Jump to content

dadasan789

Beta Tester
  • Content Сount

    112
  • Joined

  • Last visited

  • Battles

    7288
  • Clan

    [R_R]

1 Follower

About dadasan789

  • Rank
    Petty Officer
  • Insignia

Recent Profile Visitors

298 profile views
  1. dadasan789

    Český dabing Vojcpack 0.7.11.1

    Dobrá práce
  2. dadasan789

    Něco z historie

    Mogami - CC japonského námořnictva
  3. dadasan789

    IJN - Imperial Japanese NAVY

    Mogami Londýnská konference (22.4.1930), která se snažila udržet zbrojní závody mezi jednotlivými námořními mocnostmi na uzdě, mimo jiné stanovila celkový výtlak pro Japonsko v kategorii těžkých křižníků na 100 450 tun. Tento limit byl vyčerpán po dostavbě předchozí třídy Takao a Japonci tedy teoreticky neměli začít stavět další těžké křižníky. Poměr sil v této kategorii 6:10 vzhledem k USA byl pro ambiciózní Japonské velení nepřijatelný. Těžké křižníky se však od lehkých lišily v zásadě pouze ráží děl hlavní baterie, tedy děly ráže osm palců. Proto se Japonci rozhodli postavit třídu plavidel velmi podobnou třídě Takao, která by však jako hlavní výzbroj nesla pouze šesti-palcová děla, tedy výzbroj lehkých křižníků, avšak jakmile ustanovení Londýnské konference vyprší, bude možno je snadno přezbrojit děly větší ráže. První návrhy těchto lodí spadají do roku 1930. Japonci sice před světem deklarovali tonáž plavidla 8 500 tun standard, nicméně vzhledem k velikosti lodí o tom odborníci veskrze pochybovali. Později vyšlo najevo, že skutečná tonáž je téměř o jednu třetinu vyšší. Jednalo se v zásadě o modifikované lodě třídy Takao s podobnou pancéřovou ochranou, lišily se jedním spojeným komínem, jiným rozmístěním příďových dělových věží a samozřejmě výzbrojí. Bylo rozhodnuto postavit první dvojici do roku 1936 a další dvě lodě s odstupem dvou let. Protože se konstruktéři snažili dodržet stanovený výtlak 8 500 tun, křižníky trpěly malou stabilitou a nedostatečnou pevností trupu. Po nehodě, při které se převrátila torpédovka Tomodzuru, bylo rozhodnuto snížit nástavby, odstranit hangár a zpevnit konstrukci trupu, problémy se stabilitou však stále přetrvávaly. U dvou pozdějších jednotek byly tyto úpravy provedeny už při jejich stavbě. Křižník Mogami byl postaven v loděnicích v Kure, kde byl 27. října 1931 položen jeho kýl. Trup byl spuštěn na vodu 14. března 1934 a námořnictvo převzalo loď 28. července 1935. Mogami jako lehký křižník se 6.1" kanóny Přestože měla loď dělovou výzbroj lehkých křižníků, tedy 6,1" děla, hlavní baterie byla impozantní - tvořilo ji patnáct kanónů ráže 155 mm / 60 cal. Nendo Shiki 3. Ačkoli tyto zbraně nebyly samozřejmě tak účinné jako 8" děla, boční salva vážila 830 kilogramů a při kadenci minimálně 5 ran/min/dělo to představovalo slušnou dělostřeleckou baráž. Děla byla umístěna v pěti trojvěžích s vysokým úhlem náměru. Mezi lednem 1939 až dubnem 1940 prošla Mogami rozsáhlou přestavbou, při které byly původní trojdělové věže nahrazeny dvouhlavňovými věžemi s kanóny ráže 203 mm / 50 cal. Trojdělové věže byly poté použity jako sekundární výzbroj bitevních lodí třídy Yamato. Nové dvouhlavňové věže měly stejnou hmotnost jako původní věže (tedy 175 tun každá), a tak neovlivnily jiné parametry plavidel. Sekundární baterii tvořilo osm univerzálních kanónů ráže 127 mm / 40 cal. Tyto zbraně byly uloženy ve dvouhlavňových krytech na bocích plavidla. Výzbroj doplňovaly 4x3 torpédomety ráže 610 mm, které byly umístěny ve srovnání s předchozí třídou poněkud blíže k zádi plavidla. Protileteckou výzbroj tvořilo nejprve osm kanónů ráže 25 mm a čtyři kulomety ráže 13,2 mm. Počet 25 mm kanónů při modernizacích rostl, především po demontáži záďových dělových věží činil jejich počet 30 kusů (10x3), v únoru 1944 dosáhl jejich počet 38 kusů (10x3, 8x1). V červnu 1944 byly doplněny další kanóny ráže 25 mm a celkový počet byl tehdy 60 hlavní (14x3, 18x1). V průběhu války byly doplňovány radarové systémy, jedenkrát 13Go a dvakrát 22Go Mogami po vyzbrojení 8" kanóny Pancéřování muničních skladišť mělo odolat 203 mm projektilům, strojovny a kotelny 155 mm projektilům. Jelikož pancéřová ochrana měla být stejně kvalitní jako na předcházející třídě a zároveň měl být dodržen malý výtlak, bylo ve velké míře při stavbě používáno elektrické svařování. Nedostatky v konstrukci se projevily až za provozu lodí a konstrukce musela být zesílena. Už při započetí stavby v roce 1931 naskočil plánovaný výtlak na 9 500 tun. Hlavní boční pancéřový pás byl v místě kotelen silný 100 mm a od poloviny svojí výšky se směrem dolů zužoval na 65 mm. Pás se směrem dolů přikláněl k ose plavidla pod úhlem 20° a sahal až pod úroveň protitorpédových výdutí. V místech muničních skladů měl pancéř tloušťku 140 mm - 30 mm. Nahoře na boční pás dosedala pancéřová paluba tloušťky 60 mm, která se směrem k bokům plavidla svažovala dolů. Nad muničními sklady byla 40 mm pancéřová paluba. Barbety dělových věží měly stěny tloušťky 75 mm - 100 mm. Při přezbrojení těžkými děly byly také lehce pancéřované dělové věže nahrazeny věžemi s 25 mm pancéřováním. Celková hmotnost pancéře byla odhadnuta na 2 061 tun (na druhé dvojici lodí poněkud více). Hnací systémy byly mírně odlišné v porovnání s třídou Takao, byly výkonnější a v kotelnách bylo pouze deset kotlů vytápěných mazutem (osm velkých a dva malé). Dva malé kotle byly umístěny v přední kotelně, ostatní kotle měly každý svoji oddělenou kotelnu. V ose plavidla byla podélná přepážka oddělující páry kotelen a také strojovny s turbínami. Rozdíl byl také v tom, že přední turbíny otáčely vnitřními šrouby. Výkon soustavy byl ve srovnání s předešlou třídou o 25 000 koňských sil vyšší a plavidla mohla dosáhnout rychlosti až 37 uzlů. Další zásadní přestavbou prošla Mogami od září 1942 do dubna 1943. Při těchto opravách bojem těžce poškozeného křižníku byly demontovány dvě zadní dělové věže a na jejich místě byla zbudována letecká paluba. Byla to reakce na ztrátu letadlových nosičů v bitvě o Midway, kdy japonské námořnictvo postrádalo dostatek jednotek pro přepravu letounů. Křižník byl poté vybaven stále jenom dvěma katapulty, ale na palubě mohl nést až 11 letounů. Jednalo se o letouny E16A1 "Paul" a všech jedenáct mohlo být ve vzduchu během 30 minut. Mogami po přestavbě na nosič hydroplánů Po svém uvedení do služby v roce 1935 vytvořila Mogami spolu se sesterskou lodí Mikuma základ Sedmé křižníkové divize, dočasně přičleněné ke Čtvrté flotile. Vzhledem k nehodě lodí Čtvrté flotily při hurikánu v září 1935, při kterém bylo několik lodí vážně poškozeno, byly oba křižníky postaveny mimo službu a absolvovaly přestavbu, při které byl zesílen trup. Lodě vstoupily opět do služby na konci roku 1937. Sedmá divize nebyla znovu ustavena až do ledna 1941. Poté byla Mogami v rámci tohoto uskupení převelena do indočínských (vietnamských) vod, kde podnikala akce proti jednotkám vichystické Francie. V těchto akcích pokračovala až do července 1941. Po vypuknutí války v Pacifiku se Mogami v rámci Sedmé divize podílela na obsazení Malajsie, Sumatry, Bornea, Jávy a Andamanských ostrovů. Při bojích u Batáwie ve dnech 28. února - 1. března 1942 potopila Mogami spolu s Mikumou americký křižník USS Houston (CA-30) a australský křižník HMAS Perth. V dubnu 1942 při hlídkování v Indickém oceánu svaz zadržel a potopil spojenecký konvoj o úhrnné tonáži 48 664 tun. Poté se křižníky vrátily do Japonska kvůli přezbrojení. Lodě byly opět operačně způsobilé v květnu 1942 a zapojily se do bitvy o Midway. Sedmá divize vyrazila z Guamu 29. května 1942 a měla se setkat s invazními silami, kterým měla zajistit krytí. Dne 5. června obdržela eskadra rozkaz bombardovat Midway, ale ten byl odvolán a lodě se obrátily na zpáteční cestu, na které se střetly s ponorkou USS Tambour. Tato jednotka mohla těžko manévrující lodě ohrozit, ale v nastalém zmatku se Mogami a Mikuma srazily. Suzuya a Kumano se z oblasti stáhly, zatímco jejich dvě sestry zůstaly napospas vlnám střemhlavých bombardérů z amerických letadlovek Yorktown, Hornet a Enterprise. Zatímco Mikuma byla po mnoha zásazích potopena, Mogami se podařilo s rozsáhlými poškozeními a těžkými ztrátami na životech doplout 14. června na základnu Truk. Po nejnutnějších opravách se vydala na základnu v Sasebo, kam dorazila 11. srpna. Zde proběhly celkové opravy a přestavba na hybridní letadlový nosič. Opravy trvaly až do dubna 1943 a Mogami se po znovu-uvedení do služby zapojila do akcí v Šalamounově souostroví. Zde strávila léto a dne 5. listopadu 1943 byla spolu s dalšími plavidly poškozena při spojeneckém náletu na Rabaul. Následné opravy trvaly do poloviny února 1944. V létě se zúčastnila obrany Marián a následovala zoufalá ofenziva u Filipín, při které se Japonci snažili zmařit spojenecké vylodění na Leyte. Mogami byla v této operaci přičleněna ke svazu Jih admirála Nishimury a spolu s ním směřovala do průlivu Surigao. V časných ranních hodinách dne 25. října 1944 Mogami inkasovala přibližně 15 až 25 zásahů granáty ráže 203 mm a 152 mm ze spojeneckých křižníků Louisville, Portland a Denver. Vzniklé požáry iniciovaly pět torpéd, což ještě zvětšilo rozsah poškození. Nadto se při ústupu srazila s těžkým křižníkem Nachi. Požáry se však podařilo zvládnout a loď pokračovala v ústupu, poháněna jen jedním šroubem. Po rozednění zaútočily americké letouny z letadlovek skupiny TG77.4 a dosáhly dvou zásahů 227 kg pumami. Teprve potom po vysazení posledního stroje posádka loď opustila a torpédoborec Akebono ji dorazil torpédem. Technicko-Taktická Data: r. 1935 r. 1940 r. 1943 Celková délka 201,5 m Délka při čáře ponoru 197 m Šířka 18 m Ponor 5,5 m Výtlak standardní 9 500 t 12 206 t Výtlak maximální 11 169 t 14 142 t Výzbroj 15 x 155 mm HA (5x3) 10 x 203 mm (5x2) 6 x 203 mm (3x2) 8 x 127 mm / 40 cal. DP (4x2) 8 x 25 mm AA (4x2) 30 x 25 mm (10x3) 12 x 609 mm TT (4x3) Pancéřování boky 25mm-140mm, paluba 32mm-52mm, barbety 76mm-101mm, věže 25mm, velitelská věž 50-100mm Max. rychlost 37 uzlů Pohon 10 naftových kotlů 4 parní turbíny Výkon 152 000 ks Zásoba paliva 2 163 t Akční rádius 8 150 nm. při 14. uzlech Letouny 3 11 Katapulty 2 Posádka 850 mužů 896 mužů ? Zařazena do služby 28. července 1935 Vyřazena ze služby / potopena 25. října 1944
  4. dadasan789

    Něco z historie

    HMS Vanguard Do hry byla přidána nová premium BB
  5. dadasan789

    ROYAL NAVY

    HMS Vanguard Loď HMS Vanguard byla navržena konstruktérem J. Brownem a postavena v Clydebanku (UK). Kýl byl položen 2. října roku 1940, loď byla spuštěna na vodu v listopadu 1944 a dokončena 9. srpna 1946. Na britskou admiralitu udělal obrovský dojem hned první výstup německé lodi Bismarck, a i když byla v květnu 1941 zničena britskými loděmi, zůstávala zde stále její sesterská loď Tirpitz. Britové se proto rozhodli postavit loď, která by se jí více než vyrovnala. touto lodí měl být Vanguard, který však byl dostavěn až rok po skončení Druhé světové války. Hlavní výzbroj Vanguardu tvořilo osm děl Mk I ráže 381 mm (15"/42 cal) umístěných ve čtyřech dvojvěžích. Je s podivem, že loď, která měla mít absolutní převahu nad německými loděmi v dělové výzbroji, byla vybavena kanóny v té době již překonané ráže, ale děla ráže 406 mm byla plánována až pro typy Lion, které nebyly nikdy postaveny. Sekundární výzbroj tvořilo 16 děl ráže 5,25" umístěných v osmi dvojvěžích na bocích lodi. Protileteckou výzbroj tvořilo 71 kanónů Bofors ráže 40mm v deseti šestihavňových kompletech a jedenácti jednotlivě umístěných kanónech a dále dva kanóny Bofors v provedení STAAG. Protiletecké zbraně velké ráže (133 mm) byly tytéž jako na lodích King George V, ale měly nové uložení a možnost dálkového ovládání. Jak sekundární, tak hlavní výzbroj bylo možno ovládat dálkově! Pancéřová ochrana sestávala z bočního pancéřového pásu tloušťky 114mm - 355,6mm, pancéřové paluby tloušťky 63,5mm - 152mm, dělové věže byly chráněné pancéřem tloušťky 330mm (čela) - 152mm (boky) a barbety pancéřem tloušťky 279,5mm - 330mm. Věže sekundární baterie měly pancéř tloušťky 38mm - 63,5mm. Zkušenosti s provozem třídy King George V umožnily konstruktérům navrhnout nejen dokonalejší pancéřovou ochranu, ale také základní tvar trupu. Na rozdíl od KGV, které byly známé jako "mokré lodě", měl Vanguard zvednutou příď a vyšší boky proti přelivu vln a také stabilnější trup. Při poválečných cvičeních na Atlantiku spolu s americkou USS Iowa se při jedné bouři Iowa nakláněla až v úhlu 26° a HMS Vanguard pouze do úhlu 13° Pohon zajišťovalo osm bubnových kotlů Admiralty 3 pohánějících čtyři Parsonsovy parní turbíny, které otáčely čtyřmi lodními šrouby. Výkon soustrojí činil 130 000 koňských sil, což dovolovalo lodi plout rychlostí 30 uzlů. Mimoto byly na palubě čtyři dieselové generátory a čtyři další generátory poháněné samotnými hlavními turbínami. Maximální zásoba vezeného paliva byla 4 423 tun nafty. Na palubě nebyly žádné hydroplány, hangár ani katapulty. Schéma pancéřování HMS Vanguard Krátce po skončení Druhé světové války byly odstraněny protiletecké kanóny v jednotlivém uchycení a uchycení STAAG. V letech 1947 a 1948 byla loď v Devonportu přezbrojena a od konce roku 1949 sloužila jako tréninková loď v Portsmouthu. Mimo jiné podnikala některé služební plavby jako vlajková loď. HSM Vanguard byla vyřazena z činné služby v roce 1954 v Portsmouthu a následně byla využívána jako loď velitelství NATO do 9. srpna roku 1960, kdy byla prodána do šrotu. Ještě jedna perlička - v padesátých letech si HMS Vanguard zahrála ve válečném filmu, kde představovala německou bitevní loď Bismarck. Technicko-Taktická Data: Celková délka 248,2 m Šířka 32,9 m Ponor 9,4 m Výtlak standardní 44 300 t Výtlak maximální 51 400 t Výzbroj 8 * 381mm (15"/42 MkI) 16 x 133mm (5,25"/50 MkI) 71 x 40mm Bofors 2 x 40mm Bofors (STAAG mounting) 14 x .303 cal kulomety Bren Pancéřování - bok 356 mm Pancéřování - paluba 44,5 - 160 mm Pancéřování - dělové věže 330 mm (čela) Pancéřování - velitelská věž, barbety 330 mm Max. rychlost 30 uzlů Pohon 8 kotlů Admiralty3 4 Parsonsovy turbíny Výkon 130 000 ks Lodní šrouby 4 (2 pětilisté vnitřní, 2 třílisté vnější) Zásoba paliva 4 423 tun Akční rádius 9 000 nám. mil při 12 uzlech Posádka 1893 mužů Zařazena do služby 9. srpna 1946 Vyřazena ze služby 9. srpna 1960
  6. dadasan789

    Něco z historie

    Nově přidána i letadlová loď HMS Eagle , ve hře sice není, ale i tak se můžeme na ní podívat HMS Eagle
  7. dadasan789

    Něco z historie

    Dnes jsem poupravil Richelieu (1935) a Jean Bart (1936) Jean Bart a Richelieu (1935)
  8. dadasan789

    ROYAL NAVY

    HMS Eagle Britské loděnice Armstrong Whitworth stavěly před První světovou válkou pro námořnictvo Chille dvě bitevní lodě typu Dreadnought - Almirante Cochrane a Almirante Latorre. Kýl první zmíněné lodě byl položen 20. února 1913 avšak její stavba byla v roce 1914 pozastavena a v průběhu války bylo rozhodnuto loď dostavět pro britské námořnictvo jako letadlový nosič podle plánů sira E H Tennysona d'Eyncourt. Práce na lodi byly obnoveny v roce 1917, dne 28.2.1918 dostala nové jméno HMS Eagle a trup byl spuštěn na vodu 8. června 1918. Původně se mělo jednat o nosič hydroplánů, ale později byla změněna koncepce na útočný nosič. Jak práce pokračovaly, bylo zřejmé, že loď nevstoupí do služby ještě před koncem války a tak se pracovní tempo zpomalilo. Opět naplno se práce rozběhly 24. září 1920 a loď byla již v roce 1921 prakticky hotova, ale zkoušky a menší dokončovací práce se protáhly a tak vstoupila do služby až 26. února 1924. Po zkušenostech z přestavby HMS Furious byla zbudována průběžná letová paluba po celé délce lodi a komíny spolu s bojovou věží vytvořily rozměrný ostrov na pravoboku. Letouny byly na palubu vyváženy z prostorného hangáru dvěma výtahy. Na obranu proti torpédoborcům sloužilo devět jednotlivě lafetovaných děl ráže 152 mm, která byla uložena pod letovou palubou. Protileteckou výzbroj tvořily čtyři kanóny ráže 102 mm. V předválečném období byl na střechu přední části ostrova umístěn protiletecký systém řízení palby (HA/DCT) a mezi komíny byl instalován osminásobný pom-pom. Protileteckou výzbroj doplňovaly původně čtyři čtyřhlavňové kulomety, které byly později nahrazeny dvanácti Oerlikony ráže 20 mm. Ty se nacházely podél letové paluby a před příďové kanóny ráže 102 mm byl doplněn druhý pom-pom. Palubní systémy zahrnovaly radary typu AR-285 a AW-290. Před válkou byly některé nádrže na mazut nahrazeny nádržemi pro letecký benzin. Parní kotle umožňovaly spalovat topný olej i uhlí. Jedna perlička: vzhledem k historii vývoje tohoto plavidla se HMS Eagle vyznačovala jedním unikátem v britském námořnictvu - veškeré nápisy ve strojovnách a kotelnách byly ve španělštině a cejchování v metrickém systému, což muselo strojníkům činit nemalé potíže :-) V červnu 1924 se nalodilo 6xFlycatcher, 6xBlackburn, 6xSeagull III a 6xDart. V roce 1931 leteckou jednotku tvořilo 12xFairey IIIF, 9xHawker Osprey, před vstupem do války letectvo zastupovalo 18xSwordfish.později přibyly 4xSea Hurricane plus 4 rozložené v hangáru jako rezerva. Při vstupu Británie do války se HMS Eagle nacházela v Singapuru a v průběhu října 1939 se připojila ke svazu Force I a podílela se na pátrání po německé lodi Admiral Graf Spee. V prvních měsících roku 1940 prováděla krytí konvojů s pozemními jednotkami směřujícími do Indického oceánu, ale 14. března 1940 byla poškozena při explozi munice v příďovém muničním skladišti, při které zahynulo 13 mužů, a musela se vrátit do Singapuru kvůli opravám. V květnu 1940 se HMS Eagle připojila k britské Středomořské flotile a 5. července její letouny z 813. perutě zaútočily na italské loďstvo u Tobruku. Při této akci potopily torpédoborec Zeffiro a obchodní lodě Manzoni (o výtlaku 3 955 t) a Serenitas (5 171 t) a těžce poškodily loď Liguria (15 354 t), která musela být později potopena vlastní posádkou. Další útok svými palubními letouny provedla u Calabrie a při návratu z této akce do domovského přístavu v Alexandrii byla sama napadena italskými bombardéry, z nichž čtyři sestřelila. Při druhé akci u Tobruku 20. července 1940 její letouny z 824. perutě potopily italské torpédoborce Ostro a Nembo a obchodní loď Sereno (2 333 t). O měsíc později 22. srpna její letouny potopily v zálivu Bomba nepřátelskou ponorku Iride. Při ofenzivě spojenecké flotily na konci srpna zaútočila na letiště na ostrovech Maritza a Rhodos. Eagle po zbytek roku doprovázela konvoje ve východním Středomoří a také útočila na italská letiště a loďstvo. Dne 11. listopadu 1940 pět jejích letounů, které byly dočasně na palubě HMS Illustrious, spolu s dalšími stroji FAA (Fleet Air Arm-námořní letectvo) zaútočilo na italské bitevní lodě u Tarentu a několik z nich vážně poškodilo. V březnu 1941 proplula HMS Eagle Suezským průplavem do Rudého moře. Její letouny odlétly na základnu Port Sudan, odkud se podílely na bombardování italského loďstva u Massawy. Poté se loď přesunula na jih ke břehům Jihoafrické republiky, kam dorazila 8. května. Ze Simonstownu (JAR) se vydala do vod jižního Atlantiku a zde operovala ze základny South Atlantic Station ve Freetownu. Dne 6. června 1941 její letouny potopily německou obchodní loď Elbe (9 179 t) a 15. června zadržela ve spolupráci s lehkým křižníkem HMS Dunedin německou loď Lothringen (10 746 t), která zásobovala ponorky. V této oblasti pak HMS Eagle působila až do října 1941. V říjnu 1941 došlo k požáru v hangáru a loď byla opravována ve Velké Británii do ledna 1942. V únoru 1942 se HMS Eagle vrátila do Středozemního moře, dopravovala letouny na Maltu a zúčastnila se operací "Spotter" a 'Picket". V červnu 1942 prováděly její letouny vzdušné krytí konvoje směřujícího na Maltu při operaci "Harpoon". Při této operaci odvedly Hurricany z 801. perutě spolu s letouny z HMS Argus velký díl práce při ochraně konvoje před neustálými útoky německých a italských sil. Při další významné zásobovací operaci "Pedestal", která probíhala v srpnu 1942 byla HMS Eagle součástí ochranného svazu, který tvořilo 41 bojových plavidel. Přibližně 70 námořních mil od Mallorky byla HMS Eagle zasažena čtyřmi torpédy z německé ponorky U-73. Loď se potopila se dvěma důstojníky a 158 námořníky, ale 927 mužů posádky včetně kapitána Mackintoshe se podařilo zachránit torpédoborcům HMS Laforey a HMS Lookout a remorkéru Jaunty. Technicko-Taktická Data: Celková délka 203,3 m Šířka při čáře ponoru 28,0 m Ponor 7,3 m Délka letové paluby 200 m Šířka letové paluby 30 m Výtlak standardní 22 200 tun Výtlak maximální 27 229 tun Výzbroj kanónová 9 x 152 mm (9x1) 4 x 102 mm AA (4x1) 16 x dvouliberní pom-pom (2x8) 12 x 20 mm Oerlikon (12x1) Letouny ve výzbroji celkem 21 strojů Fairey Swordfish Gladiator Fulmar I Sea Hurricane Katapulty ? Výtahy 2 Pancéřování bok 114 mm, paluba 25mm+38mm+38mm Max. rychlost 24 uzlů Pohon 32 kotlů Yarrow 4 turbíny Brown Curtis (AG) Výkon 55 000 ks Lodní šrouby 4 Akční rádius 4 000 nám. mil při 18 uzlech Zásoba paliva mazutu: ? leteckého benzinu: ? Posádka 785 mužů RN 196 mužů RAF Uvedena do služby 26. února 1924 Vyřazena ze služby / potopena 11. srpna 1942 Letouny ve výzbroji HMS Eagle Čísla Squadron Odbobí Typy letounů 824 01/1937-08/1942 Swordfish I 813 02/1937-01/1942 Swordfish I/Sea Gladiator 805 dt 01/1941-02/1941 Fulmar I 804A 10/1941 Fulmar I 807 06/1942 Fulmar I 801 06/1942-08/1942 Sea Hurricane Ib 813 01/1942-06/1942 Sea Hurricane Ib
  9. dadasan789

    Něco z historie

    SUPER článek
  10. dadasan789

    Francouzské námořnictvo

    Jean Bart Bitevní loď Jean Bart byla druhou a poslední dostavěnou jednotkou třídy Richelieu. Její standardní výtlak byl projektován na 35 000 tun, jak přikazovala Washingtonská smlouva, ale jelikož dohoda na konci třicátých let ztratila svoji váhu a význam, byl standardní výtlak zvětšen až na 42 806 tun. Loď byla stavěna v loděnicích AC&CH. Loire de St. Nazaire-Penhoet a její původní jméno bylo Verdun. Kýl byl položen 12. prosince 1936 a trup byl spuštěn na vodu 6. března 1940. Loď ještě nebyla zcela hotova, když byl východ Francie obsazen Němci a Jean Bart tak byla předčasně uvedena do služby v prosinci 1940 ve stavu 77% hotovosti a pouze s jednou instalovanou věží hlavní baterie. Bitevní loď Jean Bart byla nejmodernější lodí francouzského válečného námořnictva a byla vybavena excelentní pancéřovou ochranou, která tvořila procentuálně největší část celkového výtlaku v historii francouzských bitevních lodí. Jak Jean Bart tak Richelieu byly stavěny v suchých docích a cena za jednotku přesahovala částku 2 000 000 starých franků. Od svojí sesterské lodi Richelieu se Jean Bart nelišila jen výtlakem, ale také mírně pozměněným tvarem velitelského můstku a jinou konfigurací protileteckých zbraní. Jelikož se nestihla vyrobit všechna děla hlavní baterie, byla později použita děla z nedokončených sesterských lodí Clemenceau a Gascoigne. Hlavní baterii tedy mělo tvořit osm děl ráže 381mm umístěných na přídi ve dvou rozměrných čtyřhlavňových věžích. Dělová výzbroj střední ráže (152 mm) byla umístěna na zádi ve třech trojhlavňových věžích. Protiletecká baterie byla nainstalována až v letech 1951-52 a byla tvořena 24 kanóny ráže 100mm/55 cal Model 1945 umístěných ve dvanácti dvojvěžích po bocích lodi. Dále dvacetosm rychlopalných automatických kanónů ráže 57mm/60 cal a šestnáct kanónů Hotchkiss ráže 13 mm. Pancéřování bylo provedeno stejně jako u Richelieu. Hnací systémy tvořilo šest naftových kotlů Indret a čtyři parní turbíny Parsons s převodovým ústrojím. Výkon soustrojí činil 150 000 koňských sil, přičemž krátkodobě bylo při rychlostních testech dosaženo výkonu 176 300 koňských sil a rychlosti 32,13 uzlu. Na rozdíl od lodi Richelieu měla Jean Bart také daleko větší akční rádius - 5 000 námořních mil při rychlosti 18 uzlů a 1 800 námořních mil při maximální rychlosti 30 uzlů. Po úniku z okupované Francie se bitevní loď Jean Bart uchýlila do severoafrického přístavu Casablanca. Zde spolu s částí francouzské floty vyčkávala a její velitel se snažil zhodnotit situaci a provést rozhodnutí, co podniknout dál. Na podzim 1942 však byla odstartována spojenecká invazní operace v severní Africe pod názvem "Torch" (pochodeň). Spojenci si nemohli dovolit aby německým jednotkám padla do rukou moderní a výborně vyzbrojená francouzská bitevní loď a tak dne 8. listopadu 1942 do přístavu vplula americká bitevní eskadra sestávající z bitevní lodi Massachusetts a jejího doprovodu s úkolem francouzský svaz potopit. Bitevní loď Jean Bart byla vážně poškozena (což dokládají snímky níže) jak dělostřeleckou palbou, tak leteckými pumami. Po válce byla Jean Bart opravena a dokončena. Opravy probíhaly v Brestu a probíhaly od roku 1946 do ledna roku 1949, kdy byly provedeny plavební testy. Jean Bart byla oficiálně uvedena do služby (po druhé) v roce 1955 a poté se účastnila anglicko-francouzských operací v oblasti Suezského průplavu v roce 1956. Následně sloužila jako školní loď a v lednu roku 1961 byla vyškrtnuta z námořnictva. Dalších deset let sloužila jako ubytovací loď zakotvená u Toulonu a v roce 1970 byla prodána do šrotu. Technicko-Taktická Data: Celková délka 247,8 m Šířka 33 m Ponor 10,7 m Výtlak standardní 42 806 t Výtlak maximální 49 850 t Výzbroj 8 x 381 mm (15"/45) 9 x 152 mm (6"/55) 12 x 100 mm AA 10 x 37 mm AA Pancéřování - bok 387 mm Pancéřování - paluba 40 mm Pancéřování - věže hlavní baterie 430 mm Max. rychlost 30 uzlů Pohon 6 kotlů Indret 4 turbíny Parsons Výkon 150 000 ks Zásoba paliva 6 476 t Akční rádius 3 417 nám. mil Posádka 1 550 Zařazena do služby prosinec 1940 (nedokončená) 1955 Vyřazena ze služby / potopena leden 1961
  11. Dobře je to sepsané. A já děkuji za sledovanost a doufám že se články líbí
  12. dadasan789

    Něco z historie

    Jelikož je pořád teplo tak něco ze slunné Itálie Křižník Trento
  13. dadasan789

    Italské námořnictvo

    Trento Křižníky třídy Trento byly prvními italskými tzv. "Washingtonskými křižníky", tedy křižníky postavenými dle dispozic Washingtonské dohody. Podobně jako lodní konstruktéři jiných námořních mocností shledali i Italové obtížným skloubit limity Washingtonské smlouvy s požadavky námořnictva na silně vyzbrojené, dobře pancéřované a rychlé jednotky. Italové vsadili na rychlost a jelikož admiralita nemohla akceptovat výzbroj menší ráže, než bylo maximálně povolených 203 mm, šetřilo se na pancéřování. To ovšem neznamená, že by byla třída Trento vysloveně špatně chráněna - ve srovnání s tehdejšími britskými a francouzskými konstrukcemi (což byli hlavní protivníci italské Maríny) bylo pancéřování minimálně srovnatelné, ale pozdější třídy jej překonávaly. Také celková odolnost a tuhost trupu byly kritizovány. Přesto se standardní výtlak přehoupl o více než 500 tun přes limit. Program na výstavbu dvou jednotek třídy Trento byl schválen pro fiskální rok 1923/24, loděnicím byly přiděleny zakázky 11. a 18. dubna 1924. Těžký křižník Trento byl postaven společností OTO v Livornu. Kýl byl položen 8. února 1925, trup spuštěn na vodu 4. října 1927 a loď uvedena do služby 3. dubna 1929. Jména Trento a Trieste byla použita na počest dvou měst, která byla Itálii navrácena po porážce Rakousko-Uherska v První světové válce. Tato tradice byla uplatněna u všech následujících těžkých křižníků. Hlavní výzbroj tvořilo osm kanónů ráže 203 mm /50 cal. Ansaldo model 1924. Děla byla uložena po dvojicích ve čtyřech dělových věžích, dvě na přídi a dvě na zádi plavidla. Ačkoli byly hlavně umístěny snad až příliš blízko u sebe, vykazovala baterie značný rozptyl. Děla používala projektily o hmotnosti 125 kg, v období války pak lehčí typy - 118 kg AP a 111 kg HE. Maximální dostřel se pohyboval v rozmezí 28 - 32 km podle typu munice, životnost hlavní byla přibližně 162 ran. Agregáty pro elevaci hlavní, odměr věží, nabíječe a výtahy na munici byly elektrické. Sekundární výzbroj sestávala ze šestnácti kanónů ráže 100 mm /47 cal. OTO model 1924. Jednalo se vlastně o modifikaci českého kanónu Škoda K10 (100mm/50, model 1910). Tyto zbraně byly uloženy ve dvouhlavňových kompletech, čtyři na horní palubě a čtyři na nástavbách. Děla používala projektily o hmotnosti 26 kg a kadence byla asi 8-10 ran za minutu. Protiletecká baterie sestávala pouze ze čtyř postarších britských dvouliberních pom-pomů Vickers (40mm/39). Později bylo doplněno čtyřiadvacet kanónů ráže 20 mm a čtyři těžké kulomety ráže 12,7 mm. Torpédovou výzbroj tvořilo osm pevných torpédometů ráže 533 mm. Jejich hlavně byly uloženy po dvojicích v bocích plavidla - dvě mezi komíny a dvě pod zadním stanovištěm řízení palby. Loď mohla nést až tři průzkumné hydroplány Piaggio P6, později Macchi M41, CRDA Cant 25 nebo Ro43. Hangár pro dva stroje byl umístěn na přídi a jeho vrata se nacházela pod hlavněmi dělové věže "A". Na přídi byl v ose plavidla umístěn katapult na stlačený vzduch typu Gagnotto. Umístění hangáru a katapultu mimo dosah jakéhokoli palubního jeřábu naznačuje, že manipulace s letouny musela být náročná a jejich vyzdvižení z hladiny a opětovné nalodění prakticky vyloučeno. To však koresponduje s odlišnou taktikou uplatňovanou na poměrně malém prostoru Středozemního moře, kdy mohl letoun vždy přistát na pevnině nebo u pobřeží, na rozdíl od obrovských vzdáleností světových oceánů. Pancéřová ochrana byla provedena následovně: Boční pancéřový pás tloušťky 70 mm byl v místech muničních skladišť uzavřen příčnými přepážkami o síle 40 - 60 mm. Nahoře na něj dosedala pancéřová paluba tloušťky 50 mm, která začínala za příďovým hangárem a končila za zadním muniční skladem. Dále pokračovala v tloušťce 20 mm a na bocích se svažovala v tloušťce 30 mm, čímž byly chráněny lodní hřídele a mechanismus ovládání kormidla. Příď pancéřována nabyla. Čela dělových věží dosahovala tloušťky 100 mm, stejně jako velitelský můstek. Celkově představovalo pancéřování 888 tun výtlaku plavidla. Hnací systémy byly chytře rozděleny do samostatných pohonných jednotek. Prvních osm kotlů ve dvou kotelnách, jejichž kouřovody ústily do prvního komína, hnalo páru na první dvojici turbín. Tyto otáčely vnějšími lodními šrouby. Za nimi byly zbylé čtyři kotle následovány druhým párem turbín pro vnitřní lodní šrouby. Při zkušebních plavbách v roce 1929 byla při výtlaku 11 203 tun dosažena rychlost 35,6 uzlu a udržena po 8 hodin. Po svém uvedení do služby se v červnu 1929 vydala Trento do jižní Ameriky a v tamních vodách pobývala do 10. října 1929. V únoru 1932 se loď vydala ke břehům čínské provincie Tianjin (Tienshin), kde se připojila k batalionu San Marco jako demonstrace síly ve druhé Čínsko-Japonské válce. Do Itálie se Trento vrátila 30. června 1932 a v srpnu 1933 spolu s Trieste a právě zprovozněnou Bolzano vytvořily Druhou námořní divizi. V roce 1934 bylo italské námořnictvo (Regia Marina) reorganizováno a všechny tři lodě byly převedeny do Třetí námořní divize. V průběhu Španělské občanské války prováděla Trento v rámci Třetí divize eskortní činnost v západním Středomoří. Po vstupu Itálie do Druhé světové války se Trento podílela na významných námořních operacích, při kterých se italská Marína střetávala s mnohem těžším protivníkem - britskou Royal Navy. Zúčastnila se bitvy u Calabrie (neboli bitvy u Punta Stilo) 9. července 1940. Trento byla v listopadu 1940 u Tarentu zasažena bombou, která však naštěstí nevybuchla. Tentýž měsíc, 27. listopadu 1940, se střetla s britskými křižníky u mysu Spartivento (v Itálii je tento střet znám jako bitva u mysu Teulada). Konfrontace skončila nerozhodně, a lodě obou stran se musely stáhnout z bojiště, ale italská flotila pokračovala v podobných špatně připravených akcích, což pro ni vyvrcholilo poměrně tragickým střetnutím u mysu Matapan v Jónském moři, což byla vlastně britská past. V bitvě u Matapanu (27.-29. března 1941) byly potopeny tři italské těžké křižníky, Trento však vyvázla bez vážnějších poškození a v průběhu roku pak doprovázela konvoje do severní Afriky. Na jaře roku 1942 byla poškozena v bouři v zálivu Malé a Velké Sirty. Dne 15. června 1942 se Trento, spolu s dalšími plavidly italské flotily, vydala zadržet nebo zničit britský konvoj směřující na Maltu. Ráno v 5:15 byla loď torpédována letounem typu Bristol Beaufort(což byl velký torpédový bombardér startující z Malty), byly poškozeny strojovny a loď se stala nepohyblivou. Zatímco zbytek italského svazu pokračoval na jih, Trento zůstala osamocená a k nebi stoupal sloup dýmu z požáru strojoven. Po čtyřech hodinách kouř objevila britská ponorka HMS Umbra, která loď opět torpédovala. Tentokrát byl zasažen muniční sklad a Trento se po tomto útoku poměrně rychle potopila s téměř polovinou své posádky. Někteří námořníci také zahynuli, když italské pomocné lodě odpalovaly hlubinné miny, aby zničily britskou ponorku. Trento dodnes leží na dně Jónského moře, v místech, kde je Středozemní moře nejhlubší. Technicko-Taktická Data: Celková délka 196,96 m Délka při čáře ponoru 190 m Šířka 20,6 m Ponor 6,8 m Výtlak standardní 10 679 t Výtlak maximální 13 764 t Výzbroj 8 x 203 mm/50 (4x2) 16 x 100 mm/47 (8x2) 4 x 40 mm/39 (4x1) 24 x 20 mm (6x4) 4 x 12,7 mm MG (2x2) 8 x 533 mm torpédomety (2x4) Pancéřování bok 70 mm, paluba 50 mm, věže & můstek 100 mm Max. rychlost 35 uzlů Pohon 12 kotlů Yarrow 4 převodované turbíny Parsons SR Lodní šrouby 4 Výkon 150 000 ks Zásoba paliva 2 120 t Akční rádius 4 160 nám. mil při 16 uzlech Letouny 3 Katapulty 1 Posádka 723 Zařazena do služby 3. dubna 1929 Vyřazena ze služby / potopena 15. června 1942
  14. dadasan789

    Plán restartů CV Beta serveru

    nic tam nebilo
  15. dadasan789

    Plán restartů CV Beta serveru

    Někomu přišla ta anketa , mě zatím pořád nic nepřišlo
×