačkami, zaútočily na japonské lodě bombardéry. Jako první zaútočily střemhlavé bombardéry Helldiver a po nich přešly do útoku torpédy vyzbrojené bombardéry Avenger. Již tento nálet stál Ozawu dvě lodě. Letadlová loď Čitose se po několika zásazích pumami v devět hodin třicet sedm minut potopila a stejně dopadl i torpédoborec Akuzuki. Letadlové lodě Zuikaku a Zuihó byly poškozeny. Admirál Ozawa po náletu přestoupil z naklánějící se Zuikaku (zasáhlo jí torpédo) na lehký křižník Ójodo. V devět hodin čtyřicet pět minut dorazila druhá útočná vlna, kterou tvořilo třicet šest letounů. Při tomto útoku byla poškozena letadlová loď Čijoda. Třetí vlna asi 200 letadel dorazila nad japonský svaz přibližně deset minut po třinácté hodině. Podařilo se jí potopit letadlovou loď Zuikaku (14:14) a poškodit letadlovou loď Zuihó. Čtvrtá vlna, která přiletěla před třetí hodinou odpolední, potopila poškozenou Zuihó (15:16). Pátá a šestá vlna amerických letounů žádného velkého úspěchu nedosáhly. Americké palubní letectvo provedlo v bitvě u mysu Engaño celkem 527 vzletů. Z tohoto počtu 326 uskutečnily bombardéry. Japonský svaz přišel o tři letadlové lodě (Čitose 9:37, Zuikaku14:14, Zuihó 15:16) a jeden torpédoborec (Akuzuki). Poškozena byla letadlová loď Čijoda a drobná poškození si odnesla i Ise, v jejíž těsné blízkosti dopadlo 34 pum. Za ustupujícími Japonci poslal admirál Halsey (spěchající za Kuritou, který pronikl do Filipínského moře) vyčleněnou skupinu lodí pod velením kontradmirála Laurance T. DuBose. Skládala se z těžkých křižníků New Orleans a Wichita, lehkých křižníků Mobile a Santa Fe a devíti torpédoborců. Tomuto svazu se podařilo potopit poškozenou letadlovou loď Čijoda (16:55) a o pár hodin později i torpédoborec Hacuzuki (20:59). Bitva u ostrova Samar (čtvrtá fáze bitvy v Leytském zálivu) Takeo Kurita po obrátce proplul se svým svazem zrádnými vodami Sibuyanského moře a třicet minut po půlnoci z 24. na 25. října pronikl průlivem San Bernardino do Filipínského moře. To se mu povedlo právě v době, kdy v Surigaoském průlivu svaz kontradmirála Oldendorfa zničil Jižní svaz viceadmirála Nišimury a obrátil úderný svaz viceadmirála Šimy na útěk a kdy se admirál Halsey hnal se svými svazy na sever, aby se utkal s Ozawovým Severním svazem. Když Kuritův Střední svaz opustil průliv San Bernardino, plul dále na jih podél ostrova Samar k cílové oblasti. Střední svaz se v tuto chvíli skládal z bitevních lodí Jamato, Nagato, Kongó a Haruna, těžkých křižníků Čókai, Haguro, Kumano, Suzuja, Tone a Čikuma, lehkých křižníků Noširo, Jahagi a jedenácti torpédoborců. Jakmile svaz opustil průliv San Bernardino, mohl již Kurita rozvinout své lodě do bojové formace. Svaz se přeskupil do čtyř kolon (řad). Nejdále na východ Kurita vysunul 10. eskadru torpédoborců (lehký křižník Jahagi a čtyři torpédoborce). Od ní na západ plula 7. divize těžkých křižníků (Kumano, Suzuja, Tone a Čikuma). Asi pět kilometrů za těžkými křižníky plula 3. divize bitevních lodí (Kongo a Haruna). Ještě dále na západ plula 5. divize těžkých křižníků (Haguro a Čókai) a za ní, s odstupem cca pěti kilometrů, plula 1. divize bitevních lodí (Jamato a Nagato). Západní bok japonské formace (čtvrtá kolona) zajišťovala 2. eskadra torpédoborců (lehký křižník Noširo a sedm torpédoborců). Kuritův svaz se již pět hodin pohyboval ve Filipínském moři a stále se nic nedělo. Neukázala se jediná americká loď ani žádný letoun. Kurita usoudil, že Američané čekají, až se rozední, aby mohli udeřit svými palubními letouny. V šest hodin třicet minut vyšlo slunce. Viditelnost nebyla nejlepší, občas sprchlo, ale počasí nebylo tak hrozné, aby Američané nemohli vyslat průzkumná letadla. Kurita, v očekávání leteckého útoku, nechal znovu změnit formaci. Japonský svaz vytvořil kruhovou obrannou formaci, jejíž středem byla bitevní loď Jamato. Ještě než byla tato formace kompletní, ohlásila hlídka na bitevní lodi Jamato, že spatřila na jihovýchodním obzoru stožáry nepřátelských plavidel. V tu chvíli Kurita ještě nevěděl, že se jedná o doprovodné letadlové lodě. Usoudil, že stojí proti Halseyho 3. flotě. Za této situace se Kurita moc dlouho nerozmýšlel a nařídil všeobecný útok. To byla ale chyba. Od této chvíle každá loď vedla boj samostatně a na vlastní pěst. To mělo každopádně nižší účinnost, než plná boční salva v linii plujících těžkých lodí a koordinovaný soustředěný útok torpédoborců. Kostky byly vrženy … Viceadmirál Kurita totiž nenarazil na Halseyho 3. flotu, ale na tři skupiny 7. floty pod velením Kinkaida. Jednalo se o operační jednotku 77.4.1 (Taffy 1, skládající se z eskortních letadlových lodí Sangamon, Suwannee, Santee a Petrof Bay), operační jednotku 77.4.2 (Taffy 2, skládající se z eskortních letadlových lodí Natoma Bay, Manila Bay, Marcus Island, Kadashan Bay, Savo Island aOmmaney Bay) a operační jednotku 77.4.3 (Taffy 3, skládající se z eskortních letadlových lodí Fanshaw Bay, St Lo, White Plains, Kalinin Bay, Kitkun Bay a Gambier Bay). Každá eskortní letadlová loď nesla cca 30 letounů, což znamenalo, že i když Kurita nenarazil na Halseyho, nacházel se v bezprostředním dosahu cca pěti set letadel. Dvě minuty před sedmou hodinou ranní zahájily Kuritovy lodě ostřelování operační jednotky 77.4.3 (Taffy 3). Začala bitva, ve které stály téměř nepancéřované americké torpédoborce a pomalé doprovodné letadlové lodě (určené k doprovodu konvojů a pro podporu vyloďujících se jednotek) proti těžce pancéřovaným japonským bitevním lodím a křižníkům, které disponovaly mohutnou palebnou silou a proti doprovodným letadlovým lodím téměř dvojnásobnou rychlostí. Velitel Svazu eskortních letadlových lodí kontradmirál Sprague měl velmi těžký úkol. Uvědomoval si, že skupiny doprovodných letadlových lodí jsou jediné americké síly, které se nacházejí mezi Kuritovým svazem a Leytským zálivem, kde kotvily americké výsadkové lodě a ležely výsadkové pláže, přeplněné vojáky, vybavením a zásobami. Byl si také vědom toho, že jeho téměř nepancéřované a pomalé lodě nejsou schopny odolat palbě japonských děl a že když Kurita pronikne k Leyte, bude to znamenat pro vyloděné americké jednotky katastrofu. Kontradmirál Sprague nezaváhal. Vyslal své torpédoborce do sebevražedného protiútoku a s eskortními letadlovými loděmi se pokusil zmizet za kouřovou clonou a v dešťové přeháňce, aby se alespoň nepatrně vzdálil od Kuritova svazu a mohl s ním bojovat jedinou zbraní, kterou disponoval a která byla schopna Kuritovy těžké lodě ohrozit, svými palubními letouny. Velitelé a posádky torpédoborců splnili svůj úkol. Statečně se vrhli proti nepříteli. Neustále napadali japonské těžké lodě a nutili je kličkovat a uhýbat vystřeleným torpédům. Získali tím čas a dosáhli toho, že se od sebe lodě japonského svazu neustále vzdalovaly. Jakákoli koordinace postupu a dělostřelecké palby (alespoň některých lodí svazu) ze strany japonského viceadmirála Kurity a jeho štábu byla neuskutečnitelná. Americké torpédoborce za to ale platily krutou daň. Torpédoborce Hoel a Johnston a eskortní torpédoborec Samuel B. Robertsbyly potopeny. Další čtyři torpédoborce byly poškozeny. Jejich oběť ale nebyla marná. Jedinou eskortní letadlovou lodí, kterou lodě Kuritova svazu poslaly ke dnu, byl Gambier Bay. Naproti tomu byly americkými leteckými útoky potopeny křižníky Čókai, Suzuja, Čikuma a lehce poškozeny bitevní lodě Nagato, Haruna a Kongó. Po deváté hodině ranní obdržel viceadmirál Kurita zprávy o potopení čtyř letadlových lodí Severního svazu a také o zničení Jižního svazu. Okamžitě mu bylo jasné, že se teď všechny dostupné bojeschopné americké hladinové síly stahují proti němu. Po zničení těchto dvou japonských svazů totiž jeho Střední svaz představoval poslední akce schopné uskupení v této oblasti. Viceadmirál Kurita se musel rozhodnou, co dál. Zhodnotil stav poškození zbývajících lodí svého svazu, nechal ověřit zásoby pohonných hmot a munice a také se pokusil určit pozice amerických hladinových uskupení, které proti němu vyrazily. Po zvážení všech těchto aspektů, nařídil obrat směrem na sever a začal ustupovat k průlivu San Bernardino. Nemožné se v tu chvíli stalo skutečností. Operační jednotky eskortních letadlových lodí (které nebyly konstruovány pro námořní bitvy) a několik jejich doprovodných torpédoborců zdržely japonské těžké lodě Středního svazu na tak dlouho, že jejich další setrvávání v této oblasti by po připlutí amerických svazů znamenalo jejich zničení. Právě tím, že zdržely a zaměstnaly Střední svaz, zabránily pohromě, která by zcela jistě postihla jednotky u Leyte, kdyby Kuritaproklouznul. Ani po odplutí Kuritova svazu si ale statečné posádky těchto malých a pomalých lodí nemohly odpočinout a oddechnout. Sužovaly je totiž nálety sebevražedných pilotů, kteří se prvně objevili na scéně již ráno v sedm hodin čtyřicet minut. První skupina útočníků (šest letounů) zaútočila na Taffy 1. Jednou zasáhla eskortní letadlovou loď Santee a jednou Suwannee. Druhá skupina sebevražedných letounů zasáhla eskortní letadlovou loď St Lo, která se později potopila. Třetí skupina poté napadla Taffy 3 a jednou zasáhla eskortní letadlovou loď Kalinin Bay. Z historického hlediska se jednalo o útok velmi zajímavý, i když dosti děsivý. Právě toto byly totiž první organizované útoky sebevražedných jednotek, známých jako kamikadze. Klidu si ale neužil ani viceadmirál Kurita. Když jeho Střední svaz ustupoval, byl po celý zbytek dne napadán americkými letouny. V noci měl ale štěstí. Podařilo se mu vyhnout nočnímu výpadu amerických bitevních lodí. Kurita si zcela jistě oddychl, když zbylé lodě Středního svazu v půl desáté večer 28. října dosáhly Brunejské zátoky. Odtud se pak jeho čtyři bitevní lodě doprovázené křižníky vydaly na tisíc mil dlouhou cestu do Japonska, na základnu Kure ve Vnitřním moři. Závěrem Tohoto velikého námořního střetnutí se zúčastnilo celkem 64 japonských lodí, 216 amerických a dvě australská plavidla. Na palubách amerických a australských lodí bojovalo 143 668 mužů, na japonské straně se střetnutí účastnilo 42 800 námořníků. Tolik říkají dvě základní čísla na obou stranách z pohledu statistického. Jak dopadlo toto střetnutí z pohledu strategického? Námořní bitva v Leytském zálivu skončila bezesporu americkým vítězstvím. Japonci nedosáhli svého cíle. Nedokázali zlikvidovat nepřátelský výsadek na ostrově a ani zničit protivníkovo výsadkové loďstvo. Američané přišli v bojových lodích jen o 37 000 tun tonáže (jedna lehká a dvě doprovodné letadlové lodě, tři torpédoborce) a na vyloděné pozemní jednotky nedopadl jediný granát vystřelený kanónem jakékoli lodi, která byla součástí některého z japonských útočných svazů. To byl veliký úspěch. Japonci naopak přišli o 306 000 tun tonáže v bojových lodích. Nejbolestivější byla ztráta čtyř letadlových lodí a tří lodí bitevních. Dále přišli o deset křižníků a devět torpédoborců. Ztráta těchto plavidel byla pro japonské válečné námořnictvo opravdu těžkou ranou. Po této bitvě už nikdy japonské loďstvo nepředstavovalo námořní sílu, se kterou by americké námořnictvo muselo počítat jako se sobě rovným protivníkem. Poznámky autora : Pozn. 1) Hybridní bitevní-letadlové lodě Hjúga a Ise – není oficiální označení těchto plavidel. Toto označení je v textu použito proto, že dokonale vystihuje stav těchto dvou lodí po modernizaci a přestavbě. Obě původně bitevní lodi prošly totiž v roce 1943 poměrně zásadní přestavbou. Při té jim byly odstraněny obě zadní dělové věže. Jejich místo zaujal hangár a letová paluba s jedním výtahem. Před ní byly po stranách umístěny dva katapulty o délce 25.6 m. Lodě mohly nést až 22 letadel. Počítalo se s jak s hydroplány (průzkum), tak i se stíhacími letouny s klasickým podvozkem (ochrana svazu proti leteckým útokům).
  6. dadasan789

    Něco z historie

    Blíží se výročí největší námořní bitvy v Tichomoři Bitva o Leyte řijen 1944 - část 1
  7. dadasan789

    Významné námořní bitvy minulého století

    Bitva o Leyte řijen 1944 Bitva v Leytském zálivu byla jednou z největších námořních bitev druhé světové války v Tichomoří a jednou z největších námořních bitev v historii. Uskutečnila se v říjnu 1944 mezi americkým a japonským námořnictvem u ostrova Leyte na Filipínách. Stručně o vylodění na ostrově Leyte Dne 15. září 1944 Výbor amerických náčelníků štábů přikázal velitelům tichomořských oblastí zaútočit na Filipínský ostrov Leyte. Tím mělo být zahájeno osvobozování Filipín ještě před tím, než by Japonci dokončili obranné práce a připravili se na americkou invazi. Japonské vrchní velení samozřejmě útok na Filipíny očekávalo. Snažilo se tedy, aby vše bylo připraveno k obraně co nejlépe. K vybudování pevné obrany ale Japoncům nebyl dopřán čas. Vylodění na Leyte opravdu zastihlo Japonce v situaci, kdy obranné práce ještě zdaleka nebyly ukončeny a jejich obranná postavení nebyla zcela zásobena ani municí a ani ostatním materiálem. Vylodění na Leyte dostalo kódové označení operace King II. Přepravu pozemních jednotek a jejich podporu zabezpečovalo 7. flota viceadmirála Thomase C. Kinkaida, krytím operace bylo pověřené 3. flota admirál Williama F. Halseyho a pozemní útočné síly tvořily jednotky 6. armády generálporučíka Waltera Kruegera. Po leteckých útocích a dělostřelecké přípravě začal 20. října 1944 samotný výsadek. Japonská reakce Snahou Japonců samozřejmě bylo odrazit útok proti Filipínám a udržet ostrovy pod svou nadvládou. Námořnictvo muselo nějak reagovat. Hlavní stan se v této situaci rozhodl pro předem připravený plán Šó-1, který uplatňoval taktiku předstíraného útoku. Roli návnady měl sehrát Severní svaz tvořený letadlovými loděmi. Severní svaz na první pohled vypadal jako silné bojové uskupení, ale naprostý nedostatek pilotů a letounů snížil jeho bojovou hodnotu na minimum. Zatímco Severní svaz měl odlákat americké hlavní obrané a krycí síly, Střední svaz a Jižní svaz měly připlout k ostrovu Leyte každý z jiné strany a spolu měly vzít invazní jednotky do kleští. Byl to odvážný, ale také zoufalý plán, který odpovídal situaci, ve které se Japonci roku 1944 nacházeli. Námořnímu letectvu se v té době již nedostávalo letadel, zkušených pilotů bylo pomálu a na kvalitní výcvik nových letců nebyl čas. Japonské letadlové lodě tedy v této operaci již netvořily pověstnou „útočnou pěst“ námořnictva, ale představovaly jen návnadu. Zkázu americkým výsadkovým silám měly, tak jako za starých časů, přinést těžká děla bitevních lodí. Japonské jednotky, které se zúčastnily námořní bitvy v Leytském zálivu Severní svaz - viceadmirál Džisaburó Ozawa Byl složen z letadlových lodí Čitose, Čijoda, Zuihó, Zuikaku (celkem 108 letadel), hybridních bitevních-letadlových lodí Hjúga, Ise (pozn. 1 pod článkem), lehkých křižníků Ójodo, Tama, Isuzu, torpédoborců Šimocuki, Fujucuki, Suzucuki, Hacuzuki, Wakacuki, Akizuki a torpédovky Kuwa, Maki, Sugi a Kiri. Střední svaz - viceadmirál Takeo Kurita Byl složen z bitevních lodí Jamato, Musaši, Nagato, Kongó, Haruna, těžkých křižníků Atago, Maja, Takao, Čókai, Mjókó, Haguro, Kumano, Suzuja, Tone, Čikuma, lehkých křižníků Noširo, Jahagi a torpédoborců Šimakaze, Hajašimo, Akišimo, Kišinami, Okinami, Naganami, Asašimo, Hamanami, Fudžinami, Urakaze, Isokaze, Jukikaze, Hamakaze, Kijošimo a Nowaki. Jižní svaz (skládal se ze dvou skupin) Jedné skupině velel viceadmirál Šódži Nišimura. Ta byla složena z bitevních lodí Jamaširo, Fusó, těžkého křižníku Mogami a torpédoborců Mičišio, Asagumo, Jamagumo a Šigure. Druhé skupině velel viceadmirál Kijohide Šima. Ta byla složena z těžkých křižníků Nači, Ašigara, lehkého křižníku Abukuma a torpédoborců Ušió, Akebono, Širanui a Kasumi. Americké jednotky, které se zúčastnily námořní bitvy v Leytském zálivu 3. flota (TF 38 nebo 38. operační svaz) - admirál William F. Halsey Byla tvořena operačním svazem rychlých letadlových lodí pod velením viceadmirála Marca A. Mitschera. Operační svaz byl rozdělen na 4 operační skupiny. Operační skupina TF 38.1 - viceadmirál John S. McCain Byla složena z letadlových lodí CV 18 Wasp, CV 12 Hornet, CV 19 Hancock, CVL 26 Monterey, CVL 25 Cowpens, těžkých křižníků Chester, Pensacola, Salt Lake City, Boston, lehkých křižníků San Diego, Okaland a čtrnácti torpédoborců. Operační skupina TF 38.2 - kontradmirál Gerald F. Bogan Byla složena z letadlových lodí CV 11 Intrepid, CV 17 Bunker Hill, CVL 28 Cabot, CVL 22 Independence, bitevních lodí Iowa, New Jersey, lehkých křižníků Vincennes, Biloxi, Miami a šestnácti torpédoborců. Operační skupina TF 38.3 - kontradmirál Frederick C. Sherman Byla složena z letadlových lodí CV 9 Essex, CV 16 Lexington, CVL 27 Langley, CVL 23 Princeton, bitevních lodí Massachusetts, South Dakota, lehkých křižníků Santa Fe, Birmingham, Mobile, Reno a třinácti torpédoborců. Operační skupina TF 38.4 - kontradmirál Ralph E. Davison Byla složena z letadlových lodí CV 13 Franklin, CV 6 Enterprise, CVL 30 San Jacinto, CVL 24 Belleau Wood, bitevních lodí Alabama, Washington, těžkých křižníků Wichita, New Orleans a patnácti torpédoborců. 7. flota - viceadmirál Thomas C. Kinkaid Byla složena ze čtyř skupin (Podpůrné síly, Levé křídlo, Pravé křídlo a Svaz eskortních letadlových lodí). Podpůrné síly - kontradmirál George L. Weyler Byly složeny z bitevních lodí West Virginia, Maryland, Mississippi, Tennessee, California, Pennsylvania a torpédoborců Claxton, Cony, Thorn, Aulick, Sigourney a Welles. Levé křídlo - kontradmirál Jesse B. Oldendorf Bylo složeno z těžkých křižníků Louisville, Portland, Minneapolis, lehkých křižníků Denver, Columbia a torpédoborců Newcomb, Richard P. Leary, Albert W. Grant, Robinson, Halford, Bryant, Heywood L. Edwards, Bennion a Leutze. Pravé křídlo - kontradmirál Russel S. Berkey Bylo složeno z těžkého křižníku Shropshire, lehkých křižníků Phoenix, Boise a torpédoborců Hutchins, Daly, Bache, Killen, Beale, Arunta, Remey, McGovan, Melvin, McDermut a Monssen. Svaz eskortních letadlových lodí - kontradmirál Thomas L. Sprague Byl složen z 16 eskortních letadlových lodí, 10 torpédoborců a 8 eskortních torpédoborců. Plán admirála Tojody Japonské vrchní velení vyčkávalo se zahájením operace Šó-1 až do chvíle, kdy již bylo zcela jasné, že cílem spojeneckého vylodění je ostrov Leyte. Admirál Tojoda 18. října rozhodl, že výsadkové síly budou napadeny již 22. října. To ale nepřicházelo v úvahu. Velitel 1. úderného svazu viceadmirál Kurita byl přesvědčen, že není schopen dle tohoto plánu dorazit k Leytevčas. Admirál Tojoda tedy posunul čas útoku na ráno 25. října. Jaký byl admirálův plán ? 1. úderný svaz viceadmirála Kurity měl plout od ostrova Lingga západním směrem k pobřeží Bornea. Tam měl doplnit pohonné hmoty. Poté se měl rozdělit na tzv. Střední a Jižní svaz. Střední svaz pod osobním velením viceadmirála Kurity měl proplout za noci průlivem San Bernardino (mezi Luzonem a ostrovem Samar) do Leytského zálivu. Jižní svaz měl proniknout do zálivu průlivem Surigao. V průlivu se k němu měl připojit úderný svaz viceadmirála Šimy, který plul od Tchaj-wanu. Tím měly mezi sebe Střední a Jižní svaz sevřít americká invazní vojska a výsadkové lodě. Poté měly být výsadkové lodě i vojska na pobřeží zničeny zdrcující palbou těžkých děl bitevních lodí a křižníků. Letadlové lodě viceadmirála Ozawy (Severní svaz) měly odlákat americké krycí síly a otevřít tak cestu svazům viceadmirálů Kurity, Nišimury a Šimy do Leytského zálivu. Cesta viceadmirála Kurity k Leyte 1. úderný svaz opustil kotviště 18. října. V poledne dva dny na to vplul do Brunejské zátoky, kde doplnil palivo. Přesně dle plánu se pak 1. úderný svaz rozdělil na Střední a Jižní. Střední svaz vyplul v osm hodin ráno 22. října a ve tři hodiny odpoledne ho následoval svaz Jižní. Plavba Kuritova Středního svazu k Leyte nebyla klidná a neprobíhala podle viceadmirálových představ. Krátce po půlnoci z 21. na 22. října byl Kurita objeven americkou ponorkou Darterfregatního kapitána Davida H. McClintocka. Ten neprodleně informoval velitele ponorky Dacefregatního kapitána Bladena D. Claggetta, který operoval nedaleko. Oba velitelé se dohodli na společném postupu, vybrali místo útoku a pak se samostatně vydali na stanovenou pozici. Nepřítel se ale na „místo srazu“ nedostavil. Američané se ale nehodlali vzdát lákavé kořisti a daly do dalšího pátrání. V jednu hodinu a šestnáct minut po půlnoci dne 23. října obě ponorky obnovily kontakt s nepřítelem. Nic netušící japonský Střední svaz plul zatím přesně dle stanoveného plánu, když byl 23. října v půl sedmé ráno napaden americkými ponorkami. Jejich vypuštěná torpéda potopila těžké křižníky Atago a Maja. Těžký křižník Takao byl poškozen a za doprovodu dvou torpédoborců se vracel na základnu. Viceadmirál Kurita po potopení své vlajkové lodi vztyčil vlajku na bitevní lodi Jamato. V tu chvíli již viceadmirál Kurita věděl, že se o jeho svazu ví. Byl také najednou o tři těžké křižníky „slabší“. Nemínil však ustoupit, hodlal splnit úkol a tak pokračoval v plavbě k Leyte. Japonské svazy odhaleny Již 22. října dostalo americké vrchní velení první zprávu o pohybu velkého japonského svazu, který se blížil k Filipínám. Byl to Kuritův Střední svaz. 23. října pak přišly informace i o dalších dvou nepřátelských uskupeních. Viceadmirála Šimu prozradila rádiová depeše, ve které žádal o vyslání cisternových lodí, se kterými se chtěl setkat v Coronské zátoce. Viceadmirál Nišimura byl zpozorován před půlnocí z 23. na 24. října. Americkému vrchnímu velení bylo v tu chvíli jasné, že se Japonci rozhodli zaútočit na invazní síly. Netušili jediné … kde se nachází japonské letadlové lodě! I když Halsey a Kinkaid zatím nevěděli, kde se japonské letadlové lodi nachází, měli již dost informací na to, aby se připravili na velké námořní střetnutí. Oba velitelé neváhali a začali jednat. Jedno Halseyho taktické uskupení (Task Force – dále již jen TF), TF 38.1 viceadmirála McCaina, bylo právě na cestě k atolu Ulithi, kde mělo doplnit zásoby a munici. Admirálovi tedy zbyly tři skupiny (TF 38.2, 38.3, 38.4), kterým nařídil přesunout se blíže k Filipínám. Během noci všechna tři taktická uskupení dosáhla svých pozic. TF 38.2 kontradmirála Bogana kryla průliv San Bernardino, TF 38.3 kontradmirála Shermana se nacházela východně od ostrova Polillo a TF 38.4 kontradmirála Davisona se nacházela cca 120 mil jihovýchodně od Bogana. Hned ráno 24. října vyslaly všechny tři operační skupiny formace letounů Hellcat a Helldiver pátrat po nepříteli … Bitva v Sibuyanském moři (první fáze bitvy v Leytském zálivu) Viceadmirál Kurita vplul se svým Středním svazem do Sibuyanského moře 24. října. Oslabený svaz v tu chvíli tvořily bitevní lodě Jamato, Musaši, Nagato, Kongó, Haruna, těžké křižníky Čókai, Mjókó, Haguro, Kumano, Suzuja, Tone, Čikuma, lehké křižníky Noširo, Yahagi a třináct torpédoborců. Kurita, protože počítal s útoky nepřátelského letectva, rozdělil svůj svaz na dvě skupiny. Pluly od sebe vzdáleny cca 12 kilometrů a udržovaly kruhové formace. Uprostřed první pluly bitevní lodě Jamato a Musaši a uprostřed druhé bitevní loď Kongo. Kolem bitevních kolosů utvořily vnitřní kruh křižníky a okolo těžších lodí se (do vnějšího kruhu) seskupily doprovodné torpédoborce. V osm hodin deset minut jeden z pilotů pátrajících po nepřátelských lodích (z letadlové lodi Intrepid) zahlédl svaz nepřátelských lodí, které obeplouvaly přibližně dvanácti uzlovou rychlostí jižní cíp ostrova Mindoro. Tento pilot našel Kuritův Střední svaz. O deset minut později o tom již kontradmirál Bogan informoval admirála Halseyho. Ten neprodleně nařídil provést letecký útok. V devět hodin deset minut vzlétla proti japonskému svazu z palub letadlových lodí Cabot a Intrepid první vlna tvořená jednadvaceti stíhačkami, dvanácti střemhlavými a dvanácti torpédovými bombardéry. Hlavním cílem útočících bombardérů byly bitevní lodě Jamato a Musaši. Každou zasáhlo jedno torpédo a Musaši i několik pum. V deset hodin čtyřicet pět minut opustila paluby amerických letadlových lodí druhá útočná vlna o stejném složení jako ta první. Ve dvanáct hodin čtyřicet pět minut se tyto letouny objevily nad japonským svazem. Více jak polovina bombardérů této vlny zaútočila na Musaši a zbytek letounů se soustředil na ostatní plavidla svazu. Tentokrát Musaši zasáhlo osm torpéd a čtyři pumy. To se již ani u takového kolosu, jakým Musaši bezesporu byla, neobešlo bez následků. Do podpalubí obrněnce začala pronikat voda a loď znatelně zpomalila. Podle kontradmirála Inogučiho nebyla Musaši schopna plout rychlostí větší než dvaadvacet uzlů. Po tomto náletu Kuritapřikázal snížit rychlost, aby Musaši se svazem udržela krok. Ani to však nestačilo a Musaši se začala opožďovat. Kurita tedy vyčlenil ze svazu těžký křižník Tone, který se měl pohybovat v její bezprostřední blízkosti a poskytovat jí ochranu. V deset hodin padesát minut vzlétla z palub amerických letadlových lodí další útočná vlna. Osm Hellcatů, pět Helldiverů a jedenáct Avengerů této vlny napadlo Kuritův svaz ve třináct hodin třicet minut. Ještě než jejich nálet skončil, objevilo se a zaútočilo na Střední svaz dalších dvacet šest Hellcatů, dvacet jedna Helldiverů a osmnáct Avengerů čtvrté útočné vlny. Většina bombardérů zaútočila opět na Musaši. Zasáhla ji další torpéda i pumy a její rychlost poklesla na dvanáct uzlů. Ve třináct hodin padesát minut odstartovali Američané pátou útočnou vlnu (cca 70 letounů). Ty se nad Kuritovým svazem objevili v patnáct hodin deset minut. Při tomto útoku zasáhlo Musaši dalších deset torpéd a několik pum. V tu dobu to již s tímto bitevním obrem, pýchou Japonského válečného loďstva, nevypadalo dobře. Musaši byla sice ještě stále schopna plout, ale její rychlost nepřekročila šest uzlů. Do jejího nitra se valily spousty vody a z jejích čtyř šroubů se otáčely jen dva. Bitevní loď Musaši se nakonec v 19 hodin 38 minut převrátila a zmizela pod hladinou i s kontradmirálem Inogučim na palubě. Spolu s lodí šlo ke dnu i 39 důstojníků a 984 námořníků. Uvádí se, že ji během náletů zasáhlo celkem devatenáct torpéd a nejméně sedmnáct pum. Zasaženy byly i některé další lodě svazu. Bitevní loď Jamato byla zasažena dvěma torpédy a dvěma pumami a bitevní loď Nagato také dvěma torpédy. Těžký křižník Mjókó byl poškozen 1 torpédem a musel odplout k opravám do Bruneje. Se zbytkem lodí udělal Kurita v 15:50 obrat o 180 stupňů a začal se stahovat zpět Sibuyanským mořem. V 17:14 učinil opět obrat o 180 stupňů a pokračoval podle plánu k průlivu San Bernardino. Kuritovým úkolem bylo proniknout do Leytského zálivu a on byl rozhodnut jej splnit za všech okolností.
  8. dadasan789

    Něco z historie

    Dnes tu máme kombinaci Japonska a Francie Myoko Dunkerque
  9. dadasan789

    IJN - Imperial Japanese NAVY

    Myoko Po podpisu Washingtonské smlouvy, v únoru 1922, zadala japonská admiralita tamnímu loďařskému průmyslu požadavek na výstavbu čtveřice těžkých křižníků podle dispozic zmíněné smlouvy. Nová třída Myoko konstrukčně vycházela z předchozích typů Aoba a Furutaka, ale lodě měly mít výtlak 10 000 tun, silnější výzbroj a lepší pancéřovou ochranu. První dvojice lodí byla objednána na podzim 1924 a druhá na jaře 1925. Tyto lodě spolu s následnou třídou Takao tvořily základ moderního japonského křižníkového loďstva a v době svého dokončení představovaly nejmohutnější těžké křižníky světa. Těžký křižník Myoko byl postaven v loděnicích v Yokosuce, jeho kýl byl položen 25. října 1924, trup spuštěn na vodu 16 dubna 1927 a loď vstoupila do služby 31. července 1929 Myoko v roce 1930 Podle původních požadavků admirality měly být lodě vyzbrojeny osmi kanóny ráže 200 mm (7,9"/50 cal) Nendo Shiki 1Go ve čtyřech dvoudělových věžích typu D (tři na přídi a jedna na zádi). Byly to tytéž kanóny jako na křižnících Furutaka, jejich maximální náměr činil 40°, náměr a odměr baterie byl udělován elektro-hydraulickou soustavou. Po diskusích, do kterých se zapojila také tehdejší japonská politická elita, byla hlavní baterie posílena o další dvouhlavňovou věž na zádi a kanónová výzbroj měla úplně nahradit torpédomety. To se však nestalo a torpédomety byly později přece jen instalovány. V letech 1931-34 byly na všech lodích třídy nahrazeny staré kanóny za moderní zbraně ráže 203 mm (8"/50 cal) Nendo Shiki 2Go. Protiletecké zbraně byly opět stejné jako na třídě Furutaka a baterie sestávala ze čtyř kanónů ráže 120 mm/45 cal. Později byla výzbroj zvětšena na šest děl v jednotlivých lafetách. Lehké protiletecké zbraně prakticky nebyly zastoupeny, pomineme-li dvojici kulometů ráže 7,7 mm. Mezi 20. listopadem 1934 a červnem 1935 prošly všechny čtyři lodě modernizací, při níž byly sejmuty protiletecké zbraně ráže 120 mm a byly nahrazeny čtyřmi dvouhlavňovými komplety s děly ráže 127 mm s pancéřovými štíty a byl instalován nový protiletecký systém řízení palby. V roce 1936 bylo instalováno osm kulometů ráže 13 mm ve dvou čtyřhlavňových kompletech. V letech 1939-41 byly tyto zbraně nahrazeny čtyřmi dvouhlavňovými kanóny ráže 25 mm a doplněny dva dvouhlavňové kulomety ráže 13 mm na můstek. V roce 1943 byly 13 mm kulomety nahrazeny dalšími čtyřmi dvouhlavňovými komplety ráže 25 mm. Na začátku roku 1944 bylo doplněno dalších osm jednotlivých kanónů ráže 25 mm a na podzim téhož roku byla opět mohutně posílena protiletecká výzbroj a to o čtyři trojhlavňové komplety ráže 25 mm a dalších osm jednotlivých kanónů stejné ráže. Torpédovou výzbroj měly původně tvořit čtyři pevné dvojhlavňové torpédomety, ale později byla změněna na čtyři trojhlavňové torpédomety ráže 609 mm uložené fixně v boku plavidla nad strojovnami. Vezená munice pro tyto zbraně představovala 24 - 36 torpéd. V letech 1934-35 byly pevné torpédomety nahrazeny čtyřhlavňovými komplety ve výklopných lafetách na bocích plavidla se zásobou 16-ti torpéd. V roce 1941 byl instalován další pár čtyřhlavňových odpalovačů a do výzbroje přišla nová torpéda v počtu 24 kusů, avšak na podzim 1944 byly kvůli rozšiřování protiletecké baterie dva zadní komplety zase sejmuty. Letecký park představovaly dva letouny Nakajima typ E2N1, které byly vypouštěny z katapultu na stlačený vzduch umístěného na pravoboku na zádi. V letech 1934-35 byl hangár s katapultem demontován a byly nainstalovány dva nové katapulty po bocích plavidla. Nově loď nesla až čtyři hydroplány typu E8N1 Nakajima "Dave". V roce 1941 byly katapulty opět nahrazeny za novější typ a letecký park zahrnoval jeden letoun E13A1 "Jake" a dva F1M2 "Pete". V průběhu války se počet a typy letounů měnily podle aktuálních potřeb . Myoko po modernizaci zbraňových systémů v roce 1944 Pancéřování tvořilo, podobně jako již na předcházejících třídách, integrální součást konstrukce trupu a tím při úspoře hmotnosti zvyšovalo jeho pevnost. Mělo loď ochránit před nepřímým zásahem 203 mm projektilu. Boční pancéřový pás tloušťky 102 mm se směrem dolů skláněl pod úhlem 12° a kryl jak muniční skladiště, tak prostory kotelen a strojoven, ačkoli v oblasti strojních prostorů byl poněkud nižší. Celková délka pásu činila 123,6 m a výška 3,5 metru uprostřed respektive 2 metry na koncích. Na přídi a zádi uzavíraly pancéřové jádro lodi příčné přepážky tloušťky 102 respektive 76 mm. Na spodní okraj bočního pancéřového pásu dosedaly protitorpédové výdutě tloušťky 31 mm z ocelového sendviče s vysokou odolností v tahu. Výdutě se táhly po bocích trupu v délce 93 metrů a byly přibližně 2,5 metru vysoké. Po modernizaci zbraňových systémů v roce 1935 byly kvůli stabilitě zvětšeny protitorpédové výdutě tím způsobem, že byly rozšířeny směrem vzhůru, takže dosahovaly téměř k hornímu okraji pancéřového pásu. Horizontální ochrana zahrnovala především pancéřovou palubu tloušťky 32 - 35 mm (nad strojovnami) a kouřovody byly chráněny 70 - 88,5 mm silným pancéřováním. Horní paluby byly také pancéřované a to plechem o síle 12,7 - 25,4 mm, další "extra" pancéřování tloušťky 35 mm obdržely paluby nad muničními sklady. Paluba měla zvlněnou siluetu podobně jako na předcházejících typech. Barbety věží hlavní ráže měly od spodních palub pancéřování tloušťky 76 mm, zatímco dělové věže pouze 25,4 mm silné protistřepinové stěny. Celková hmotnost pancéřování byla spočítána na 2 052 tun což bylo přibližně 16,4 procent celkového výtlaku. Hnací soustavu tvořilo dvanáct kotlů Kampon, které konstrukčně vycházely z pohonných jednotek na zrušených bitevních křižnících třídy Amagi. Pod kotli se topilo pouze naftou a neměly přehřívače páry. Kotle byly umístěny v devíti samostatných kotelnách, přičemž v prvních třech kotelnách byly kotle po dvou, ve zbývajících samostatně. Kotelny 1 - 3 procházely napříč trupem, zbývající kotelny rozdělovala v ose lodi pancéřová přepážka, která dále procházela mezi dvojicemi oddělených strojoven s turbínami. Přední strojovna otáčela vnějšími lodními šrouby, zadní vnitřními. Soustava dávala výkon 133 000 koňských sil (SHP) a dosah plavidla činil při ekonomické rychlosti 14 uzlů 10 000 námořních mil. Hmotnost pohonných systémů činila 2 260 tun. V roce 1930 byl z důvodu zadýmování velícího můstku zvýšen přední dvoj-komín o téměř dva metry. V roce 1941 byla na rozvodech provedena generální oprava a některé vybavení bylo modernizováno. Při započetí stavby byl maximální výtlak plavidla projektován na 11 663 tun, ale po změnách v pancéřovém schématu a přidání další výzbroje vzrostl na 13 300 tun. V roce 1943 byl na všechna plavidla třídy Myoko instalován radar, který byl na podzim 1944 nahrazen modernějším typem. Myoko obdržela radar 21 Go v červenci 1943 a typ 22 Go v srpnu 1944. Čtyři křižníky třídy Myoko vytvořily Čtvrtou křižníkovou divizi v rámci Druhé flotily japonského císařského námořnictva. Dne 1. prosince 1932 byly všechny lodě staženy do rezervy a jejich místo ve Čtvrté divizi zaujaly křižníky třídy Takao. V květnu 1933 byla Myoko spolu se svými sestrami převedena do Páté divize, ale v tomto roce se zúčastnila pouze manévrů v létě 1933. Na konci roku 1933 byla Myoko přesunuta na základnu v Kure, kde nastoupila rozsáhlou modernizaci. Práce začaly 15. listopadu 1934 a po jejich skončení se připojila opět k Páté divizi. V rámci tohoto uskupení se účastnila Čínsko-japonské války a operovala v čínských vodách. Rozpoutání Druhé světové války v Tichomoří zastihlo Myoko spolu s Pátou divizí u atolu Palau. Od prosince 1941 do února 1942 podporovala vylodění japonských jednotek na Filipínách a okolních ostrovech pod správou Holandska. Při těchto akcích byla Myoko v průlivu Davao poškozena americkým letounem. Na konci února se křižníky Páté divize podílely na zničení britského těžkého křižníku Exeter, který potopily Haguro a Nachi, zatímco Myoko a Ashigara potopily jeho doprovodné torpédoborce Pope a Encounter. Po úspěšné anexi Holandských kolonií se lodě vrátily do Japonska kvůli přezbrojení, které trvalo do dubna 1942. V květnu se Myoko spolu se sesterskou lodí Haguro připojily ke svazu letadlových lodí a tvořily jejich krytí v bitvě v Korálovém moři. Na konci měsíce se obě lodě vrátily do Japonska a v polovině července se zapojily do akcí u Aleutského souostroví. Obě lodě se v srpnu 1942 přesunuly ke Guadalcanalu, kde se snažily podporovat opětovné převzetí kontroly nad tímto strategickým ostrovem. Ke konci roku se pak kvůli přezbrojení vrátily do Japonska. Na začátku roku 1943 se obě lodě přesunuly na základnu Truk odkud se mezi květnem a červnem zapojovaly do akcí u Aleut. V srpnu 1943 se Myoko a Haguro vrátily do oblasti Šalamounova souostroví a v noční bitvě v zálivu Empress Augusta u Bougainville z 1. na 2. listopadu obě utržily drobná poškození nepřátelskou palbou. Po opravách se obě lodě přesunuly do jiho-západního Pacifiku a 12. července 1944 na základně v Singapuru vystřídaly sesterské lodě Ashigara a Nachi. Všechny čtyři lodě se v říjnu 1944 účastnily bitvy o Leyte a Myoko zde byla u ostrova Mindoro zasažena leteckým torpédem (24.10.). To způsobilo poměrně rozsáhlé škody, loď musela být stažena z akce a v Singapuru podstoupila částečné opravy. Při přesunu do Japonska byla loď zjištěna americkou ponorkou USS Bergall a 12. prosince 1944 torpédována, následkem čehož byl úplně zničen pohonný systém. Myoko byla odtažena zpět do Singapuru, kam dorazila 25. prosince. Ve zdejším přístavu zůstala zakotvena jako protiletecká baterie a v tomto stavu setrvala do kapitulace v září 1945. Nakonec byla potopena britskými silami dne 8. července 1946 v Malackém průlivu. Technicko-Taktická Data: r. 1929 r. 1944 Celková délka 203,76 m Délka při čáře ponoru 201,5 m Šířka 17,34 m Ponor 5,9 m Výtlak standardní 10 000 t Výtlak maximální 13 300 t Výzbroj 10 x 200 mm (5x2) 10 x 203 mm (5x2) 6 x 120 mm (6x1) 8 x 127 mm (4x2) 8 x 13 mm (2x4) 44 x 25 mm AA (4x3, 8x2, 16x1) 12 x 609mm torpédomety (4x3) 16 x 609 mm torpédomety (4x4) Pancéřování bok 102mm, paluba 32mm + 25mm, věže 25mm Max. rychlost 35,5 uzlu Pohon 12 kotlů Kampon 4 převodované turbíny Výkon 130 000 ks Zásoba paliva 2 470 t Akční rádius 8 000 nm. při 14. uzlech Letouny 2 3 Katapulty 1 2 Posádka 773 mužů Zařazena do služby 31. července 1929 Vyřazena ze služby / potopena 8. července 1946
  10. dadasan789

    Francouzské námořnictvo

    Dunkerque Třída Dunkerque byla první třídou moderních bitevních lodí postavených ve Franci po První světové válce. Lodě konstrukčně částečně vycházely z britského typu Nelson, jejich koncepce se podřizovala podmínkám Washingtonské dohody z roku 1922 a měly být protiváhou německým kapesním bitevním lodím třídy Deutschland. Standardní výtlak této třídy činil 26 500 tun. Bitevní loď Dunkerque byla stavěna loděnicemi Arsenal de Brest a její kýl byl položen 24. prosince 1932. Hlavní část trupu byla stavěna v suchém doku a jelikož se do doku trup nevešel celý, byla příď stavěna zvlášť a později zkompletována s trupem při spouštění na vodu. To proběhlo 2. října 1935 a loď byla uvedena do služby 15. dubna 1937. Lodě třídy Dunkerque sice částečně vycházely z britské lodi Nelson, ale byly mnohem rychlejší a na druhou stranu zase mnohem hůře pancéřované, především vzhledem k jejich rozměrům. Navíc jejich hlavní výzbroj tvořila pouze děla ráže 13". Když pak Itálie oznámila stavbu nové třídy bitevních lodí bylo rozhodnuto přidat další pancéřování kamkoli to jen šlo, až nakonec jeho hmotnost přesáhla 10 000 tun. Přesto se jednalo o poměrně lehce pancéřované lodě, které těžily především ze své rychlosti a tak je některá literatura řadí mezi bitevní křižníky nebo lehké bitevní lodě. Namísto dříve používaného klasického můstku byla na lodích instalována rozměrná velitelská věž podobná jako na lodích Nelson. Zvláštností prý byla výrazná výška pater - tedy rozestupy jednotlivých palub. Jak je uvedeno výše, hlavní baterie byla celá soustředěna v přední části trupu před velitelskou věží. Tvořilo ji osm děl ráže 340 mm (13"/52 cal) Model 1931 uložených ve dvou rozměrných čtyřhlavňových věžích. Hlavně byly uloženy po párech a bylo možno je nabíjet v jakémkoli sklonu. Kadence činila 3 rány za minutu a děla pálila projektily o hmotnosti 540 kg. Maximální náměr hlavní byl 35°. Každé dva páry hlavní byly od sebe poměrně dost vzdáleny, což mělo snížit efekt rázové vlny při střelbě, především při situaci, kdy byly věže otočeny směrem do zadní polosféry, aby se zabránilo poškození struktury velitelské věže. Sekundární výzbroj byla soustředěna na zádi a tvořilo ji šestnáct děl ráže 130 mm (5,1"/51 cal) Model 1932 uložených ve třech čtyřhlavňových věžích a ve dvou dvouhlavňových věžích na bocích lodě. Jednalo se o univerzální kanóny s velmi vysokým úhlem náměru a kadencí přibližně 10 ran za minutu. Jejich účinný dostřel se blížil 10 000 metrů. Protileteckou výzbroj tvořilo osm kanónů ráže 37mm/60 CAIL Mk 1933 a třicetdva lehkých protileteckých kanónů Hotchkiss ráže 13,2mm/76. Boční pancéřový pás byl stejně jako u HMS Nelson integrální, v nejsilnějším bodě 247,6 mm mocný, zužující se na tloušťku 146 mm. U čáry ponoru byl přídavný pancéřový pás tloušťky 200 mm. Pancéřování mělo odolat projektilu ráže 11" (279,5 mm) vypálenému na vzdálenost 16 640 m a větší. Palubu po celé délce chránil pancéř tloušťky 127 mm. Přední příčná přepážka byla silná 210 mm, u lodi Strasbourg o něco více. Dělové věže hlavní baterie měly čela tloušťky 355 mm a boky 152 mm. Velitelská věž měla stěny silné 269 mm. Na záďové palubě byl umístěn katapult pro vypouštění hydroplánů a hangár, který mohl pojmout až čtyři letouny, většinou typu Loire 130. Hnací systémy tvořilo šest kotlů Indret a čtyři parní turbíny Rateau s převodovým ústrojím. Výkon soustavy činil standardně 112 500 koňských sil, při rychlostních testech bylo krátkodobě dosaženo výkonu 135 585 KS. Maximální rychlost byla 29,5 uzlu, při rychlostních testech bylo dosaženo rychlosti 31,06 uzlu. Lodě měly poměrně velký akční rádius - při rychlosti 15 uzlů činil 7 500 námořních mil, při 31 uzlech pak 3 600 námořních mil. Lodě třídy Dunkerque bylo možno od sebe rozlišit podle jednoduchého identifikačního znaku - Dunkerque měla dva bílé pruhy na komíně a Strasbourg jenom jeden. Bitevní loď Dunkerque čekal v průběhu Druhé světové války nešťastný a neslavný osud. V roce 1939 sice spolu se sesterskou lodí Strasbourg ještě plnily úkoly při ochraně konvojů, ale po kapitulaci Francie v roce 1940 se lodě dostaly mimo kontrolu vlády ve Vichy a s částí flotily uchýlily do přístavu v Oranu na severozápadě Alžíru. Britové měli obavu aby lodě nepadly do nepřátelských rukou a proto se je rozhodli potopit, což ještě více prohloubilo napětí mezi spojenci. Navíc se tyto akce později ukázaly jako neopodstatněné. Bitevní loď Dunkerque byla těžce poškozena palbou britských válečných lodí pod vedením bitevního křižníku Hood u Mers-el-Kebiru (přístavní město přiléhající k Oranu) 3. července 1940 a uvázla na mělčině. Tři dny nato, 6. července, byla zasažena britským leteckým torpédem. Po vyzdvižení ze dna byla odvlečena do Toulonu, kde měly být opravena a znovu vyzbrojena, ale zde byla 27. listopadu 1942 opět potopena britskými silami. Později v roce 1945 byla Dunkerque vyzdvižena a v roce 1953 byla prodána do šrotu. Technicko-Taktická Data: Celková délka 214,3 m Délka při čáře ponoru 208,2 m Šířka 31,1 m Ponor 9,6 m Výtlak standardní 26 500 t Výtlak maximální 35 500 t Výzbroj 8 x 330 mm (13"/52 - 2x4) 16 x 130 mm (5,1"/51 - 3x4,2x2) 8 x 37 mm/60 cal AA CAIL Mk1933 32 x 13,2 mm/76 cal AA Hotchkiss Pancéřování - bok 146 - 240 mm Pancéřování - paluba 40 - 127 mm Pancéřování - věže hlavní baterie 355 mm Pancéřování - barbety 330 mm Max. rychlost 29,5 uzlu Pohon 6 kotlů Indret 4 turbíny Rateau Výkon 112 500 SHP Lodní šrouby 4 Zásoba paliva 3 600 - 6 500 t Akční rádius 7 500 nám. mil při 15. uzlech Letouny 4 Katapult 1 Posádka 1 381 mužů (1 430 max.) Zařazena do služby 15. dubna 1937 Vyřazena ze služby / potopena 27. listopadu 1942
  11. dadasan789

    Něco z historie

    Admirál James Fownes Somerville GCB, GBE, DSO, DL Giulio Caesare
  12. dadasan789

    Italské námořnictvo

    Třída bitevních lodí Giulio Caesare byla navržena před První světovou válkou a jednalo se o lodě se standardním výtlakem 25 086 tun se silnou výzbrojí. Konstrukčně tato třída částečně vycházela z předcházejícího typu Dante Alighieri, ale uspořádání dělových věží hlavní baterie bylo poněkud jiné. Třída sestávala ze tří jednotek - Giulio Caesare, Conte di Cavour a Leonardo da Vinci, ale poslední z nich se akcí Druhé světové války nedočkala, neboť v roce 1916 došlo na její palubě k výbuchu munice právě když kotvila na základně v Tarentu. I přes několikaleté pokusy o její vyzdvižení a opravu byla nakonec v roce 1923 sešrotována. Naopak první dvě lodě prošly v meziválečném období natolik rozsáhlými modernizacemi, že mohly směle konkurovat moderním bitevním lodím, ačkoli byly poněkud menší. Bitevní loď Giulio Caesare byla postavena v loděnicích Cantieri Odero, Sestri Ponente v Janově. Zde byl 24. června roku 1910 položen kýl. Stavba probíhala rychle a 15. října 1911 byl trup spuštěn na vodu, nicméně poté se práce zpomalily a loď byla dokončena a uvedena do služby až 14. května 1914. Koncepce z roku 1915 Podle původního návrhu tvořilo hlavní baterii 13 děl ráže 305 mm (12"/46 cal) Model 1909 umístěných v pěti věžích - na přídi a na zádi byla vždy jedna trojdělová a jedna dvojdělová věž a uprostřed lodi byla třetí trojdělová věž. Sekundární výzbroj pak tvořilo 18 kasematově uložených děl ráže 120 mm (4,7"/50). Na střechách věží hlavní baterie bylo umístěno 13 děl ráže 76 mm (3"/50) a v roce 1920 bylo přidáno 6 protileteckých děl ráže 76 mm (3"/40) Lodě byly poměrně rychlé, ale špatně pancéřované. Hnací systémy Giulio Caesare tvořilo 24 kotlů Babcock&Wilcox (12 uhlových a 12 naftových) a čtyři parní turbíny. Maximální rychlost se tehdy pohybovala mezi 21-22 uzly a loď vezla zásobu paliva 606 - 1 488 tun uhlí a 300 - 600 tun nafty. Původní standardní výtlak z roku 1915 činil 21 751 tun a maximální pak 25 086 tun. Loď byla dlouhá 176 metrů a ponor byl tehdy 8,7 - 9,4 metrů Přestavba v roce 1937 Giulio Caesare prošla v letech 1933-37 rozsáhlou přestavbou, která zasáhla do všech systémů a parametrů lodě a vytvořila z ní moderní plavidlo. Trup byl prodloužen o více než 10 metrů, strmá příď byla přestavěna na příď kliprového typu a přidáním pancéřové ochrany vzrostl výtlak o 2 000 tun resp. 4 000 tun u maximálního výtlaku. Prostřední dělová věž byla odstraněna, kotelny byly sloučeny a byly instalováno 8 nových výkonných kotlů Yarrow 3 drum type. Turbíny byly vyměněny za dvě nové turbíny Belluzzo a loď poháněly pouze dva lodní šrouby. Plavební rychlost se zvýšila až na maximálních 28 uzlů, což z ní činilo jednu z nejrychlejších bitevních lodí na světě. Palivové nádrže pojaly 2 250 tun nafty a akční rádius se zvýšil na 4 800 námořních mil při rychlosti 10 uzlů nebo 3 100 námořních mil při rychlosti 20 uzlů. Hlavní dělová baterie byla přezbrojena výkonnějšími děly ráže 320 mm (12,6"/43,8 cal) Model 1934 OTO v počtu deseti kusů. Tato děla měla dosah 28 600 metrů při úhlu náměru 27° (max. u třídy Giulio Caesare). Pálila projektily o hmotnosti 525 kg (protipancéř) nebo 458 kg (bombardovací) rychlostí přibližně dvě rány za minutu. Odskok děla činil 1,05 m. Na lodi byla zásoba 100 projektilů na hlaveň a projektily byly nabíjeny při elevaci +12°. Náměr hlavní se pohyboval v rozsahu -5° až +27°, úhel odměru věže činil přibližně +/- 120° a rychlost její rotace byla 5° za sekundu. Kasematová děla byla odstraněna a úlohu sekundární baterie zaujalo dvanáct děl ráže 120 mm (4,7"/50 cal) model 1933 uložených v šesti dvojhlavňových věžích na bocích lodě. Protiletecká baterie sestávala z osmi děl ráže 100 mm /47 cal Model 1924 umístěných ve čtyřech dvojvěžích. Jejich kadence se pohybovala mezi 8 - 10 ranami za minutu. Dále pak zde bylo osm dvojhlavňových kompletů ráže 37mm/54 cal. a šest dvojhlavňových kompletů Breda ráže 20mm/65 cal. Boční pancéřový pás tloušťky 79 mm se táhnul po celé délce lodi, uprostřed měl pak tloušťku 129,5 mm - 249 mm (viz. nákres). Hlavní pancéřová paluba měla tloušťku 101,6 mm, protistřepinová paluba tloušťku 12,7 mm. Dělové věže hlavní baterie měly čela silná 279,4mm, boky 238,7mm a stropy 84 mm silné. Pancéřování barbet mělo tloušťku v rozsahu 130 - 305 mm, velitelská věž měla pancéř tloušťky 259 - 100 mm. Schéma pancéřování třídy Giulio Caesare po přestavbě Bitevní loď Giulio Caesare nebyla v průběhu První světové války aktivní. V roce 1926 podstoupila částečnou modernizaci a od roku 1928 sloužila jako školní loď. Generální přestavba a modernizace započala 25. října 1933 v loděnicích Cantieri del Tirreno v Janově a 1. října 1937 byla loď opět uvedena do služby. V roce 1940 vstoupila Itálie do války. K první srážce s britskou středomořskou flotilou došlo, když na sebe narazily dva nepřátelské civilní konvoje. Italský zásobovací konvoj ze severní Afriky se 9. července střetl u mysu Stilo (jižní Calabrie) s britským konvojem evakuujícím uprchlíky z Malty. Jejich krytí tvořené válečnými loděmi se do sebe pustilo a hned první salvy britských lodí zasáhly bitevní loď Giulio Caesare. Italskému svazu se nakonec podařilo uprchnout jen díky dýmové cloně vytvořené torpédoborci. Giulio Caesare utržila zásahy těžkým dělostřelectvem britské bitevní lodě HMS Warspite na vzdálenost 24 000 m(!), což je dosud nepřekonaný světový rekord zásahu lodními děly na pohyblivý cíl. Opravy trvaly do 31. srpna 1940. K další srážce s britským svazem Force "H" došlo 27. listopadu 1940 u Cabo Teulada. Na počátku roku 1941 kotvila Caesare v neapolském přístavu. 8. ledna byl přístav napaden britskými letouny a Giulio Caesare byla lehce poškozena, když 3 letecké pumy explodovaly v blízkosti jejího trupu. Ve dnech 8.-10. února se opět střetla s britskou Force "H" a opět neúspěšně. Dalším úkolem byl doprovod konvojů ze severní Afriky, při kterém se střetla 17. prosince 1941 s britskými křižníky a torpédoborci, ovšem ani na jedné straně nedošlo k úspěšnému zásahu. V lednu 1942 ještě doprovodila tři konvoje se severní Afriky a poté kotvila až do konce roku 1942 v Tarentu. Následně v roce 1943 sloužila jako školní a ubytovací loď v přístavu Pula (dnes patří Chorvatsku). Po kapitulaci Itálie byla Caesare 12. září 1943 přesunuta na Maltu, kde zůstala zakotvená až do 28. června 1944, kdy byla opět přesunuta do Tarenta. Podle podmínek mírové smlouvy z 10. února 1947 byla Giulio Caesare jako část válečných reparací přiřčena Sovětskému Svazu (dnešní Rusko) a 3. února 1949 byla po označením "Z11" přesunuta do Sevastopolu a následně přičleněna k Černomořské flotile pod jménem Novorossijsk. V roce 1955 byla Giulio Caesare potopena pravděpodobně výbuchem miny u sevastopolské rejdy.
  13. dadasan789

    Slavní Admirálové a námořní velitelé

    Admirál James Fownes Somerville GCB, GBE, DSO, DL se narodil 17.června 1882 v hrabství Somerset do rodiny s dlouhou námořní tradicí sahající až do dob admirála Nelsona. Proto není divu, že již 15 letech nastoupil jako kadet na tréninkové plavidlo Britannia a v průběhu několika let výcviku to dotáhl až na poručíka. První světová válka jej zastihla ve službě na bitevní lodi Marlborough , do bojů u tureckého poloostrova Gallipoli se zúčastnil jako telegrafista britského Středomořského loďstva. V mezi válečném období si doplňoval kvalifikaci a pomalu stoupal vzhůru po služebním žebříčku. V roce 1933 povýšen na kontraadmirála a ujal se úřadu personálního důstojníka britské admirality. O tři roky později dostal velení nad skupinou torpédoborců, která se zapojila do španělské občanské války. Konkrétně měl Somerville zabránit tomu, aby republikánské síly bombardovaly ostrov Mallorku. Pro tuto misi podporovanou mezinárodními silami získal pod svou kompetenci také německou loď Deutschland a italskou Mallocello. Druhá světová válka V roce 1939 jeho kariéru málem zastavila diagnostikovaná tuberkulóza, která vedla k jeho předčasnému odchodu do penze. Navzdory zlověstným předpovědím lékařů se však mořský vlk uzdravil a krátce po vypuknutí druhé světové války už opět aktivně sloužil. Rok 1940 přinesl Spojencům krušné chvíle. Rychlé zhroucení Belgie a obklíčení britských a francouzských vojsk u přístavu Dunkerk donutilo Královské námořnictvo napnout síly na nejzazší mez. James Somerville se jakožto podřízený admirála Ramseyho účastnil organizace evakuačních operací a měl tak podíl na záchraně značné části Britského expedičního sboru. Úspěchy ve Středomoří Jeden z nejtěžších úkolů kariéry jej čekal po kapitulaci Francie, kdy velel námořnímu Svazu H dislokovanému v Gibraltaru. Pád hlavního spojence postavil Brity před otázku, co se nyní stane s francouzským válečným námořnictvem. Aby nepadly do rukou Němců, obsadili vojáci Jeho Veličenstva 3. července 1940 všechny lodě, které kotvily v přístavech Commowealthu. Hlavní síly země galského kohouta se však nacházely v alžírském přístavu Mers-el-Kébir, k němuž se právě vydal Somervillův svaz. Somerville dle instrukcí zaslal svému protějšku, admirálu Gensoulovi ultimátum v němž navrhoval alternativy - dobrovolnou intervenci námořníků, nebo odplutí do Karibiku. Hrdí Francouzi odmítli, jednání ztroskotala a Britové zahájily v podvečer 3.července 1940 palbu. Bitevní loď Bretagne šla ke dnu, její sestry Dunkerque a Provence museli najet na břeh, aby se podobnému osudu vyhnuly. V hořících troskách zahynulo 1300 ještě nedávno spojeneckých námořníků. O útoku pochyboval, ale jako voják jej splnil bez zaváhání. Ještě v roce 1940 dostal Somerville příležitost napadnout jiného protivníka - italská Regia Marina dokázala v listopadu několikrát významně ohrozit britské konvoje na Maltu a Royal Navy chtělo ukázat, kdo je ve Středozemí pánem. Nad ránem 27. listopadu zaznamenaly letouny z letadlové lodě Ark Royal u mysu Spartivento přítomnost italské flotily čítající přes 20 plavidel. Somerville se rozhodl zaútočit, rozdělil Svaz H na dvě části a krátce po poledni svedl se zhruba stejně silnými Italy krátkou bitvu. Po necelé hodině boje zaznamenali obě strany poškození některých plavidel a Italové raději vyklidili bojiště. Britové posléze odpluli zpět na Gibraltar. Hon na Bisnarcka Na jaře 1941 si admirál spravil chuť, když se jeho Svaz H v čele s letadlovou lodí Ark Royal zúčastnil honu na Hitlerovu pýchu - bitevní loď Bismarck. Poté co se německá plavidlo stočilo směrem k francouzskému pobřeží, začalo reálně hrozit, že britským pronásledovatelům unikne. Vše záviselo na gibraltarských silách. 26. května 1941 odstartovali letouny Fairey Swordfish, které sice v první vlně napadly omylem vlastní křižník Sheffield, ale nakonec cíl našly a zasáhly. Chloubu Kriegsmarine poškodily natolik, že se stala prakticky neovladatelnou. Dílo dokonaly lodě připluvší z Atlantiku. V srpnu téhož roku pak Somervillův svaz úspěšně bránil Maltu a námořní transporty podporující vojska v Africe. Na Dálný východ Začátek roku 1942 postavil před čerstvě povýšeného admirála novou výzvu. V březnu převzal velení Východního loďstva a jeho úkolem bylo zastavení postupu Japonců do Indického oceánu. Vedle nepřítele jej trápil také nedostatek moderních lodí způsobený těžkými ztrátami v předcházejících měsících. Většina bitevních lodí jako například Resolution, Ramillies, Revenge nebo Royal Severeign zažila dny své největší slávy již v předchozí válce.Nadějněji vypadali dvě velké letadlové lodě Formidable a Indomitable a jejich lehká sestra Hermes. Dohromady však nesly pouze 57 bombardérů a 36 stíhače, jež navíc zaostávaly za japonskou konkurencí. Také k výcviku a morálce posádek měl admirál výhrady. Somervill usoudil, že s takto poskládaným loďstvem nemůže riskovat a při útoku Japonců se stáhl až břehům Afriky. I tak stratil u Cejlonu letadlovou loď Hermes a dva těžké křižníky. Další úkol byla ochrana konvojů plujících okolo Afriky do Egypta. Zde hlavní nebezpečí představoval ostrov Madagaskar. Na jaře a v létě zaútočil na ostrov, aby se vypořádal tímto problémem. Válka a mír V roce 1943 přišel Somervill o děvě letadlové lodě a to nejlepší lodí bitevních, které byli přesunuty na jiná bojiště. Tato situace vydržela až do následujícího roku, kdy na Dálný východ dorazily letadlové nosiče Illustrious a Victorious, bitevní lodě Valiant a Queen Elizabeth, 14 křižníků a 24 torpédoborců. Japonci mezitím utrpěli v Tichomoří řadu porážek, takže museli stáhnout většinu plavidel stojících proti Somervillovi a poměr sil se změnil v britský prospěch. První větší útočnou operací proti japonským silám provedlo Východní loďstvo v dubnu 1944, kdy napadlo důležitá skladiště ropy na Sumatře. Kromě zásob paliva se Britům podařilo zničit také několik desítek letadel, při ztrátě jediného letadla. Za pár týdnu se akce opakovala na indonéské Jávě. Somervill získal místo v čele britské námořní mise v USA, kde překvapivě dobře vycházel s velitelem US Navy Ernestem Kingem. Krátce po válce, v lednu 1946, odešel James Somervill ve věku 64 let do penze a poslední tři roky strávil v rodinném kruhu na panství Somerset.
  14. dadasan789

    Bitva na Bajkalu (16. srpen 1918)

    Článek o té bitvě jsem přidal do bloku NĚCO Z HISTORIE Bitva na Bajkalském jezeře
  15. dadasan789

    Něco z historie

    Je to moje hobby tak proto ale občas nestíhám připravovat texty v ten správný den
×