Jump to content

RayPall

Players
  • Content Сount

    19
  • Joined

  • Last visited

  • Battles

    669

About RayPall

  • Rank
    Able Seaman
  • Insignia

Recent Profile Visitors

The recent visitors block is disabled and is not being shown to other users.

  1. RayPall

    RayPallův historický koutek

    Díky moc @Lui__von_Breziny za parádní doplnění! :) Jinak když už jsme u těch ponorek - našel jsem jeden svůj starší článek, shodou okolností také o ponorkách. A konkrétně tento článek mi dokázal, že v Sovětském svazu bylo možné všechno. I plout přes 80 km/h pod vodou a chladit jaderný reaktor tekutým kovem. Tentokrát se totiž podíváme na sovětskou ponorku třídy Lira, kterou NATO znalo pod kódovým označením Alfa. Bohužel, jak V. K. Konovalov, tak E. S. Politkovskij sice byly Alfy, ale nikdy neexistovaly (zdravím čtenáře Honu na ponorku ). V květnu 1960 byl v konstrukční kanceláři SKB-143 v Leningradu zahájen projekt nové útočné ponorky. Požadavky byly vskutku ambiciózní – ponorka měla být dostatečně rychlá na dostižení jakékoliv nepřátelské ponorky, měla mít dostatečnou obratnost a akceleraci pro možnost úniku před protiponorkovými zbraněmi a zároveň také měla být obtížněji zachytitelná jak aktivními sonary, tak i detektory magnetických anomálií. Zároveň mělo mít co nejmenší výtlak a co nejméně členů posádky. Aby byly tyto požadavky splněny, byl navržen poměrně malý a kompaktní trup o výtlaku 1500 tun, pro jehož konstrukci měla být užita slitina titanu. To by ponorce umožnilo dosahovat větších hloubek a zvýšilo by to její odolnost. Kvůli nižší hmotnosti titanu by navíc nedošlo k dramatickému nárůstu výtlaku. Při návrhu se počítalo s rozsáhlou automatizací, díky které by mohla být ponorka ovládána pouhými šestnácti muži, a pro pohon byl vypracován návrh nového jaderného reaktoru pracujícího na principu chlazení tekutým kovem. Již během fáze vytváření návrhu se ale objevila řada problémů, která nakonec vedla k navýšení výtlaku až o 800 tun a ke zvýšení počtu členů posádky na 31 mužů. Konečný návrh, označený jako Projekt 705 „Lira“, byl dokončen počátkem 60. let a v roce 1968 byl v leningradské loděnici Sudomech položen kýl prvního plavidla, označeného jako K-64. Na první pohled Lira zaujala svými kompaktními rozměry. Trup o výtlaku 2300 tun na hladině a 3200 tun pod vodou byl 81,4 metru dlouhý a 9,5 metru široký s ponorem 7,6 m. Pro srovnání – americké útočné ponorky třídy Los Angeles měly výtlak až 6927 tun pod vodou při délce trupu 110 metrů. Nízké hmotnosti se podařilo dosáhnout právě díky slitině titanu – v té době šlo o revoluční krok, neboť titan (kromě toho, že jde o drahý materiál) se velmi obtížně opracovává - podle některých hlášení se dokonce titanový trup Lir svařoval v uzavřených docích naplněných inertním plynem a dělníci na sobě proto museli mít skafandry. Jak bylo u sovětských ponorek obvykle, trup Liry byl dvojitý – vnější trup měl hydrodynamický tvar optimizovaný pro minimalizaci sonarové signatury a co nejmenší hydrodynamický odpor, zatímco vnitřní trup byl navržen pro zvládání tlaku vody ve větších hloubkách. Trup byl navržen pro dosažení velkých hloubek, a podle některých informací činila maximální konstrukční hloubka plavidel třídy Lira až 1300 metrů, byť obvykle ponorky operovaly v maximální hloubce do 350 metrů. Vnitřní trup byl rozdělen do šesti vodotěsných oddílů, jen jeden oddíl (středový oddíl č.3, kde se nacházelo kontrolní centrum) ale byl obsazen posádkou po celou dobu plavby. Zbytek oddílů byl přístupný pouze v rámci údržby a oprav. Pro co nejvyšší ochranu posádky byly jednotlivé sekce oddělené sférickými tlakovými přepážkami, ve velitelské věži se navíc nacházela speciální úniková kapsle. Ta byla určena pro evakuaci posádky v případě proražení trupu a měla přeživší vynést na hladinu i z větších hloubek. Ještě neobvyklejší než titanový trup byla pohonná soustava. Kvůli požadavku na co nejvyšší rychlost a co nejmenší trup nebylo možné použít klasické tlakovodní reaktory, které by byly příliš těžké a objemné. Místo toho byl vyvinut zcela nový druh reaktoru, který sice i nadále využíval silně obohacený uran-235 jako palivo, nicméně nově byl chlazen tekutým kovem, přesněji směsí bismutu a olova v tekutém stavu.Tato směs je tzv. eutektická, tj. má na poměry kovů velmi nízký tavný bod (pod 200 °C) a oproti klasickým tlakovodním reaktorům nabízí řadu výhod. Především je takovýto reaktor schopen dosahovat až o 150 % vyšší účinnosti než tlakovodní typy díky faktu, že provoz může probíhat za nesrovnatelně vyšších teplot chladiva (nad 200 °C). Bismut-olověné reaktory jsou také výrazně bezpečnější, neboť u nich nehrozí ani havarijní únik chladiva, ani exploze reaktoru vinou přehřátí chladiva. Bismut-olověná směs totiž při teplotě nižší než 125 °C rychle tuhne a při narušení chladícího okruhu by proto nedošlo k šíření radioaktivního chladiva po interiéru ponorky. Olovo obsažené ve směsi má navíc velmi vysoký bod varu (okolo 1750 °C) - tato teplota přesahuje obvyklou provozní teplotu reaktoru o více než 1100 °C a za běžných podmínek by bylo téměř nemožné takové teploty dosáhnout. K bezpečnosti přispívá samozřejmě i to, že olovo skvěle pohlcuje záření gama a nijak výrazněji nereaguje při styku s vodou či vzduchem. Liší se tak od reaktorů chlazených sodíkem, který je vysoce reaktivní - při styku se vzduchem velmi intenzivně hoří a při styku s vodou dochází k explozi. Nutno také podotknout, že při kontaktu s neutrony se sodík sám stává radioaktivním, byť pak má jen krátký poločas rozpadu (okolo 15 hodin). Ačkoliv byla tato technologie na podmínky 60. let extrémně náročná a prakticky neozkoušená, její výhody byly dostatečným argumentem pro zahájení vývoje. Úkolu se zhostily dvě konstrukční kanceláře, OKB Gidropress v Leningradu a OKBM v Nižném Novgorodu. Obě kanceláře nezávisle na sobě vyvinuly dvojici reaktorů - v Leningradu byl postaven reaktor BM-40A, v Nižném Novgorodu vznikl reaktor označený jako OK-550. Reaktory byly prakticky stejné - oba užívaly vysoce obohacený uran-235 jako palivo a oba dosahovaly výkonu 155 megawattů. Jediným rozdílem tak byl trojitý parní cirkulační okruh u OKBM oproti dvojitému u BM-40A. Výsledná pohonná soustava kombinovala reaktor s parní turbínou o výkonu, která skrze hnací hřídel přenášela točivý moment na jeden lodní šroub. Instalován byl i záložní dieselový agregát o výkonu 500 kW a sada akumulátorů pro nouzové napájení palubních systémů Co se vybavení týče, pro Liru byla pro dosažení co nejvyšší efektivity vyvinuta zcela nová sada systémů . Patřil mezi ně například systém Akord, který aktivně shromažďoval údaje z hydroakustických, radarových, navigačních a televizních systémů a následně je užíval ke sledování cílů a predikci lokace, kurzu a rychlosti ponorek, hladinových plavidel i torpéd. Informace pak byly zobrazovány na obrazovkách kontrolních terminálů. Automatický sonarový systém Okean poskytoval zaměřovací údaje pro útočné systémy a díky své automatizaci nevyžadoval členy posádky pro obsluhu detekčních prostředků, kontrolní systém Ritm pak umožňoval ovládát strojovnu i reaktor pouze jediným člověkem. Moderním prvkem byl i "autopilot" ponorky, kdy kombinace navigačního systému Sož a systému kontroly kurzu Boksit umožňovala nejen manuální či plně automatické ovládání směru, hloubky ponoru a rychlosti ponorky, ale rovněž podporovala automatické sledování naprogramované trasy. Díky této automatizaci mohla mít Lira posádku redukovanou pouze na 27 řadových námořníků a 4 důstojníky (ostatní jaderné ponorky té doby měly většinou okolo 120 - 160 členů posádky). Typická směna se sestávala z pouhých osmi mužů, kteří z řídícího centra ponorky mohli řídit všechny palubní systémy - to výrazně zkracovalo reakční dobu v případě hrozby. Zbytek posádky byl proto potřeba pouze v boji či při změnách kurzu a během plavby nebyla prováděna žádná údržba. Nutno ovšem podotknout, že uvedené systémy byly vzhledem ke své inovativnosti náchylné k poruchám - často proto bylo nutné posádku navýšit, aby bylo možné systémy monitorovat a rychle reagovat na případné problémy. Kýl první Liry, označené jako K-432, byl položen v listopadu 1967 v loděnici SEVMAŠ v Severodvinsku. Jako první ale byla dokončena ponorka K-64, stavěná v loděnici Sudomech v Leningradu. Ta byla spuštěna na vodu v dubnu 1969 a do služby byla zařazena na konci roku 1971. Všechny Liry byly od počátku zamýšleny primárně jako testovací platformy pro praktické ověření nových technologií, K-64 jako první Lira tak ve své podstatě byla "zkušební zkušebnou". Při zkouškách se ukázal potenciál nových ponorek - díky kombinaci kompaktních rozměrů a vysoce výkonné pohonné soustavy dosahovala K-64 na ponorku neuvěřitelných rychlostí. Při testech rychlosti pod vodou bylo krátkodobě dosaženo rychlosti až 83 km/h, udržitelná maximální rychlost se pohybovala okolo 76 – 78 km/h. Podle některých hlášení dokázala ponorka z klidového stavu na maximální rychlost akcelerovat za 60 - 90 vteřin a plná obrátka o 180° zabrala pouze cca 40 vteřin. K-64 tak byla potenciálně schopná vymanévrovat a dostihnout jakoukoliv tehdejší západní ponorku. Rychlost pod vodou byla tak vysoká, že Lira by dokázala snadno unikat dokonce i prakticky všem torpédům, které v té době měly státy NATO ve výzbroji a v kombinaci s odolným trupem dovolujícím hluboké ponory bylo možné zmizet sonarům pod termoklinálou, následně přejít do "sprintu" a pak se opět vynořit daleko od původní pozice. Nutno ovšem podotknout, že při takto vysokých rychlostech byla ponorka extrémně hlučná. Nejen že tak byla zjistitelná i na velké vzdálenosti, zároveň také byla doslova "slepá a hluchá", kdy hluk vlastních motorů rušil palubní detekční prostředky. Maximální rychlost proto měla být užita pouze při úhybných manévrech či při rychlých přesunech do operační oblasti. Při taktické rychlosti, kdy ponorka plula pouze na elektromotory a "naslouchala", ale byla K-64 velice tichá a obtížně zjistitelná. Vedle předností se ale brzy projevily následky užití neozkoušených technologií - v titanovém trupu se začaly brzy objevovat praskliny, užitý reaktor OK-550A rovněž trpěl problémy se spolehlivostí. V roce 1972, sotva rok po uvedení do služby, pak došlo k úniku chladiva po prasknutí chladícího okruhu. Chladivo sice rychle ztuhlo a nijak neohrozilo posádku, to ale zároveň znamenalo vážné poškození celého chladícího okruhu a vyřazení reaktoru z provozu. K-64 tak musela být odtažena do Severodvinsku k opravám. Po prozkoumání škod ale bylo zjištěno, že reaktor byl poškozen neopravitelně. Místo nákladné výměny reaktoru tak padlo rozhodnutí z K-64 zachránit maximum komponent - ponorka byla rozebrána a její trup byl rozdělen na dvě části. Záď byla během roku 1974 sešrotována, příď pak byla odvezena do Leningradu, kde sloužila jako výcvikový trenažér pro ponorkové posádky. Poznatky získané na K-64 nicméně výrazně pomohly vylepšit design zbylých Lir. Metalurgické postupy byly při stavbě dalších ponorek třídy vylepšeny a místo nespolehlivého reaktoru OK-550A byl instalován novgorodský OKBM. Modifikovaný design byl označen jako Objekt 705K a stal se standardem pro všechna následující plavidla. Celkem bylo mezi červencem 1974 a březnem 1980 spuštěno na vodu sedm Objektů 705K - jejich označení bylo K-123, K-316, K-432, K-373, K-493 a K-463, které byly mezi lety 1977-1981 zařazeny do aktivní služby. Výkon zůstal zachován a když se o existenci Liry dozvěděly rozvědky NATO, způsobilo to menší šok. Lira, která obdržela kódové označení Alfa, by byla schopna snadno unikat torpédu Mk.48, v té době standardnímu západnímu torpédu. V reakci proto byl v USA zahájen program ADCAP, mající za cíl radikální vylepšení rychlosti, dostřelu a obratnosti Mk.48. Britské námořnictvo pak odpovědělo vývojem vysokorychlostního torpéda Spearfish, které mělo být schopné Alfu dostihnout. Jak se ale postupně během služby ukázalo, Liry byly velmi náročné na údržbu. Kvůli nutnosti udržovat chladivo v tekutém stavu bylo nutné konstantně udržovat teplotu vyšší než 125 °C - pokud teplota klesla pod tuto úroveň, bismut-olověná směs začala tuhnout. Během plavby toto samozřejmě nebyl problém, kuriózní problém ale nastal v přístavu. Reaktor totiž nebylo od okamžiku prvního napuštění chladiva až do vyřazení ze služby možné odstavit, jako tomu je u konvenčních tlakodovodních typů. Pokud by se tak stalo, reaktor by se vzhledem k výše uvedenému zničil vinou zatuhnutí chladiva. Pro možnost reaktor odstavit proto musely být do přístavů, kde Alfy kotvily, dodány speciální generátory přehřáté páry, která byla skrze potrubí vháněna do chladícího okruhu reaktoru ukotvené ponorky a udržovala teplotu chladiva. Tyto generátory ale byly složité, náročné na údržbu a ve srovnání s opatrně opečovávanými Lirami se jim dostávalo výrazně méně péče. Kvůli častým poruchám proto bylo praktičtější jednoduše reaktory Lir nevypínat a udržovat je v provozu nepřetržitě. Během 80. let pak již z generátorů přehřáté páry nezbýval ani jeden a permanentní provoz reaktorů zůstal jedinou možností uchování chladiva v tekutém stavu. Nemožnost odstavení rovněž znamenala, že nebylo možné měnit jaderné palivo a reaktory BM-40A proto byly určené k jednorázovému použití. Výrobce sice udával životnost až 15 let, nutnost nepřetržitého provozu (na který nebyl reaktor navržen) ale působila problémy se spolehlivostí. Jelikož pak jakýkoliv únik chladiva znamenal zatuhnutí celé soustavy, porucha znamenala nutnost výroby nového reaktoru. Celkem čtyřikrát došlo na některé z Lir k nehodě a zamrznutí chladiva reaktoru při plavbě - ponorka tak musela být odtažena do přístavu, případně se musela "dobelhat" zpět na záložní dieselelektrický pohon. Vzhledem ke své choulostivosti proto byly Liry po naprostou většinu své kariéry drženy v přístavech a kromě občasných cvičení či demonstrací síly vyčkávaly na kotvách. Počítalo se s tím, že v případě vypuknutí války by Alfy zamířily vysokou rychlostí do severního Atlantiku, kde by využívaly své rychlosti a nízké detekovatelnosti pro záchyt nepřátelských ponorek - dá se proto říci, že Alfy byly ponorkovou obdobou přepadových stíhacích letounů. K tomu byla uzpůsobena i jejich výzbroj, optimalizována pro útoky na jiné ponorky. V přídi se nacházela šestice torpédometů ráže 533 mm - ty mohly používat několik druhů torpéd. Standardně byla nesena naváděná torpéda Typ 65, případně Typ 63. Alternativně ale bylo možné nést superkavitační torpéda VA-111 Škval. Škvaly byly poháněny raketovým motorem na tuhé palivo a dosahovaly pod vodou rychlosti až 370 km/h díky superkavitačnímu jevu, kdy je voda speciálně tvarovanou špicí torpéda vytlačována do stran. Vzhledem k vysoké rychlosti a tlaku se přitom mění na páru a vytváří okolo torpéda plynovou kapsu. V ní se torpédo může pohybovat s minimálním hydrodynamickým odporem a dosahovat tak vysokých rychlostí. Škval byl do výzbroje sovětského námořnictva zaveden v roce 1977 a jeho poslední verze má dostřel až 15 km. Jak bylo výše řečeno, Liry byly zamýšleny primárně jako zkušebny nových technologií a základ pro novou generaci rychlých ponorek. Byly vypracovány plány na několik odvozených projektů. Projekt 705A měl být nosič balistických střel založený na Alfě, který by díky své rychlosti nevyžadoval doprovod útočných ponorek a dokázal by se bránit sám. Projekt 705D pak měl nést experimentální 650 mm torpéda s extrémně dlouhým dosahem. Byly vytvořeny i další projekty, s postupem času se ale priority změnily a ruské námořnictvo se vydalo cestou větších a tišších ponorek - tento vývoj později vyústil v útočnou ponorku Projekt 971 Ščuka-B (kódové označení NATO "Akula"), která byla zaváděna do výzbroje od roku 1984 a představovala nástupce útočných ponorek Projekt 945 Barakuda (v kódu NATO "Sierra") a Projekt 671 (v kódu NATO "Victor"). Ačkoliv pak Akuly představovaly technicky hybrid technologií z tříd Sierra a Victor, základy mnoha systémů byly převzaty právě z vývoje Alfy. Ze sedmi Lir ve službě bylo šest v roce 1990 vyřazeno a prodáno do šrotu. Při odstavení reaktoru chladivo zatuhlo a doslova tak zatavilo celé reaktorové jádro včetně palivových tyčí. K rozebrání reaktorů tak bylo nutné dovézt speciální vybavení, poskytnuté francouzskou Komisí pro alternativní a atomovou energii. Ponorky byly rozebírány v suchém doku SD-10 v Gremiše, základně celé Severomořské flotily a sešrotování unikla pouze jediná, K-123. Ta v letech 1983 - 1992 prošla rozsáhlým refitem, při kterém byl bismut-olověný reaktor nahrazen konvenčním tlakovodním reaktorem VM-4 o max. výkonu 90 MW - tento typ byl využit i na třídách Viktor, Projekt 667 (v kódu NATO "Delta" a "Yankee") a Projekt 670 (v kódu NATO "Charlie"). Ponorka byla následně až do roku 1996 využívána jako výcvikové plavidlo pro posádky ponorek, než byla i ona vyřazena a sešrotována. Na závěr malá epizoda ze špionážních operací studené války - po rozpadu SSSR bylo v únoru 1994 americkým technikem náhodou objeveno skladiště v areálu Ulbského metalurgického závodu nedaleko Ust-Kamenogorsku (východní Kazachstán), ve kterém bylo uskladněno přes jeden tisíc plechovek, obsahujících vysoce obohacený uran-235. Celkem 580 kg jaderného paliva bylo určeno právě pro ponorky třídy Lira - v chaosu po rozpadu Sovětského svazu se ale na zásilku podle všeho "zapomnělo" a nebyla nikdy doručena. Kazašská vláda o přítomnosti takového množství jaderného paliva na svém území neměla sebemenší tušení. Zpráva se brzy rozšířila a poté, co objekt navštívili zástupci Íránu s úmyslem palivo odkoupit, vložili se do věci Američané. Ti se snažili zabránit tomu, aby se jaderný materiál zbraňové kvality neoctl na černém trhu či v rukách potenciálně nebezpečných režimů. Během operace nazvané Project Sapphire odletěl 8. října 1994 z USA tým 140 techniků na palubě tří nákladních strojů C-5 Galaxy. Ti následně během šesti týdnů práce ve dvanáctihodinových směnách zajistili všech 1050 plechovek, které byly následně v zabezpečených kontejnerech přepraveny do USA. Palivo bylo dopraveno do jaderné elektárny Y-12 v Oak Ridge (stát Tennessee), kde bylo roztaveno do palivových tyčí pro užití v reaktorech elektrárny. Výměnou za palivo pak Američané do Kazachstánu dopravili přes 15 tun humanitární pomoci pro obyvatele žijící v okolí Ust-Kamenogorsku. P.S. opět pro čtenáře Honu na ponorku - nehoda Politkovského, tak jak je popisována v knize (tj. roztavení jádra reaktoru po havarijním úniku chladiva) by ve skutečnosti samozřejmě nebyla vzhledem k bismut-olověnému chlazení možná. Přemýšlím, zda tento omyl učinil Clancy nevědomky (čemuž se mi moc nechce věřit), nebo jen postrádal dnešní informace o skutečné funkci reaktoru Alf a logicky usoudil, že mají klasický tlakovodní reaktor. Technicko-taktické údaje typ plavidla: útočná ponorka Rozměry a hmotnost: výtlak na hladině: 2300 tun výtlak pod hladinou: 3200 tun délka: 81,4 m šířka: 9,5 m ponor: 7,6 m Pohonné ústrojí: 1x reaktor OK-550 či BM-40A, chlazený slitinou bismutu a olova o výkonu 155 MW 1x parní turbína o výkonu 30 MW pohánějící jeden lodní šroub 2x pomocný elektromotor o výkonu 100 kW, pohánějící každý jeden lodní šroub 1x záložní dieselový agregát o výkonu 500 k Rychlost na hladině: 12 uzlů (22 km/h) pod hladinou: 76 km/h (krátkodobě až 83 km/h) Konstrukční limity operační hloubka: 350 m testovací hloubka: 400 m destrukční hloubka: dle některých zdrojů až 1300 m Výzbroj 6x torpédomet ráže 533 mm v přídi (náklad 18x torpédo SET-65/53-65K nebo 20x torpédo VA-111 Škval) možnost nést až 24 námořních min Počet členů posádky: 31 mužů Vyrobená plavidla K-64 K-123 K-316 K-432 K-49 K-463 Subvarianty Projekt 705: označení vedoucího plavidla, reaktor OK-550 Projekt 705K: reaktor BM-40A, vylepšená konstrukce trupu pro zvýšení strukturální pevnosti Projekt 705D: návrh verze vyzbrojené dalekonosnými torpédy ráže 650 mm, nikdy nerealizováno Projekt 705D: návrh ponorky s balistickými střelami na základě Projektu 705, nikdy nerealizováno Obrázky
  2. RayPall

    RayPallův historický koutek

    Nějak ty články poslední dobou nestíhám - člověk se vrátí z práce, kde do počítače čučí osm hodin denně, a pak už mu nějak nezbývá mentální kapacita na psaní :/ Ale bojuji s tím a proto i dnes přináším článek! Tentokrát se podíváme pod vodu - a ačkoliv jsem konzervativní a zastávám názor, že loď má být na hladině, natož aby se potápěla dobrovolně, ponorkové námořnictvo za historii rovněž nešetřilo zajímavými designy. Dneska se proto podíváme na francouzský ponorkový křižník Surcouf - ano, skutečně šlo o křížence křižníku a ponorky! Kořeny ambiciózního francouzského projektu, ze kterého byl Surcouf zrozen, leží (stejně jako mnoho jiných projektů té doby) ve Washingtonské námořní dohodě podepsané v roce 1922. Ta kladla striktní limity na tonáž a výzbroj válečných lodí větších než křižník a výrazně proto omezovala vývoj těchto lodí. Námořní velmoci se ale samozřejmě snažily všemožně na smlouvu vyzrát bez toho, aby ji přímo porušily - a Francouzi nebyli výjimkou. Jak totiž francouzská admiralita správně pochopila, limity smlouvy se nevztahovaly na malé válečné lodě, tj. torpédoborce, fregaty či ponorky. Poslední jmenovaný druh plavidel se pak měl stát důležitou součástí strategie francouzského námořnictva pro zajištění bezpečnosti koloniálních i domácích výsostných vod. Byla proto posvěcena sériová výroba ponorek, v jejichž čele měla stát ponorka Surcouf, pojmenovaná po francouzském privatýrovi Robertu Surcoufovi. Kýl byl položen 1. července 1927, nemělo ale jít o běžnou ponorkou. Jako první na Surcoufu zaujaly jeho rozměry. Délka trupu činila 110 metrů při šířce 9 m a ponoru 7,25 m. Výtlak byl 3300 tun na hladině a až 4300 tun pod vodou. Pro srovnání - Typ VII, nejpočetnější německá ponorka 2. sv. války, měla výtlak 757 tun na hladině a 857 tun pod vodou při délce trupu 67 metrů a šířce 6 metrů. Surcouf se tak stal největší ponorkou na světě, kterýžto titul si udržela až do roku 1943 a příchodu japonské třídy I-400. Díky velkým rozměrům tak mohli konstruktéři do trupu zabudovat i nákladový prostor pro až 40 pasažérů a dok pro malý motorový člun o délce 4,5 m. Maximální bezpečná hloubka ponoru činila 80 metrů, za cenu poškození vnějšího trupu mohlo být dosaženo až 110 metrů. Destrukční hloubka (tj. hloubka, ve které trup ponorky imploduje vinou tlaku vody) pak byla vypočítána na 491 metrů. Ani u výzbroje nebyli konstruktéři troškaři. Surcouf nesla hned dvanáct torpédometů - osm ráže 550 mm a čtyři 400 mm. Nejnezvyklejším prvkem výzbroje ale byla masivní dělová věž, umístěná přímo před velitelskou věží. Speciálně odlehčená věž byla plně otočná a ve vodotěsném interiéru byla umístěna dvojice námořních děl 203mm/50 Modéle 1942 ráže 203 mm. Děla byla vybavena zásobníky na 14 ran pro rychlé dobíjení, celkově pak byla vezena zásoba 300 nábojů. Tato děla dokázala vypálit až tři rány za minutu a díky na stropě věže montovanému zaměřovači dosahovala dostřelu 11 km. Při užití periskopu ponorky coby zaměřovače bylo možné dostřel prodloužit až na 16 km, v palubním hangáru se pak nacházel jeden malý hydroplán Beson MB.411, který mohl řídit dělostřelbu ze vzduchu a prodloužit tak dostřel až na absolutní maximum 42 km. Na stropě hangáru, umístěném za velitelskou věží, byla umístěna protiletecká výzbroj - dvojice kanónů Modéle 1925 ráže 37 mm a čtveřice velkorážných kulometů Hotchkiss M1929 ráže 13,2 mm. Právě díky dělové věži byla Surcouf označována za "podvodní těžký křižník" (stejná děla totiž užívaly i těžké křižníky třídy Duquesne a Suffren), případně za "ponorkový křižník". Na podmínky ponorek šlo o nevídaně těžkou výzbroj - Surcouf by tak pod vodou připlula ke svému cíli, následně by se vynořila a zahájila palbu 203 mm děly. Logicky ale měl design i své nevýhody. Kvůli malé světlé výšce dálkoměrů činil dostřel bez asistence hydroplánu pouze uvedených 16 km. Od vydání rozkazů k útoku hlavní baterií až po první salvu pak muselo uběhnout téměř tři a půl minuty - a to pouze při palbě přímo vpřed. Při boční salvě by tato doba byla prodloužena o čas potřebný k natočení věže, reakční doba ponorky tak byla jen velmi pomalá. Při náklonu vyšším než 8° navíc nebylo možné věží otáčet, aby nedošlo k potopení hlavní děl pod hladinu. Úzký ponorkový trup nepředstavoval zrovna nejstabilnější střeleckou platformu a střelba z ponorky, kterou pohazovaly mořské vlny, proto musela probíhat pouze v předem stanovený moment, kdy musela obsluha děl "trefit" správný moment, kdy byla ponorka v rovné poloze. Aby toho nebylo málo, zásobníky umožňovaly rychle vypálit pouze 14 ran, poté musely být zdlouhavě dobíjeny z vnitřních skladů munice. Kvůli absenci vybavení pro noční střelbu pak byla Surcouf při nočních salvách prakticky slepá. I přes všechny neduhy byla Surcouf v roce 1929 spuštěna na vodu. Krátce na to byla podepsána Londýnská námořní dohoda, která uvalila limity tonáže a výzbroje i na ponorky. Francouzi si sice z iniciativy Georgese Leyguese, tehdejšího ministra námořnictva, vymohli pro Surcouf výjimku, žádná další obdobná ponorka ale již neměla být postavena. Surcouf se tak stala jedinou svého druhu. Do služby byla zařazena v dubnu 1934, kdy operovala ze svého domovského přístavu v Cherbourgu. Tam ji zastihl i počátek 2. sv. války. Francie během několika měsíců padla a Němci v květnu 1940 zaútočili i na Cherbourg. Surcouf zrovna procházela generální opravou po návratu z plavby k Antilám a Guinejskému zálivu a nebyla tak plavbyschopná. Ve snaze zabránit tomu, aby ponorka padla do rukou Němců, ale posádka dokázala alespoň částečně plavidlo zprovoznit. Surcouf mohla plout pouze na jeden motor, měla zaseknuté kormidlo a nebylo možné se s ní ponořit, dokázala se ale "dobelhat" až do britského Plymouthu. Hned 3. července ale britské námořnictvo spustilo operaci Catapult - útok na francouzské lodě ukotvené v přístavu Mers-el-Kébir (Francouzské Alžírsko). Šlo o reakci na francouzskou kapitulaci, po které se Britové obávali, že nově zformovaná vichystická vláda předá francouzskou flotilu Německu. Francouzským námořníkům byly nabídnuty tři možnosti - připojit se k Velké Británii, předat svá plavidla Britům, či doplout s loděmi do Indočíny a tam je odzbrojit. Jeden každý tento bod by ale byl porušením příměří s Německem a Francouzi tak dlouho váhali, až Britům nezbylo než zahájit palbu. Bitevní lodi HMS Valiant a HMS Resolution společně s bitevním křižníkem HMS Hood začaly Mers el-Kébir zasypávat střelami z bočních salv - francouzská bitevní loď Bretagne vyletěla do povětří po zásahu muničního skladu, dalších několik lodí bylo vážně poškozeno. Zahynulo na 1300 francouzských námořníků a dalších až 350 bylo raněno. Ve stejnou dobu se na francouzské lodě kotvící v britských a kanadských přístavech nalodili britští námořní pěšáci a vojáci a silou lodě obsadili. Překvapení a demoralizovaní Francouzi nekladli odpor - až na posádku Surcouf. Ta své plavidlo nechtěla opustit dobrovolně a propukla proto krátká přestřelka. Na britské straně padli dva námořní důstojníci a jeden námořník, který byl zastřelen lodním lékařem Surcoufu. Na francouzské straně byl zabit jeden mechanik. Britové nakonec zvítězili a posádka byla internována na pevnině. V Plymouthu byla ponorka opravena a v srpnu 1940 byla předána námořnictvu Svobodných Francouzů. Vzájemné vztahy mezi Brity a Francouzy ale zůstávaly napjaté a obě strany se navzájem obviňovaly ze špionáže ve prospěch Vichystické Francie. Na palubu proto musel být umístěn britský styčný důstojník a dvojice námořníků. Ponorka pak sloužila jako doprovod transatlantických konvojů, kdy operovala z kanadského Halifaxu (Nové Skotsko, Kanada). V dubnu 1941 byla Surcouf poškozena německým letounem, mezi červencem a zářím 1941 pak procházela rozsáhlým refitem v americkém Portsmouthu. Do Halifaxu se vrátila v listopadu. V prosinci 1941 se následně Surcouf společně s trojicí francouzských korvet účastnila obsazení ostrovů Saint-Pierre a Miquelon (cca 10 km od Newfoundlandu), toho času pod kontrolou Vichystů. Ostrovy byly obsazeny bez odporu. V únoru 1942 byla Surcouf odeslána do Pacifiku - konkrétně měla plout do Austrálie přes Tahiti. 2. února 1942 ponorka opustila Halifax a po doplnění zásob na Bermudách zamířila 12. února k Panamskému průplavu. V noci z 18. na 19. února ale ponorka i s celou posádkou 130 mužů zmizela beze stopy v oblasti zhruba 130 km severně od panamského pobřeží. Po marném pátrání pak byla ztráta ponorky v dubnu 1942 oficiálně oznámena. Američané i Francouzi zahájili na sobě nezávislá vyšetřování. Američané se opírali o zprávu americké nákladní lodi Thompson Lykes, která při plavbě z kubánského Guantanama ohlásila noční kolizi s částečně ponořeným objektem. Posádka vypověděla, že z vody bylo slyšet volání o pomoc v angličtině, Thompson Lykes ale pokračoval v plavbě z obav, že došlo ke srážce s německou ponorkou. Francouzi oproti tomu poukazovali na mezery v americké verzi - posádka nákladní lodi popisovala kolizi s o mnoho menším plavidlem, poškození lodi bylo příliš lehké než kdyby se srazila s masivním trupem Surcoufu, a v daném sektoru nebyla hlášena žádná ztráta německé ponorky. Francouzští vyšetřovatelé nabídli vlastní verzi, podle které byla Surcouf omylem napadena a potopena hydroplánem PBY Catalina. Posádka letounu měla útočit v domnění, že cílem je japonská či německá ponorka. Vyšetřování ale bylo vedeno jen velmi laxně a nepodařilo se dojít k žádným nezpochybnitelným závěrům. Posléze se objevila i třetí verze, podle které byla Surcouf potopena americkými ponorkami USS Mackerel a USS Marlin, když doplňovala palivo německé ponorce. To by implikovalo, že posádka Surcoufu přeběhla na stranu Osy. Ačkoliv ale byla ponorka Mackerel skutečně v oblasti napadena německou ponorkou, nikdy se nepodařilo prokázat, že šlo o Surcouf. Zatím nejuvěřitelnější verze proto pochází od historika Jamese Rusbridgera, který ve své knize Kdo potopil Surcouf? popisoval hlášení jedné z posádek americké 6. těžké bombardovací skupiny, která byla v únoru 1942 dislokována v Panamě. Podle hlášení jeden z bombardérů B-17 ráno 19. února 1942 potopil nedaleko panamského pobřeží "velkou ponorku", a jelikož v dané oblasti nebyla hlášena ztráta žádné německé ponorky, mohlo jít právě o Surcouf. Ani zde ale neexistují nezvratné důkazy a osud Surcoufu, ve své době největší ponorky na světě, proto zůstane možná už navždy zahalen tajemstvím... Technicko-taktické údaje určení: ponorkový křižník rozměry výtlak (na hladině): 3300 t výtlak (pod vodou): 4373 t délka: 110 m šířka: 9 m ponor: 7,25 m pohonná soustava 2x dieselový motor Sulzer o celkovém výkonu 7600 koní (5700 kW), pohánějící dvojici lodních šroubů 2x elektromotor pro plavbu pod vodou o celkovém výkonu 3400 koní (2500 kW) výkony max. rychlost na hladině: 18,5 uzlu (34,3 km/h) max. rychlost pod hladinou: 10 uzlů (19 km/h) max. dosah 18 500 km (plavba na hladině rychlostí 10 uzlů (19 km/h) 130 km (plavba pod hladinou rychlostí 4,5 uzle (8,3 km/h) max. ponor 80 m (bezpečný) cca 491 m (destrukční hloubka) výzbroj primární: 2x námořní dělo Modéle 1924 ráže 203 mm v otočné uzavřené věži torpédová: 12x torpédomet (8x ráže 550 mm, 4x ráže 400 mm) střední protiletecká: 2x automatický kanón Modéle 1925 ráže 37 mm na stropě hangáru pro hydroplán lehká protiletecká: 4x kulomet Hotchkiss M1929 ráže 13,2 mm letouny: 1x hydroplán Besson MB.411 plavidla: 2x motorový člun ve vodotěsném doku posádka (standardní): 110 řadových námořníků + 8 důstojníků Obrázky
  3. RayPall

    RayPallův historický koutek

    Po delší odmlce tu dneska mám další specialitku - a tentokrát jde o celkem bohatý příběh. Představte si loď, která za 13 let své existence stihla prostřídat tři vlajky, třikrát prošla refitem a nakonec se účastnila poslední hladinové bitvy Kriegsmarine během 2. sv. války. Přesně tohle všechno původně jugoslávský torpédoborec Dubrovnik zažil. A vlastenecká třešnička na dortu - ve svém původním stavu byla veškerá jeho výzbroj československé výroby Po rozpadu Rakouska-Uherska vzniklo kromě jiných států i tzv Království Srbů, Chorvatů a Slovinců (KSCS), které bylo následně přejmenováno na Jugoslávské království. Tento nový stát po konci 1. sv. války zdědil velkou část bývalého c. k. námořnictvy – císařství tak učinilo proto, aby lodě nepadly do rukou Spojencům. Itálie ale s tímto rozhodnutím nesouhlasila a jejím zástupcům se podařilo přesvědčit zástupce Francie a Velké Británie, aby bylo rozhodnutí zrušeno. Výsledkem tak bylo, že rakousko-uherské loďstvo bylo rozděleno mezi vítězné mocnosti a Jugoslávcům bylo ponecháno toliko dvanáct torpédových člunů. Nové království tak muselo své námořní síly budovat téměř doslova z ničeho. Inspirací pro vývoj moderních jugoslávských plavidel se stal francouzský vývoj nových typů torpédoborců – konkrétně šlo o „těžké torpédoborce“ torpilleurs d'escadre a ještě větší contre-torpilleurs, pro které se vžil anglický název flotilla leaders (doslova tedy „vedoucí lodě flotily“). Francouzské flotilla leadery byly vyzbrojeny až pěticí děl ráže 130 či 138 mm a měly operovat jako vlajkové lodě menších flotil torpédoborců o počtu dvou a více plavidel. Dohromady pak měly tyto jednotky čelit primárně italským lehkým křižníkům třídy Condotierri, které nesly osm děl ráže 152 mm a vyznačovaly se vysokou rychlostí, zároveň ale i takřka neexistující pancéřovou ochranou. Stejný směr vývoje zvolila i Velká Británie, kdy můžeme za typického představitele flotilla leaderu označit třídu Shakespeare z roku 1917 o výtlaku 1480 tun, která byla vyzbrojena pěti děly ráže 120 mm a dvojicí trojhlavňových torpédometů. Jugoslávské námořnictvo tento vývoj bedlivě sledovalo a nakonec se rozhodlo tento trend rovněž následovat. Kvůli chybějícím zkušenostem se stavbou takových lodí se ale museli Jugoslávci po výrobci porozhlédnout za hranicemi. První volbou byla Francie – francouzské loděnice ale byly koncem 20. let plně vytížené stavbou lodí pro domácí námořní síly a na stavbu exportních plavidel jim jednoduše nezbývaly kapacity. Velká Británie se ale nabízela coby vhodná alternativa. Během 20. a 30. let několik britských loděnic stavělo či navrhovalo obdobná plavidla pro Španělsko, Argentinu, Rumunsko, Polsko a Nizozemsko a nejznámější z nich, společnost Yarrow & Co Ltd., měla v daném období dostatek volných kapacit. Britové navíc souhlasili s tím, že do designu dle jugoslávského požadavku zabudují výzbroj československé výroby – lišili se tak od Francouzů, kteří trvali na výzbroji vlastní provenience. Třetím a možná nejdůležitějším důvodem pak bylo to, že firma Yarrow plánovala odkoupit zkrachovalé loděnice v Kraljevici a zahájit stavbu lodí a komponent přímo v Jugoslávii. Stalo se tak v roce 1930 a poté, co francouzská firma Ateliers et Chantiers de la Loire o rok později odkoupila loděnici ve Splitu, došlo ke zformování nového konsorcia s názvem Jadranska brodogradilista d.d. („Jadranské loděnice s. r. o.“). První návrhy nového jugoslávského torpédoborce byly přímo odvozené od třídy Shakespeare a zahrnovaly pětici děl ráže 120 mm. Později byla ve snaze vyrovnat se italským torpédoborcům tříd Leone a Navigatori výzbroj pozměněna na pětici 140 mm děl, kvůli obavám z problémů se stabilitou ale byl počet děl později snížen na čtyři odstraněním věže, která se měla nacházet ve středu trupu mezi torpédomety. Do uvolněného prostoru bylo zvažováno umístění katapultu pro hydroplán, nakonec ale byl prostor zaplněn duální lafetou pro těžké protiletecké kanóny. Co se dosahu týče, jugoslávské námořnictvo kladlo důraz na dosah a s úmyslem umožnit plavidlu dosáhnout francouzských námořních základen v severní Africe, případně britských přístavů v Alexandrii či na Maltě. Pro tento účel byl požadován dosah 7000 námořních mil – šlo o věru ambiciózní požadavek vzhledem k tomu, že např. japonské křižníky operující v Pacifiku měly dosah okolo 4000 námořních mil, zatímco britské křižníky určené pro zámořské plavby svým dosahem nepřesahovaly 6000 námořních mil. V roce 1929 pak byl jugoslávskou vládou podepsán kontrakt na stavbu prvního plavidla, pojmenovaného Dubrovnik, kýl pak byl položen 10. června 1930. V říjnu následujícího roku pak byl torpédoborec spuštěn na vodu. Ve svém konečném návrhu měl mít Dubrovnik standardní výtlak 1910 tun při délce 113,2 m, šířce 10,67 m a ponoru až 4,1 m. Na první pohled loď nezapřela svůj britský původ – můstek měl pro britské torpédoborce typický „krabicovitý“ tvar a dlouhá příďová nástavba v kombinaci s „nožovitou“ ostrou přídí byla velmi podobná pozdějším torpédoborcům třídy Tribal. Pro usnadnění kladení min pak byla záď zaoblena. Pohonná soustava se sestávala z dvojice převodovaných parních turbín Parsons, které byly umístěny v samostatných strojních oddílech a poháněly dvojici hnacích hřídelí. Páru do nich dodávala trojice palivových vodotrubých kotlů Yarrow, umístěných samostatně ve trojici kotelen. Celkový maximální instalovaný výkon na hřídelích činil 48 000 koňských sil (36 000 kW), se kterým loď dosahovala maximální rychlosti 37 uzlů (69 km/h). Během zkoušek v roce 1934 ale loď dosáhla za ideálních podmínek rychlosti dokonce až 74,6 km/h). Vedle hlavních turbín pak byla instalována i menší parní turbína Curtis o výkonu 900 koní (670 kW), která byla užívána při plavbě cestovní rychlostí 15 uzlů (28 km/h) a se kterou Dubrovnik dosahoval požadovaného dosahu 7000 námořních mil (13 000 km). Pro pohonnou soustavu bylo celkem neseno 470 tun paliva. Charakteristickým znakem byla dělostřelecká výzbroj československé výroby. Primární výzbroj tvořila čtveřice námořních děl Škoda 14 cm/56, umístěná v samostatných věžích (dvě na přídi, dvě na zádi). Tyto zbraně československé výroby vystřelovaly 39,8 kg vážící projektily při úsťové rychlosti 880 m/s a dostřelu až 23 400 m, rychlost střelby činila 5-8 ran za minutu. Těžkou protileteckou výzbroj představovala dvojice 8,35 cm kanónů vz. 22 na duální lafetě ve středu trupu o dostřelu až 11 300 metrů a rychlosti střelby až 12 ran za minutu. Pro střední výšky pak loď nesla šest poloautomatických kanónů ráže 4 cm, uspořádaných ve dvou duálních lafetách a dvou samostatných lafetách. Ty byly doplněny dvojicí velkorážných kulometů ZB vz. 60 ráže 15 mm. Torpédovou výzbroj tvořily dva trojhlavňové 533 mm torpédomety typu Brotherhood ve středu trupu, vedle torpéd pak Dubrovnik nesl deset hlubinných náloží, které mohly být shazovány buď z dvojice kolejniček na zádi lodi, případně vystřelovány ze dvou vrhačů. Alternativně mohlo být neseno až 40 námořních min. Standardní posádka byla tvořena 220 řadovými námořníky a dvacítkou důstojníků. Dubrovnik byl oficiálně dokončen v roce 1932, kdy byla instalována primární výzbroj. Následně „po vlastní ose“ doplul do Kotorského zálivu v jižním Jadranu, kde obdržel těžké kulomety vz. 60 a v květnu 1932 byl oficiálně zařazen do služby. Původně měla být postavena ještě dvojice identických plavidel, důsledky Velké hospodářské krize ale jejich stavbě zabránili a nakonec tak zůstalo pouze u Dubrovniku. Toho jeho první plavba ve službě zavedla v září 1933 skrze Bospor a Dardanely do Constanty, kde se na palubu nalodil král Aleksandr i se svou chotí, královnou Marií. 9. října pak královský pár připlul do Marseille na státní návštěvu – ještě ten den ale král zemřel rukou bulharského atentátníka a Dubrovniku pak připadla smutná povinnost tělo mrtvého monarchy dopravit zpět do vlasti. Po vypuknutí 2. sv. války vyhlásila Jugoslávie, vedená regentem princem Pavlem, neutralitu. Jugoslávie ale byla okolnostmi přinucena v březnu 1941 podepsat Tripartitní pakt. O měsíc později, 6. dubna 1941, pak německá armáda zahájila invazi a o třináct dní později Jugoslávie kapitulovala. Ve stejný den se Dubrovniku, kotvícího v Kotorském zálivu, zmocnili Italové. Ti s ním následně coby trofejní lodí odpluli do Tarentu, kde následně loď, nově nesoucí jméno Premuda, prošla refitem dle italských požadavků. Zadní část nástavby a nouzový můstek byly odstraněny a nahrazeny plošinou pro protiletecké kanóny, došlo ke zkrácení komínů a hlavního stěžně a na můstek byl umístěn nový systém řízení střelby. Dvojice 8,35 cm kanónů vz. 22 byla nahrazena jednou houfnicí 120 mm/L15 pro vystřelování světlic, místo které byly později instalovány dva automatické kanóny Breda 37/54 ráže 37 mm. Šestice 4 cm kanónů pak byla vyměněna za šestici automatických protileteckých kanónů Breda Model 35 ráže 20 mm v samostatných lafetách. V italské službě byla rovněž redukována posádka – nově se na lodi plavilo 191 řadových námořníků a 13 důstojníků. Do služby byla Premuda uvedena v únoru 1942 a její první misí byla záchrana britských zajatců z lodi SS Ariosto, která byla potopena při plavbě na Sicílii. V červnu stejného roku pak byla Premuda začleněna do 7. eskadry křižníků, kde operovala společně s lehkými křižníky Eugenio di Savoia a Raimondo Montecuccoli a torpédoborci Ascari, Oriani, Malocello a Vivaldi. Tato eskadra se mezi 12. a 16. červnem následně účastnila masivní námořní operace, mající s cílem zničit britský konvoj směřující v rámci operace Harpoon k Maltě . Konkrétně 7. eskadra křižníků zaútočila za úsvitu 15. června na obchodní lodě konvoje. Při následné námořní přestřelce byly z boje vyřazeny britské eskortní torpédoborce HMS Bedouin a HMS Partridge, torpédoborce Vivaldi a Malocello pak zasáhly jednu z obchodních lodí. Na italské straně byl britskou palbou zasažen Vivaldi, na jehož palubě vypukl mohutný požár. Loď byla zachráněna, Premuda ale musela poškozený torpédoborec společně s Malocellem vzít do vleku a ustoupit. Operace jako taková ale byla úspěšná – potopeny byly dva torpédoborce a 4 obchodní lodě, dalších 7 plavidel bylo poškozeno. Zahynulo přes 100 spojeneckých námořníků. Italové ale z akce také nevyšli lacino – těžký křižník Trento byl cestou ke konvoji nejprve vážně poškozen náletem britského stíhacího bombardéru a pár hodin poté byl torpédován a potopen britskou ponorkou HMS Umbra při ztrátě 549 mužů. Mezi lednem a březnem 1942 Premuda několikrát převážela německé vojáky do Tunisu. 17. července pak během plavby v Ligurském moři došlo k vážné poruše pohonného ústrojí a Premuda musela být odtažena do Janova ke generální opravě silně opotřebených turbín a kotlů. Během oprav také padlo rozhodnutí provést rozsáhlejší refit, kdy měl být torpédoborec přebudován do podoby podobné italským torpédoborcům třídy Navigatori. Plánováno bylo rozšíření trupu pro zvýšení stability, kvůli akutnímu nedostatku munice pro 14cm škodovácká děla pak měla být hlavní výzbroj vyměněna za čtveřici italských děl 135/45 OTO 1937 ráže 135 mm. Mělo také dojít k odstranění zadního torpédometu a jeho nahrazení dalšími protileteckými kanóny ráže 20 a 37 mm. Přestavba ale nebyla dokončena – 3. září 1943 Itálie kapitulovala do rukou Spojenců, o pět dní později pak byla nedokončená Premuda kotvící v Janově ukořistěna Němci. Válečná kariéra Premudy v italském námořnictvu tak skončila, mohla se ale honosit titulem nejefektivnější kořistní lodi v italských řadách. Výměna výzbroje nestačila být dokončena, Němci se proto rozhodli přestavbu dokončit dle vlastních požadavků. Dle původního plánu měla být loď vybavena přehledovým radarem Freya, dělostřeleckým radarem Würzburg a systémem řízení palby FuMO 21. Takto vybavený torpédoborec měl sloužit jako plavidlo včasného varování pro navádění nočních stíhaček. Tyto plány ale byly brzo opuštěny, neboť Kriegsmarine postrádala dostatek torpédoborců a torpédových člunů pro službu ve Středomoří. Premuda proto byla přejmenována na TA32 („Torpedoboot Ausland“, doslova „Zahraniční torpédový člun“). Loď obdržela radar Seetakt, její primární výzbroj byla upravena na čtveřici německých námořních děl 10,5 cm SK L/45, především ale došlo k masivnímu posílení protiletecké výzbroje – TA32 postupně obdržel osm automatických kanónů ráže 37 mm ve čtyřech duálních a dvou jednotlivých lafetách, doplněných šestatřiceti kanóny ráže 20 mm v sedmi čtyřhlavňových a čtyřech dvouhlavňových lafetách. Posádka pak byla opětovně zvětšena na celkový počet 220 mužů. Velení lodi se ujal Kapitänleutnant Emil Kopka, pod jehož velením sloužil TA32 v rámci 10. flotily torpédových člunů, operující z Janova. Zde loď ostřelovala spojenecké pozice podél italského pobřeží, kladla miny či prováděla průzkumné platby. Jediný významnější incident se udál 2. října 1944, kdy se TA32 společně s dvojicí torpédových člunů TA24 a TA29 dostal do krátké přestřelky s americkým torpédoborcem USS Gleaves nedaleko San Rema. Ani jedna strana svého soupeře nezasáhla a německá plavidla se spořádaně stáhnula zpět do Janova. Poslední válečná akce TA32 nastala v noci ze 17. na 18. března 1945. V té době z celé 10. flotily torpédových člunů zbýval pouze TA32 a dvojice výše zmíněných člunů TA24 a TA29 – šlo o dvojici ex-italských torpédových člunů třídy Ariete, které ale reálně svým výtlakem 757 tun a výzbrojí dvojice 100 mm děl odpovídaly spíše malým torpédoborcům. Pod velením Korvettenkapitäna Franze Burkarta vyrazila tato trojice plavidel do prostoru severovýchodně od Korsiky, kde měla položit námořní miny. Po úspěšném položení min ale byla plavidla zachycena pozemním radarem v Livornu, jehož obsluha upozornila čtveřici spojeneckých torpédoborců hlídkujících v oblasti – šlo o dva francouzské torpédoborce Basque a Tempete a dvojici britských torpédoborců, HMS Lookout a HMS Meteor. Francouzské torpédoborce se oddělily ve snaze zahradit Němcům cestu ke spojeneckému konvoji, toho času proplouvajícímu okolo mysu Corse, britská plavidla pak navázala kontakt a zamířila přímo k Němcům. Navracející se německá plavidla byla Brity napadena v brzkých ranních hodinách 18. března, kdy se k formaci náhle čelně plnou rychlostí přiřítil Lookout a na vzdálenost 4,5 km zahájil vysoce přesnou, radarem řízenou palbu ze svých 120 mm děl, po čemž vypustil salvu torpéd. Němci byli zcela zaskočeni a čluny TA29 a TA24 byly v prvních minutách několikrát zasaženy. TA32 stačil vypálit několik nepřesných salv a provést neúspěšný torpédový útok, pak ale utrpěl zásah na zádi, který vyřadil kormidlo a donutil loď kroužit ve velkých kruzích. Jak se ale ukázalo, šlo o štěstí v neštěstí – kroužící TA32 se totiž ztratil Britům z radarů a ti tak soustředili pozornost na dvojici torpédových člunů. Ty neměly proti výborně vyzbrojeným torpédoborcům šanci – TA29 byl doslova rozstřílen na kusy děly a kanóny Lookoutu, kdy britská loď téměř hodinu kroužila okolo své fakticky bezbranné kořisti a na vzdálenost sotva 1800 metrů pálila ze všech hlavní. Do oblasti dorazivší Meteor pak zaútočil na TA24 a po jednom zásahu vypustil salvu torpéd. Jedno z nich zasáhlo a TA24 vyletěl do povětří při ztrátě 30 mužů. Posádka TA29, ze kterého zůstala hořící hromada šrotu, měla větší štěstí – zahynulo „pouze“ 20 mužů. Britské torpédoborce následně z vody vylovily 244 trosečníků včetně Korvettenkapitäna Burkarta. Jediný odpor, na který se německé čluny vzmohly, byla dávka z 20 mm kanónů vypálená TA29, která zasáhla uskladněné dýmovnice na palubě Lookoutu a způsobila menší požár. Ten ale byl rychle uhašen a způsobené poškození bylo zanedbatelné. Jednostranné střetnutí, nazvané později Bitva v Ligurském moři, tak skončilo. Šlo o vůbec poslední větší hladinovou akci Kriegsmarine během 2. sv. války – ironií osudu nebylo ani jedno plavidlo původem německé. Pro Brity šlo o poslední hladinové střetnutí na západní frontě, obecně vzato pak i o poslední větší hladinovou bitvu ve Středozemí. Posádce TA32 se podařilo kormidlo opět zprovoznit a dopravit loď zpět do Janova. Do akce se již torpédoborec nevrátil, a když se pak 25. dubna 1945 Němci z Janova stahovali, byl TA32 potopen vlastní posádkou. Tak skončila bohatá a barvitá kariéra Dubrovniku, který během své služby vystřídal vlajky hned tří států. Jeho vrak byl následně v roce 1950 vyzvednut a sešrotován. Technicko-taktické údaje (platné pro původní design) Druh lodi: torpédoborec/flotilla leader rozměry a váha výtlak: 1910 tun (standardní) délka trupu: 113,2 m šířka trupu: 10,67 m ponor: 3,58 m pohonná soustava: 3x palivový vodotrubý kotel Yarrow, dodávající páru do dvou parních turbín Parsons o celkovém výkonu 48 000 koňských sil (36 000 kW) 1x parní turbína Curtiss o výkonu 900 koní (670 kW) pro plavbu cestovní rychlostí max. rychlost konstrukční maximální: 37 uzlů (69 km/h) absolutní maximální: 40,3 uzlu (74,6 km/h) cestovní: 15 uzlů (28 km/h) výzbroj: 4x námořní dělo Škoda 14 cm/56 ráže 140 mm 2x protiletecký kanón 8,35 cm PL vz. 22 ráže 83,5 mm 6x protiletecký kanón 4cm Škoda Z ráže 40 mm 2x kulomet ZB vz. 60 ráže 15 mm 6x torpédomet Brotherhood ráže 533 mm 2x vrhač hlubinných náloží 2x kolejničky pro vypouštění hlubinných náloží 40x námořní mina pancéřová ochrana: žádná posádka standardní: 240 (20 důstojníků + 220 řadových námořníků) Obrázky
  4. RayPall

    RayPallův historický koutek

    Dneska (a po kratší pauze) něco ze země neomezených možností - Sovětského svazu. A také něco, co se dle mého názoru velmi pravděpodobně objeví ve hře. Bitevní loď třídy Sovětskij Sojuz byla megalomanským projektem dělaným tak nějak typicky po sovětsku - na papíře kolos srovnatelný s Jamatem či Montanou, v reálu problémy a nedodělky od A až po Z. V polovině 30. let sovětské námořnictvo nemělo ve výzbroji žádné moderní bitevní lodě - nejmodernější třídou byly staré dreadnoughty Imperatrica Marija z období 1. sv. války. Následník této třídy, Imperator Nikolaj I., nebyl nikdy dokončen a po Velké říjnové revoluci nebyla stavba velkých válečných lodí prioritou. V roce 1935 ale Sověti získali informace o tom, že nacistické Německo zahájilo stavbu moderních bitevních lodí (podle všeho se jednalo o bitevní křižníky třídy Scharnhorst a bitevní lodě třídy Bismarck). Vyvstala proto potřeba plavidel, která by byla schopna se případným německým oponentům vyrovnat. Ke konci 30. let proto sovětští vyslanci vedli jednání o prodeji plánů, případně celých plavidel. Italská loďařská firma Ansaldo Sovětům nabídla design v mnohém připomínající bitevní lodě třídy Littorio, který byl vyzbrojen devíti děly ráže 406 mm při výtlaku 43 000 tun. Oproti tomu americká společnost Gibbs & Cox kromě konvenční bitevní lodi vytvořila trojici návrhů hybridní letadlové/bitevní lodě s vyvýšenou nástavbou použitelnou jako letová paluba pro až 30 letadel. Po důkladném prozkoumání ale představitelé sovětského námořnictva došli k názoru, že ani jeden návrh nevyhovuje požadavkům. Nakonec tak padlo rozhodnutí o tom, že Sovětský svaz postaví moderní bitevní loď vlastní výroby. První návrh, předložený v únoru 1936, zahrnoval výzbroj devíti děly ráže 460 mm a rychlost až 36 uzlů (41 km/h) při výtlaku 55 000 tun). Tento návrh byl ale zavrhnut jako příliš masivní a o pár měsíců později byla proto ráže děl z iniciativy admirála Vladimira Orlova (tehdejšího vrchního velitele sovětského námořnictva) zmenšena na 406 mm a výtlak redukován na 45 000 tun. Jen o rok později pak SSSR přistoupil na podmínky Druhé washingtonské námořní dohody, která jako limit pro výtlak bitevních lodí udávala hodnotu 35 560 tun a design proto byl znovu přepracován (a to i přes to, že Sovětům byla povolena stavba lodí i nad stanovený výtlak v případě ohrožení Japonskem). Definitivní návrh, označený jako KB-4, nakonec zahrnoval výtlak 41 500 tun, devět děl ráže 406 mm, sekundární výzbroj dvanácti děl ráže 152 mm a pancéřovou ochranu s maximální tloušťkou 380 mm. Ani poté se ale design nepodařilo schválit. Konstruktéři z kanceláře KB-4 při Baltických loděnicích se neustále snažili vymoci si zvětšení návrhu v obavách, že ve stávající podobě nebude postačovat požadavkům. Výtlak tak postupně narůstal, až byl v červenci samotným Stalinem schválen návrh lodi o výtlaku 56 000 tun - to ale znamenalo, že práce na návrhu musely začít prakticky od začátku. Navíc se tak stalo v době, kdy byly v plném proudu stalinské čistky. Když proto návrháři nedokázali návrh dokončit do stanoveného data 15. října 1937, v paranoidní atmosféře strachu byl proto raději odevzdán návrh nedokončený - chyběl tak například návrh uspořádání pohonné soustavy či rozmístění sekundárních a protileteckých děl. Tvar trupu a pancéřový profil následně prošly intenzivními testy na zmenšených replikách. Při testech se například zjistilo, že dvojvrstvá pancéřová paluba, sestávající se z dvou desek o tloušťce 50 a 40 mm nedokázala odolat zásahu 500 kg leteckou pumou, která obě vrstvy bez problémů probila - to mělo za následek přidání třetí protistřepinové vrstvy pancéřování. Původní protitorpédová ochrana typu Pugliese (tj. dutý představný válec naplněný tekutinou podél obou boků lodi) se navíc ukázala být jako méně účinná než tradiční torpédový pás sestávající se z více lehce pancéřovaných představných přepážek, již ale nebyl čas na přepracování. Testy plavbyschopnosti trupu pak ukázaly problémy s vyvážením, které si vynutily přemístění katapultu a jeřábu pro hydroplány ze středu trupu na záď. Po sérii dalších změn v rozmístění výzbroje a dalších vlastnostech tak byl návrh definitivně schválen až v roce 1938 s tím, že kýl prvního plavidla nové třídy, nazvané Sovětskij Sojuz (Projekt 23), měl být položen v polovině 15. července 1938. Ani po zahájení stavby ale byly prováděny větší či menší modifikace. Ve své definitivní podobě měl být Sovětskij Sojuz skutečným kolosem. Plánovaný byl bojový výtlak 65 150 tun, pozdější odhady hovořily až o 67 000 tunách. Trup měl být 269,4 m dlouhý při maximální šířce 38,9 m - větší šířka byla způsobena hlavně protitorpédovou obšívkou a v poměru k délce trupu tak vznikl poměrně "zavalitý" trup zvyšující hydrodynamický odpor. Loď by se tak rozměry i výtlakem ocitla na stejné úrovni jako japonská třída Jamato. Japonský bitevník by pak Sovětskij Sojuz dokonce lehce překonával v poměru hmotnosti pancéřování k hmotnosti celé lodi - pancíř představoval 23 306 tun z celkové hmotnosti. Oproti tradičnímu rozvržení, kdy je nejsilnější pancíř ve středu pancéřového pásu a směrem k přídi a zádi se zužuje, ale Sověti použili opačný přístup. Pancíř okolo skladů munice pro přední dělové věže proto měl tloušťku 420 mm a směrem ke středu trupu se zužoval až na 375 mm silné plátování chránící strojní oddíly. Zadní sklad munice byl chráněn 380 mm pancéřováním. Toto rozvržení pancíře mělo činit loď imunní vůči střelám do ráže 406 mm, dopadajícím horizontálně pod úhlem 35 - 50° od podélné osy lodi. Před barbetami byl pancéřový pás 220 mm silný a byl zakončen 285 mm přepážkou zkosenou pod úhlem 30°, která chránila citadelu lodi seshora. Mezi touto přepážkou a špicí lodi pak byl umístěn 20 mm protistřepinový pás. Zepředu byla citadela chráněna 230 mm přepážkou, zezadu přepážkou o tloušťce 180 mm. Zadní věž pak byla od boků lodi oddělena 265 mm horizontální přepážkou. Pancéřová paluba dosahovala tloušťky 155 mm nad citadelou a byla doplněna 50 mm protistřepinovou přepážkou, na přídi činila tloušťka paluby 25 mm. Čela dělových věží měla tloušťku 495 mm s boky a stropem silnými 230 mm, uvnitř pak byly závěry jednotlivých děl odděleny 60 mm silnými pancéřovými přepážkami. Barbety byly silné 425 mm, sekundární věže byly chráněny 100 mm silným plátováním. Stěny přední kormidelny byly silné 425 m, záďová kormidelna byla chráněna "pouze" 220 mm pancíře. Protitorpédová ochrana se sestávala z 11 -14 mm silného vnějšího plátování a polokulové 35 mm hlavní protitorpédové přepážky, za kterou se nacházel 7 mm silný dutý válec o průměru 315 cm. Ten měl být v boji naplněn vodou či palivem. Tato úroveň ochrany byla papírově vynikající. Během zkoušek se ale zjistilo, že sovětské ocelárny nejsou schopné vyrobit pláty cementovaného pancíře o větší tloušťce než 230 mm. Na všech místech, kde měl být pancéřový pás silnější než 200 mm proto muselo být použito klasické tvrzené pancéřování. Ocelárny se pokusily horší vlastnosti tvrzeného pancíře kompenzovat zvýšením jejich tvrdosti, výsledná pancéřová ocel ale byla nepřijatelně křehká a velké množství vzorků neprošlo testy. Ve výsledku by proto Sovětskij Sojuz měl i přes srovnatelné papírové hodnoty výrazně horší úroveň balistické ochrany než prakticky jakákoliv jiná moderní bitevní loď. Co se výzbroje týče, hlavní baterie měla být tvořena devíti děly B-37 ráže 406 mm, umístěnými ve trojici trojhlavňových věží konvenčního uspořádání. Dělo B-37 bylo vyráběno v moskevské továrně Bolševik a bylo založené primárně na italských technologiích. Zbraň měla hlaveň o délce 50 ráží a vystřelovala 1108 kg vážící projektily při úsťové rychlosti 870 m/s. Maximální dostřel činil 45 600 metrů při elevaci 45°, na vzdálenost 13 600 metrů pak byly protipancéřové projektily schopné překonat horizontální pancíř do tloušťky 406 mm. Rychlost střelby se lišila dle elevace, nepřesáhla nicméně hodnotu 2,6 rány za minutu. Velkou nevýhodou ale byla poměrně krátká životnost hlavní nepřesahující 300 výstřelů. Jak pak ukázaly zkoušky, kvůli nízké kvalitě munice i hnací směsi bylo dělo B-37 poměrně nepřesné. Každá věž byla vybavena jedním 12 m stereoskopickým dálkoměrem DM-12, v praxi ale měla být střelba řízena především trojicí zaměřovačů KDP-8, z nichž každý byl vybaven dvojicí stereoskopických dálkoměrů a k vytváření palebného řešení využíval mechanický počítač CAS-0. Jeden dálkoměr měl v praxi sledovat vzdálenost k cíli, druhý měl sledovat vzdálenost dopadů střel. Sekundární výzbroj byla tvořena dvanácti děly B-38 ráže 152 mm, umístěnými v šesti duálních věžích (tři na každé straně nástavby). Tyto zbraně vystřelovaly 55 kg vážící projektily do vzdálenosti až 30 km, jejich střelba pak byla řízena čtveřicí zaměřovačů KDP-4T-II, Těžká protiletecká výzbroj byla tvořena dvanácti víceúčelovými děly B-34 ráže 100 mm Tyto zbraně o dostřelu 22,4 km proti hladinovým cílům a 9,8 km proti vzdušným cílům byly umístěny v šesti duálních věžích, tři po každé straně nástavby. Lehká protiletecká výzbroj pak byla tvořena celkem čtyřiceti kanóny 70-K ráže 37 mm, umístěnými v deseti čtyřhlavňových věžích. Každá z těchto věží byla plně uzavřena, zbraně pak byly užitelné do vzdálenosti 4 000 metrů. trojice stabilizovaných zaměřovačů SPN-300 pak udávala palebné řešení protileteckých rychlopalných kanónů. Pro průzkum a řízení střelby ze vzduchu měla loď nést čtveřici hydroplánů Berjev Be-4. Vzhledem k masivnosti lodě a profilu trupu bylo nutné použít vysoce výkonnou pohonnou soustavu. Původně se Sověti snažili zakoupit licenci k britským parním turbínám Cammel Laird, kvůli jejich vysoké ceně se ale nakonec spokojili s turbínami Brown Boveri. Byly objednány celkem čtyři turbíny, kdy tři měly pohánět vedoucí loď třídy a čtvrtá měla posloužit továrně v Charkově jako vzor pro licenční výrobu. Lodě třídy Sovětskij Sojuz měly být původně poháněny čtveřicí turbín, zde ale do vývoje opět zasáhl Stalin a vydal příkaz použít turbíny pouze tři. To sice umožnilo zmenšit strojní oddíly a zkrátit tak délku citadely, na druhou stranu by ale pohon takto masivního plavidla pouze třemi turbínami nevyhnutelně ústil v problémy s jejich přetížením. Páru pro turbíny mělo dodávat šest vodotrubných kotlů umístěných ve třech kotelnách po dvou, celkový výkon turbín pak činil 201 000 koňských sil. Levá a pravá turbína byly umístěny mezi skladištěm munice pro věž B a kotelnou č.1, středová turbína měla být instalována mezi kotelnami 2 a 3 - to by znamenalo, že hřídele levého a pravého šroubu by musely být vedeny pod kotly levé a pravé kotelny. Hřídele také měly být kvůli umístění turbín velmi dlouhé s délkou až 105 metrů. Pro manévrování se původně počítalo s velkým centrálním kormidlem a dvěma menšími kormidly po stranách, při zkouškách se ale ukázalo, že v případě zaseknutí středového kormidla by jeho vliv postranní kormidla nedokázala vykompenzovat. Středové kormidlo proto bylo později z návrhu odstraněno. Maximální rychlost lodi byla odhadována na 28 uzlů (52 km/h) s možností krátkodobého zrychlení na 29 uzlů (55 km/h). Maximálně mohla loď nést celkem 6440 metrických tun paliva, což mělo při rychlosti 14,5 uzle (27 km/h) dle odhadů vystačit na 7200 námořních mil plavby (14 220 km). Při plavbě plnou parou pak měl dosah činit 2305 námořních mil (4269 km). V srpnu 1938 byl schválen vskutku megalomanský plán na stavbu patnácti plavidel třídy s tím, že kýly osmi z nich měly být položeny během roku 1942 a u zbylých šesti se tak mělo stát do roku 1947. Kýl Sovětského Sojuzu, vedoucí lodi třídy, tak byl položen 15. července 1938 v loděnici č. 189 Ordžokinice v Leningradu, samotná konstrukce se ale rozběhla až v lednu 1939 po dobudování suchého doku, umístění jeřábů a finalizaci plánů. U druhé lodi, Sovětskaja Ukrajina, pak byl kýl položen 31. října stejného roku v loděnici č. 198 v Nikolajevu. Třetí kýl lodi Sovětskaja Bělorusija byl položen 21. prosince 1939 v loděnici č. 402 v Molotovsku, čtvrté plavidlo, Sovětskaja Rosija, se pak stavělo od 22. července 1940 tamtéž. Již o několik měsíců později ale Stalin vydal rozkaz o zastavení příprav na stavbu zbylých jedenácti lodí, sešrotování Sovětské Rosiji a soustředění se na dokončení prvních tří plavidel. Důvodem bylo přesunutí priorit ke stavbě menších plavidel, svou roli ale mohla hrát i snaha ušetřit více surovin a kapacit pro potřeby armády. Jak se ale ukázalo v následujících měsících, sovětský loďařský průmysl neměl kapacity ani zkušenosti na stavbu takto masivních plavidel - o to méně, pokud probíhala stavba tří kolosů současně. Největšími sovětskými plavidly byly do té doby křižníky třídy Kirov, ani u nich se ale nepodařilo vyhnout se početným problémům. Původně měly být všechny čtyři rozestavěné lodě budovány v loděnicích v Leningradu a Nikolajevu, tyto přístavy ale jednoduše neměly dostatečně rozsáhlé kapacity pro stavbu bitevních lodí. Nikolajevské dílny navíc neměly dostatečné vybavení pro instalaci dělových věží. Stavba Sovětské Rosiji a Sovětské Bělorusiji proto měla probíhat v Molotovsku, to ale vyžadovalo zdlouhavou a náročnou dopravu komponent z továren v Leningradu po Bělomořsko-baltickém kanále. I poté se problémy nepřestaly hromadit. Hnací hřídele musely být objednány z Německa a Nizozemska, neboť sovětské továrny byly plně vytíženy výrobou jiných komponent. Sovětské ocelárny nedokázaly vyrábět požadované množství pancéřových plátů, v roce 1939 proto bylo místo očekávaných 10 000 tun pancíře předáno sotva 1800 tun - více než polovina dodaných plátů pak navíc neprošla zkouškami. Prototyp kotle pro bitevní lodě byl dokončen teprve počátkem roku 1941, charkovskému závodu Turbogenerator se pak do června 1941 nepodařilo dokončit ani jednu turbínu dle dodaných vzorů. Všechny tyto faktory by proto posunuly spuštění lodí na vodu řadu let za původně plánovaný rámec let 1943 -1944. 22. června 1941 zahájila německá armáda Operaci Barbarossa - invazi do SSSR. Nejvíce v té době pokročila stavba Sovětského Sojuzu, který byl hotov zhruba z 21 %. 10. července 1941 ale byly kvůli zoufalé situaci po německém útoku všechny práce na lodích zastaveny. Sovětskij Sojuz byl během obléhání Leningradu částečně rozebrán pro získání surovin, rozestavěný trup byl také lehce poškozen německým ostřelováním. Po konci bojů i tak zbývalo cca 20 % hotové konstrukce a Stalin sám si přál vidět alespoň jednu bitevní loď v hotovém stavu. Loď ale začala být ve světle válečných událostí viděna jako zastaralá a v květnu 1948 nakonec padl rozkaz k jejímu sešrotování. Sovětskaja Ukrajina byla v srpnu 1941 ukořistěna německou armádou v situaci, kdy byla z cca 18 % dokončena. Němečtí vojáci z trupu během následujících let odmontovali téměř 100 metrů dlouhý úsek pro získání surovin na stavbu opevnění. Při evakuaci Nikolajevu v březnu 1944 pak Němci trup natolik vážně poškodili, že byl prohlášen za neopravitelný a během března 1947 byla kostra plavidla sešrotována. Konstrukce Sovětské Rosije pak byla dokončena sotva z 1 % a i tu čekal v roce 1947 šrot.. Práce na Sovětské Bělorusije pak byly zastaveny krátce po položení kýlu a později byl shromážděný materiál použit na stavbu plovoucí baterie pro obranu Leningradu. Technicko-taktické údaje druh lodi: bitevní loď rozměry a váha výtlak: 64 120 tun délka: 269,4 m šířka: 38,9 m ponor: 10,4 m pohonná soustava: 6x vodotrubný kotel dodávající páru trojici parních turbín Brown Boveri o celkovém výkonu 201 000 koní max. rychlost: 28 uzlů (52 km/h) dosah: 14 220 km při rychlosti 14,5 uzlu výzbroj primární: 9x námořní dělo B-37 ráže 406 mm ve třech trojhlavňových věžích sekundární: 12x námořní dělo B-38 ráže 152 mm v šesti duálních věžích těžká protiletecká: 12x víceúčelové dělo B-34 ráže 100 mm v šesti duálních věžích lehká protiletecká: 40x automatický kanón 70-K ráže 37 mm v deseti čtyřhlavňových instalacích pancéřová ochrana pancéřový pás: 180 - 420 mm pancéřová paluba: 25 - 155 mm čelo věží hlavní baterie: 495 mm boky a strop věží hlavní baterie: 230 mm barbety: 425 mm čelo sekundárních dělových věží: 100 mm boky sekundárních dělových věží: 65 mm barbety sekundárních věží: 100 mm čelo citadely: 230 mm záď citadely: 180 mm protitorpédový systém: až 365 mm celkové tloušťky přední kormidelna: 425 mm zadní kormidelna: 230 mm kapitánský můstek: 75 mm letadla: 4x hydroplán Berjev Be-4 seznam plavidel třídy Sovětskij Sojuz (nedokončeno, sešrotováno) Sovětskaja Ukrajina (nedokončeno, sešrotováno) Sovětskaja Bělorusija (nedokončeno, sešrotováno) Sovětskaja Rosija (nedokončeno, sešrotováno) dalších 11 plavidel (zůstalo ve fázi návrhu) Obrázky
  5. RayPall

    RayPallův historický koutek

    Dneska další specialitka - ve hře máme japonskou letadlovou loď Taihó a na tieru X nám trůní Hakuryu alias blueprintový následník Taihó. Jenomže ve skutečnosti existovala loď, která by dokázala to co Hakuryu a přitom existovala, jakkoliv byla její kariéra krátká - letadlová loď Šinano neboli třetí bitevní loď třídy Jamato, která ale byla přestavěna na letadlovou loď. Historie Historie Šinana se začala psát v roce 1939, kdy japonské císařské námořnictvo schválilo tzv. 4. námořní doplňující program. V rámci tohoto programu měly být kromě jiných plavidel postaveny i další dvě bitevní lodě třídy Jamato. V dané době se dokončovala samotná Jamato coby vedoucí loď třídy, jako druhá pak měla na vodu vyrazit sesterská loď Musaši. Kýl třetí lodi, pojmenované Šinano, byl následně položen 4. května 1940. Od svých sesterských lodí se měla Šinano mírně lišit – měla mít o cca 20 mm slabší pancíř a měla být vyzbrojena nejnovějšími protileteckými kanóny Typ 98 ráže 100 mm, které nabízely vyšší rychlost střelby a lepší balistické vlastnosti než starší 127 mm kanóny Typ 89 užité na Jamatu a Musaši. Stavba Šinana byla stejně jako u Jamata a Musaši držena co nejvíce v tajnosti a dodnes jde o jedinou velkou válečnou loď na světě, která nikdy nebyla vyfocena během své stavby. V prosinci 1941 ale byla stavba přerušena, neboť ve světle potopení britské bitevní lodi HMS Prince of Wales a bitevního křižníku HMS Repulse, které byly poslány ke dnu japonskými letadly, začali mnozí odpovědní představitelé pochybovat o užitečnosti masivních bitevních lodí. Námořnictvo navíc začalo požadovat co nejrychlejší vyklizení suchého doku, kde se Šinano stavěla a bylo rozhodnuto o tom, že loď bude vyslána z doku okamžitě po spuštění na vodu. Druhý zásah osudu přišel v červnu 1942, kdy japonské námořnictvo přišlo v bitvě o Midway o čtyři letadlové lodě a nutně potřebovalo ztráty zacelit. Šinano v té době byla zhruba ze 45 % dokončena – hotová byla hlavní paluba a dolní pancéřový pás, horní pancéřový pás byl hotov okolo muničních skladů a byly připraveny i barbety pro hlavní baterii. Japonská admiralita se ale rozhodla, že nedokončená bitevní loď bude přebudována na podpůrnou těžkou letadlovou loď. Její úlohou mělo být nést dostatek strojů, paliva a munice pro podporu ostatních letadlových lodí. Pancíř z bitevní lodi byl zachován a Šinano se tak měla stát jednou z nejlépe chráněných letadlových lodí v historii. Konverze trvala další dva roky, po kterých byla Šinano 8. října 1944 konečně spuštěna na vodu. Šlo o skutečný kolos o bojovém výtlaku 73 000 tun, délce 266 metrů a šířce 36,3 metru. Ve své době tak šlo o největší letadlovou loď na světě - tento status si Šinano udržela až do roku 1954, kdy byla na vodu spuštěna americká USS Forrestal. Standardní posádku tvořilo 2400 mužů a důstojníků, kapitánem byl jmenován Tošio Abe. Šlo o zkušeného velitele, který v minulosti velel eskadře torpédoborců a jeho vlajková loď, torpédoborec Kazagumo, během nešťastné bitvy o Midway asistovala při pokusu o záchranu hořící letadlové lodi Hírjú. Byl to později právě Abe, který vydal rozkaz k torpédování Hírjů a zasadil ji tak ránu z milosti. S Abem na můstku pak byla Šinano v 19. listopadu 1944 po dvoutýdenních zkouškách na moři a dokončovacích pracích v Jokosuce oficiálně uvedena do služby. Jak bylo výše řečeno, Šinano měla téměř polovinu konstrukce společnou s bitevními loděmi Jamato a Musaši. Pohonná soustava byla zachována, Šinano tak byla stejně jako její „nevlastní“ sestry poháněna čtveřicí parních turbín pohánějící čtveřici lodních šroubů. Pára byla dodávána dvanácti kotly Kampon, celkový výkon pohonné soustavy pak činil 150 000 koňských sil (110 000 kW). Hodnotu maximální rychlosti Šinana neznáme, neboť nestačily proběhnout rychlostní zkoušky, u Jamata a Musaši ale instalovaný výkon postačoval na maximální rychlost 27 uzlů (50 km/h). Interní zásoba 9047 metrických tun paliva pak postačovala na maximální dosah 10 000 námořních mil (19 000 km). Co se rozměrů týče, letová paluba Šinana byla 256 metrů dlouhá a 40 metrů široká s převisem na přídi i zádi. Na pravoboku byl umístěn rozměrný ostrov, hostící můstek, radarové vybavení, řízení letového provozu a velký hlavní komín, okolo kterého byl ostrov postaven. Aby pak ostrov nezabíral místo na letové palubě, byl umístěn na samostatném pontonu vyčnívajícím z pravého okraje paluby. Samotná paluba byla velmi podobná letadlové lodi Taihó a šlo teprve o druhou japonskou letadlovou loď, která měla 75 mm silnou pancéřovou palubu schopnou odolat bombám až do váhy 500 kg. Paluba byla vybavena patnácti zádržnými lany a třemi bariérami, které dokázaly zastavit letoun o váze do 7500 kg. Pět zádržných lan pak bylo umístěno blíže k přídi - díky tomu bylo na Šinanu možné v případě potřeby přistávat i proti směru plavby. Šinano disponovala 163 metrů dlouhou a 34 metrů širokou hangárovou palubou, která se směrem k zádi zužovala na 19,8 metru a měla výšku 5 metrů. Letouny pak byly na palubu či z paluby dopravovány dvojicí výtahů na každém konci paluby. Uvnitř lodi se nacházely obří cisterny schopné pojmout až 720 000 litrů leteckého paliva a z bezpečnostních důvodů byly na hangárové palubě instalovány masivní ventilátory, které měly v případě prasknutí nádrží hnát výbušné výpary ven z lodi. Co se vlastního palubního leteckého křídla týče, Šinano byla navržena pro nesení osmnáctky zbrusu nových námořních stíhaček Micubiši A7M Reppu – šlo o nástupce legendárních stíhaček Zero, který ale nakonec nikdy nepřekročil fázi prototypu. Kromě toho měla loď nést 18 bombardérů Aiči B7A Ryusei a šest průzkumných letounů Nakadžima C6N Saiun. Hangár ale byl navržen tak, že v případě potřeby se zde dalo uskladnit až 120 námořních letounů pro ostatní letadlové lodi či pro doplnění stavů pozemních základen na ostrovech. Horizontální pancéřová ochrana byla na letadlovou loď vynikající. Na úrovni čáry ponoru dosahoval pancíř tloušťky 160 mm a v místech, kde měla mít loď původně muniční sklady, bylo ponecháno několik úseků o tloušťce až 400 mm. Pod čarou ponoru pak byl umístěn 200 mm silný pancéřový pruh, který se směrem ke trojitému dnu lodi zužoval až na 75 mm. . Pod čarou ponoru byla umístěna rozměrná protitorpédová obšívka, podpíraná pancéřovou protistřepinovou přepážkou. Ta byla dodatečně podepřena sekundární vodotěsnou přepážkou. Vlastní pancéřovou ochranu měly i nádrže na letecké palivo, které byly navrženy tak, aby odolaly přímému zásahu protipancéřovými střelami do ráže 155 mm. Nádrže byly od zbytku lodi izolovány speciální bariérou, mezi kterou a samotnými nádržemi byla ponechána mezera. Ta ale byla během konstrukce zalita téměř 2 400 tunami betonu jako reakce na potopení lodě Taihó - u té se zmíněné mezery naplnily výbušnými výpary po proražení nádrží a později výrazně přispěly ke zkáze lodi. Svrchní pancíř strojovny a skladů munice byl 100 – 190 mm silný, hangárová paluba byla z boků nechráněna. Z plánu na přezbrojení kanóny Typ 98 ráže 100 mm nakonec sešlo, primární hlavňová výzbroj Šinana tak byla tvořena šestnácti protileteckými kanóny Typ 89 ráže 127 mm. Tyto kanóny dosahovaly dostřelu 9,4 km proti vzdušným cílům a až 14,7 km proti hladinovým cílům. Jejich praktická rychlost střelby byla okolo 8 ran za minutu, ačkoliv krátkodobě bylo možné zvýšit rychlost střelby až na 14 ran za minutu (ovšem za cenu naprostého vyčerpání nabíječů). Sekundární výzbroj tvořilo celkem 105 rychlopalných kanónů Typ 96 ráže 25 mm, umístěny v celkem 35 trojitých lafetách. Tyto zbraně měly efektivní dostřel 1,5 – 3 km, jejich rychlost střelby ale kolísala pouze mezi 110 – 120 ranami za minutu kvůli jejich malým patnáctiranným zásobníkům. Nezvyklou výzbrojí bylo dvanáct protileteckých raketometů o celkové kapacitě 28 raket ráže 120 mm. Ty byly umístěny na zádi po stranách letové paluby. Kvůli obavám z odhalení lodi americkými průzkumnými letouny měla Šinano vyplout z Jokosuky co nejdříve. Datum bylo admiralitou stanoveno na 28. listopadu 1944, kdy měla loď nabrat kurz k námořní základně v Kure. Kapitán Abe ale požádal o posunutí tohoto data, neboť loď ještě nebyla dokončena – v interiéru chyběla většina vodotěsných dveří a v přepážkách bylo ponecháno velké množství dosud nezacelených otvorů pro kabeláž a ventilační trubky. Rovněž také doposud nebyly dodány elektrické pumpy a požární systém lodi bez nich byl zcela nefunkční. Posádka tak měla pouze ruční pumpy, pro jejichž obsluhu ale nebyli námořníci zaškoleni. I přes všechny uvedené problémy ale byla Abeho žádost zamítnuta a loď tak 28. listopadu v 18:00 vyplula na moře s celkem 2175 muži na palubě. Kromě nich bylo na lodi i 300 přístavních dělníků a 40 civilistů, kteří prováděli montáž chybějících částí lodi. Právě kvůli dokončovacím pracím byly všechny již nainstalované vodotěsné přepážky otevřené, aby měli dělníci co nejsnazší přístup do útrob lodi. Otevřené byly i některé šachty vedoucí ke dnu lodi. Loď nenesla žádné letouny, na palubě ovšem bylo šest sebevražedných člunů typu Šinjó a na 50 raketových sebevražedných letounů MXY7 Ohka, které měly být dopraveny do Kure. Šinano rychlostí 20 uzlů (37 km/h) směřovala za doprovodu několika torpédoborců ke Kure. Cesta neměla zabrat více než 16 hodin, již necelé tři hodiny po vyplutí ale byla Šinano spatřena nezvaným hostem. Americká ponorka USS Archerfish, která se v oblasti „potulovala“ na své hlídce, zachytila obří letadlovou loď na radaru a vydala se směrem k ní. Radiodetekční vybavení Šinana radar americké ponorky zachytily a loď začala preventivně kličkovat, směr kličkování ale několikrát překřížil kurz ponorky a Archerfish se tak postupně mohla přiblížit. Ve 22:45 pak byla ponorka spatřena na hladině jedním z torpédoborců, kapitán Abe ale vydal rozkaz držet formaci – domníval se totiž, že americká ponorka není sama a že je pouze návnadou pro odlákání torpédoborců pryč od Šinana. Místo toho nařídil změnit kurz ve snaze ponorce ujet – Šinano totiž měla nad vynořenou Archerfish výhodu cca 4 km/h rychlosti. Sotva o 45 minut později ale loď musela zpomalit na sotva 23 km/h, aby se zabránilo přehřátí ložisek hnacích hřídelí. Ve 2:56 se pak Šinano otočila na jihozápad čelně směrem k americké ponorce, která mezitím manévrovala do útočné pozice a nabila torpéda. Kapitán ponorky, komandér Joseph F. Enright, vydal rozkaz nastavit torpéda na hloubku tří metrů, aby maximalizoval šanci na převrácení lodě. O několik minut později pak kapitán Abe učinil osudovou chybu – vydal rozkaz otočit loď na jih. Tím ale ale americké ponorce nabídl celý masivní bok lodi, pro ponorku ideální cíl. Ve 3:15 opustila torpédomety čtveřice torpéd, načež se ponorka potopila do hloubky 120 metrů, aby se vyhnula případným hlubinným náložím eskorty. V jednu chvíli přímo nad ponorkou proplul jeden z torpédoborců, Archerfish ale nebyla zachycena a úspěšně se vzdálila. Všechna čtyři torpéda zasáhla svůj cíl. První torpédo zasáhlo blíže k zádi - jeho exploze usmrtila velké množství členů posádky spících v ubikacích nad místem zásahu a způsobila zaplavení skladu chlazených potravin a jedné z prázdných nádrží na letecké palivo. Druhé torpédo zasáhlo místo, kde se vnější pravá hnací hřídel zanořovala do trupu – tento zásah způsobil zaplavení strojovny vnějších hřídelí. Třetí zásah zaplavil jednu z kotelen a usmrtil všechny námořníky, kteří tam v tu dobu měli službu, síla exploze navíc poškodila přepážky a voda začala proudit i do sousedních kotelen. Exploze čtvrtého torpéda pak způsobila zaplavení kompresorové místnosti, skladu protiletecké munice a jedné z opravárenských stanic. Došlo také k protržení jedné z olejových nádrží a loď začala táhnout olejovou stopu. Posádka v čele s kapitánem zpočátku věřila, že poškození není tak vážné a loď se nepotopí. Šlo ale jen o falešný pocit bezpečí a přecenění odolnosti plavidla. Jak totiž ukázaly poválečné analýzy vraku, přechod mezi pancéřovým pásem na čáře ponoru a protitorpédovou obšívkou pod čarou ponoru byl velmi nekvalitně zpracovaný a po dopadu čtyř torpéd popraskal. Vzhledem k otevřeným vodotěsným přepážkám pak voda zaplavovala trup daleko rychleji, než kdyby byly přepážky uzavřeny. Během několika minut se tak masivní letadlová loď naklonila o 10° na pravobok. Zaplavení vyvažovacích nádrží na levoboku nemělo žádný efekt a náklon se postupně zvýšil na 13°. Až tehdy kapitán Abe, který do té doby nechal držet kurs i rychlost, vydal příkaz ke změně kurzu směrem k mysu Šiono. Zde by bylo možné s lodí najet na mělčinu a zachránit ji před potopením, náklon se ale nadále zvyšoval a ve 03:30 dosahoval již 15°. Zaplavení dalších oddílů na levoboku snížilo náklon na 12°, do lodi ale stále proudily tisíce litrů vody. V 06:00 byly zaplaveny všechny pravé kotelny a náklon se zvýšil na 20°, o hodinu později se pak kvůli poklesu tlaky páry zastavily motory. V 08:00 byla nařízena evakuace všech strojních oddílů a kapitán Abe vydal příkaz, aby dva eskortních torpédoborce vzaly Šinano do vleku. Torpédoborce ale měly dohromady výtlak sotva 5000 tun a s masivní letadlovou lodí proto neměly sebemenší šanci pohnout. Po prasknutí jednoho z lan pak byl Abeho rozkaz zrušen. V 09:00 byly zaplaveny elektrické generátory a loď přišla o zdroj energie. Když pak byl v 10:18 konečně vydán rozkaz k opuštění lodi, náklon činil již 30° a rychle se zvětšoval. O sotva půl hodiny později se pak Šinano pomalu převrátila. Jak se kolos převracel, otevřené šachty palubních výtahů nasály velké množství námořníků, kteří naskákali do vody a snažili se odplavat pryč. Stejný osud čekal i ty, kteří se octli v blízkosti lodního komína. V 10:57 se pak Šinano, v té době největší letadlová loď na světě, potopila zádí napřed 65 km od nejbližší pevniny. V útrobách lodi zahynulo celkem 1435 mužů - mezi nimi byl i kapitán Abe, který se rozhodl jít ke dnu se svou lodí. Eskortní torpédoborce následně z vody vylovily 993 námořníků, 55 důstojníků a 32 civilních dělníků. Když si komandér Enright z USS Archerfish později nárokoval potopení Šinana, americká rozvědka mu zpočátku nechtěla uvěřit. Japonci totiž se svým skrýváním Šinana uspěli a Američané až do poslední chvíle neměli o existenci lodě nejmenší tušení. Enright poskytl i nákres své kořisti, na základě kterého mu nakonec bylo přiznáno potopení letadlové lodě třídy Híjó o výtlaku 24 150 tun. Až po válce se Američané dozvěděli pravdu a Enright, který válku přežil, byl dodatečně vyznamenán Námořním křížem. Technicko-taktické údaje rozměry a váha určení: těžká podpůrná letadlová loď výtlak: 73 000 tun (maximum) délka: 265,8 m šířka: 36,3 m ponor: 10,3 m pohonné ústrojí: 12 kotlů Kampon pohánějících 4 parní turbíny o celkovém výkonu 150 000 koní (110 000 kW) max. rychlost: 27 uzlů (50 km/h) – předpokládaná rychlost dosah: 10 000 námořních mil (19 000 km) při rychlosti 18 uzlů (33 km/h) výzbroj 8x duální protiletecký kanón Typ 89 ráže 127 mm 105 x protiletecký kanón Typ 96 ráže 25 mm ve 35 trojitých lafetách 12 x raketomet pro 120 mm protiletecké raket pancíř hlavní pancéřový pás: 160 – 400 mm pancíř paluby: 75 mm počet nesených letadel: 47 (dostatek prostoru pro celkem 120 strojů) projektovaný počet členů posádky: 2400 Obrázky
  6. RayPall

    RayPallův historický koutek

    Dneska něco, co trochu potěší naše vlastenecká srdéčka. Na stavbě rakousko-uherských bitevních lodí třídy Tegetthoff se totiž velkou měrou podílely české továrny. S trochou nadsázky šlo proto o jediné "naše" bitevní lodě. Historie V roce 1908 italské námořnictvo započalo stavbu bitevní lodi Dante Alighieri, která se měla stát prvním italským dreadnoughtem. Loď proto měla být poháněna parními turbínami a měla mít hlavní baterii jednotné ráže s děly umístěnými v otočných pancéřovaných věžích. Konkrétně Dante Alighieri ale také měla být první bitevní lodí na světě využívající trojhlavňové dělové věže. Bylo proto jasné, že po spuštění na vodu plavidlo zcela změní poměr sil v Jaderském moři - a právě z toho důvodu loď upoutala pozornost rakousko-uherské admirality. Itálie byla pro Rakousko-Uhersko tradičním soupeřem, a ačkoliv v té době udržovaly oba státy přátelské styky (co víc, Itálie byla v té době spojencem Trojspolku), vydal víceadmirál von Montecuccoli (toho času vrchní velitel c. k. námořnictva) rozkaz k vývoji lodě schopné novému italskému bitevníku čelit. Nová třída dreadnoughtů měla být stejně jako italská konkurence vyzbrojena děly umístěnými v trojhlavňových věžích. C. a k. námořnictvo pověřilo výrobou věží i výzbroje plzeňské Škodovy závody - načasování bylo vynikající, neboť Škodovka v té době již nějakou dobu pracovala na projektu trojhlavňové věže na objednávku carského Ruska. Věže proto mohly být dokončeny a předány za relativně krátkou dobu. Zde ale podíl českého průmyslu na stavbě zdaleka nekončil, neboť české závody se na stavbě nové třídy významně podílely i v jiných oblastech. Škodovka pracovala na výzbroji a dělových věžích, zatímco pancéřování vznikalo ve Vítkovických železárnách. Kolbenova továrna (dnešní ČKD) pak společně s továrnou Emila Roučka (dnešní Metra Blansko) dodávala dynama, elektromotory a další součásti elektroinstalace. Třída byla pojmenována Tegetthoff na počest admirála Wilhelma von Tegetthoffa, který velel rakouské Severomořské flotile během Německo-dánské a Rakousko-pruské války. Celkem se plánovala stavba čtyř plavidel - SMS Tegetthoff, SMS Viribus Unitis a SMS Prinz Eugen měly být stavěny v Terstu italskou loďařskou společností Stabilimento Tecnico Triestion. U čtvrté lodi do běhu věcí zasáhla politika - uherský parlament podmínil svůj souhlas s námořním rozpočtem na roky 1910 a 1911 tím, že čtvrté plavidlo se bude stavět v uherském přístavu dle uherských požadavků. Plavidlo proto mělo být stavěno loďařskou společností Ganz Danubius v přístavu Fiume (dnešní Rijeka) dle uherských požadavků. Společnost ale do té doby stavěla pouze malá plavidla do velikosti torpédoborce a nedisponovala suchým dokem pro stavbu dreadnoughtu. Uherská vláda proto musela rozsáhle investovat do patřičného rozšíření výrobních kapacit, což si v konečném důsledku vyžádalo sedmnáctiměsíční zpoždění stavby. Původně se měla loď jmenovat János Hunyadi na počest stejnojmenného uherského regenta v letech 1446-1453, z iniciativy císaře ale bylo jméno změněno na Szent István po prvním uherském křesťanském králi Štěpánovi I. Kýl vedoucí lodě třídy byl položen 24. července 1910. Původně měla loď v souladu s tradicemi nést jméno třídy, z příkazu císaře Františka Josefa I. ale bylo plavidlo nazváno osobním císařovým mottem Viribus Unitis ("Spojenými silami"). Jméno Tegetthoff tak dostalo až druhé plavidlo, jehož kýl byl položen v září 1910. Práce na SMS Prinz Eugen pak byly zahájeny 16. ledna 1912. Ve své konečné podobě měly lodě třídy Tegetthoff standardní výtlak 20 000 tun při délce 152,2 m, šířce 27,3 m a ponoru 8,9 m. Hlavní baterie byla tvořena celkem dvanácti námořními děly Škoda 30,5 cm/45 K10 ráže 305 mm. Tato děla vystřelovala 450 kg vážící střely o úsťové rychlosti 800 m/s, kdy maximální dostřel při elevaci +20° činil až 22 kilometrů. Rychlost střelby byla 3 rány za minutu, na vzdálenost 6 km pak byla protipancéřová střela schopna probít až 475 mm svislého pancéřování. Děla byla umístěna ve čtveřici trojhlavňových věží (dvě na přídi, dvě na zádi), kdy byly věže A a D umístěny 8 metrů nad čarou ponoru, zatímco vyvýšené věže B a C byly instalovány o čtyři metry výše. Váha vyvýšených věží si ale vynutila posílení přepážek pro zamezení problémům se stabilitou. Sekundární výzbroj byla tvořena dvanácti děly 15 cm Škoda K10 ráže 150 mm o dostřelu 15 km, umístěnými v kasematách po stranách středu trupu. Ty byly doplněny osmnácti děly 7 cm Škoda K10 ráže 66 mm na otočných lafetách na vrchní palubě nad kasematami, která měla sloužit pro obranu proti torpédovým člunům a jiným malým plavidlům. Tři z těchto kanónů byly umístěny na strop věží coby protiletecké zbraně. Třída Tegetthoff rovněž nesla torpédovou výzbroj, kdy byly instalovány čtyři podvodní 533 mm torpédomety - jeden na přídi, jeden na zádi a jeden na každém boku lodi. Pro každý torpédomet byly k dispozici tři torpéda. Váha hlavní baterie neúměrně zvyšovala výtlak lodi, bylo proto nutné přistoupit ke kompromisům v oblasti pancéřování. Hlavní pancéřový pás na čáře ponoru proto měl tloušťku max. 280 mm a směrem k přídi a zádi se ztenčoval až na 150 mm. Pláty mezi kasematami a hlavním pásem měly maximální tloušťku 180 mm s postupným ztenčováním až na 110 mm. Kasematy byly kryty 180 mm pancéřováním. Boky dělových věží, čela kasemat a můstek byly chráněny 280 mm silným pancířem, stropy můstku a věží měly tloušťku od 60 do 150 mm. Úroveň horizontální ochrany ale byla poměrně nízká - ve snaze o úsporu hmotnosti byla paluba chráněna dvěma vrstvami pancéřování o síle pouze 2 x 48 mm. Loď proto byla zranitelná střelbou na větší vzdálenosti, kdy granáty dopadají horní skupinou úhlů. Nízká byla i ochrana proti torpédům. Protitorpédová ochrana se sestávala z dvojitého dna rozšířeného až na dolní okraj hlavního pancéřového pásu, které bylo chráněno dvěma vrstvenými 25 mm pláty tvořícími hlavní protitorpédovou obšívku. Tato ochrana, jak se později ukázalo, nedokázala vstřebat energii exploze torpéda či námořní miny bez popraskání. Co se pohonné soustavy týče, Viribus Unitis, Tegetthoff a Prinz Eugen byly poháněny dvanácti kotly typu Yarrow, které byly napojeny na čtveřici parních turbín Parsons o celkovém výkonu 27 000 koňských sil (20 000 kW). Ten byl přenášen na čtveřici hřídelí pohánějících čtyři lodní šrouby. Szent István měl oproti tomu 12 kotlů Babcock & Wilcox a pouze dvě turbíny AEG Curtiss o celkovém výkonu 26 400 koní (19 700 kW), přenášeném na dva lodní šrouby. Maximální rychlost třídy Tegetthoff činila s20 uzlů (37 km/h). Lodě standardně nesly 1844 tun uhlí, které postačovaly na uražení vzdálenosti až 4200 námořních mil (7800 km). Sekundárně pak lodě nesly 267 tun námořního paliva, kterým mohlo být uhlí postřikováno pro dosažení vyšší výhřevnosti. Práce na první trojici lodí probíhaly poměrně rychle a Viribus Unitis tak mohla být spuštěna na vodu již 24. června 1911, necelý rok po položení kýlu, následována Tegetthoffem (spuštěno na vodu 21. března 1912) a Prinzem Eugenem (30. listopadu 1912). Oproti tomu stavba Szent Istvána trvala téměř dva roky a poslední loď třídy proto byla spuštěna na vodu až 17. ledna 1914. Konstrukčně se od zbylých Tegetthoffů vyjma pohonné soustavy nijak výrazněji nelišil - výjimkou byla plošina pro světlomety okolo předního komína a absence protitorpédových sítí, které byly u zbylých tří lodí třídy standardem. Nezkušenost společnosti Ganz Danubius se ale podepsala na celkově nižší kvalitě všech komponent. Licenčně vyráběné kotle a turbíny byly problematické, nízkou kvalitou trpěl i pancíř vyráběný v Zalitavsku (tj. Szent István jako jediný neměl pancíř z Vítkovic). Jejímu spuštění nebyl jako jediné lodi třídy přítomen ani císař František Josef I., ani jeho dědic arcivévoda František Ferdinand, jak velela dosavadní tradice. Císař byl totiž kvůli svému pokročilému věku již příliš slabý na delší cestování a arcivévoda, který byl znám svými protiuherskými postoji, účast odmítl. Aby se tak zamezilo ostudě, císař alespoň zaslal telegram gratulující k dokončení plavidla. Smolné bylo i samotné spouštění, kdy loď musela spustit kotvu, aby se nesrazila s jiným plavidlem nesoucím na palubě přihlížející. Kotevní řetěz ale nebyl nedopatřením upevněn k lodi, při svém pádu zasáhl dvojici přístavních dělníků a oba je na místě usmrtil. Jako první byla do služby oficiálně uvedena Viribus Unitis - stalo se tak 5. prosince 1912. Tegetthoff a Prinz Eugen svou sesterskou loď následovaly 14. června 1913 (Tegetthoff) a 8. července 1914 (Prinz Eugen). V té době Szent István stále ještě procházel dokončovacími pracemi a do služby měl být zaveden až v prosinci 1915. V posledních měsících míru se výrazněji do dějin zapsala pouze Viribus Unitis, sloužící jako vlajková loď celé c. a k. flotily. Ta převážela na palubě arcivévodu Františka Ferdinanda s jeho chotí z Terstu do ústí řeky Něretvy a když pak byli oba 28. června 1914 zabiti při atentátu, Viribus Unitis odvážela jejich těla zpět do Terstu. První větší válečnou misí pro lodě třídy Tegetthoff tak byla až asistence německé Středomořské divize při průlomu z přístavu v Messině. Bitevní křižník Goeben a lehký křižník Breslau totiž v přístavu doplňovaly uhlí a po vyhlášení války se před přístavem začaly shromažďovat britské válečné lodě snažící se německá plavidla uvěznit. C a k. admiralita se ale obávala vyvolání války s Británií a dala proto svým lodím příkaz vyhnout se střetu s britskými plavidly a německé lodě doprovodit jen k hranici císařských výsostných vod. 7. srpna 1914, kdy se Němcům úspěšně podařilo blokádou prorazit, se tak rakousko-uherské lodě dostaly pouze k Brindisi na jihu Itálie, načež se obrátily zpět k domovu bez jediného výstřelu. Prvních několik měsíců války byly všechny lodě třídy Tegetthoff drženy na kotvách ve svém domovském přístavu v Pule. Zčásti to bylo kvůli nedostatku uhlí a obavám z námořních min, velkou roli ale hrál i fakt, že 72 km široká Otrantská úžina mezi Albánií a jižním cípem Itálie byla od počátku roku 1915 blokována flotilou britských plavidel. Blokáda měla za účelem zabránit c. a k. námořnictvu proniknout do Středozemního moře a ačkoliv rakousko-uherské i německé ponorky mohly blokádou volně proplouvat oběma směry, hladinové lodě bezpečně proplout nemohly kvůli hrozbě velkých válečných lodí, jež blokádu podporovaly. První bojovou misí plavidel třídy se tak stal až nájezd na Anconu v květnu 1915. Třiadvacátého května, jen několik hodin po italském vyhlášení války Trojspolku, vyrazila rakousko-uherská flotila k Anconě. Jako první začaly anconský přístav ostřelovat torpédoborec SMS Dinara a torpédový člun Tb 53T, zatímco torpédoborec SMS Lika ostřeloval signalizační stanici u Vieste a při krátké námořní přestřelce poškodil italský torpédoborec Turbine. Hlavní těleso rakousko-uherské flotily ale dorazilo až následující den. Tvořily jej Tegetthoff, Prinz Eugen a Viribus Unitis, doprovázené osmi staršími pre-dreadnoughty, dvojicí lehkých křižníků a clonou torpédoborců. Lodě se následně rozdělily - Tegetthoff zahájila ostřelování italské vzducholodě Citta di Ferrara nedaleko Ancony, zatímco zbytek plavidel ostřeloval italská přístavní města a další cíle podél pobřeží celé provincie Ancona. Celá tato akce proběhla bez známky odporu ze strany italského námořnictva, které do oblasti dorazilo až ve chvíli, kdy již všechna rakousko-uherská plavidla byla zpět v bezpečí svých přístavů. Nájezd napáchal těžká poškození civilních i vojenských zařízení v oblasti a způsobil smrt minimálně 63 italských vojáků a civilistů. Na rakousko-uherské straně nebyly hlášeny žádné ztráty. Všechna čtyři plavidla třídy Tegetthoff byla následně další téměř tři roky držena na kotvách ve svých přístavech. Jediným významnějším narušením každodenní rutiny byla návštěva novopečeného císaře Karla I. v prosinci 1916, po které byla Pula v prosinci 1917 navštívena i německým císařem Vilémem II. Nově utvořené italské letectvo na Pulu pravidelně provádělo nálety, které sice napáchaly jen minimální škody, protiletečtí střelci na palubách Tegetthoffů ale alespoň dostali možnost vyzkoušet si ostrou střelbu. Jinak ale byl život na palubách největších c. a k. bitevních lodí nezáživný. Například Szent István dokonce z celkových 937 dnů své služby strávil na moři sotva 54 z nich. Zbylých 885 dní se loď jen pohupovala na vlnách v Pule a během této doby dokonce ani neprošla pravidelnou údržbou v suchém doku. Koncem února 1918 byl vrchním velitelem c. a k. flotily jmenován kontradmirál Miklós Horthy, pozdější maďarský regent. Jeho předchůdce, Maximilian Njegovan, udržoval politiku "přítomné flotily", kdy námořní síla kontroluje oblast pouze svou přítomností v přístavech. Horthy ale zastával ofenzivnější filozofii a rozhodl se využít čtveřici svých dreadnoughtů k přímému útoku na blokádu Otrantské úžiny. Ta postupně během války narostla z hrstky ozbrojených rybářských lodí až na 35 torpédoborců, 52 rybářských lodí a přes stovku menších plavidel, podporovaných většími válečnými loděmi. Rakousko-uherská flotila již během předchozích let provedla několik nájezdů - nejúspěšnějším byl útok v noci ze 14. na 15. května 1917, kdy se rakousko-uherským lodím v síle tří křižníků, dvou torpédoborců a tří ponorek podařilo potopit 14 rybářských lodí a další tři vážně poškodit. Nikdy ale nedošlo k mohutnému frontálnímu útoku za užití bitevních lodí. 8. června 1918 vyrazily z Puly Viribus Unitis a Prinz Eugen, ve večerních hodinách 9. června je následovaly i Tegetthoff a Szent , doprovázené jedním torpédoborcem a šesti torpédovými čluny. Lodě se měly setkat v zálivu Slano severně od Dubrovníku a podniknout koordinovaný nájezd. Szent Istvánu se ale po několika hodinách plavby plnou parou začaly přehřívat turbíny a musel zpomalit na 12 uzlů (22 km/h). Po ochlazení turbín se posádka pokusila v ranních hodinách 10. června opět obnovit plnou rychlost, při pokusu o zvýšení tlaku páry se ale z komínů vyvalil hustý černý mrak kouře. Ten zhruba ve 3:15 upoutal pozornost dvojice italských torpédových člunů MAS-21 a MAS-15 pod velením zkušeného korvetního kapitána Lugiho Rizza. Čluny se vracely z hlídky u břehů Dalmácie a po spatření oblaku kouře se vydaly c. a k. flotile naproti. Oběma člunům se podařilo v ranním šeru proklouznout clonou eskortních člunů a nezpozorovány se dostaly do pozice pro útok torpédy. MAS-21 si za terč vybral Tegetthoff, MAS-15 útočil na Szent Istvána. Jako první zaútočil MAS-21, jedno torpédo se ale vzpříčilo v torpédometu a druhé svůj cíl minulo (některé zdroje hovoří o tom, že torpédo sice zasáhlo, ale selhala mu rozbuška). MAS-15 ale byl o poznání úspěšnější a okolo 3:30 byl Szent István zasažen oběma vypálenými torpédy. Oba italské čluny následně dokázaly ve zmatku úspěšně opustit oblast. Tegetthoff začal kličkovat v domnění, že torpéda byla vypálena ponorkou, později pak opustil formaci a několikrát vypálil na domnělý periskop ponorky. Šlo ale jen o falešný poplach a Tegetthoff se později navrátil zpět do formace. Torpéda zasáhla Szent Isztvána do středu trupu na úrovni kotelen. Kotelna na zádi se rychle zaplnila vodou, což způsobilo náklon 10° na pravobok. Zaplavení vyvažovacích oddílů a muničních skladů náklon snížilo na 7°, posádce se ale nedařilo otvory po torpédech ucpat a do lodi tak nadále volně pronikala voda. Kapitán lodi nařídil změnit kurz k zálivu Brgulje, kde by bylo možné loď alespoň navést na mělčinu a zachránit ji před potopením. Pronikající voda ale brzy uhasila ohně v deseti z dvanácti kotlů, což vyřadilo z provozu elektrické generátory a lodní elektrické pumpy se tak ocitly bez energie. V zoufalé snaze o zabránění zvyšování náklonu byly dělové věže natočeny na levobok a munice pro hlavní baterii byla naházena přes palubu. Ve snaze dovést loď na mělčinu se Tegetthoff pokusil svou sesterskou loď vzít do vleku, tento plán ale byl opuštěn ve chvíli, kdy už o osudu Szent Istvána nemohlo být pochyb. V 6:05 se pak bitevní loď konečně převrátila a potopila se nedaleko ostrova Premuda. Poslední minuty Szent Istvána byly zfilmovány námořníky na palubě Tegetthoffu a do dnešního dne jde o jeden z pouhých dvou filmových záznamů potopení bitevní lodi na otevřeném moři za celou historii (druhým je záznam potopení britské HMS Barham za 2. sv. války). Ztráty na životech byly jako zázrakem jen poměrně nízké - zahynulo 89 námořníků, z toho polovina maďarské národnosti. Potopením Szent Istvána ztratila flotila moment překvapení. V obavách z dalších útoků torpédových člunů pak nechtěl kontradmirál Horthy riskovat i zbylé bitevní lodi a vydal rozkaz přerušit operaci a vrátit se zpět do přístavu. Rakouská flotila zde následně setrvala až do konce války. Těsně před koncem války bylo rakousko-uherské vládě jasné, že válka je prohraná. Většina c. a k. flotily proto byla předána nově vzniklé Jugoslávii, aby lodě nepadly do rukou Spojencům. To se týkalo i Viribus Unitis. Časně ráno 1. listopadu 1918 ale dvojice italských žabích na jednom z raných řízených torpéd pronikla do pulského přístavu. Raffaele Paloucci a Raffaele Rosetti postupně potichu pluli podél řady rakouských bitevních lodí, dokud nespatřili Viribus Unitis, nově přejmenovanou na Jugoslaviju. Zhruba ve 4:45 umístil Rosetti nálož TNT přímo na trup lodi a načasoval ji na 6:30. Druhou nálož pak zatížil a upustil ji na dno přístavu v blízkosti plavidla. Po celou dobu museli oba muži držet hlavu nad hladinou, neboť nebyli vybaveni dýchacími přístroji. Díky tomu byli krátce po položení náloží oba zajati. Při výslechu sice kapitánovi lodi sdělili účel své mise i čas výbuchu náloží, umístění náloží ale neprozradili. Z rozkazu admirála Janka Vukoviče, nově jmenovaného vrchního velitele jugoslávského námořnictva a kapitána Viribus Unitis, byli oba zajatci bezpečně přepraveni na palubu Tegetthoffu, po čemž byla celá loď evakuována. V 6:30 ale žádný výbuch nenastal a v domnění, že Italové lhali, vydal Vukovič pokyn k návratu posádky na loď. O patnáct minut později ale lodí otřásla mohutná exploze, jak nálož na trupu přeci jen vybuchla. Exploze zlomila kýl lodi a přejmenovaná Viribus Unitis se během patnácti minut potopila. O život přišlo cca 400 námořníků včetně admirála Vukoviče. Italští záškodníci byli po konci války o několik dní později propuštěni a oba byli vyznamenáni Zlatou medailí za chrabrost v boji. 4. listopadu 1918 obsadili Pulu italští vojáci a zmocnili se Tegetthoffu i Prinze Eugena. Tegetthoff si Italové ponechali a později s ním odpluli do Benátek, kde byl vystavován jako válečná trofej. V roce 1924 byla loď prodána do šrotu a o rok později byla v La Spezii sešrotována. Prinze Eugena pak získali Francouzi, kteří z něj odinstalovali dělové věže za účelem jejich prozkoumání a později užili loď pro výcvik námořních bombardérů. V červnu 1922 byl nakonec Prinz Eugen coby cvičný terč potopen palbou z bitevních lodí Paris, Jean Bart a France. Vrak Viribus Unitis byl mezi lety 1920 - 1930 rozebrán a sešrotován. Vrak Szent Isztvána pak byl objeven až v polovině 70. let v poloze dnem vzhůru. Chorvatské ministerstvo kultury následně vrak prohlásilo za chráněnou památku a potápění se k vraku bez povolení je zakázáno. Technicko-taktické údaje klasifikace: bitevní loď typu dreadnought rozměry max. výtlak: 21 900 tun délka: 152,2 m šířka: 27,3 m ponor: 8,9 m pohonná jednotka Tegetthoff, Prinz Eugen, Viribus Unitis: dvanáct kotlů Yarrow napojených na čtyři parní turbíny Parsons o celkovém výkonu 27 000 koňských sil (20 000 kW), pohánějící čtyři lodní šrouby. Szent Isztván: dvanáct kotlů Babcock & Wilcox, napojených na dvojici turbín AEG Curtis o celkovém výkonu 26 400 koní (19 700 kW), pohánějící dva lodní šrouby max. rychlost: 20 uzlů (37 km/h) dosah: 4200 námořních mil (7 800 km) výzbroj 12 x kanón 30,5 cm Škoda K10 ráže 305 mm ve čtyřech věžích 12 x kanón 15 cm Škoda K10 ráže 150 mm v kasematách po stranách trupu 18 x kanón 7 cm Škoda K10 ráže 66 mm v jednotlivých otočných lafetách na palubě 4x pevný 533 mm torpédomet pancéřová ochrana hlavní pancéřový pás: 110–280 mm vrchní pancéřový pás: 110–180 mm pancíř kasemat: 180 mm čelo a boky věží: 280 mm můstek: 280 mm strop věží a můstku: 60–150 mm protitorpédové obšívky: vnitřní 2 x 25 mm, vnější 10 mm paluba: 2x 30–48 mm posádka: 1087 mužů postavená plavidla SMS Viribus Unitis SMS Tegetthoff SMS Prinz Eugen SMS Szent Isztván Obrázky
  7. RayPall

    RayPallův historický koutek

    https://www.facebook.com/valecnatechnika20stoleti/
  8. RayPall

    RayPallův historický koutek

    Zdravím, námořníci! Na WOWS fóru moc nechodím, hru hraji spíše jen sporadicky, nicméně v poslední době píšu články o vojenské technice. Sem tam něco za mrzký peníz napíšu pro Válka Revue a 2. světovou, nicméně daleko více článků píšu jen tak pro radost na svou malou skromnou FB stránku. Primárně píšu o letadlech a obrněné technice, sem tam ale zabrousím i do námořní sféry. Tak mě napadlo, že se zde o svoje dílka podělím. Co já vím, třeba se někdo něco přiučí či se dozví něco o lodích, o kterých neví že existovaly. Tak snad to tu nikomu nebude vadit, když sem občas něco hodím x) Vykopnu to americkou třídou Alaska - americkou kráskou, která bohužel přišla příliš pozdě na to, aby si pořádně zastřílela. Historie V poválečném období byl vývoj válečných lodí výrazně omezen Washingtonskou námořní dohodou, ve které se signatáři Japonska, Francie, Velké Británie, Itálie a Spojených států zavázali, že jejich země nebudou vyvíjet lodě přesahující dané limity. Tento limit se vztahoval i na těžké křižníky, u kterých byl limit stanoven na výtlak 10 000 tun a výzbroj děly ráže 203 mm. Počátkem třicátých let se ale americká rozvědka dozvěděla o tom, že německé námořnictvo staví těžké křižníky třídy Deutschland. Tato plavidla vyzbrojená šesti děly ráže 280 mm ve dvojici věží překonávala svou výzbrojí všechny ostatní těžké křižníky té doby. Američané v té době nijak nereagovali, koncem třicátých let ale do USA dorazila hlášení, že Německo spustilo na vodu bitevní křižníky Scharnhorst a Gneisenau, oboje mohutné lodě vyzbrojené devíti děly ráže 280 mm a disponující vynikající rychlostí, která z nich činila potenciální účinné nájezdníky na zásobovací konvoje. Ve stejné době také dorazily zprávy o tom, že Japonsko plánuje stavbu „superkřižníků“ (ve skutečnosti nikdy nebyly takové plány uskutečněny). Bylo proto jasné, že americké těžké křižníky té doby jsou v jasné nevýhodě. V roce 1938 proto Úřad pro konstrukce a opravy dostal pokyn zahájit studie nové třídy lodí, která by dokázala výše zmíněným oponentům čelit. Postupně bylo vypracováno několik návrhů, jako základ pro novou třídu byl ale nakonec použit těžký křižník třídy Baltimore. Ten měl výtlak 17 273 tun a jeho hlavní baterie se sestávala z devíti děl ráže 203 mm ve třech věžích. U nové třídy lodí bylo toto rozvržení využito a návrh proto nakonec připomínal zvětšený Baltimore. Celé pohonné ústrojí pak mělo být převzato z letadlových lodí třídy Essex a v důsledku proto vznikl návrh lodi, která měla být vyzbrojena devíti děly ráže 305 mm a přitom dosahovat rychlosti až 33 uzlů (61 km/h). Primárním úkolem plavidel této třídy mělo být ničení nepřátelských křižníků, později ale byl návrh doplněn o silnou protileteckou výzbroj, aby mohla plavidla plnit roli eskort pro letadlové lodi. Nová třída byla nazvána Alaska a v září 1940 byla její stavba posvěcena na základě zákona Two-Ocean Navy Act. Ten měl podobu masivní objednávky nových lodí pro americké námořnictvo a v jehož důsledku byla velikost námořnictva zvýšena až o 70 % oproti předválečnému stavu. Celkem bylo objednáno šest plavidel třídy Alaska. Lodě měly být pojmenovány po zámořských teritoriích USA a měly se tak jmenovat USS Alaska, USS Guam, USS Hawaii, USS Philippines, USS Puerto Rico a USS Samoa. Kýl první lodi, USS Alaska, byl položen v prosinci 1941, jen deset dní po japonském útoku na Pearl Harbor. Zvláštností bylo, že pro identifikační kód lodi nebyla použita zkratka CC, která v americkém námořnictvu označovala bitevní křižníky (jako bitevní křižníky byly původně stavěny letadlové lodě třídy Lexington), nýbrž zkratka CB, reprezentující označení „velký křižník“. Ve skutečnosti dokonce americké námořnictvo aktivně odrazovalo od používání termínu „bitevní křižník“, ačkoliv lodě třídy Alaska byly ukázkovým příkladem bitevního křižníku. Ve svém konečném designu byly lodě třídy Alaska těžce vyzbrojeným bitevním křižníkem, jehož hlavní baterie překonávala i mnohé předválečné bitevní lodě. Se svým výtlakem přes 34 000 tun a délkou trupu 246 metrů dosahovala Alaska velikosti bitevních lodí, ačkoliv nebyla zdaleka tak dobře pancéřována. Celkem devět námořních děl Mark 8 ráže 305 mm bylo umístěno do trojice otočných věží, kdy dvě byly umístěny na příď a jedna na záď. Tyto zbraně vážily více než 55 tun a vystřelovaly 520 kg vážící protipancéřové střely při maximálním dostřelu 35 271 metrů. Protipancéřové střelivo AP Mark 18 dosahovalo maximální hodnoty penetrace 622 mm na bezprostřední vzdálenost, na vzdálenost 18 km pak stále ještě dokázaly probít až 323 mm silný horizontální pancíř a pancéřovou palubu do tloušťky 77 mm při dopadovém úhlu 17,5°. To by třídě Alaska umožnilo snadno potopit jakýkoliv těžký křižník té doby. Trojité dělové věže byly zvenku velmi podobné těm na bitevních lodích třídy Iowa, oproti nim ale měla třída Alaska výkonnější systém nabíjení, který umožňoval dosáhnout rychlosti střelby až 3 rány za minutu. Zvláštností byl samočinný podavač, který automaticky vytahoval střely z muničního skladiště a podával je na rotující věnec, ze kterého byly odebírány střely pro děla – tento systém ale byl použit jen u prvních dvou plavidel třídy a pro nepraktičnost od něj mělo být u zbylých lodí upuštěno. Sekundární baterie byla tvořena dvanácti děly Mark 12 ráže 127 mm, která byla umístěna v šesti duálních věžích – čtyři se nacházely po stranách nástavby, zbylé dvě byly umístěny na příď a záď nástavby. Tyto zbraně byly dvouúčelové, a bylo je tak možné použít i jako protivzdušné kanóny. Dosahovaly rychlosti střelby až 15 ran za minutu při dostřelu až 16 km v protilodní roli a až 11 km v protivzdušné roli. Zvláště silná byla protiletecká výzbroj v souladu se zamýšlením posláním lodi. Celkem tak loď nesla 56 kanónů Bofors ráže 40 mm, které byly uspořádány ve čtrnácti čtyřhlavňových instalacích okolo nástavby. Lehkou protileteckou výzbroj pak tvořilo 34 jednohlavňových kanónů Oerlikon. Pancéřová ochrana lodi byla vzhledem k poslání plavidla nižší než u bitevních lodí, stále ale představovala solidní úroveň ochrany a pancíř tvořil až 28 % celkové váhy lodi. Hlavní pancéřový pás byl až 230 mm silný a směrem k přídi a zádi se postupně ztenčoval až na 130 mm. Pancéřová paluba byla až 102 mm silná, nad ní pak byly umístěny ještě protistřepinová vrstva pancíře a hlavní paluba. Dělové věže byly chráněny 330 mm silným pancéřováním a místnost s kormidlem byla chráněna pancířem o tloušťce až 270 mm. Obrovskou nevýhodou třídy Alaska byla absence jakékoliv torpédové ochrany. Ostatní velké válečné lodi byly obvykle chráněny protitorpédovými obšívkami a speciálními přepážkami pro utlumení exploze torpéd. Alaska ale ničím takovým nedisponovala a byla tak extrémně zranitelná zásahy torpédy. Stejně tak byla zranitelná střelami, které by dopadly do vody těsně před lodí, ale pokračovaly by pod vodou až k pancíři. USS Alaska (CB-1), vedoucí loď třídy, byla spuštěna na vodu v srpnu 1943. Její sesterská loď USS Guam (CB-2) ji následovala v listopadu téhož roku. Do služby byly obě lodi formálně uvedeny během léta 1944, k jejich smůle se tak ale stalo až v době, kdy japonské námořnictvo, jež mělo být Alaskám hlavním soupeřem, nedisponovalo prakticky žádnými křižníky. Ty byly během bojů v Pacifiku potopeny či vyřazeny ze služby útoky letadel, torpédoborců a ponorek a Alaskám tak náhle zmizela jejich hlavní kořist a zároveň i důvod jejich samotné existence. Třída se tak náhle stala nepotřebnou, neboť nedosahovala rychlosti a flexibility křižníků, zároveň ale byla slaběji pancéřována a vyzbrojena než bitevní lodě. Stavba lodí USS Philippines, USS Puerto Rico a USS Samoa proto byla v červnu 1943 zrušena ještě před položením kýlů těchto plavidel. V pořadí třetí loď, USS Hawaii, byla stavěna od prosince 1943 a měla se tak stát posledním dokončeným plavidlem třídy. USS Alaska a USS Guam se nakonec dočkaly operačního nasazení během závěrečných fází bojů v Pacifiku, kde formálně sloužily v rámci 16. divize křižníků pod vedením kontraadmirála Francise S. Lowa. Prvním úkolem těchto lodí byl doprovod letadlové lodi USS Franklin poté, co byla v březnu 1945 těžce poškozena dvojicí leteckých bomb. Po návratu zpět do bojové oblasti byla Alaska odeslána k Okinawě, kde poskytovala palebnou podporu silám námořní pěchoty, zatímco USS Guam zamířila do zálivu San Pedro, kde měla sloužit jako vlajková loď nově utvořeného operačního svazu Cruiser Task Force 95, sestávajícího se z Guamu, čtyř lehkých křižníků a devíti torpédoborců. Později se ke svazu připojila i Alaska. Svaz měl během léta 1945 operovat v Jihočínském a Žlutém moři, kde měl ničit japonská obchodní i vojenská plavidla. Jedinými plavidly, která Američané v oblasti spatřili, ale byly toliko čínské rybářské džunky. Do konce války tak ani jedno plavidlo třídy Alaska nepoužilo svou hlavní baterii proti nepřátelskému plavidlu. Po japonské kapitulaci sloužila obě plavidla v rámci operačního svazu Task Force 71, kde lodě sloužily jako podpora spojeneckému obsazení jižní poloviny Korejského poloostrova a 8. září 1945 dohlížely na vylodění amerických vojsk v korejském Jinsenu. Pár měsíců poté se Alaska i Guam navrátily do Spojených států, kde byly obě lodě v roce 1947 oficiálně vyřazeny ze služby. V roce 1958 padl návrh na konverzi obou lodí na raketové křižníky. Při konverzi měla být část dělostřelecké výzbroje nahrazena odpalovači pro protiletadlové řízené střely, tato úprava ale byla viděna jako příliš nákladná a o dva roky později byly obě lodě vyškrtnuty ze seznamu amerických válečných plavidel. V červnu 1960 byla USS Alaska prodána do šrotu, o rok později stihl stejný osud i USS Guam. Třetí loď USS Hawaii, byla sice oficiálně uvedena do služby v listopadu 1945, ani počátkem 50. let ale ještě nebyla dokončena – během války totiž byla její stavba pozdržena ve prospěch stavby torpédoborců a ponorek. Hawaii se měla rovněž stát raketovým křižníkem, v roce 1952 ale byl návrh změněn na projekt velitelské lodi. Plavidlo tak mělo sloužit jako dedikovaná vlajková loď pro operační svazy, vybavená komunikačními systémy pro koordinaci flotily. Označení lodi bylo dokonce změněno z CB-3 na CBC-1, o necelé dva roky později ale z projektu sešlo a loď byla přeznačena zpět na CB-3. V roce 1958 pak byla stále nedokončená Hawaii vyškrtnuta ze seznamu amerických válečných lodí a v roce 1959 byla sešrotována Technicko-taktické údaje druh lodi: bitevní křižník (oficiálně označeno jako "Large Cruiser") standardní výtlak: 29 771 tun rozměry délka: 246,4 m šířka: 28 m ponor: 8,26 m pohonné ústrojí: 8 kotlů Babcock & Wilcox pohánějících čtyři parní turbíny General Electric o celkovém výkonu 110 000 kW max. rychlost: 33 uzlů (61,1 km/h) dosah: 22 000 km při rychlosti 15 uzlů (28 km/h) max. posádka: 2251 mužů výzbroj primární: 9x námořní dělo 12''/50 Mark 8 ráže 305 mm umístěné ve třech trojhlavňových věžích sekundární: 12x víceúčelové dělo 5''/38 Mark 12 ráže 127 mm umístěné v šesti duálních věžích protiletecká 56x kanón Bofors ráže 40 mm ve čtrnácti čtyřhlavňových lafetách 34x kanón Oerlikon ráže 20 mm pancéřová ochrana hlavní pancéřový pás: 230 mm, směrem k přídi a zádi postupně klesající až na 130 mm pancéřová paluba: 97 - 102 mm hlavní paluba: 36 mm protistřepinová paluba: 16 mm barbety: 280 - 330 mm dělové věže čelo: 330 mm boky: 133 - 152 mm záď: 133 mm strop: 130 mm kormidelna: 270 mm + 130 mm silný strop letadla: uzavřený hangár ve středu trupu pro až čtyři hydroplány Vought OS2U Kingfisher nebo Curtiss SC Seahawk plavidla třídy USS Alaska (CB-1) USS Guam (CB-2) USS Hawaii (CB-3/CBC-1) (oficiálně nezavedena do služby) USS Philippines (CB-4) (stavba zrušena) USS Puerto Rico (CB-5) (stavba zrušena) USS Samoa (CB-6) (stavba zrušena) Obrázky
  9. RayPall

    How to counter a DD HE spam in a battleship?

    Sorry if I somehow rustled your jimmies, but I genuinely wanted some advice how to avoid being spammed to death by a DD in a BB, plus I asked for an opinion about HE mechanics. The edit I did three minutes after posting was to correct some typos I noticed, not to add any content to it. And asking for help, so I can avoid the situation in the future can be hardly described as whining. I understand there are some whiny BB players out there, but jesus, does it mean every BB player is a whiner? EDIT: Anyways. For those who actually were so kind and gave me some useful advice - you have my thanks. I usually can hold my own in a more mobile BB (I'm in love with Dunkerque right now - AP only), but I somewhat struggle in slower ones like the Kaiser. I'll try to put your advice to a good use, see if my experience will improve.l,
  10. RayPall

    How to counter a DD HE spam in a battleship?

    To be fair, I actually did use HE. I hit him once with the three turret salvo (eg. 6x 305 mm HE round). Did something around 6k damage, knocked his engine off and set him on fire. He instantly burned his repairs and carried on. That was my mistake I suppose - I should have cripple him with one turret, let him burn his repairs and then finish him with the rest.
  11. RayPall

    How to counter a DD HE spam in a battleship?

    Didn't say the DD's are OP in any way - but I admit it sounds like the another "NERF HE PLS" threads. I have gunboat myself, I run Nicolas currently, but I never had the luck/skill to pull off something like that. Kudos to that Izyaslav driver anyway - he trolled me allright.
  12. RayPall

    How to counter a DD HE spam in a battleship?

    1) True that. But with 3k HP remaining and everything on cooldown, I was basically a sitting duck 2) As I said, I try to run away or whatever to break contact, but he just sticked to me and refused to let me escape, even evading other targets of opportunity 3) Not much. Some friendly ships were around, but they either tunnelvisioned their target, or were unable to hit that Izyaslav in time 4) True, I maintained the LOS contact the whole time. I'm not saying I didn't do any mistakes - I fired salvo only and was too frustrated to fire one turret at the time and lure him to my shot. Maybe I should have stick with the pack (albeit keeping up with the cruisers in a slow BB ain't exactly easy. In more agile and faster ships like Dunkerque, I'm rarely focused and HE-spammed to death...but seems like whenever I sit in someone sluggish and slow, the whole world just waits to beat me with HE's... So far, I have the Fire Prevention skill and basic DCS modification. And don't worry, I'm trying hard to not be that dumb slow BB player Jingles love to make fun of. I can take it when I get torp'd to low orbit because I was dumb and charged into a rock garden with a BB. But this situation...I felt totally helpless to be honest.
  13. Basically this. A single Izyaslav managed to practically solo my Kaiser with unending spam of HE. He kept well away out of range of my secondaries and whenever I tried to obliterate him with HE salvo, he just changed course the second I fired, keeping pumping the HE. I tried to run away (futile move, since Kaiser is slower than moving glacier), I tried to call for help (teammates either too far away or tunnelvisioning their respective targets), nothing helped. Try to use the repair? Boom, another three fires. Trying to wait the fire out, sparing your repair? Boom, your HP dropping like crazy. When someone finally killed him, I was left with like 3k health and at mercy of approaching Myogi. So two questions here. First one - isn't this a tad absurd, a DD being able to solo out a battleship with gunfire only? And the second question - how to prevent a situation like this, eg. high-DPM destroyer spamming HE is whittling down your clumsy and slow BB and you either cannot hit him due to RNG dispersion, or he simply evades your salvo?
  14. RayPall

    How to Clems?

    Good god. So Mahan is basically a light cruiser minus the firepower?
  15. RayPall

    How to Clems?

    Thanks for advice guys! I will try them out.
×